VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > HISTORIE > 19. století v českých zemích > detail titulu
DETAIL TITULU:
Obrozenské vlastenectví a nacionalismus
Kutnar Petr - Kutnar Petr - Rak Jiří - Rak Jiří - Kučera Martin - Kučera Martin
Karolinum 2003
vázaná, 397 str.
ISBN 8071848336
355,-
302,-
SKLADEM
Dílo historika Františka Kutnara, věnované vzniku moderního národního vědomí a obrozeneckého nacionalismu, se ke svým čtenářům dostává více než 50 let po svém vzniku. Obsahem knihy je podrobný rozbor českého myšlenkového světa druhé poloviny 18. století, v němž autor, na rozdíl od většiny českých historiků, spatřuje klíčové období tzv. českého národního obrození.
ÚVODNÍ VYDAVATELSKÁ POZNÁMKA
ÚVODNÍ AUTORSKÁ POZNÁMKA
ÚVOD. ÚKOL A ŘEŠENÍ
I. BAROKNÍ VLASTENECTVÍ
II. OSVÍCENSKÉ VLASTENECTVÍ
III. POSLEDNÍ LÉTA TEREZIÁNSKÁ
IV. DOBA VRCHOLNÉHO JOSEFINISMU
V. OBDOBÍ LEOPOLDOVSKÉ
VI. DOBA REVOLUCE A NAPOLEONSKÝCH VÁLEK
VII. SELSKÉ VLASTENECTVÍ VAVÁKOVO A ZEMANSKÉ VLASTENECTVÍ JENÍKOVO
VIII. V POČÁTCÍCH RESTAURACE
ZÁVĚR. OBROZENÍ NÁRODA V MYŠLENÍ A SPOLEČENSKÉ SKLADBĚ
POZNÁMKY
DOSLOV
JMENNÝ REJSTŘÍK
REJSTŘÍK CITOVANÝCH PRAMENŮ
ÚVODNÍ AUTORSKÁ POZNÁMKA
ÚVOD. ÚKOL A ŘEŠENÍ
I. BAROKNÍ VLASTENECTVÍ
II. OSVÍCENSKÉ VLASTENECTVÍ
III. POSLEDNÍ LÉTA TEREZIÁNSKÁ
IV. DOBA VRCHOLNÉHO JOSEFINISMU
V. OBDOBÍ LEOPOLDOVSKÉ
VI. DOBA REVOLUCE A NAPOLEONSKÝCH VÁLEK
VII. SELSKÉ VLASTENECTVÍ VAVÁKOVO A ZEMANSKÉ VLASTENECTVÍ JENÍKOVO
VIII. V POČÁTCÍCH RESTAURACE
ZÁVĚR. OBROZENÍ NÁRODA V MYŠLENÍ A SPOLEČENSKÉ SKLADBĚ
POZNÁMKY
DOSLOV
JMENNÝ REJSTŘÍK
REJSTŘÍK CITOVANÝCH PRAMENŮ
Kutnarovo dílo napsané před šedesáti lety a znovu připravované k vydání před padesáti lety, je jeden z nejaktuálnějších textů, které jsem za poslední léta četl. Víc než půlstoletí časová mezera mezi dobou vzniku a dneškem kupodivu Kutnarově práci nic neubrala, naopak, jako by se naléhavost Kutnarova poseslství léty intenzifikovala. Svědčí to o Kutnarově prozíravosti, schopnosti uchopit téma, které léty uzrává jako dobré víno, a podat toto téma způsobem jenž si uchovává svěžest a přesvědčivost doby vzniku po desetiletí. Je jisté, že za oněch 60, resp. 50 let se o daném tématu napsalo obecně i speciálně velice mnoho, a že by tedy nebylo nesnadné chytat dnes Kutnara za slovo, usvědčovat ho z neúplnosti, historiozofické neúplné podloženosti atd. Ale bylo by to počínání směšné a pošetilé. Smysl a účel této práce (která shromáždila a využila materiál nesrovnatelně větší než vše, co bylo o tématu českého myšlenkového života v daném období po Kutrarovi napsáno! ) nebyl a není v mikroskopickém detailismu, ale ve vytvoření celkového, panoramatického obrazu doby. A to se Kutnarovi povedlo jako nikomu před ním a zatím ani nikomu po něm. Soudím proto, že vydat konečně Kutnarovu knihu je prvořadý, neodkladný a závazný úkol; vydání bude sloužit nakladatelství ke cti a bude k veřejnému užitku společenskému, vědeckému i kulturnímu. Lze se nadít, že edice vstoupí do velmi živých odborných i publicistických debat o tématech vlastenectví, patriotismu, nacionalismu atd.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Alexandr Stich, CSc.
Vydávat staré práce z oblasti společenských věd je věc ošidná, pokud je nechceme považovat za dobový dokument, ale za díla, která mají co říct i současnosti.
Nakladatelství Akropolis vydalo znovu knihu Josef Dobrovský Milana Machovce o tomto předním českém národním buditeli a patriarchovi moderní slovanské filologie a kritického dějezpytu, která vyšla poprvé před čtyřmi desetiletími v roce 1964 v nakladatelství Svobodné slovo.
Na Machovcově knize z 60. let minulého století je nejlepší nelíčený zápal, s jakým autor zobrazuje postavu Dobrovského, jeho mravní integritu a vědeckou pravdivost, s kterou se staví proti nejrůznější manipulaci a podvodu. I když je knihu možno asi považovat i za dobovou polemiku vůči režimu léta Páně 1964, z knihy čiší především Machovcovo osobní vyznání - autor čtenáři představuje ideál, ke kterému by se chtěl sám přiblížit, což není úkol zrovna jednoduchý.
