VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > POLITOLOGIE > detail titulu
DETAIL TITULU:
Představy společenství
Úvahy o původu a šíření nacionalismu
Anderson Benedict
Karolinum 2008
brožovaná, 276 str.
ISBN 9788024614908
240,-
204,-
SKLADEM
Kniha amerického politologa a historika, specialisty na kultury jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie, Filipíny) si klade zásadní otázku, proč v dobách komunistického internacionalismu a následné globalizace přežívá a sílí nacionalismus. Nejde jen o politický nebo ideologický jev ani o návrat k slavné historii nebo tradicím. Právě v jižní a jihovýchodní Asii vzniká národní povědomí a vědomí u etnicky značně diferencovaných celků. Podle Andersonovy teorie je národ především společenstvím vzniklým v představivosti, která se rozvíjí pomocí moderních komunikačních technologií (počínaje knihtiskem), vlivem literatury (zejména moderního románu) a žurnalistiky. Na rozdíl od náboženského společenství, které se formuje v kontinuálním čase "posvátné historie", čase, jenž má jasný smysl a je zasazen do věčnosti, vzniká národ jako "společenství v představách" jednotlivců v "prázdném", sekularizovaném a mechanizovaném čase moderního světa. Přínosem knihy je i sledování vzniku moderních národů na americkém kontinentě a vlivu těchto procesů na vývoj nacionalismu v Evropě.
Z angličtiny přeložil Petr Fantys.
Z angličtiny přeložil Petr Fantys.
Poděkování
Předmluva k druhému vydání
1. Úvod
2. Kulturní kořeny
3. Zdroje národního vědomí
4. Kreolští průkopníci
5. Staréjazyky, nové vzory
6. Oficiální nacionalismus a imperialismus
7. Poslední vlna
8. Vlastenectví a rasismus
9. Anděl dějin
10. Cenzus, mapa, muzeum
11. Paměť a zapomínání
Putování a přenos: O geobiografii Představ společenství
Doslov
Národ a nacionalismus ve věku globalizace (Martin Procházka)
Literatura
Rejstřík
Předmluva k druhému vydání
1. Úvod
2. Kulturní kořeny
3. Zdroje národního vědomí
4. Kreolští průkopníci
5. Staréjazyky, nové vzory
6. Oficiální nacionalismus a imperialismus
7. Poslední vlna
8. Vlastenectví a rasismus
9. Anděl dějin
10. Cenzus, mapa, muzeum
11. Paměť a zapomínání
Putování a přenos: O geobiografii Představ společenství
Doslov
Národ a nacionalismus ve věku globalizace (Martin Procházka)
Literatura
Rejstřík
Máme před sebou jednu z nejdůležitějších publikací, které se o teorii nacionalismu v posledním čtvrtstoletí objevily. Poprvé vyšla v roce 1983. Autor patří k subjektivistické škole, která neomezuje podstatu národa na souhrn nějakých objektivních znaků (jazyk, území, náboženství apod.), nýbrž se soustředí na subjektivní prvek, národní vědomí. Jeho "imagined communities", jak zní i název originálu, neznamená, že národy jsou společenství "vymyšlená". Přesnější je pojem "myšlená". Proto i český překlad "představy společenství" problematického názvu lze považovat za přijatelný. Ona představa spočívá v tom, že každý zná jen zlomek příslušníků svého národa, a přesto nepochybuje o své příslušnosti k této entitě. Anderson se soustředí především na příčiny, které zformovaly schopnost této představy. Klade v tomto směru důraz na genezi tiskového kapitalismu, produkujícího v masovém měřítku noviny a romány, stejně jako na nové formy kontroly obyvatelstva (cenzus), zobrazování geografického prostoru (mapy) a formování historické paměti (muzeum). Je zásadní, že se neorientuje čistě na evropskou perspektivu. Naopak nejčastější jsou příklady z Ameriky a Asie. V tomto směru dokonce vznáší kontroverzní tezi, že se nacionalismus poprvé objevil nikoli ve Starém, nýbrž v Novém světě. Ostatně Anderson je expert především na jihovýchodní Asii.
Jakub Rákosník, kulturní týdeník A2, 4/2009, str. 29
Proč jsme raději Češi
Benedict Anderson (* 1936) nepatří v české čtenářské obci s výjimkou úzkých odborných kruhů mezi známá jména, třebaže jeho Představy společenství (Imagined Communities) od roku 1983, kdy kniha s podtitulem Úvahy o původu a šíření nacionalismu spatřila světlo světa, vyšly již ve třech desítkách zemí. Anderson nabourává představy, které nám vštípili ve škole, o dávné existenci českého národa, který se na přelomu 18. a 19. století díky píli obrozenců probudil ze spánku. Naopak se snaží ukázat, že nacionální identita je moderní záležitostí a že souvisí s rozpadem předmoderních kulturních systémů, a to zvláště náboženských společenství.
Podstatou národa není jazyk, krev ani půda. Není to žádný takto objektivně daný znak. Národní příslušnost a nacionalismus Anderson považuje za kulturní artefakty zvláštního druhu, které se zformovaly na konci 18. století "protínáním samostatných historických sil". Třebaže klasika teorie nacionalismu Ernsta Gellnera kritizuje, přijímá jeho základní tezi o tom, že "nacionalismus vynalézá národy tam, kde neexistují". Nepopírá nijak význam kapitalismu (zvláště tiskového) pro zrod nacionalismu. Přesto mu je však cizí jakýkoli ekonomický determinismus.
Základem národního vědomí je schopnost představit si národní společenství. Andersona zajímá, jakým způsobem se zformovala tato schopnost člověka cítit se bytostnou součástí národního společenství, z něhož za celý život může poznat jen zlomek počtu všech jeho příslušníků, a přesto nikdy nezapochybuje, že je jedním z nich.
Národy se mohly zformovat, až když došlo k transformaci způsobu chápání světa. Tato změna spočívala ve třech dlouhodobých procesech. Za prvé šlo o vymizení myšlenky, že nějaký konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické pravdě. V západním kulturním okruhu tuto funkci od antiky plnila latina. Za druhé došlo k rozpadu tradiční politické legitimity, podle níž ve středu společnosti stojí panovník, který se odlišuje od ostatních lidí svým božským posvěcením, z čehož vyplývá, že "projevy lidské loajality byly tudíž nutně hierarchické a dostředivé". S takovým chápáním je rovnost a suverenita lidu těžko slučitelná. Za třetí dochází k rozštěpení kosmologie a historie, a tedy k novému pojetí časovosti. Až bizarně se nám dnes jeví středověké kroniky, v nichž dochází k prolínání biblického stvoření světa s vyprávěním o historických událostech. Došlo tedy k rozpadu jednoty společenství, moci a času a nacionalismus byl vítaným nástrojem, který by je znovu smysluplně propojil.
Kniha je založena na široké komparativní perspektivě. Příklady z Evropy jsou v menšině. Anderson dokonce prohlašuje, že se nacionalismus poprvé objevil "nikoli ve Starém, nýbrž v Novém světě". Zrod USA v tomto pohledu není ojedinělým vzepětím svobodomyslných kolonií v boji za lidskou svobodu, nýbrž jedním z kreolských hnutí, jež se vzbouřilo proti metropoli podobně jako další v Latinské Americe ve stejném období.
Překladatel odvedl slušnou práci až na drobné poklesky, jako když např. League of Nations nepřeložil jako Společnost národů. Z hlediska redakční práce již kniha zaslouží méně chvály, protože se v ní vyskytuje dost překlepů a chyb. Přesto nelze tento nakladatelský počin kvitovat jinak než s povděkem.
Jakub Rákosník, Lidové noviny - Orientace, 21. února 2009
Ve 24 jazycích a 30 zemích dosud vyšly tyto - řečeno slovy podtitulu - Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Americký politolog a kulturní teoretik, profesor na Cornellově univerzitě Benedict Anderson (1936), je poprvé publikoval roku 1983. "Mou výchozí tezí je to, že národnost (nationality) nebo, vzhledem k mnohočetnému smyslu toho slova, možná spíše národní příslušnost (nation-nees) a také nacionalismus jsou kulturními artefakty zvláštního druhu," píše autor. "Abychom jim patřičně porozuměli, musíme důkladně uvažovat o tom, jak historicky vznikly, jakými způsoby se jejich význam v průběhu času změnil a proč v dnešní době mají tak hlubokou emocionální legitimitu."
