Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech

Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech

Iblová, Michaela

témata: historie – 20. století, hudba

e-kniha, 1. vydání
vydáno: srpen 2014
ISBN: 978-80-246-2723-6
formáty e-knihy PDF
doporučená cena: 170 Kč

E-shop

Anotace

Tato kniha se věnuje otázkám, které dosud v souvislosti s tématem České filharmonie zůstávaly stranou. Jejím cílem je kontextuální výklad kulturní, společenské a politické role ČF, který se soustředí na analýzu této role v období vrcholícího stalinismu. Na základě metody případové studie a metody strukturní analýzy zkoumá především mechanismy fungování orchestru v nových společenských podmínkách po roce 1948. Zabývá se tím, do jaké míry ovlivnila komunistická ideologie dramaturgii ČF, její vystupování navenek i sociální vazby uvnitř orchestru. Zkoumá organizační strukturu a celkové zaměření tělesa. Všímá si konkrétní programové náplně koncertů i míst, na nichž orchestr vystupoval, "nového" publika, pro které byly koncerty určeny, a "pokrokové" tvorby, sloužící k propagandistickým účelům. Analyzuje systém politické a státně-bezpečnostní kontroly a řízení z několika stran: jednak z pozice KSČ a ministerstva kultury jakožto tvůrců kulturní politiky a jednak ze strany Státní bezpečnosti. Zabývá se činností závodní organizace KSČ a závodní rady ROH a podává obraz ideologické práce v orchestru. Stranou nezůstává ani pohled na kádrovou politiku ČF a rozbor některých kádrových materiálů. Publikace umožňuje čtenáři hlouběji porozumět, jak Česká filharmonie žila a pracovala a jakou roli zaujímalo toto umělecké těleso na československé hudební scéně v kritické době padesátých let.