Například je zajímavé sledovat, jak Machovec používá termín pokrok, společenskou kategorii, z které marxismus udělal ústřední dogma. Onačení následné Jungmannovské generace, která se postavila proti Dobrovskému, jako ?pokrokové" považuje Machovec za paušalizující a schematizující - označení, které zaměňuje ?usilovný a obtížný boj o zachování a prohloubení lidského života s bezhlavou jízdou do neznáma", (str. 151) Tato jediná věta zcela ozřejmuje, proč se musel Machovec s vládnoucí podobou marxismu dříve či později rozejít. S učením, které ho dokázalo přivést k plochému a ideologicky ztrnulému hodnocení Masaryka a Pekaře v tzv. sporu o smysl českých dějin, které je opravdu třídně správně pojaté (nejhloupější odstavce Machovec v novém vydání vyškrtl - editoři je přivázali na konec knihy). Je to úlitba dobovým bohům, nebo Machovec také dokázal polopaticky přemýšlet? Či obojí?
Každopádně autor ve své knize zcela nemarxisticky operuje s morálkou, jež ?naprosto není - jak bývala mnohdy líčena - jen relativistickou záležitostí té které třídy a generace, nýbrž má i určité "všelidské" prvky absolutní hodnoty".
Machovcova kniha o Dobrovském je až jakási romantizující apotheosa osvícenství, ačkoli Machovcův básnivý duch je racionalisticky chladnému osvícenství na hony vzdálen (podobně jako dialektickému materialismu) a je jen v logice Machovcovy osobnosti, že svůj společenský chiliasmus, který ho kdysi přivedl k marxismu (stejně jako ke křesťanství, ekologii etc.) stárnoucí filosof uzavřel jako patriarcha tuzemského feminismu.
Přes dobové úlety, ať už díky místním božstvům nebo svému tehdejšímu světonázoru, je to právě onen mravní zápal, který Machovcovu knihu udržuje i dnes při životě. ?Dobrovského boj proti rukopisným podvrhům má tedy hluboký ideový smysl a patří k nejcennějším hodnotám dějin českého myślenia kultury," (str. 155) zní dodnes platné poselství Machovcovy knihy.
Ač by to na první pohled tak nemělo být, dobovost je paradoxně větší problém nově vydané práce Kapitalismus a česká společnost Otty Urbana, která vyšla poprvé v roce 1978, chtěla se vyhnout úskalí etického hodnocení a popisovat českou společnost 19. století s pomocí tabulek a grafů.
Jestliže Urbanovu práci bylo možno považovat za jednu ?z nejdůležitějších, nejzajímavějších a nejpodnětnějších" publikací, jež se podařilo vydat v době Husákovského režimu, jak píše v předmluvě k druhému vydání Miloš Havelka, tak nutno dodat, že to platí skutečně pro dobu normalisace - čtyřicet let po prvním vydání kouzlo knihy značně vyvanulo, práce paradoxně doplatila na svoji progresivnost, tedy své sociálně ekonomické zaměření.
Podle Havelky, používá Urban ve své práci historickomaterialistické pojmosloví jen jako ?možnost výkladu jednotlivých historických jevů" - ne vy smyslu ideologickém. Jak lze ovšem popisovat nějakou skutečnost s pomocí terminologie určitého myšlenkového systému, aniž bychom popisované zasadili do jeho rámce?
To, co Havelka považuje snad za klad (nebo s pomocí čeho se snaží Urbanovu knihu obhajovat), je právě Achillova pata Urbanovy práce - marxistická terminologie použitá Urbanem k analyse sociálně ekonomických procesů české společnosti 19. století, zbavená svého ideového (či ideologického) backgroundu, visí bezmocně ve vzduchu, nevíme, proč je použita, za jakým účelem je použita a vůbec, co nám vlastně chce autor s její pomocí vysvětlit.
Urban tančí mezi marxistickými dogmaty a počíná si přitom jako neohrabaný medvěd. V tom se ukazuje výhoda klasické Urbanovy práce Česká společnost věnovaná stejnému období, která se po stáru zabývala politickými dějinami a nemusela se potýkat s úskalím marxistických theorií jako sociálně-ekonomicky zaměřená Kapitalistická společnost. Zatímco první kniha stále patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás po válce napsáno o 19. století, kniha druhá zoufale zastarala a je otázka, zda-li stálo za to ji znovu vydat - pokud nebylo záměrem doplnit si knihovnu titulem, který nebyl za komunismu prakticky k sehnání. Někdy je míň víc a naopak.
Meze Urbanovy ?průkopnické" práce zvláště vyniknou, srovnáme-li ji s ?poctivou" historiografii, jakou je koncem 30. let minulého století sepsaná kniha Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, kterou - přes svůj větší časový odstup - můžeme dodnes označit jako knihu povýtce moderní, ačkoli nevybočuje z rámce tradiční historiografie: je myšlenkově poctivá a tudíž konsistentní, jasně strukturovaná a metodicky správně založená. Kutnar přistupuje ke zkoumanému materiálu věcně a přitom ne nezaujatě - bez sociálních, nacionálních, či jiných ideologických klišé, schémat a předsudků zkoumá vztahy mezi barokním a osvícenským vlastenectvím, věnuje se pojmům národ, vlast, vlastenectví, jazyk včetně toho, jak tyto pojmy chápalo lidové a učené vlastenectví, zkoumá proměnu vlastenectví v nacionalismus etc. a dokládá, jak se národně historický a osvícenský kvas obrazil v procesu národního obrození.