Josef Chuchma, MF Dnes, Kavárna - Knihovna, 28. 3. 2009, str. 34
Vztah dějepisectví a beletrie je poměrně úzký: každý historik musí, nebo by měl umět vyprávět, měl by být schopný vcítit se do nitra svých hrdinů, a k tomu všemu mít dostatek fantazie. Už i v češtině máme výbornou knihu Poetika českého dějepisectví, v níž její autor Milan Řepa zkoumá vyprávěcí styly vybraných českých historiků, a podobné problémy řeší také sborník O psaní dějin z roku 2007. Onen vztah ovšem jistě není bezkonfliktní: když například literární historik a sémiotik Vladimír Macura ve své knize Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ zdůrazňoval význam literatury a kultury obecně, bylo mu vytýkáno, že obojí přeceňuje. Ovšem právě na úlohu knihtisku a literatury při vzniku moderních národů poukazuje ve své knize Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu také americký politolog a historik, specialista na kultury jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie, Filipíny) Benedict Anderson. Na příkladech právě z literatury zemí, na něž se specializuje, ukazuje, jak i autoři románů si představovali, modelovali i vytvářeli své publikum - národní komunitu, k níž se obraceli. Jestliže podle autora v žertovné, literárné propracované evropské fikci 18. a 19. století zdůrazňuje tropus "náš hrdina" autorskou hru s jakýmkoli čtenářem, tak v dílech, která intepretuje, je spojení "náš mladý muž" označením mladého čtenáře, který přináleží ke kolektivu čtenářů indonéštiny, a tudíž také k zárodečné představě indonéského společenství.
Připojme, že u Macury literatura při formování národa funguje trochu jinak: jako důkaz vyspělosti národa, a jednotliví autoři tedy jakoby "plní úkoly", jejich spisovatelství se pohybuje na rovině hry, snu nebo mystifikace. Když se totiž v začátcích obrození zdálo, že je utvoření skutečné české kultury nemožné, kultura začala být utvářena jako projekt mimo skutečnost, mimo daný čas a prostor, obrozenci si vlastně nejdříve hráli nato, že už mají vyspělou kulturu. Z hlediska toho, o čem psal Macura, je ovšem možné s Andersonem v mnohém polemizovat, například když Američan tvrdí, že možnost vytvoření představy národy vznikla až poté, co svoji moc ztratilo přesvědčení o tom, že konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické realitě. V Evropě naopak spolu ve skutečnosti jednotlivé národy dlouho soupeřily, který jazyk je ten nejpůvodnější, nejvíce blízký jazyku ráje nebo alespoň řečtině či sanskrtu, a zápasu se ovšem účastnila i čeština. V tomto smyslu souhlasím s autorem českého doslovu M. Procházkou, který proti Andersonovi namítá, že velký význam měla v 19. století právě představa národa jako náboženského společenství.
Anderson ve své knize cituje a rozvádí tvrzení E. Renana o tom, že "podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli. Každý francouzský občan již musel nutně zapomenout na Bartolomějskou noc a na jižní masakry ve 13. století". I to dokládá příklady z literatury: byli to podle něj i američtí spisovatelé, kteří se podíleli na vzniku představy amerického národa skládajícího se z lidí odlišných ras, takže třeba už J. F. Cooper prezentoval ukázkové příklady bělošsko-indiánského přátelství, a u Marka Twaina Anderson nachází první nesmazatelný obraz bělocha a černocha jako "amerických bratrů". Připojme, že v Čechách potomci Přemyslovců a Slavníkovců, pokud takoví žijí, dávno zapomněli na staré křivdy, a kmeni Čechů nikdo nevyčítá jeho krvavé války proti ostatním kmenům za sjednocení Čech, ani bitva na Bílé hoře dnešní Čechy myslím příliš nerozděluje. Ovšem z hlediska Andersonovy knihy by to nyní chtělo nějaký chytlavý román o česko-vietnamsko-romském přátelství. A Andersonova kniha nás může inspirovat i k otázkám, jak si například naši středověcí kronikáři představovali a jak konstruovali českou komunitu, koho z ní někteří z nich vylučovali (třeba zástupce staroslověnské liturgie) a ke komu se obracel třeba Dalimil, když psal: "Buďte soběstační, buďte hrdí, Češi, na ohnutou šíji sekyra se těší". Ve 20. století pak máme čerstvou zkušenost specifického konstruktu "československého" národa, který byl motivován politicky, ale měl své mnohem širší kulturní důsledky.
Každopádně Andersonova kniha je dobře napsaná a postupně si získala velký vliv. O tom svědčí i to, že do roku 2006 vyšla ve 27 jazycích. Její autor ke knize později připojil kapitolu, v níž sleduje právě historii její recepce i jednotlivých překladů. S trochou trpkosti poznamenává, že zatímco v Británii byla kniha téměř okamžitě recenzována předními vědci, v Americe, kde "kvalitní seriózní tisk" nikdy neexistoval, si jí téměř nikdo nevšiml. Mnohé překlady do jazyků východo- a středoevropských zemí ten český o dost předběhly: srbochorvatsky vyšly Představy společenství už roku 1990, editoři prý tenkrát doufali, že publikování knihy pomůže v boji proti vzrůstajícímu nacionalismu a mýtomanii jednotlivých komunit Jugoslávie. Takový vliv ale zvláště odborné knihy bohužel většinou nemívají. I tak ale stojí zato Andersonovu knihu číst. Když totiž její autor tvrdí, že úspěch jeho knihy "nemá ani tak mnoho společného s jejími kvalitami, ale spíše se skutečností, že původně vyšla v Londýně" a v jazyce, která má celosvětovou hegemonii, je to od něj nepochybně projev přehnané skromnosti.
Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, 3.4.2009
Ke kořenům moderního nacionalismu
Historik Anderson odpovídá na otázku, proč se stal nacionalismus každodenní součástí globalizovaného světa.
Konec éry nacionalismu, který už tak dlouhou dobu někteří prorokují, je zcela v nedohlednu. Takto prorocky začíná kniha Představy společenství, jedno z nejvlivnějších uvažování o nacionalismu konce osmnáctého až posledních desetiletí dvacátého století. Jejich autor, americký historik Benedict Anderson, je psal v přímé reakci na v anglosaském světě probíhající debaty o kořenech apovaze moderního nacionalismu, vnichž se ostře střetávali ortodoxní marxisté s liberálními intelektuály.
Pod vlivem vojenských střetů v Indočíně mezi Vietnamem a Kambodžou, respektive mezi Čínou aVietnamem, Anderson předpokládal, že nastává éra totálních válek mezi socialistickými státy, v níž právě nacionalismus bude hrát rozhodující roli. To, že se nacionálně motivované střety a války ubíraly v devadesátých letech minulého stoletíjiným směrem a že zasáhly nikoli Asii či Jižní Ameriku, nýbrž starý kontinent, ukázalo, jak průzračné, zároveň však i prostorově klamné mohou být předpovědi politologů, upínajících se při svých konstrukcích budoucnosti k modelovým situacím minulosti.
Stalo se po Osvětimi
Nutno však dodat, že Anderson uvažovaljako většina z nás, kteří si neumí představit, že dojde k tak rychlému, dominovému rozpadu sovětského blokuaže závan svobody uvede v život staré nacionální animozity, jež pevná ruka socialistického státu v Sovětském svazu, Jugoslávii nebo Československu udržovala téměř na bodu mrazu. Společně s výbuchem národní xenofobie, jež dosáhla svého krvavého vrcholu v bývalé Jugoslávii ajež smetlaveškeré idealistické představy o nemožnosti návratu nacionálně motivované genocidy po Osvětimi v "civilizované" Evropě, však začala nabývat na síle již dříve živá nacionální a separatistická hnutí i ve Španělsku či v Itálii, nemluvě o vyhroceném, nábožensky rozpolceném nacionalismu v Severním Irsku.