Recenze

ČESKÁ FILHARMONIE POD TLAKEM STALINSKÉ KULTURNÍ POLITIKY V PADESÁTÝCH LETECH

Právem se v úvodu a v předmluvě zdůrazňuje, že studie přistupuje k dějinám České filharmonie v období nejtužší totality z netradičně mezioborového pohledu kulturních, politických a sociálních dějin Československa, nechybí ani analýza z hlediska správních dějin. Tomu odpovídá rozvržení titulního tématu do tří kapitol: 4. se věnuje dramaturgii koncertní činnosti orchestru, 5. kapitola organizaci a formám řízení filharmonie jako specifické instituce a v nejdůleži-tější kap. 6. se analyzují různé formy a postupy, jakými státní a stranická moc pod rouškou tzv. bezpečnostní a kulturní politiky u ČF prosazovala svou ideologii a praktické cíle. V ostatním, rozsahem mírně polovinu knihy přesahujícím textu zasazuje autorka hlavní téma obsahově i časově do širších souvislostí
Nejrozsáhlejší 1. kapitola zasazuje téma do vývoje vážné hudby v podmínkách tzv. kulturní politiky státu od konce čtyřicátých let do poloviny 50. let. Nejedná se pouze o zdařilou kompilaci s využitím veškeré relevantní literatury - zvláště při nástinu funkcí Svazu československých skladatelů nebo Hudební a artistické ústředny jakožto nejdůležitějších institucionálních vykonavatelů státní a stranické ideologické linie doplnila autorka již publikované skutečnosti o nové poznatky, které získala studiem archivních pramenů především z fondů ÜV KSČ 1945-1989 a Ministerstva školství a kultury 1952-1959 v Národním archivu. Pouze v této kapitole se autorka opatrně pouští na pole ryze muziko-logických postřehů a hypotéz, jakou je např. myšlenka o postupném přerůstání provozovatelů tzv. masové písně do profesionálních hudebně-divadelních malých scén (s. 31, pozn. 88). Obsahové uměřenosti této kapitoly nelze nic podstatného vytknout, jen výkladu o socialistickém realismu v hudbě by prospělo mírné rozšíření na projevy tohoto směru i v jiných uměleckých oborech, hlavně v literatuře a ve výtvarném umění. Domnívám se, že by plynulosti výkladu napomohlo spojení podkapitol Tvorba "pokrokových" autorů (s. 45-47) a Pro-režimní skladatelské osobnosti na počátku padesátých let (s. 47-49). Stejně tak by bylo vhodnější poslední podkapitolu Osobnost Dmitrije Šostakoviče (s. 51-53) po mírné redukci začlenit do předchozího výkladu o vlivu sovětské hudební kultury na vývoj v Československu (s. 50-51).
V nejkratší 2. kapitole se oproti názvu Česká filharmonie první poloviny dvacátého století (s. 54-66) povedlo soustředit stručný a přitom pro pochopení hlavního tématu nezbytný výklad pouze na proměny právního postavení tělesa od jeho postupného vzniku na spolkovém základě až po jeho zestátnění v roce 1945. Druhou linii výkladu pak tvoří charakteristiky působení všech významných stálých dirigentů a to nejen po ryze umělecké stránce. I když tak nečiní výslovně, autorka velmi správně zdůrazňuje zásadní vliv takových osobností na umělecké těleso, jako byli Václav Talich, Karel Ančerl a Václav Neumann, kteří nesporně určovali nejen momentální ale i do budoucna uměleckou úroveň tělesa jako celku ale i kvalitu mezilidských vztahů mezi jednotlivými zaměstnanci. Na osudech orchestru i jednotlivých hráčů se setrvačnost působení těchto osobností pozitivně projevila nejmarkantněji právě v období nejtužšího politického a ideologického tlaku. Logicky se proto autorka věnuje nejpodrobněji Janu Kubelíkovi, Václavu Talichovi a Karlu Ančerlovi.(1)
Popis životních osudů a samotné umělecké kariéry posledního z těchto dirigentů od předválečných let až po jeho emigraci v roce 1968 vložila autorka do samostatné 3. kapitoly, nazvané Osobnost Karla Ančerla. Za vysloveně objevnou považuji závěrečnou podkapitolu Karel Ančerl a jeho obraz očima StB (s. 81-91). Z poměrně bohatých pramenů, které vznikly z činnosti Státní bezpečnosti (pozorovací svazek zavedený StB na dirigenta až v roce 1958 a především agenturní svazky překvapivě mnoha informátorů z řad hráčů orchestru, kteří o Ančerlovi doložitelně podávali informace) vyplývá, že na skvělého dirigenta pohlížely profesionální orgány MV již od počátku 50. let s nedůvěrou a že mezi členy orchestru měl několik různě (zřejmě i rasově!) motivovaných nepřátel, z nichž nejblíže mu stál koncertní mistr Břetislav Ludvík. Kromě někdy až bizarních a pro skutečné hodnocení osobnosti Karla Ančerla málo využitelných informací z agenturních svazků spočívá hlavní hodnota výkladu v plastickém vylíčení organizace udavačského mechanismu, který Státní bezpečnost vůči osobě dirigenta uváděla do "provozu" jen díky spolupráci s jeho vlastními kolegy. Pozitivní hodnocení právě tohoto textu nemění nic na pochybách, zda by z důvodů přehlednosti nebylo výhodnější z výkladu o K. Ančerlovi nevytvářet samostatnou kapitolu a naopak její první část přiřadit do předchozí kapitoly k popisu působení ostatních dirigentů. Samotný popis Ančerlova sledování ze strany StB se zase v mnohém překrývá s tématem závěrečné části 6. kapitoly, kde se probírá činnost informátorů a jejich řídících orgánů z řad StB v rámci celého orchestru. Nabízí se proto otázka, zda by výkladu neprospělo propojení obou těchto pasáží do jednoho textu v 6. kapitole.