Kutnarova práce zůstala díky myšlenkové poctivosti, která se obráží i v její metodické jasnosti, knihou, které věk neubral na aktuálnosti - ba naopak: po společenské devastaci v 1. 1938-1989, která nás stále neblaze ovlivňuje, je kniha dnes možná ještě aktuálnější, než byla v době svého vzniku.
Jestliže v pomyslném zápolení Machovec / Urban zvítězil upřímný, i když pomýlený filosof nad nepomýleným, ale neupřímným historikem, tak ve srovnání Kutnar / Rádi (viz níže) vítězí řemeslně poctivá a myšlenkově konsistentní historiografie nad sice upřímnou v mnohém ohledu platnou, ale jinak dobově omezenou polemikou sociologa a filosofa Emanuela Rádla, která díky své angažovanosti nemůže mít ani nadčasovou platnost - je psaná s jasným aktuálním záměrem bez nároků na obecnou platnost, takže srovnání s Kutnarovou prací vlastně není namístě.
Jde o dvě Rádiový studie či polemiky z třicátých let O německé revoluci (z roku 1933) a K politické ideologii sudetských Němců (z roku 1935) které jsou bezesporu jedny z nejlepších předválečných textů věnovaných německé otázce. (Povšimněme si, že Rádi ve spojení s nacismem užívá slovo ?revoluce", i o nacistech mluví jako o ?revolucionářích". Rádlův bystrý duch přesně rozeznal revoluční podstatu německého nacionálního socialismu, který se postavil proti veškeré dosavadní lidské zkušenosti a všem evropským tradicím. ,Je to nové pojetí veřejného života, cizí dosavadnímu vývoji lidské civilisace," podotýká Rádi a pochopení hitlerismu mu také zabraňuje směšovat nacismus s fašismem - tedy považovat nacismus za reakci, což je dodnes běžný omyl.)
Přes svou dobovou podmíněnost - Rádlovy vývody nejsou někdy uchráněny některých zjedodušení a paušalisací - jsou studie cenným dokladem nezávislého, jasnozřivého (první studie pochází ze samého počátku vlády nacionálních socialistů v Německu), kritického humanistického českého myšlení meziválečných let, jehož takřka závratnou nedosažitelnost pro ne zrovna malou část postkomunistické akademické obce v knize podtrhuje ?předmluva" akademicky Evy Broklové nazvaná Emanuel Rádi mezi Čechy a Nemá, ve které autorka vede paranoidní úvahy o tom, že vydání Rádiový Války Čechů s Němci v roce 1993 (nově vydané studie mají Rádla uvést v otázce němectví na pravou míru!) souznělo s hodnocením českých dějin u Podivena, vydaného ?krátce předtím" v prosinci 1991: ?Uvedená časová souvislost spolu s požadavky přehodnocení českých a československých dějin z téže doby nutně vyvolává úvahy o tom, zda se nejednalo o cílené usilování o změnu obsahu paměti národa a tím o narušení národní identity," píše Broklová a rozvíjí nevídané theorie o Hejdánkovi, Patočkovi aj., kteří chtěli Rádla zneužít k jakýmsi nekalým cílům, motá páté přes deváté, nechápe, nezná, v několika větách si je schopna hned několikrát protiřečit, vymýšlí si neuvěřitelně dětinské konstrukce a používá myšlenkové primitivismy hodné předlistopadového šéfa Prahy Miroslava Štěpána. Knihu s předmluvou Broklové vydal Masarykův ústav Akademie věd ČR. Je paranoidní blábol oficiálním produktem této instituce?
Petr Placák, Babylon č. 4/XIV, str. 4, 20.12.2004
Jedním z témat zájmu českého historika 20. století Františka Kutnara bylo obrozenské myšlení ? jeho studie Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu (1948) patří k dílům dosud aktuálním a ceněným. Bohužel však až do minulého roku zůstávala širšímu publiku utajena skutečnost, že Kutnar tyto své výzkumy dovedl těsně před druhou světovou válkou do určité syntézy, ta totiž za okupace ani po ní nemohla vyjít tiskem; a vychází zásluhou Martina Kučery až nyní. Přesto se sluší zvolat: konečně. Jedná se totiž o knihu, která ani po půlstoletí dalšího bádání neztratila na aktuálnosti.
Kutnar se pokusil o odlišný přístup, než byl dosavadní převážně literárněhistorický koncept založený na hledání genetických vztahů a filiačních řad jednotlivých autorů a děl. Jeho cílem se stala ?strukturní a funkcionální? analýza fenoménu vlastenectví a nacionalismu jako komplexního sociokulturního jevu, založená na sledování a interpretaci jeho ?obsahových znaků? (pojem vlasti, mateřské řeči, národa, lidu apod.). Hlavním ?příběhem? knihy je přerod vlastenectví v nacionalismus v době od Marie Terezie po 20. léta 19. století, hlavně pod vlivem napoleonských válek. Tuto strukturní změnu nechápe autor jako nahrazení jednoho jevu jiným, nýbrž jako proměnu téhož jevu v kvantitě, hloubce, šíři a akcentech.
Některé Kutnarovy teze podstatně mění dosavadní názory, někdy dokonce názory platné dodnes. Příkladem je teze o přímé souvislosti osvícenství a obrození (tedy nikoliv protiklad) nebo o vzniku některých prvků osvícenského myšlení o národě už v barokní době (např. vědomí úpadku ?poražené Čechie?; připomeňme, že podobným směrem se v pozdější době vydalo literárněhistorické bádání soustředěné kolem A. Sticha). Zcela Kutnar odmítá tezi o původním (bolzanovském) zemském vlastenectví, z něhož se jako z nějakého zárodečného matečníku měly oddělit nacionalismy český a německý ? tedy tezi, která je v dnešní době naopak oživována společenskou objednávkou po politicky korektní ?idylizaci? česko-německého soužití.
