Obsáhlá monografie z pozůstalosti historika Karla Kazbundy, kterou do definitivní podoby dokončil editor Martin Kučera, pojednává o poměru rakouských vlád a českoněmecké politiky k českému národu v letech první světové války. Práce detailně rozebírá názory a občansko-politické postoje historiků J. Golla a J. Pekaře a přibližuje celou řadu české historiografii dosud nevyužitých anebo dokonce neznámých archivních dokumentů, hlavně z vídeňských ústředních archivů. Kazbundova studie uzavírá čtyřsvazkové dílo Stolice dějepisu na pražské univerzitě, jehož první tři díly vyšly ve druhé pol. 60. let, a volně navazuje na Otázku česko-německou v předvečer Velké války (vydal Z. Kárník r. 1996 v nakl. Karolinum).
Rukopis, který Karel Kazbunda dokončil roku 1971 ve věku 85 let. Jak vyplývá z data na konci několika stránek uvedených jako závěr, je uložen v jeho pozůstalosti. Obsahuje mnoho poznatků k politické aktivitě dvou přátelstvím úzce spjatých profesorů historie na pražské univerzitě, Jaroslava Golla a Josefa Pekaře za první světové války. Na základě archivních dokumentů úřední i soukromé povahy, pramenných edicí, dobového tisku i historických prací vypsal Karel Kazbunda jejich úsilí ve válečných letech, zaměřené k tomu, aby škody, které hrozily české politice vůbec a českému státoprávnímu úsilí zvláště, byly minimalizovány. Kniha přináší veliké množství skutečností o postoji rakouských vlád, jejich členů a vysokých státních úředníků k české otázce, jak se proměňovaly během války a vypovídá o Gollových snahách omezit jejich dopad a o Pekařově podpoře jeho úsilí, zejména po nástupu Karla na císařský trůn. Kniha přináší i řadu dalších cenných poznatků z vídeňských archivů, např. Tusarovu informaci o jeho setkání s Edvardem Benešem, kterou poskytl bezprostředně poté rakousko-uherskému tituláři v Bernu?
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Jan Havránek
Čtvrtý svazek knihy Karla Kazbundy Stolice dějin na české univerzitě v Praze jsem bral do ruky s velkým očekáváním. Mé očekávání bylo pravděpodobně ovlivněno zvýšeným zájmem o dějiny české historiografie, rozdmýchaným diskusemi kolem loňského sjezdu historiků. Bohužel čtvrtý a poslední svazek Stolice dějin toto očekávání nesplnil, protože problémům spojeným s dějinami dějepisectví se věnuje jen okrajově. Karel Kazbunda, pamětník starých dobrých časů (narodil se v roce 1888 a prožil téměř jedno století - umírá roku 1982), totiž většinu svých postřehů a systematického výkladu vtělil již do tří dílů předešlých, vydaných v rozmezí let 1965–1968. V nich zachytil historii dějepisné výuky v Praze až do vzniku samostatného Československa, přičemž období války z hlediska personálních změn zapojil do dílu třetího. Čtvrtý svazek, který autor dokončoval na přelomu 60. a 70. let, pravděpodobně s vědomím, že v dohledné době - možná nikdy - nespatří světlo světa, je oproti dílům předcházejícím pojat zcela jinak. Místo analyticky přesného výkladu univerzitního dějepisectví a jeho provázaností s dějinami monarchie se zaměřil téměř výhradně na faktograficky podrobný popis rakouských politických dějin v letech 1914–1918, s důrazem na jejich rezonanci v českém prostředí. Prakticky všech třináct kapitol knihy má téměř stejnou strukturu: po obsáhlém vylíčení nejvýznamnějších politických událostí následuje komentář, který k těmto událostem připojovali Jaroslav Goll a Josef Pekař. Právě proto dal Kazbunda čtvrtému dílu Stolice dějin podtitul Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové. I když jsou některé postřehy a postoje obou těchto velikánů české historiografie přelomu století velice zajímavé, přesto nebudeme příliš daleko od pravdy, když řekneme, že jejich ovlivňování válečných událostí a postojů českých intelektuálů či politiků v sociálně neklidném období bylo spíše marginální. Kazbundovy bohaté pramenné výzkumy tudíž budou mít největší význam pro příští biografie Golla či Pekaře.
Za silně diskutabilní lze ovšem označit přístup, jejž ke Kazbundovu rukopisu zaujal jeho editor Martin Kučera. Autorův text zůstal do značné míry dílem nedokončeným. Editor, který se sám problematikou posledních desetiletí rakousko-uherské monarchie a dějinami první republiky soustavně zaobírá, totiž navzdory ustálené ediční praxi sáhl k jakémusi dokončení rukopisu - a to na základě vlastního výzkumu. Text nejenže opatřil vlastním poznámkovým aparátem, ale - jak z jeho vysvětlivek vyplývá - doplňoval do Kazbundova textu celé věty. Tím ovšem čtenářům a příštím historikům připravil pěkný oříšek, který nebude tak snadné rozlousknout: Prozatím totiž nevíme, zda čteme spíše Kazbundu nebo Kučeru? Odpověď na tuto otázku bude muset dát až srovnávací analýza - kdyby editor dodatky oddělil jiným typem písma, mohli jsme jí být ušetřeni. Paradoxní přitom je, že diskuse o edičních přístupech vyvstaly i nad jiným, nedávno vydaným textem z Kazbundovy pozůstalosti - o tzv. anenských patentech (srov. polemiku - dnes bohužel již velmi rozbředlou - mezi Zdeňkem Kárníkem na straně jedné - ČČH 97/1999, s. 582–588; 98/2000, s. 807–809 - a Milanem Hlavačkou a Lubošem Velkem na straně druhé - ČČH 97/2000, s. 405–408; 98/2000, s. 124–129). Ve srovnání se Zdeňkem Kárníkem však Martin Kučera zašel mnohem dál, možná až za samotnou mez editorství.