Nacionalismus se tedy stal každodenní součástí stále více sjednocené Evropy a heslajako národní vědomí či národní zájmy se znovu zabydlelave slovníku politiků. Na počátku devadesátých let minulého století v Česku přišel Dušan Třeštík s tezí o vymyšlenosti národa v devatenáctém věku. Na rozdíl od většiny historiků a politologů však uvažoval o nacionalismu v duchu Benedicta Andersona, neboť ho nevnímal jako ideologii, vůči níž lidé zaujímají hodnotící kritéria, nýbrž jako představu, jež vzniká uvnitř politického společenství.
Když Třeštík přišel s touto tezí, jež vůbec neměla hod-notit povahu českého nacionalismu doby obrozenců, myslel tím na budoucnost, na nutnost české společnosti vymyslet si v nových podmínkách nový národ, nově ho definovat a dodat mu nové kvality. To, že byl Třeštík tak ostře odmitnut, jen svědčilo o tom, že nikdo z jeho oponentů nečetl Andersonovy Představy společenství. Ostatně proč taky. Zdálo se, že o nacionalismu již všechno víme a že malé evropské národy jsou přímo laboratoří moderního nacionalismu. Anderson však tuto evropocentrickou představu odmítá a za kolébku nacionalismu považuje Jižní Ameriku přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Zmrtvýchustávání národních hrdinů
Společenství, o nichž Andersonova kniha pojednává, jsou společenství ohraničená a suverénní, jež důrazem na společné představy alespoň v proklamativní rovině překonávají propastné sociální rozdíly. Anderson, stejně jako drtivá většina historiků, odmítá uvažovat o nacionalismu před koncem osmnáctého století. V tomto svém názoruje veden ideou, že moderní nacionalismus se rodí v souvislosti s osvícenským a racionalistickým sekula-rismem, tedy s pádem víry jako hodnotového principu ajako spásonosné naděje, aniž by však nacionalismus krátkozrace chápal jako substituci náboženství.
Právě v náboženství ale tkví klíč, proč Anderson odmítá uvažovat o společenstvích, jež by mohla mít stejné představy jako společenství moderní. Předmoderní dobu totiž podle jeho soudu charakterizují společenství náboženská a dynastické říše. Teprve rozpad těchto představ, provázaný s novým, historickým pojetím času a s rozvojem tištěných jazyků, vytvářel podle Andersona vhodné podmínky pro vznik nacionalismu. Před nacionalismem tedy existují pouze představy o kulturní, respektive náboženské sounáležitosti, o vazbě k panovníkovi či k území s nepřesnými hranice, a xenofobie vůči sousedům a cizincům. Stereotypům tohoto uvažování v předmoderní době se ale autor nevěnuje ajistý důraz na ně klade až v rámci úvah o třetí vlně nacionalismu ve dvacátém století.
Zde ale spočívá jedno úskalí jeho výkladu, jenž ohledně formování se kulturního nacionalismu na konci osmnáctého a v devatenáctém stoletíje až překvapivě tradiční. Novum do teorií nacionalismu přináší Andersonovo rozlišení na oficiální nacionalismus, jenž je plný imperiál-ních představ, a na něj reagující kulturní či jazykový naci-onahsmus malých společenství. Druhý autorův přínos by bylo možné označit jako paradoxy nacionalismu, jež vyplynuly ze srovnávacího pohledu, který najedné straně čerpá z rozkrytí povahy národněosvobozeneckých hnutí v Jižní Americe v osmnáctém století a na straně druhé z asijských nacionalismů dvacátého století. V nich totiž téměř absentují evropské prvky nacionalismu: svébytné jazykové společenství a živé vlastenectví. Naopak od evropského nacionalismu přejímají nacionalismy třetí vlny tendence spojovat vlastní společenství s kulturami minulosti a demonstrovatje v podobě monumentů, muzeí a mrtvých národních hrdinů.
Kdo mluví za ostatní
Na rozdíl od marxismem ovlivněných historiků, kteří v dnešních debatách o nacionalismu nadále hrají prim, však Anderson nepřikládá žádný větší význam přivlastnění si představ o národní sounáležitosti všemi sociálními vrstvami. Rozhodující význam pro něj má tenká vrstva vzdělanců, ekonomicky aktivních politiků, kteří utvářejí a zprostředkovávají představy a mluví za celé společenství. Právě z tohoto důvodu zařadil do svých úvah o původu a šíření nacionalismu kreolské státy Jižní Ameriky počátku devatenáctého století. Protože však právě tato společenství, v nichž hraje prim úzká vrstva elit, označil v novém vydání knihy v roce 1991 za průkopníky nacionalismu, bezděky tím otevřel cestu k úvahám o nacionalismu před nacionaüsmem, tedy o společenstvích, v nichž úzká elita mohla již ve středověku etnicky, jazykově, ideologicky i po-liticky vyhraněně definovat vlastní svébytné představy. Na rozdíl od neevropských nacionalismů však "nacionalismy před nacionalismy", typologicky zastoupené například "pravými Čechy" přelomu čtrnáctého a patnáctého století, však na své andersonovské objevem teprve čekají. Pod jeho vlivem k nim ale již vede jen malý krůček.
Průkopnické představy
Benedict Anderson se narodil roku 1936jako syn britského námořního důstojníka v čínském Kunmingu. V roce 1941 se rodina vrátila zpět do Ameriky, kde se natrvalo usadila. Zde na Cornellově univerzitě Anderson začal docházet naindonéská studia a během vojenského puče v Indonésii napsal disertaci o indonéské revoluci v letech 1945 až 1961 (Java in a Time of Revolution). Od roku 1967 působil jako profesor politických věd Cornellovy univerzity. Světového věhlasu dosáhl svoji v roce 1983 vydanou knihou Imagined Communities, jež byla posléze přeložena do desítek jazyků, nejnověji i do češtiny. Ačkoli se i nadále věnoval především studiu jihoasijského nacionalismu, jeho další práce již nikdy nedosáhly stejného věhlasu jako průkopnické Představy společenství.
Martin Nodl, Hospodářské noviny, 17.-19.7.2009, příloha Knihy
Začněme od konce. Českého čtenáře v návazností na Andersenův doslov patrně napadne, jak je možné, že k nám kniha na své pouti evropským kontinentem dorazila s pětadvacetiletým odstupem. Snad chybělo dostatečně kvalitní levicové či liberální nakladatelství, v nichž, jak nám Anderson s jistou dávkou samolibosti sděluje, vycházela kniha v mnoha světových jazycích. Možná se ale i u nás začíná znovu přemýšlet o nacionalismu jako problému, který se už netýká jen vzdálených světů, od kterých jsme odděleni hradbou české ironie nepřipouštějící návrat ke zbožňování národních symbolů. Tak jako tak zůstává pravdou, že toho z klasiků teorie nacionalismu máme přeloženo pramálo, ke škodě věci.
Andersonova kniha je poněkud nesourodým souborem obsáhlejší úvodní teoretické studie a několika pokusů "silnou" teorii aplikovat na empirický materiál. Nejzdařileji se to daří v kapitole poslední, kde mohl autor vycházet z látky, kterájejeho vlastnímu výzkumu nejbližší - tedy historie jihovýchodní Asie.
Tři fenomény, podle kterých je kapitola pojmenována (Cenzus, mapa, muzeum), mají představovat styl, ve kterém ... .pozdní koloniální stát přemýlel o svém panství. Dozvíme se, jakým způsobem přijímaly kolonizované území (společnosti) zdroje evropské klasifikace; a tedy moci. Zdroje, které byly původně prosazeny samotnými kolonialisty při vnější i "vnitřní" (tj. zavádění funkcí státu, institucionalizace) expanzi svých imperií. Mapa měla utvářet "mřížku" uplatňovanou na vše, co stát ovládal, nebo ovládnout chtěl. "Tkaninou" této mřížky byl cenzus, jako ztělesnění světa složeného z kopírovatelných předmětů, věcí i lidí, jež se stali dočasnými zástupci určité řady. Nakonec "archeologizace", fenomén muzea související s potřebou vytvářet novou legitimitu držení kolonií a s turismem,jenž pro tuto legitimitu poskytoval dobrou příležitost.