Za problematické považuji některé Kutnarovy interpretační postupy na pomezí kulturního a sociálního ? např. vyvozování lidového vlastenectví z učeneckých textů nebo násilné konstruování dualismu ?skutečné? reality společenského života a ?virtuální? reality textů. Když v závěru shrne základní obsahové znaky českého vlastenectví/nacionalismu, pokouší se je následně vysvětlit z objektivních (sociálních, geopolitických či demografických) podmínek a označuje je za typické pro ?malý? národ či pro střední Evropu. Přitom ale není jasné, podle jakých kritérií usoudil na jejich typičnost ? neopírá se o žádnou komparaci (jakou provedl později např. M. Hroch). Problém vidím také v tom, že Kutnar značně absolutizuje význam ?objektivního? dění (především válek a centralizačních reforem) pro vývoj vlastenectví jako ?kulturního typu?; vnucuje se totiž logicky otázka, proč tedy svoji analýzu omezuje na kulturní obsahy, když jim v konečném důsledku připisuje spíš statut symptomů a projevů, a nikoliv hybných dějinných sil.
Suma sumárum: je škoda, že Kutnarova kniha nevyšla už dávno ? v době vzniku byla vysloveně moderní a i dnes ji lze považovat za aktuální příspěvek do diskusí týkajících se vzniku moderních národů. Její vydání není tedy zdaleka jen edicí pramene k dějinám českého dějepisectví.
Tomáš Rataj, Kuděj 2004/2
Pozdě, pozdě, a ještě jednou pozdě, chce se vykřiknout nad knihou, jež byla dopsána v roce 1939, jejíž vydání zmařila nejprve okupační cenzura a po druhé světové válce zamítavé stanovisko Václava Chaloupeckého znemožňující autorovi předložit práci jako habilitační spis na filozofické fakultě v Praze. Že knihu zpoždění opravdu pronásledují, dokazuje také skutečnost, že oba recenzenti titulu Jan Havránek a Alexandr Stich jsou již po smrti. Má cenu vydávat vědeckou práci 64 let po jejím dokončení? V tomto případě ano. Autor patří k našim nejvýraznějším historikům druhé poloviny 20. století a vedle Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví (ty napsal spolu s J. Markem) a Sociálně myšlenkové tvářnosti obrozenského lidu se řadí ke stěžejním autorovým dílům. Kutnar ve své knize ukazuje, že obrozenství přirozeně vyrůstalo z barokního vlastenectví, a vyvrací představy o jeho "lidovosti", jak ji pojímala poválečná marxistická věda. Autor srovnává projevy a koncepty vlastenectví nejrůznějších sociálních vrstev od dob osvícenství přes josefinismus až k napoleonským válkám a následné restauraci. Svá tvrzení pečlivě dokládá, jeho vývody jsou logické a větná stavba - ač někdy složitější - tvoří významově jednoznačný celek. Knihu k vydání pečlivě připravil Martin Kučera, navíc ji opatřil jmenným rejstříkem obohaceným stručnou charakteristikou osob. Kučerovu úvodu a doslovu Jiřího Raka lze vytknout jedinou drobnost: že vedle věcné informace o knize jsou oba texty jakousi polemikou s nejmenovanými a tajemnými "teoreticky nezaloženými postmoderními floskulemi" či "populárními mýty". Vedle prací Hrochových, Macurových či Gellnerových, které jsou dnes pochopitelně hojně doporučovány a citovány, toto dílo rozhodně nelze pominout. V paradoxních místních poměrech, kde třeba sto let stará příručka je tou nejlepší rukovětí k tématu, bylo vydání letitého rukopisu vlastně nejen povinností, ale i užitečným skutkem.
Martin Zvěřina, Lidové noviny, 01. 11. 2003
Více než šest desetiletí musela čekat na vydání práce českého historika Františka Kutnara (1903-1983), aby byla nakonec téměř symbolicky vydaná k stému výročí narození autora. Editor práce, vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR Martin Kučera věděl z osobních setkání s Kutnarem, jichž se mu dostalo v posledních letech života tohoto pozoruhodného muže, jak velmi želel skutečnosti, že práce nemohla byt publikovaná. Kučerovo odhodlání ujmout se zajisté nelehkého edičního úkolu je nutno vysoce vyzvednout. Pro odborníky nebude určitě žádným překvapením zjištění, že Kutnarova práce si uchovala i po dlouhých letech, jež uplynula od jejího dokončení (podzim 1939), mnohé ze své metodologické podnětnosti. Nabývá dokonce v některých souvislostech, jak v doslovu k práci dokládá Jiří Rak, i určitých aktuálních významů. Hovoříme-li již o stručném, leč obsažném doslovu, je nutno ocenit, že jeho autor velmi plasticky zasadil editované Kutnarovo dílo do souvislosti jeho tvorby i české historiografické produkce, tematicky se vztahující k národnímu obrození. Je možná škoda, že vydavatele se neodhodlali k širšímu zhodnocení Františka Kutnara nikoli pouze jako vědce, ale i jako občana, zajímajícího se o dění v době kterou žil, a do tohoto dění i zasahujícího (jako historická perlička musí dnes například působit, že Kutnar byl dlouholetým jednatelem Nejedlého Společnosti pro hospodářské a kulturní sblíženi s novým Ruskem, pokud ovšem tuto skutečnost vezmeme jen jako izolovaný fakt, vytržený z logiky Kutnarova vývoje).