Jak výše uvedeno, je vlastní téma práce soustředěno v kapitolách 4 až 6 První z nich se věnuje dramaturgii a koncertní činnosti filharmonie. Autorka k tomu využila veškerou přínosnou odbornou literaturu a oprávněně se z dobové hudební a muzikologické literatury systematicky opírala o příspěvky v Hudebních rozhledech z 50. a 60. let. 20. století. Nebylo by možná na škodu zmínit také příklady hudební kritiky vystoupení orchestru, které se tehdy poměrně často objevovaly v běžném denním tisku. Velkou předností této kapitoly je množství dosud nepublikovaných údajů získaných studiem archivních pramenů. Nejčastěji vychází z dokumentů uložených v tzv. "Hudebním archivu České filharmonie" a to hlavně ze souboru koncertních programů, z korespondence ČF s ministerstvy a z "Pozůstalosti Karla Ančerla". K dramaturgii a k zahraničním zájezdům čerpala autorka všechny zásadní informace z archivního fondu Národního archivu Ministerstvo školství a kultury. Z důvodů, jež objasníme v závěru této recenze, se právě v této části práce cituje jako pramen archivní fond Česká filharmonie uložený v Národním archivu překvapivě pouze na dvou místech (s. 94, pozn. 9 a s. 112, pozn. 64) a to vždy ze spisové skupiny Korespondence provozní. Přitom ten k tématu 4. kapitoly nabízí hodnotné primární prameny z fondu Národního archivu Česká filharmonie -- především je kompletní řada programů všech koncertů z let 1894-2001, dokumentace k většině zahraničních zájezdů z let 1945-1995, rozsáhlá výstřižková dokumentace z periodického tisku od r. 1894, zápisy umělecké rady ČF (ale pouze z let 1948-1949) a všechny dramaturgické plány a seznamy koncertů od roku 1945. Skutečnost, že tyto archiválie autorka ani v dalších částech práce nevyužila, ji ale negativně nepoznamenalo - k uchopení tématu byly výhodnější použité prameny, které sledované jevy spíše sumarizují a hodnotí.
Druhým velkým kladem této kapitoly je její vnitřní členění - jednotlivé části postihují všechny formy koncertní činnosti orchestru v úplnosti, s jakou se v ostatních pracích k dějinám České filharmonie i jiných orchestrů nesetkáme. Kromě tradičních abonentních a mimořádných koncertů se popisují až po válce se postupně prosazující přehlídky nové tvorby československých skladatelů, koncerty pro děti a mládež a účast orchestru na festivalu Pražské jaro. Z dnešního pohledu působí někdy až kuriózně dramaturgie a samotná realizace koncertů k různým politicky motivovaným výročím, koncertů pro pracující a tzv. uměleckých brigád, které se zpočátku odehrávaly dokonce i v továrních halách. Jedinou připomínku k této kapitole mám s tím, že fenomén zahraničních zájezdů filharmonie by si zasluhoval větší pozornost (pouze na stranách 118 a 121), protože právě tato atraktivní forma činnosti sehrála v podmínkách nejtužší-ho totalitního režimu (platilo to ostatně i pro pozdější období) neobyčejně specifickou úlohu v měřítku celospolečenském i s mimořádnými dopady na celý orchestr a na jeho jednotlivé členy. Autorka přesvědčivě ukazuje doposud jen nesystematicky prozkoumanou skutečnost, že právě zahraniční styky České filharmonie nepředstavovaly v této době pro státní moc režim pouze ekonomické zisky a domnělá pozitiva v rovině ideologické a zahraničně-politické, ale že sloužily jako nejčastější nástupní prostor strany bezpečnostních složek k prosazování jejich cílů v orchestru a u jednotlivých jeho členů.
"Kronikářský" popis sezóny 1952/1953 (s. 113-118) postihuje plasticky všechny uvedené podoby hudebního dění orchestru v omezeném časovém úseku najednou a ve vzájemných interakcích a navíc dobře vystihuje mechanizmus mocenských tlaků a kompromisů, v jehož rámci vedení orchestru mohlo realizovat vlastní dramaturgické záměry.