U některých předcházejících kapitol je patrná snaha obsáhnout historii nacionalismů různých zemí, kontinentů či celého světa na několika stranách. Působí to často poněkud instantním dojmem, jako halabala seskládaná mozaika argumentů a důkazů podpírajících teoretická východiska.
Posuňme se od konce knihy k jejímu teoretickému úvodu. Nacionalismus podle Andersona navázal na náboženskou představivost. Na rozdíl odjiných myšlenkových proudů (například marxismu, liberalismu) v tom byl úspěšný, protože do svých základů zapracoval smrt - zapojil její osudovou náhodnost do určitého kontinua, a takji učinil pro člověka (opět) snesitelnou. Zlom měl naopak nastat ve vnímání času. Zatímco náboženství podle autora pracuje s "časovou simultánností", nerozlučitel-nou současností celé časové osy (minulost - přítomnost - budoucnost), simul-tánnost nacionalismu prochází "napříč časem" a protíná jej ... Nevyznačuje se prefigurací a naplněním, nýbrž časovou nahodilos-tía měří se hodinami a kalendářem (s. 40). Národ se stává analogií sociologického organismu, který se prostřednictvím kalendáře pohybuje "homogenním, prázdným časem". Jednodušeji: pro-tijednotnosti pozemského a nebeského času vyjadřované náboženskou imaginací, stojí nahodilost a "prázdnota" času nacionalismu. Tato často opakovaná teze, která čerpá z Auerbachových a Benjaminových myšlenek, nastoluje mnoho otázek a problémů.
V první řadě není zcela zřejmé, kde vlastněje onen diametrální rozdíl v chápání časovosti. Napětí se vytváří i v samotném výkladu, zvláště v Andersonových tezích o fenoménu smrti a komemoraci padlých hrdinů (s. 26), a otevírá řadu tázání. Není právě uctívání "neznámého vojáka" nacionalistickou formou transsubstanciace? Nemá tělo hrdiny, jistěže nepřítomné ve své fyzické podobě, sjednocovat obec (národ), která s tělem umírá a zároveň se periodicky v neustálém koloběhu připomínání oběti rodí? Nelze vysledovat v nacionální představivosti určitý příběh, vyprávění pracující se začátkem a koncem, který se, stejně jako ráj, oddaluje v neustále porušované integritě národního organismu? A není nakonec vyprávění, respektive narativní akt určité identity vždy pochopitelný pouze vjejí "časové plnosti"? To jsou jen některé z otázek, které nás při čtení textu mohou zneklidňovat.
V Představách společenství jsou rozvíjeny marxistické koncepce vzniku národních hnutí, častojsou ovšem pozměněny téměř k nepoznání. Kapitalistická výroba, která se podle Andersona ohlásila ve velkém měřítku tiskem knih, se v 18. a 19. století zasloužila o rozvoj nacionalismu. Inovace našli svého nejviditelnějšího zástupce v denním tisku, jehož výroba a četba měla být vedle románové tvorby pro rozvoj nacionalistické představivosti klíčovou. Zatímco tištěná kniha pomáhala "stylizovat" jazyk moci, četba novin se stala "ranní modlitbou": Každý komunikant si je (...) velmi dobře vědom, že obřad, který provádí, kopíruje současně tisíce jiných komunikantů, o jejichž existenci je zcela přesvědčen, přestože o jejich identitě nemá ani potuchu (s. 50).
Kapitalismus nejprve vyhrál zápas s církví a jejím univerzalismem; trh středověké latinské vzdělanosti se naplnil, nové trhy už musely komunikovat profánními jazyky Avantgarda kapitalismu (buržoazie) v tomto pojetí nemanipuluje jednostranně masami, aby pomocí "nacionální ideologie" uchránila vlastní panství. Analýza jazyka autorovi umožnila pojem ideologie rozšířit mimo úzké "nadstavbové" pojetí. V tomto směru by jej snad bylo možné zařadit mezi neomarxisty. Mezi Andersonovýmjazykem a textem (komu-nikací, vyprávěním) a kapitalistickými vztahy (ekonomickou, sociální strukturou) se ovšem na některých místech textu otevírá příliš velká mezera. Může-li být do důsledku tento vztah vyřešen, je otázkou, někdyje ale problém příliš zasouván do pozadí, aby nás - schován v přítmí - udržoval v napětí, kterému není věnován prostor,jaký by čtenář mohl očekávat. Pokud bychom předpokládali dva na sobě (do jisté míry) nezávislé světy, bylo by dobré se hlouběji zamýšlet nad tim,jak byly "jazykem moci" a nacionalistickou představivostí zpětně modelovány kapitalistické vztahy a proč současný globální kapitalismus stále připouští vznik nových národních hnutí, které mu mohou být jen zbytečnou překážkou na cestě k jednotnému trhu.
Kniha, jak bylo naznačeno, je nejpodnětnější na začátku a na konci, tedy pokud za tento konec budeme považovat kapitolu Cenzus, mapa, muzeum a odmyslíme si poněkud nejasně motivovaný doslov. Text dále dělá zajímavým jeho vlivnost na akademických půdách světových univerzit a v neposlední řadě vytříbený a čitelný styl.
Vít Strobach, Dějiny a současnost, ročník XXXI, číslo 8/2009, str. 44
Pokud by v dnešní době mělo ještě smysl střežit v sociálních vědách kánon, pak dílo amerického teritorialisty se zaměřením na jihovýchodní Asii, Benedicta Andersona, Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu by do něj po téměř třiceti letech od svého prvního vydání (1983) mohlo být oprávněně připuštěno. Andersonova definice, podle níž je národ "politické společenství vytvořené v představách - jako společenství ze své podstaty ohraničené a zároveň suverénní" (21), se přinejmenším v kriticky profilované odborné literatuře stala jakousi samozřejmostí. Avšak samozřejmosti se snadno stávají bezobsažnými banalitami, a proto lze vydání (povětšinou zdařilého) českého překladu v Nakladatelství Karolinum vnímat nejen jako možnost snadnějšího přístupu ke knize pro české čtenáře, nýbrž také jako příležitost pro připomenutí teoretického a empirického zázemí, jehož síla stojí za prosazením uvedené formule.
V době, kdy Andersonova kniha poprvé vyšla (1983) již většina sociálních a humanitních vědců vnímala existenci národů jako z podstaty moderní jev, nikoliv - jak tomu bylo třeba v herderovské historiografii 19. století a jak tomu je nadále v běžném chápání - jako ahistorickou entitu s mýtickými kořeny. Naturalistická koncepce národní příslušnosti byla již dlouho terčem kritiky z pozic nejen marxistických historiků (k nimž lze mimochodem zařadit i bratra Benedicta Andersona, známého historika Perryho Andersona). Přínosem Andersonovy práce byla především rekonceptualizace problému nacionalismu a národa ve třech následujících rovinách: 1) postulování nacionalismu v antropologickém rámci; 2) zpochybnění eurocentrického výkladu dějin nacionalismu; 3) zdůraznění produktivní role nacionalistické imaginace a jejích institucionálních rozměrů.
První rovina spočívá v odmítnutí tendence, jež nacionalismus na základě jeho partikulárních projevů považuje za ideologii. Namísto toho, domnívá se Anderson, "by bylo všechno snazší, kdybychom se k nacionalismu chovali jako k něčemu, co patří ke slovům 'příbuzenství' a 'náboženství', a nikoliv do stejné kategorie jako 'liberalismu' či 'fašismus'" (21). Takové pojetí umožňuje o národu uvažovat jako o způsobu, jímž společnost vyjadřuje svoji existenci jakožto kulturního společenství ve specif ckých podmínkách kapitalistické modernity.