František Kutnar si při koncipování své práce předsevzal, že si bude všímat především "obsahových a citových prvků českého vlastenectví, jeho forem, tendenci, sociálněkulturních funkcí, jež na sebe bralo, a toho, jak v sobě přeměňovalo hodnoty jiných kategorií myšlenkových a společenských" (s. 18). Úvaha o nesamozřejmém obsahu českého vlastenectví vedla Kutnara k hledání výchozí etapy, klíčové pro jeho formovaní. Těžiště své práce umístil na svou dobu movativně do druhé poloviny 18. století, vývoj ve století následujícím, jenž se těšil tradičnímu zájmu českých badatelů, pak tvoři pouhý závěr či vyústění práce. Kutnarův výklad se odvíjí v zásadě v chronologickém pořádku a rozviji řadu zajímavých témat, jakými jsou například reflexe sociální skladby národaa významu ekonomických faktorů pro jeho vývoj, idea rovnosti a svobody v kontextu utváření českého vlastenectví, význam českého lidového vlastenectví, ale i například otázka role žen v národní výchově. Pokouší se rovněž o uchopení nelehkého tématu osvícenství a jeho vztahu k národně-emancipačním tendencím.
Na svou dobu netradičním zaměřením výzkumu byl Kutnarův akcent na mezinárodní souvislosti českého vlastenectví a nacionalismu. Tento rozměr studie a především závěry, k nimž se Kutnar dobral, se nakonec staly příčinou zamezení publikování práce v roce 1940 a znovu v roce 1948. Kutnar stopuje ideový obraz vývoje poměru česko-německeho, nevyhýbá se ani otázce antisemitismu a citlivě rozpoznává pnutí česko-slovenské. Značnou pozornost pak věnuje proměnám ideje slovanství a slovanské vzájemnosti, příčinám pozitivních prožitků slovanství i kritických reflexí slovanských národů a především Ruska v českem politickém myšlení.
Ediční čin renomovaného pražského nakladatelství Karolinum je třeba jednoznačné ocenit jako čin přínosný a nanejvýše potřebný. Publikace se zajisté stane vítanou příručkou pro historiky a filozofy, zabývající se dějinami českého národního obrození českého vlastenectví a nacionalismu.
PhDr. Jiří Křesťan, CSc., Slovanský přehled, ročník XC, 2004, č. 2, str. 219-220
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Alexandr Stich, CSc.
Vydávat staré práce z oblasti společenských věd je věc ošidná, pokud je nechceme považovat za dobový dokument, ale za díla, která mají co říct i současnosti.
Nakladatelství Akropolis vydalo znovu knihu Josef Dobrovský Milana Machovce o tomto předním českém národním buditeli a patriarchovi moderní slovanské filologie a kritického dějezpytu, která vyšla poprvé před čtyřmi desetiletími v roce 1964 v nakladatelství Svobodné slovo.
Na Machovcově knize z 60. let minulého století je nejlepší nelíčený zápal, s jakým autor zobrazuje postavu Dobrovského, jeho mravní integritu a vědeckou pravdivost, s kterou se staví proti nejrůznější manipulaci a podvodu. I když je knihu možno asi považovat i za dobovou polemiku vůči režimu léta Páně 1964, z knihy čiší především Machovcovo osobní vyznání - autor čtenáři představuje ideál, ke kterému by se chtěl sám přiblížit, což není úkol zrovna jednoduchý.
Například je zajímavé sledovat, jak Machovec používá termín pokrok, společenskou kategorii, z které marxismus udělal ústřední dogma. Onačení následné Jungmannovské generace, která se postavila proti Dobrovskému, jako ?pokrokové" považuje Machovec za paušalizující a schematizující - označení, které zaměňuje ?usilovný a obtížný boj o zachování a prohloubení lidského života s bezhlavou jízdou do neznáma", (str. 151) Tato jediná věta zcela ozřejmuje, proč se musel Machovec s vládnoucí podobou marxismu dříve či později rozejít. S učením, které ho dokázalo přivést k plochému a ideologicky ztrnulému hodnocení Masaryka a Pekaře v tzv. sporu o smysl českých dějin, které je opravdu třídně správně pojaté (nejhloupější odstavce Machovec v novém vydání vyškrtl - editoři je přivázali na konec knihy). Je to úlitba dobovým bohům, nebo Machovec také dokázal polopaticky přemýšlet? Či obojí?
Každopádně autor ve své knize zcela nemarxisticky operuje s morálkou, jež ?naprosto není - jak bývala mnohdy líčena - jen relativistickou záležitostí té které třídy a generace, nýbrž má i určité "všelidské" prvky absolutní hodnoty".
Machovcova kniha o Dobrovském je až jakási romantizující apotheosa osvícenství, ačkoli Machovcův básnivý duch je racionalisticky chladnému osvícenství na hony vzdálen (podobně jako dialektickému materialismu) a je jen v logice Machovcovy osobnosti, že svůj společenský chiliasmus, který ho kdysi přivedl k marxismu (stejně jako ke křesťanství, ekologii etc.) stárnoucí filosof uzavřel jako patriarcha tuzemského feminismu.
Přes dobové úlety, ať už díky místním božstvům nebo svému tehdejšímu světonázoru, je to právě onen mravní zápal, který Machovcovu knihu udržuje i dnes při životě. ?Dobrovského boj proti rukopisným podvrhům má tedy hluboký ideový smysl a patří k nejcennějším hodnotám dějin českého myślenia kultury," (str. 155) zní dodnes platné poselství Machovcovy knihy.