Martin Kučera, Souvislosti, 3-4 (45-46) / 2000
Systematický zájem badatelů o díla z pozůstalosti Karla Kazbundy přináší v posledních le-tech historikům moderních dějin jedno příjemné překvapení za druhým. Po Otázce česko-německé se nám nyní dostává do rukou čtvrtý díl Stolice dějin, jejíhož vydání se ujal jeden z nejzasvěcenějších historiků tohoto období, Martin Kučera. Editor byl tentokráte v mimořádně obtížné situaci, neboť manuskript, nacházející se v Archivu Národního muzea, není ani zdaleka hotovým dílem. Pokud editor z původního titulu čtvrtého dílu Stolice dějin na české univerzitě, zvaného Stolice dějin ve víru války světové (1914-1918) učinil podtitul, a do popředí postavil ordináře Golla i Pekaře, lépe vystihl skutečný obsah díla. Ani to však možná plně nenapravuje syrovost tematického rozvržení rukopisu. Oprávněně Martin Kučera při nástinu geneze díla poukazuje na to, že knihu je třeba vidět nejen v kontextu předchozích dílů Stolice dějin, nýbrž také (možná ovšem hlavně) v souvislosti s Kazbundovou touhou vypsat v několika monografiích soumračná léta habsburské říše. Prvním krokem na této cestě byla Otázka česko-německá; recenzovaná práce do určité míry vznikala, zdá se, jako kompromis mezi oběma badatelskými záměry. Proto tedy trpí skladba knihy ve srovnání s jinými Kazbundovými pracemi zřetelnou nevyvážeností. V kapitolách, věnovaných období do listopadu 1916, úmrtí Františka Josefa I., ustupují oba hlavní protagonisté, Goll i Pekař, líčení "víru války" poněkud do pozadí. Například první kapitol a je vlastně novou variací na téma, které kdysi uchopila již Milada Paulová: boj místodržitele Thuna s Nejvyšším armádním velitelstvím (AOK); nepříliš organickým tematickým vybočením je i detailní pozornost, kterou Kazbunda věnoval vstupu Itálie do války. I v dalších pasážích se zájem o Gollovy a Pekařovy politické aktivity a širší, pramenně neuvěřitelně fundovaná freska osudů Předlitavska za války přelévá z jednoho akcentu do druhého. Zájemcům o politické dějiny, jejichž obraz vyvstává před čtenářem zejména díky Kazbundově explikaci pramenu úřední povahy, kterých byl důvěrným znalcem, přináší kniha řadu nových, neznámých poznatku a podnětu; jejich přínosnost a užitečnost ocení i ten nejzanícenější zastánce progresivních metodologických výbojů. Mezi nejzajímavější témata, která Kazbunda kromě osudu Gollových a Pekařových (druhé jmenované méně systematicky) rozplétá, patří vládní politika vůči českým zemím, utváření poměru česko-německého, nebo například, z konkrétnějších problému, politické ambice Arnošta hraběte Sylvy-Tarouccy. Náročnou práci nad rukopisem zvládl editor velmi dobře. Musel řadu věcí nejen dohledávat, ověřovat a doplňovat, ale přímo také "rekonstruovat", což se na několika místech týká nejen vět, nýbrž i celých odstavců. Aby všechny zvláštnosti od původní předlohy odlišil, přistoupil editor k systému dvojích poznámek: 467 autorským a 385 vlastním, kde na mnoha místech Kazbundovy soudy zpřesňuje či usměrňuje a také doplňuje o alespoň nejzákladnější literaturu. Ani tento systém není ovšem bez drobné slabiny: u mnoha úředních dokumentu Kučera neupozorňuje na jejich dostupnost a aktuální uložení. Jinak ovšem odvedl Martin Kučera jistě namáhavý kus záslužné práce, ku prospěchu věci bylo i to, že se nakonec rozhodl Kazbundův rukopis stylisticky upravit a uhladit do moderní podoby. Pouze abych dostál úkolu recenzenta beze zbytku, a užil tedy i kritického pera, upozorňuji například, že Forderungen der Deutschen Österreichs zur Neuordnung nach dem Kriege nevyšly v roce 1915, nýbrž o rok později, či že František Thun -Hohenstein nebyl knížetem od roku 1910, nýbrž od 1911. Kniha je opatřena jmenným rejstříkem, není však z pochopitelných důvodu vybavena bibliografií. Kazbundův Goll a Pekař ve víru války je závažným edičním počinem, z něhož budou historikové trvale čerpat. Kazbunda tu dokonale předvedl svoji odbornou erudici. V kratičkém, memoárově laděném úvodu, jenž podle mého soudu patří k nejcennějším pasážím knihy, navíc historkou o tom, kterak po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda požádal Pekař studenty, aby povstáním vyjádřili smutek nad smrtí královského prince českého, ještě jednou osvědčil, že byl skutečným "Panem historikem": vlastně jen v několika větách totiž dokázal vystihnout podstatnou část problémového jádra vlastní práce: nové souvislosti, do kterých se podivuhodné a horoucí české státoprávnictví obou profesorů válkou dostalo.
Ivan Šedivý, Český časopis historický 3/2001