/.../
Překonání eurocentrismu Andersonovi umožňuje, aby částečně vyvrátil předpoklad o ústřední roli jazyka pro vznik národů, jehož přijetím se mnoho badatelů vědomě či nikoliv zapojuje do nacionalistické ideologie. Přitom jazyková (ani náboženská) svébytnost v nových amerických nacionalismech nehrála žádnou roli (kreolové sdíleli jazyk i náboženství metropole). Teprve v oficiálních a pozdních nacionalismech začal hrát jazyk hlavní roli, ačkoliv evidentně nebyl nezbytnou podmínkou vzniku národů. Tisk však umožnil, aby role místních jazyků byla zcela zásadně posílena. Nové čtenářské komunity se staly zárodky národních hnutí a jazyk (zpravidla staronový, neboť například pomocí práce lexikografů standardizoval řadu dialektů) se mohl stát ústředním bodem, kolem nějž se soustředila národní imaginace.
Dalším netradičním příspěvkem Andersona je pohled na nacionalismus jako produktivní sílu, jež dává vzniknout oddanosti, lásce k vlasti či specif ckým estetickým zkušenostem. Nacionalismus tedy na rozdíl od mnohých, zpravidla marxistických, kritiků nevnímá pouze jako destruktivní ideologii.
/.../
Rasismus, běžně asociovaný s agresivním nacionalismem, má podle Andersona ve skutečnosti jinou genealogii, jež se neobrací k dějinné hloubce, nýbrž k ahistorickému pojetí čistoty. "Blouznění rasismu má ve skutečnosti původ v ideologiích společenské třídy, a nikoli v ideologiích národa" (162). To je také důvod, proč se rasismus snadněji prosadil v reakční politice oficiálních nacionalismů, než v lidových hnutích například kreolského typu. Oddanost, již nacionalismus vytváří, je jistě jedním z důvodů, proč nadále zůstává silným konceptem. Kapitola "Anděl dějin" tak ilustruje, jak se nacionalismus proměnil v hnací sílu tzv. socialistických válek v post-koloniálním světě.
/.../
Radim Hladík, Teorie vědy / Theory of Science, roč. 32, č. 1 (2010), str. 115-120
Jakub Rákosník, kulturní týdeník A2, 4/2009, str. 29
Proč jsme raději Češi
Benedict Anderson (* 1936) nepatří v české čtenářské obci s výjimkou úzkých odborných kruhů mezi známá jména, třebaže jeho Představy společenství (Imagined Communities) od roku 1983, kdy kniha s podtitulem Úvahy o původu a šíření nacionalismu spatřila světlo světa, vyšly již ve třech desítkách zemí. Anderson nabourává představy, které nám vštípili ve škole, o dávné existenci českého národa, který se na přelomu 18. a 19. století díky píli obrozenců probudil ze spánku. Naopak se snaží ukázat, že nacionální identita je moderní záležitostí a že souvisí s rozpadem předmoderních kulturních systémů, a to zvláště náboženských společenství.
Podstatou národa není jazyk, krev ani půda. Není to žádný takto objektivně daný znak. Národní příslušnost a nacionalismus Anderson považuje za kulturní artefakty zvláštního druhu, které se zformovaly na konci 18. století "protínáním samostatných historických sil". Třebaže klasika teorie nacionalismu Ernsta Gellnera kritizuje, přijímá jeho základní tezi o tom, že "nacionalismus vynalézá národy tam, kde neexistují". Nepopírá nijak význam kapitalismu (zvláště tiskového) pro zrod nacionalismu. Přesto mu je však cizí jakýkoli ekonomický determinismus.
Základem národního vědomí je schopnost představit si národní společenství. Andersona zajímá, jakým způsobem se zformovala tato schopnost člověka cítit se bytostnou součástí národního společenství, z něhož za celý život může poznat jen zlomek počtu všech jeho příslušníků, a přesto nikdy nezapochybuje, že je jedním z nich.
Národy se mohly zformovat, až když došlo k transformaci způsobu chápání světa. Tato změna spočívala ve třech dlouhodobých procesech. Za prvé šlo o vymizení myšlenky, že nějaký konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické pravdě. V západním kulturním okruhu tuto funkci od antiky plnila latina. Za druhé došlo k rozpadu tradiční politické legitimity, podle níž ve středu společnosti stojí panovník, který se odlišuje od ostatních lidí svým božským posvěcením, z čehož vyplývá, že "projevy lidské loajality byly tudíž nutně hierarchické a dostředivé". S takovým chápáním je rovnost a suverenita lidu těžko slučitelná. Za třetí dochází k rozštěpení kosmologie a historie, a tedy k novému pojetí časovosti. Až bizarně se nám dnes jeví středověké kroniky, v nichž dochází k prolínání biblického stvoření světa s vyprávěním o historických událostech. Došlo tedy k rozpadu jednoty společenství, moci a času a nacionalismus byl vítaným nástrojem, který by je znovu smysluplně propojil.
Kniha je založena na široké komparativní perspektivě. Příklady z Evropy jsou v menšině. Anderson dokonce prohlašuje, že se nacionalismus poprvé objevil "nikoli ve Starém, nýbrž v Novém světě". Zrod USA v tomto pohledu není ojedinělým vzepětím svobodomyslných kolonií v boji za lidskou svobodu, nýbrž jedním z kreolských hnutí, jež se vzbouřilo proti metropoli podobně jako další v Latinské Americe ve stejném období.
Překladatel odvedl slušnou práci až na drobné poklesky, jako když např. League of Nations nepřeložil jako Společnost národů. Z hlediska redakční práce již kniha zaslouží méně chvály, protože se v ní vyskytuje dost překlepů a chyb. Přesto nelze tento nakladatelský počin kvitovat jinak než s povděkem.
Jakub Rákosník, Lidové noviny - Orientace, 21. února 2009
Ve 24 jazycích a 30 zemích dosud vyšly tyto - řečeno slovy podtitulu - Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Americký politolog a kulturní teoretik, profesor na Cornellově univerzitě Benedict Anderson (1936), je poprvé publikoval roku 1983. "Mou výchozí tezí je to, že národnost (nationality) nebo, vzhledem k mnohočetnému smyslu toho slova, možná spíše národní příslušnost (nation-nees) a také nacionalismus jsou kulturními artefakty zvláštního druhu," píše autor. "Abychom jim patřičně porozuměli, musíme důkladně uvažovat o tom, jak historicky vznikly, jakými způsoby se jejich význam v průběhu času změnil a proč v dnešní době mají tak hlubokou emocionální legitimitu."
Josef Chuchma, MF Dnes, Kavárna - Knihovna, 28. 3. 2009, str. 34
Vztah dějepisectví a beletrie je poměrně úzký: každý historik musí, nebo by měl umět vyprávět, měl by být schopný vcítit se do nitra svých hrdinů, a k tomu všemu mít dostatek fantazie. Už i v češtině máme výbornou knihu Poetika českého dějepisectví, v níž její autor Milan Řepa zkoumá vyprávěcí styly vybraných českých historiků, a podobné problémy řeší také sborník O psaní dějin z roku 2007. Onen vztah ovšem jistě není bezkonfliktní: když například literární historik a sémiotik Vladimír Macura ve své knize Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ zdůrazňoval význam literatury a kultury obecně, bylo mu vytýkáno, že obojí přeceňuje. Ovšem právě na úlohu knihtisku a literatury při vzniku moderních národů poukazuje ve své knize Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu také americký politolog a historik, specialista na kultury jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie, Filipíny) Benedict Anderson. Na příkladech právě z literatury zemí, na něž se specializuje, ukazuje, jak i autoři románů si představovali, modelovali i vytvářeli své publikum - národní komunitu, k níž se obraceli. Jestliže podle autora v žertovné, literárné propracované evropské fikci 18. a 19. století zdůrazňuje tropus "náš hrdina" autorskou hru s jakýmkoli čtenářem, tak v dílech, která intepretuje, je spojení "náš mladý muž" označením mladého čtenáře, který přináleží ke kolektivu čtenářů indonéštiny, a tudíž také k zárodečné představě indonéského společenství.