Ač by to na první pohled tak nemělo být, dobovost je paradoxně větší problém nově vydané práce Kapitalismus a česká společnost Otty Urbana, která vyšla poprvé v roce 1978, chtěla se vyhnout úskalí etického hodnocení a popisovat českou společnost 19. století s pomocí tabulek a grafů.
Jestliže Urbanovu práci bylo možno považovat za jednu ?z nejdůležitějších, nejzajímavějších a nejpodnětnějších" publikací, jež se podařilo vydat v době Husákovského režimu, jak píše v předmluvě k druhému vydání Miloš Havelka, tak nutno dodat, že to platí skutečně pro dobu normalisace - čtyřicet let po prvním vydání kouzlo knihy značně vyvanulo, práce paradoxně doplatila na svoji progresivnost, tedy své sociálně ekonomické zaměření.
Podle Havelky, používá Urban ve své práci historickomaterialistické pojmosloví jen jako ?možnost výkladu jednotlivých historických jevů" - ne vy smyslu ideologickém. Jak lze ovšem popisovat nějakou skutečnost s pomocí terminologie určitého myšlenkového systému, aniž bychom popisované zasadili do jeho rámce?
To, co Havelka považuje snad za klad (nebo s pomocí čeho se snaží Urbanovu knihu obhajovat), je právě Achillova pata Urbanovy práce - marxistická terminologie použitá Urbanem k analyse sociálně ekonomických procesů české společnosti 19. století, zbavená svého ideového (či ideologického) backgroundu, visí bezmocně ve vzduchu, nevíme, proč je použita, za jakým účelem je použita a vůbec, co nám vlastně chce autor s její pomocí vysvětlit.
Urban tančí mezi marxistickými dogmaty a počíná si přitom jako neohrabaný medvěd. V tom se ukazuje výhoda klasické Urbanovy práce Česká společnost věnovaná stejnému období, která se po stáru zabývala politickými dějinami a nemusela se potýkat s úskalím marxistických theorií jako sociálně-ekonomicky zaměřená Kapitalistická společnost. Zatímco první kniha stále patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás po válce napsáno o 19. století, kniha druhá zoufale zastarala a je otázka, zda-li stálo za to ji znovu vydat - pokud nebylo záměrem doplnit si knihovnu titulem, který nebyl za komunismu prakticky k sehnání. Někdy je míň víc a naopak.
Meze Urbanovy ?průkopnické" práce zvláště vyniknou, srovnáme-li ji s ?poctivou" historiografii, jakou je koncem 30. let minulého století sepsaná kniha Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, kterou - přes svůj větší časový odstup - můžeme dodnes označit jako knihu povýtce moderní, ačkoli nevybočuje z rámce tradiční historiografie: je myšlenkově poctivá a tudíž konsistentní, jasně strukturovaná a metodicky správně založená. Kutnar přistupuje ke zkoumanému materiálu věcně a přitom ne nezaujatě - bez sociálních, nacionálních, či jiných ideologických klišé, schémat a předsudků zkoumá vztahy mezi barokním a osvícenským vlastenectvím, věnuje se pojmům národ, vlast, vlastenectví, jazyk včetně toho, jak tyto pojmy chápalo lidové a učené vlastenectví, zkoumá proměnu vlastenectví v nacionalismus etc. a dokládá, jak se národně historický a osvícenský kvas obrazil v procesu národního obrození.
Kutnarova práce zůstala díky myšlenkové poctivosti, která se obráží i v její metodické jasnosti, knihou, které věk neubral na aktuálnosti - ba naopak: po společenské devastaci v 1. 1938-1989, která nás stále neblaze ovlivňuje, je kniha dnes možná ještě aktuálnější, než byla v době svého vzniku.
Jestliže v pomyslném zápolení Machovec / Urban zvítězil upřímný, i když pomýlený filosof nad nepomýleným, ale neupřímným historikem, tak ve srovnání Kutnar / Rádi (viz níže) vítězí řemeslně poctivá a myšlenkově konsistentní historiografie nad sice upřímnou v mnohém ohledu platnou, ale jinak dobově omezenou polemikou sociologa a filosofa Emanuela Rádla, která díky své angažovanosti nemůže mít ani nadčasovou platnost - je psaná s jasným aktuálním záměrem bez nároků na obecnou platnost, takže srovnání s Kutnarovou prací vlastně není namístě.
Jde o dvě Rádiový studie či polemiky z třicátých let O německé revoluci (z roku 1933) a K politické ideologii sudetských Němců (z roku 1935) které jsou bezesporu jedny z nejlepších předválečných textů věnovaných německé otázce. (Povšimněme si, že Rádi ve spojení s nacismem užívá slovo ?revoluce", i o nacistech mluví jako o ?revolucionářích". Rádlův bystrý duch přesně rozeznal revoluční podstatu německého nacionálního socialismu, který se postavil proti veškeré dosavadní lidské zkušenosti a všem evropským tradicím. ,Je to nové pojetí veřejného života, cizí dosavadnímu vývoji lidské civilisace," podotýká Rádi a pochopení hitlerismu mu také zabraňuje směšovat nacismus s fašismem - tedy považovat nacismus za reakci, což je dodnes běžný omyl.)