Připojme, že u Macury literatura při formování národa funguje trochu jinak: jako důkaz vyspělosti národa, a jednotliví autoři tedy jakoby "plní úkoly", jejich spisovatelství se pohybuje na rovině hry, snu nebo mystifikace. Když se totiž v začátcích obrození zdálo, že je utvoření skutečné české kultury nemožné, kultura začala být utvářena jako projekt mimo skutečnost, mimo daný čas a prostor, obrozenci si vlastně nejdříve hráli nato, že už mají vyspělou kulturu. Z hlediska toho, o čem psal Macura, je ovšem možné s Andersonem v mnohém polemizovat, například když Američan tvrdí, že možnost vytvoření představy národy vznikla až poté, co svoji moc ztratilo přesvědčení o tom, že konkrétní jazyk nabízí privilegovaný přístup k ontologické realitě. V Evropě naopak spolu ve skutečnosti jednotlivé národy dlouho soupeřily, který jazyk je ten nejpůvodnější, nejvíce blízký jazyku ráje nebo alespoň řečtině či sanskrtu, a zápasu se ovšem účastnila i čeština. V tomto smyslu souhlasím s autorem českého doslovu M. Procházkou, který proti Andersonovi namítá, že velký význam měla v 19. století právě představa národa jako náboženského společenství.
Anderson ve své knize cituje a rozvádí tvrzení E. Renana o tom, že "podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli. Každý francouzský občan již musel nutně zapomenout na Bartolomějskou noc a na jižní masakry ve 13. století". I to dokládá příklady z literatury: byli to podle něj i američtí spisovatelé, kteří se podíleli na vzniku představy amerického národa skládajícího se z lidí odlišných ras, takže třeba už J. F. Cooper prezentoval ukázkové příklady bělošsko-indiánského přátelství, a u Marka Twaina Anderson nachází první nesmazatelný obraz bělocha a černocha jako "amerických bratrů". Připojme, že v Čechách potomci Přemyslovců a Slavníkovců, pokud takoví žijí, dávno zapomněli na staré křivdy, a kmeni Čechů nikdo nevyčítá jeho krvavé války proti ostatním kmenům za sjednocení Čech, ani bitva na Bílé hoře dnešní Čechy myslím příliš nerozděluje. Ovšem z hlediska Andersonovy knihy by to nyní chtělo nějaký chytlavý román o česko-vietnamsko-romském přátelství. A Andersonova kniha nás může inspirovat i k otázkám, jak si například naši středověcí kronikáři představovali a jak konstruovali českou komunitu, koho z ní někteří z nich vylučovali (třeba zástupce staroslověnské liturgie) a ke komu se obracel třeba Dalimil, když psal: "Buďte soběstační, buďte hrdí, Češi, na ohnutou šíji sekyra se těší". Ve 20. století pak máme čerstvou zkušenost specifického konstruktu "československého" národa, který byl motivován politicky, ale měl své mnohem širší kulturní důsledky.
Každopádně Andersonova kniha je dobře napsaná a postupně si získala velký vliv. O tom svědčí i to, že do roku 2006 vyšla ve 27 jazycích. Její autor ke knize později připojil kapitolu, v níž sleduje právě historii její recepce i jednotlivých překladů. S trochou trpkosti poznamenává, že zatímco v Británii byla kniha téměř okamžitě recenzována předními vědci, v Americe, kde "kvalitní seriózní tisk" nikdy neexistoval, si jí téměř nikdo nevšiml. Mnohé překlady do jazyků východo- a středoevropských zemí ten český o dost předběhly: srbochorvatsky vyšly Představy společenství už roku 1990, editoři prý tenkrát doufali, že publikování knihy pomůže v boji proti vzrůstajícímu nacionalismu a mýtomanii jednotlivých komunit Jugoslávie. Takový vliv ale zvláště odborné knihy bohužel většinou nemívají. I tak ale stojí zato Andersonovu knihu číst. Když totiž její autor tvrdí, že úspěch jeho knihy "nemá ani tak mnoho společného s jejími kvalitami, ale spíše se skutečností, že původně vyšla v Londýně" a v jazyce, která má celosvětovou hegemonii, je to od něj nepochybně projev přehnané skromnosti.
Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, 3.4.2009
Ke kořenům moderního nacionalismu
Historik Anderson odpovídá na otázku, proč se stal nacionalismus každodenní součástí globalizovaného světa.
Konec éry nacionalismu, který už tak dlouhou dobu někteří prorokují, je zcela v nedohlednu. Takto prorocky začíná kniha Představy společenství, jedno z nejvlivnějších uvažování o nacionalismu konce osmnáctého až posledních desetiletí dvacátého století. Jejich autor, americký historik Benedict Anderson, je psal v přímé reakci na v anglosaském světě probíhající debaty o kořenech apovaze moderního nacionalismu, vnichž se ostře střetávali ortodoxní marxisté s liberálními intelektuály.
Pod vlivem vojenských střetů v Indočíně mezi Vietnamem a Kambodžou, respektive mezi Čínou aVietnamem, Anderson předpokládal, že nastává éra totálních válek mezi socialistickými státy, v níž právě nacionalismus bude hrát rozhodující roli. To, že se nacionálně motivované střety a války ubíraly v devadesátých letech minulého stoletíjiným směrem a že zasáhly nikoli Asii či Jižní Ameriku, nýbrž starý kontinent, ukázalo, jak průzračné, zároveň však i prostorově klamné mohou být předpovědi politologů, upínajících se při svých konstrukcích budoucnosti k modelovým situacím minulosti.
Stalo se po Osvětimi
Nutno však dodat, že Anderson uvažovaljako většina z nás, kteří si neumí představit, že dojde k tak rychlému, dominovému rozpadu sovětského blokuaže závan svobody uvede v život staré nacionální animozity, jež pevná ruka socialistického státu v Sovětském svazu, Jugoslávii nebo Československu udržovala téměř na bodu mrazu. Společně s výbuchem národní xenofobie, jež dosáhla svého krvavého vrcholu v bývalé Jugoslávii ajež smetlaveškeré idealistické představy o nemožnosti návratu nacionálně motivované genocidy po Osvětimi v "civilizované" Evropě, však začala nabývat na síle již dříve živá nacionální a separatistická hnutí i ve Španělsku či v Itálii, nemluvě o vyhroceném, nábožensky rozpolceném nacionalismu v Severním Irsku.
Nacionalismus se tedy stal každodenní součástí stále více sjednocené Evropy a heslajako národní vědomí či národní zájmy se znovu zabydlelave slovníku politiků. Na počátku devadesátých let minulého století v Česku přišel Dušan Třeštík s tezí o vymyšlenosti národa v devatenáctém věku. Na rozdíl od většiny historiků a politologů však uvažoval o nacionalismu v duchu Benedicta Andersona, neboť ho nevnímal jako ideologii, vůči níž lidé zaujímají hodnotící kritéria, nýbrž jako představu, jež vzniká uvnitř politického společenství.
Když Třeštík přišel s touto tezí, jež vůbec neměla hod-notit povahu českého nacionalismu doby obrozenců, myslel tím na budoucnost, na nutnost české společnosti vymyslet si v nových podmínkách nový národ, nově ho definovat a dodat mu nové kvality. To, že byl Třeštík tak ostře odmitnut, jen svědčilo o tom, že nikdo z jeho oponentů nečetl Andersonovy Představy společenství. Ostatně proč taky. Zdálo se, že o nacionalismu již všechno víme a že malé evropské národy jsou přímo laboratoří moderního nacionalismu. Anderson však tuto evropocentrickou představu odmítá a za kolébku nacionalismu považuje Jižní Ameriku přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Zmrtvýchustávání národních hrdinů
Společenství, o nichž Andersonova kniha pojednává, jsou společenství ohraničená a suverénní, jež důrazem na společné představy alespoň v proklamativní rovině překonávají propastné sociální rozdíly. Anderson, stejně jako drtivá většina historiků, odmítá uvažovat o nacionalismu před koncem osmnáctého století. V tomto svém názoruje veden ideou, že moderní nacionalismus se rodí v souvislosti s osvícenským a racionalistickým sekula-rismem, tedy s pádem víry jako hodnotového principu ajako spásonosné naděje, aniž by však nacionalismus krátkozrace chápal jako substituci náboženství.
Právě v náboženství ale tkví klíč, proč Anderson odmítá uvažovat o společenstvích, jež by mohla mít stejné představy jako společenství moderní. Předmoderní dobu totiž podle jeho soudu charakterizují společenství náboženská a dynastické říše. Teprve rozpad těchto představ, provázaný s novým, historickým pojetím času a s rozvojem tištěných jazyků, vytvářel podle Andersona vhodné podmínky pro vznik nacionalismu. Před nacionalismem tedy existují pouze představy o kulturní, respektive náboženské sounáležitosti, o vazbě k panovníkovi či k území s nepřesnými hranice, a xenofobie vůči sousedům a cizincům. Stereotypům tohoto uvažování v předmoderní době se ale autor nevěnuje ajistý důraz na ně klade až v rámci úvah o třetí vlně nacionalismu ve dvacátém století.
Zde ale spočívá jedno úskalí jeho výkladu, jenž ohledně formování se kulturního nacionalismu na konci osmnáctého a v devatenáctém stoletíje až překvapivě tradiční. Novum do teorií nacionalismu přináší Andersonovo rozlišení na oficiální nacionalismus, jenž je plný imperiál-ních představ, a na něj reagující kulturní či jazykový naci-onahsmus malých společenství. Druhý autorův přínos by bylo možné označit jako paradoxy nacionalismu, jež vyplynuly ze srovnávacího pohledu, který najedné straně čerpá z rozkrytí povahy národněosvobozeneckých hnutí v Jižní Americe v osmnáctém století a na straně druhé z asijských nacionalismů dvacátého století. V nich totiž téměř absentují evropské prvky nacionalismu: svébytné jazykové společenství a živé vlastenectví. Naopak od evropského nacionalismu přejímají nacionalismy třetí vlny tendence spojovat vlastní společenství s kulturami minulosti a demonstrovatje v podobě monumentů, muzeí a mrtvých národních hrdinů.
Kdo mluví za ostatní
Na rozdíl od marxismem ovlivněných historiků, kteří v dnešních debatách o nacionalismu nadále hrají prim, však Anderson nepřikládá žádný větší význam přivlastnění si představ o národní sounáležitosti všemi sociálními vrstvami. Rozhodující význam pro něj má tenká vrstva vzdělanců, ekonomicky aktivních politiků, kteří utvářejí a zprostředkovávají představy a mluví za celé společenství. Právě z tohoto důvodu zařadil do svých úvah o původu a šíření nacionalismu kreolské státy Jižní Ameriky počátku devatenáctého století. Protože však právě tato společenství, v nichž hraje prim úzká vrstva elit, označil v novém vydání knihy v roce 1991 za průkopníky nacionalismu, bezděky tím otevřel cestu k úvahám o nacionalismu před nacionaüsmem, tedy o společenstvích, v nichž úzká elita mohla již ve středověku etnicky, jazykově, ideologicky i po-liticky vyhraněně definovat vlastní svébytné představy. Na rozdíl od neevropských nacionalismů však "nacionalismy před nacionalismy", typologicky zastoupené například "pravými Čechy" přelomu čtrnáctého a patnáctého století, však na své andersonovské objevem teprve čekají. Pod jeho vlivem k nim ale již vede jen malý krůček.
Průkopnické představy
Benedict Anderson se narodil roku 1936jako syn britského námořního důstojníka v čínském Kunmingu. V roce 1941 se rodina vrátila zpět do Ameriky, kde se natrvalo usadila. Zde na Cornellově univerzitě Anderson začal docházet naindonéská studia a během vojenského puče v Indonésii napsal disertaci o indonéské revoluci v letech 1945 až 1961 (Java in a Time of Revolution). Od roku 1967 působil jako profesor politických věd Cornellovy univerzity. Světového věhlasu dosáhl svoji v roce 1983 vydanou knihou Imagined Communities, jež byla posléze přeložena do desítek jazyků, nejnověji i do češtiny. Ačkoli se i nadále věnoval především studiu jihoasijského nacionalismu, jeho další práce již nikdy nedosáhly stejného věhlasu jako průkopnické Představy společenství.
Martin Nodl, Hospodářské noviny, 17.-19.7.2009, příloha Knihy
Začněme od konce. Českého čtenáře v návazností na Andersenův doslov patrně napadne, jak je možné, že k nám kniha na své pouti evropským kontinentem dorazila s pětadvacetiletým odstupem. Snad chybělo dostatečně kvalitní levicové či liberální nakladatelství, v nichž, jak nám Anderson s jistou dávkou samolibosti sděluje, vycházela kniha v mnoha světových jazycích. Možná se ale i u nás začíná znovu přemýšlet o nacionalismu jako problému, který se už netýká jen vzdálených světů, od kterých jsme odděleni hradbou české ironie nepřipouštějící návrat ke zbožňování národních symbolů. Tak jako tak zůstává pravdou, že toho z klasiků teorie nacionalismu máme přeloženo pramálo, ke škodě věci.
Andersonova kniha je poněkud nesourodým souborem obsáhlejší úvodní teoretické studie a několika pokusů "silnou" teorii aplikovat na empirický materiál. Nejzdařileji se to daří v kapitole poslední, kde mohl autor vycházet z látky, kterájejeho vlastnímu výzkumu nejbližší - tedy historie jihovýchodní Asie.
Tři fenomény, podle kterých je kapitola pojmenována (Cenzus, mapa, muzeum), mají představovat styl, ve kterém ... .pozdní koloniální stát přemýlel o svém panství. Dozvíme se, jakým způsobem přijímaly kolonizované území (společnosti) zdroje evropské klasifikace; a tedy moci. Zdroje, které byly původně prosazeny samotnými kolonialisty při vnější i "vnitřní" (tj. zavádění funkcí státu, institucionalizace) expanzi svých imperií. Mapa měla utvářet "mřížku" uplatňovanou na vše, co stát ovládal, nebo ovládnout chtěl. "Tkaninou" této mřížky byl cenzus, jako ztělesnění světa složeného z kopírovatelných předmětů, věcí i lidí, jež se stali dočasnými zástupci určité řady. Nakonec "archeologizace", fenomén muzea související s potřebou vytvářet novou legitimitu držení kolonií a s turismem,jenž pro tuto legitimitu poskytoval dobrou příležitost.
U některých předcházejících kapitol je patrná snaha obsáhnout historii nacionalismů různých zemí, kontinentů či celého světa na několika stranách. Působí to často poněkud instantním dojmem, jako halabala seskládaná mozaika argumentů a důkazů podpírajících teoretická východiska.
Posuňme se od konce knihy k jejímu teoretickému úvodu. Nacionalismus podle Andersona navázal na náboženskou představivost. Na rozdíl odjiných myšlenkových proudů (například marxismu, liberalismu) v tom byl úspěšný, protože do svých základů zapracoval smrt - zapojil její osudovou náhodnost do určitého kontinua, a takji učinil pro člověka (opět) snesitelnou. Zlom měl naopak nastat ve vnímání času. Zatímco náboženství podle autora pracuje s "časovou simultánností", nerozlučitel-nou současností celé časové osy (minulost - přítomnost - budoucnost), simul-tánnost nacionalismu prochází "napříč časem" a protíná jej ... Nevyznačuje se prefigurací a naplněním, nýbrž časovou nahodilos-tía měří se hodinami a kalendářem (s. 40). Národ se stává analogií sociologického organismu, který se prostřednictvím kalendáře pohybuje "homogenním, prázdným časem". Jednodušeji: pro-tijednotnosti pozemského a nebeského času vyjadřované náboženskou imaginací, stojí nahodilost a "prázdnota" času nacionalismu. Tato často opakovaná teze, která čerpá z Auerbachových a Benjaminových myšlenek, nastoluje mnoho otázek a problémů.