Přes svou dobovou podmíněnost - Rádlovy vývody nejsou někdy uchráněny některých zjedodušení a paušalisací - jsou studie cenným dokladem nezávislého, jasnozřivého (první studie pochází ze samého počátku vlády nacionálních socialistů v Německu), kritického humanistického českého myšlení meziválečných let, jehož takřka závratnou nedosažitelnost pro ne zrovna malou část postkomunistické akademické obce v knize podtrhuje ?předmluva" akademicky Evy Broklové nazvaná Emanuel Rádi mezi Čechy a Nemá, ve které autorka vede paranoidní úvahy o tom, že vydání Rádiový Války Čechů s Němci v roce 1993 (nově vydané studie mají Rádla uvést v otázce němectví na pravou míru!) souznělo s hodnocením českých dějin u Podivena, vydaného ?krátce předtím" v prosinci 1991: ?Uvedená časová souvislost spolu s požadavky přehodnocení českých a československých dějin z téže doby nutně vyvolává úvahy o tom, zda se nejednalo o cílené usilování o změnu obsahu paměti národa a tím o narušení národní identity," píše Broklová a rozvíjí nevídané theorie o Hejdánkovi, Patočkovi aj., kteří chtěli Rádla zneužít k jakýmsi nekalým cílům, motá páté přes deváté, nechápe, nezná, v několika větách si je schopna hned několikrát protiřečit, vymýšlí si neuvěřitelně dětinské konstrukce a používá myšlenkové primitivismy hodné předlistopadového šéfa Prahy Miroslava Štěpána. Knihu s předmluvou Broklové vydal Masarykův ústav Akademie věd ČR. Je paranoidní blábol oficiálním produktem této instituce?
Petr Placák, Babylon č. 4/XIV, str. 4, 20.12.2004
Jedním z témat zájmu českého historika 20. století Františka Kutnara bylo obrozenské myšlení ? jeho studie Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu (1948) patří k dílům dosud aktuálním a ceněným. Bohužel však až do minulého roku zůstávala širšímu publiku utajena skutečnost, že Kutnar tyto své výzkumy dovedl těsně před druhou světovou válkou do určité syntézy, ta totiž za okupace ani po ní nemohla vyjít tiskem; a vychází zásluhou Martina Kučery až nyní. Přesto se sluší zvolat: konečně. Jedná se totiž o knihu, která ani po půlstoletí dalšího bádání neztratila na aktuálnosti.
Kutnar se pokusil o odlišný přístup, než byl dosavadní převážně literárněhistorický koncept založený na hledání genetických vztahů a filiačních řad jednotlivých autorů a děl. Jeho cílem se stala ?strukturní a funkcionální? analýza fenoménu vlastenectví a nacionalismu jako komplexního sociokulturního jevu, založená na sledování a interpretaci jeho ?obsahových znaků? (pojem vlasti, mateřské řeči, národa, lidu apod.). Hlavním ?příběhem? knihy je přerod vlastenectví v nacionalismus v době od Marie Terezie po 20. léta 19. století, hlavně pod vlivem napoleonských válek. Tuto strukturní změnu nechápe autor jako nahrazení jednoho jevu jiným, nýbrž jako proměnu téhož jevu v kvantitě, hloubce, šíři a akcentech.
Některé Kutnarovy teze podstatně mění dosavadní názory, někdy dokonce názory platné dodnes. Příkladem je teze o přímé souvislosti osvícenství a obrození (tedy nikoliv protiklad) nebo o vzniku některých prvků osvícenského myšlení o národě už v barokní době (např. vědomí úpadku ?poražené Čechie?; připomeňme, že podobným směrem se v pozdější době vydalo literárněhistorické bádání soustředěné kolem A. Sticha). Zcela Kutnar odmítá tezi o původním (bolzanovském) zemském vlastenectví, z něhož se jako z nějakého zárodečného matečníku měly oddělit nacionalismy český a německý ? tedy tezi, která je v dnešní době naopak oživována společenskou objednávkou po politicky korektní ?idylizaci? česko-německého soužití.
Za problematické považuji některé Kutnarovy interpretační postupy na pomezí kulturního a sociálního ? např. vyvozování lidového vlastenectví z učeneckých textů nebo násilné konstruování dualismu ?skutečné? reality společenského života a ?virtuální? reality textů. Když v závěru shrne základní obsahové znaky českého vlastenectví/nacionalismu, pokouší se je následně vysvětlit z objektivních (sociálních, geopolitických či demografických) podmínek a označuje je za typické pro ?malý? národ či pro střední Evropu. Přitom ale není jasné, podle jakých kritérií usoudil na jejich typičnost ? neopírá se o žádnou komparaci (jakou provedl později např. M. Hroch). Problém vidím také v tom, že Kutnar značně absolutizuje význam ?objektivního? dění (především válek a centralizačních reforem) pro vývoj vlastenectví jako ?kulturního typu?; vnucuje se totiž logicky otázka, proč tedy svoji analýzu omezuje na kulturní obsahy, když jim v konečném důsledku připisuje spíš statut symptomů a projevů, a nikoliv hybných dějinných sil.
Suma sumárum: je škoda, že Kutnarova kniha nevyšla už dávno ? v době vzniku byla vysloveně moderní a i dnes ji lze považovat za aktuální příspěvek do diskusí týkajících se vzniku moderních národů. Její vydání není tedy zdaleka jen edicí pramene k dějinám českého dějepisectví.