V první řadě není zcela zřejmé, kde vlastněje onen diametrální rozdíl v chápání časovosti. Napětí se vytváří i v samotném výkladu, zvláště v Andersonových tezích o fenoménu smrti a komemoraci padlých hrdinů (s. 26), a otevírá řadu tázání. Není právě uctívání "neznámého vojáka" nacionalistickou formou transsubstanciace? Nemá tělo hrdiny, jistěže nepřítomné ve své fyzické podobě, sjednocovat obec (národ), která s tělem umírá a zároveň se periodicky v neustálém koloběhu připomínání oběti rodí? Nelze vysledovat v nacionální představivosti určitý příběh, vyprávění pracující se začátkem a koncem, který se, stejně jako ráj, oddaluje v neustále porušované integritě národního organismu? A není nakonec vyprávění, respektive narativní akt určité identity vždy pochopitelný pouze vjejí "časové plnosti"? To jsou jen některé z otázek, které nás při čtení textu mohou zneklidňovat.
V Představách společenství jsou rozvíjeny marxistické koncepce vzniku národních hnutí, častojsou ovšem pozměněny téměř k nepoznání. Kapitalistická výroba, která se podle Andersona ohlásila ve velkém měřítku tiskem knih, se v 18. a 19. století zasloužila o rozvoj nacionalismu. Inovace našli svého nejviditelnějšího zástupce v denním tisku, jehož výroba a četba měla být vedle románové tvorby pro rozvoj nacionalistické představivosti klíčovou. Zatímco tištěná kniha pomáhala "stylizovat" jazyk moci, četba novin se stala "ranní modlitbou": Každý komunikant si je (...) velmi dobře vědom, že obřad, který provádí, kopíruje současně tisíce jiných komunikantů, o jejichž existenci je zcela přesvědčen, přestože o jejich identitě nemá ani potuchu (s. 50).
Kapitalismus nejprve vyhrál zápas s církví a jejím univerzalismem; trh středověké latinské vzdělanosti se naplnil, nové trhy už musely komunikovat profánními jazyky Avantgarda kapitalismu (buržoazie) v tomto pojetí nemanipuluje jednostranně masami, aby pomocí "nacionální ideologie" uchránila vlastní panství. Analýza jazyka autorovi umožnila pojem ideologie rozšířit mimo úzké "nadstavbové" pojetí. V tomto směru by jej snad bylo možné zařadit mezi neomarxisty. Mezi Andersonovýmjazykem a textem (komu-nikací, vyprávěním) a kapitalistickými vztahy (ekonomickou, sociální strukturou) se ovšem na některých místech textu otevírá příliš velká mezera. Může-li být do důsledku tento vztah vyřešen, je otázkou, někdyje ale problém příliš zasouván do pozadí, aby nás - schován v přítmí - udržoval v napětí, kterému není věnován prostor,jaký by čtenář mohl očekávat. Pokud bychom předpokládali dva na sobě (do jisté míry) nezávislé světy, bylo by dobré se hlouběji zamýšlet nad tim,jak byly "jazykem moci" a nacionalistickou představivostí zpětně modelovány kapitalistické vztahy a proč současný globální kapitalismus stále připouští vznik nových národních hnutí, které mu mohou být jen zbytečnou překážkou na cestě k jednotnému trhu.
Kniha, jak bylo naznačeno, je nejpodnětnější na začátku a na konci, tedy pokud za tento konec budeme považovat kapitolu Cenzus, mapa, muzeum a odmyslíme si poněkud nejasně motivovaný doslov. Text dále dělá zajímavým jeho vlivnost na akademických půdách světových univerzit a v neposlední řadě vytříbený a čitelný styl.
Vít Strobach, Dějiny a současnost, ročník XXXI, číslo 8/2009, str. 44
Pokud by v dnešní době mělo ještě smysl střežit v sociálních vědách kánon, pak dílo amerického teritorialisty se zaměřením na jihovýchodní Asii, Benedicta Andersona, Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu by do něj po téměř třiceti letech od svého prvního vydání (1983) mohlo být oprávněně připuštěno. Andersonova definice, podle níž je národ "politické společenství vytvořené v představách - jako společenství ze své podstaty ohraničené a zároveň suverénní" (21), se přinejmenším v kriticky profilované odborné literatuře stala jakousi samozřejmostí. Avšak samozřejmosti se snadno stávají bezobsažnými banalitami, a proto lze vydání (povětšinou zdařilého) českého překladu v Nakladatelství Karolinum vnímat nejen jako možnost snadnějšího přístupu ke knize pro české čtenáře, nýbrž také jako příležitost pro připomenutí teoretického a empirického zázemí, jehož síla stojí za prosazením uvedené formule.
V době, kdy Andersonova kniha poprvé vyšla (1983) již většina sociálních a humanitních vědců vnímala existenci národů jako z podstaty moderní jev, nikoliv - jak tomu bylo třeba v herderovské historiografii 19. století a jak tomu je nadále v běžném chápání - jako ahistorickou entitu s mýtickými kořeny. Naturalistická koncepce národní příslušnosti byla již dlouho terčem kritiky z pozic nejen marxistických historiků (k nimž lze mimochodem zařadit i bratra Benedicta Andersona, známého historika Perryho Andersona). Přínosem Andersonovy práce byla především rekonceptualizace problému nacionalismu a národa ve třech následujících rovinách: 1) postulování nacionalismu v antropologickém rámci; 2) zpochybnění eurocentrického výkladu dějin nacionalismu; 3) zdůraznění produktivní role nacionalistické imaginace a jejích institucionálních rozměrů.
První rovina spočívá v odmítnutí tendence, jež nacionalismus na základě jeho partikulárních projevů považuje za ideologii. Namísto toho, domnívá se Anderson, "by bylo všechno snazší, kdybychom se k nacionalismu chovali jako k něčemu, co patří ke slovům 'příbuzenství' a 'náboženství', a nikoliv do stejné kategorie jako 'liberalismu' či 'fašismus'" (21). Takové pojetí umožňuje o národu uvažovat jako o způsobu, jímž společnost vyjadřuje svoji existenci jakožto kulturního společenství ve specif ckých podmínkách kapitalistické modernity.
/.../
Překonání eurocentrismu Andersonovi umožňuje, aby částečně vyvrátil předpoklad o ústřední roli jazyka pro vznik národů, jehož přijetím se mnoho badatelů vědomě či nikoliv zapojuje do nacionalistické ideologie. Přitom jazyková (ani náboženská) svébytnost v nových amerických nacionalismech nehrála žádnou roli (kreolové sdíleli jazyk i náboženství metropole). Teprve v oficiálních a pozdních nacionalismech začal hrát jazyk hlavní roli, ačkoliv evidentně nebyl nezbytnou podmínkou vzniku národů. Tisk však umožnil, aby role místních jazyků byla zcela zásadně posílena. Nové čtenářské komunity se staly zárodky národních hnutí a jazyk (zpravidla staronový, neboť například pomocí práce lexikografů standardizoval řadu dialektů) se mohl stát ústředním bodem, kolem nějž se soustředila národní imaginace.
Dalším netradičním příspěvkem Andersona je pohled na nacionalismus jako produktivní sílu, jež dává vzniknout oddanosti, lásce k vlasti či specif ckým estetickým zkušenostem. Nacionalismus tedy na rozdíl od mnohých, zpravidla marxistických, kritiků nevnímá pouze jako destruktivní ideologii.
/.../
Rasismus, běžně asociovaný s agresivním nacionalismem, má podle Andersona ve skutečnosti jinou genealogii, jež se neobrací k dějinné hloubce, nýbrž k ahistorickému pojetí čistoty. "Blouznění rasismu má ve skutečnosti původ v ideologiích společenské třídy, a nikoli v ideologiích národa" (162). To je také důvod, proč se rasismus snadněji prosadil v reakční politice oficiálních nacionalismů, než v lidových hnutích například kreolského typu. Oddanost, již nacionalismus vytváří, je jistě jedním z důvodů, proč nadále zůstává silným konceptem. Kapitola "Anděl dějin" tak ilustruje, jak se nacionalismus proměnil v hnací sílu tzv. socialistických válek v post-koloniálním světě.
/.../
Radim Hladík, Teorie vědy / Theory of Science, roč. 32, č. 1 (2010), str. 115-120