Tomáš Rataj, Kuděj 2004/2
Pozdě, pozdě, a ještě jednou pozdě, chce se vykřiknout nad knihou, jež byla dopsána v roce 1939, jejíž vydání zmařila nejprve okupační cenzura a po druhé světové válce zamítavé stanovisko Václava Chaloupeckého znemožňující autorovi předložit práci jako habilitační spis na filozofické fakultě v Praze. Že knihu zpoždění opravdu pronásledují, dokazuje také skutečnost, že oba recenzenti titulu Jan Havránek a Alexandr Stich jsou již po smrti. Má cenu vydávat vědeckou práci 64 let po jejím dokončení? V tomto případě ano. Autor patří k našim nejvýraznějším historikům druhé poloviny 20. století a vedle Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví (ty napsal spolu s J. Markem) a Sociálně myšlenkové tvářnosti obrozenského lidu se řadí ke stěžejním autorovým dílům. Kutnar ve své knize ukazuje, že obrozenství přirozeně vyrůstalo z barokního vlastenectví, a vyvrací představy o jeho "lidovosti", jak ji pojímala poválečná marxistická věda. Autor srovnává projevy a koncepty vlastenectví nejrůznějších sociálních vrstev od dob osvícenství přes josefinismus až k napoleonským válkám a následné restauraci. Svá tvrzení pečlivě dokládá, jeho vývody jsou logické a větná stavba - ač někdy složitější - tvoří významově jednoznačný celek. Knihu k vydání pečlivě připravil Martin Kučera, navíc ji opatřil jmenným rejstříkem obohaceným stručnou charakteristikou osob. Kučerovu úvodu a doslovu Jiřího Raka lze vytknout jedinou drobnost: že vedle věcné informace o knize jsou oba texty jakousi polemikou s nejmenovanými a tajemnými "teoreticky nezaloženými postmoderními floskulemi" či "populárními mýty". Vedle prací Hrochových, Macurových či Gellnerových, které jsou dnes pochopitelně hojně doporučovány a citovány, toto dílo rozhodně nelze pominout. V paradoxních místních poměrech, kde třeba sto let stará příručka je tou nejlepší rukovětí k tématu, bylo vydání letitého rukopisu vlastně nejen povinností, ale i užitečným skutkem.
Martin Zvěřina, Lidové noviny, 01. 11. 2003
Více než šest desetiletí musela čekat na vydání práce českého historika Františka Kutnara (1903-1983), aby byla nakonec téměř symbolicky vydaná k stému výročí narození autora. Editor práce, vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR Martin Kučera věděl z osobních setkání s Kutnarem, jichž se mu dostalo v posledních letech života tohoto pozoruhodného muže, jak velmi želel skutečnosti, že práce nemohla byt publikovaná. Kučerovo odhodlání ujmout se zajisté nelehkého edičního úkolu je nutno vysoce vyzvednout. Pro odborníky nebude určitě žádným překvapením zjištění, že Kutnarova práce si uchovala i po dlouhých letech, jež uplynula od jejího dokončení (podzim 1939), mnohé ze své metodologické podnětnosti. Nabývá dokonce v některých souvislostech, jak v doslovu k práci dokládá Jiří Rak, i určitých aktuálních významů. Hovoříme-li již o stručném, leč obsažném doslovu, je nutno ocenit, že jeho autor velmi plasticky zasadil editované Kutnarovo dílo do souvislosti jeho tvorby i české historiografické produkce, tematicky se vztahující k národnímu obrození. Je možná škoda, že vydavatele se neodhodlali k širšímu zhodnocení Františka Kutnara nikoli pouze jako vědce, ale i jako občana, zajímajícího se o dění v době kterou žil, a do tohoto dění i zasahujícího (jako historická perlička musí dnes například působit, že Kutnar byl dlouholetým jednatelem Nejedlého Společnosti pro hospodářské a kulturní sblíženi s novým Ruskem, pokud ovšem tuto skutečnost vezmeme jen jako izolovaný fakt, vytržený z logiky Kutnarova vývoje).
František Kutnar si při koncipování své práce předsevzal, že si bude všímat především "obsahových a citových prvků českého vlastenectví, jeho forem, tendenci, sociálněkulturních funkcí, jež na sebe bralo, a toho, jak v sobě přeměňovalo hodnoty jiných kategorií myšlenkových a společenských" (s. 18). Úvaha o nesamozřejmém obsahu českého vlastenectví vedla Kutnara k hledání výchozí etapy, klíčové pro jeho formovaní. Těžiště své práce umístil na svou dobu movativně do druhé poloviny 18. století, vývoj ve století následujícím, jenž se těšil tradičnímu zájmu českých badatelů, pak tvoři pouhý závěr či vyústění práce. Kutnarův výklad se odvíjí v zásadě v chronologickém pořádku a rozviji řadu zajímavých témat, jakými jsou například reflexe sociální skladby národaa významu ekonomických faktorů pro jeho vývoj, idea rovnosti a svobody v kontextu utváření českého vlastenectví, význam českého lidového vlastenectví, ale i například otázka role žen v národní výchově. Pokouší se rovněž o uchopení nelehkého tématu osvícenství a jeho vztahu k národně-emancipačním tendencím.
Na svou dobu netradičním zaměřením výzkumu byl Kutnarův akcent na mezinárodní souvislosti českého vlastenectví a nacionalismu. Tento rozměr studie a především závěry, k nimž se Kutnar dobral, se nakonec staly příčinou zamezení publikování práce v roce 1940 a znovu v roce 1948. Kutnar stopuje ideový obraz vývoje poměru česko-německeho, nevyhýbá se ani otázce antisemitismu a citlivě rozpoznává pnutí česko-slovenské. Značnou pozornost pak věnuje proměnám ideje slovanství a slovanské vzájemnosti, příčinám pozitivních prožitků slovanství i kritických reflexí slovanských národů a především Ruska v českem politickém myšlení.
Ediční čin renomovaného pražského nakladatelství Karolinum je třeba jednoznačné ocenit jako čin přínosný a nanejvýše potřebný. Publikace se zajisté stane vítanou příručkou pro historiky a filozofy, zabývající se dějinami českého národního obrození českého vlastenectví a nacionalismu.
PhDr. Jiří Křesťan, CSc., Slovanský přehled, ročník XC, 2004, č. 2, str. 219-220