Následující 5. kapitola tematicky dalece přesahuje pouhý popis instituce v pojetí tradičních dějin správy, jak by naznačoval strohý název "Organizační struktura České filharmonie" (s. 136-148). Kromě kompetencí ředitele orchestru a vývoji jeho pravomocí se popisují role jeho poradních orgánů, jakými byly gremiální porady a umělecká rada. Domnívám se, že mohly být na tomto místě více reflektovány různé podoby a vývoj spolupráce ředitele a šéfdirigenta v průběhu 50. let jakožto vztahu pro každý orchestr mimořádně významného. Více údajů mohlo být zde také věnováno postupnému organizačnímu přičleňování dalších uměleckých složek, jako byla různá komorní a pěvecká tělesa a od roku 1958 Mezinárodního festivalu Pražské jaro a potom i Hudební mládeže. Pro nedostatečný badatelský potenciál archivního fondu ČF v Národním archivu je příznačné, že i v této části recenzované práce, která má metodologicky k archivnictví nejblíže, se mohla autorka opřít téměř výhradně o prameny uložené bud' v tzv. Hudebním archivu ČF, ale především z fondů nadřízených ministerstev uložených v NA. Důvodem je absence všech základních dokumentů k vývoji právního postavení a k organizaci České filharmonie v jejím archivním fondu uloženém v Národním archivu - z celé kapitoly se jen v jednom případě (v poznámce 48 na s. 143) v části nazvané nepřesně "Správní orgány" věnované hospodářskému a administrativnímu provozu, citují v tomto fondu torzovitě dochované velmi cenné zápisy ze schůzí správního sboru ČF z let 1949-1951.
Jak jsme konstatovali výše, korespondence ČF s různými ministerstvy z 50. a 60. let se ve fondu ČF v Národním archivu vůbec nevyskytuje a autorka ji mohla studovat pouze v tzv. Historickém archivu ČF nebo v archivních fondech Národního archivu MŠK 1952-1959 a MK 1953-1956. Na této pramenné základně jsou zcela postaveny mimořádně zajímavé části nazvané "Komunikace se státní správou" a " Koncertní jednatelství" (s. 143-148), kde se pěkně analyzují modality jednání vedení filharmonie s nadřízenými ministerstvy a s organizacemi, které zprostředkovávaly uměleckou činnost orchestru. Přesvědčivě se zde ukazuje, jak se vedení České filharmonie rychle naučilo obratně a většinou úspěšně využívat nedostatku odbornosti a nepřesných kompetencí těchto úřadů a mnohdy i úředníků při rozhodování v uměleckých otázkách.
Nejrozsáhlejší 6. kapitola s názvem "Politická a státněbezpečnostní kontrola a řízení" (s. 149-205) je pro historii orchestru nejobjevnější a čtenářsky nej-zajímavější. Jak jsme již uvedli výše v připomínce k významu zahraničních zájezdů, probíhala veškerá umělecká činnost ČF pod systematickou ideologickou abezpečnostní kontrolou ze strany státních a stranických institucí. Z tohoto úhlu pohledu se vnitřní členění kapitoly jeví jako správné, protože soustředilo popis těchto kontrolních a řídících mechanizmů do jednoho celku. Domnívám se, že výhody toho převýšily nad jistou mírou tematické duplicity - ta se projevuje zvláště u samostatné podkapitoly, která popisuje, jakými formami vykonávalo své řídící a ideologické funkce různě se reorganizující ministerstvo školství a kultury (s. 151-156). To se pochopitelně tematicky silně prolíná s výše hodnocenou pasáží o komunikaci se státní správou v předchozí kapitole.
Obsahově i interpretačně přínosné jsou další podkapitoly, věnované činnostem a vlivu závodních organizací KSČ a ROH (s. 156-175) a kádrové politice prováděné v ČF (s. 175-180). V těchto částech se text - kromě fondu ÚV KSČ -opírá nejvíce z celé práce o archiválie z fondu ČF v Národním archivu.
Výhradně na základě fondů Archivu bezpečnostních složek a informací získaných při rozhovorech s někdejšími členy orchestru Rudolfem Beránkem a Lutoborem Hlavsou se podařilo velmi plasticky a v některých detailech až zábavně (např. kompromitující materiál na později naverbovaného Vladimíra Černého, týkající se jeho fines při nákupech oděvů v kapitalistické cizině -(pozn. 175 na s. 185) vylíčit postupy Státní bezpečnosti, jimiž získávala mezi členy orchestru své informátory. Neradostný obraz doplňuje již zmiňovaná závěrečná část 3. kapitoly o Karlu Ančerlovi ("Karel Ančerl a jeho obraz očima StB") a místy také poslední, 7. kapitola, "Několik vzpomínek na Karla Ančerla a na léta padesátá" sepsaná na základě rozhovorů autorky s výše uvedenými pamětníky. I když nemáme v tomto ohledu srovnání s obdobnými institucemi, zdá se být počet spolupracovníků StB mezi členy orchestru v 50. letech mimořádně vysoký. Je také hodnotné zjištění, že se většinou nejednalo o členy KSČ, kterých byl zase naopak v orchestru překvapivě nízký podíl (v roce 1953 se uvádí pouze 9-10 osob, z nich ale minimálně dvě nebyli hráči orchestru). StB odváděla u ČF zjevně kvalitní práci, protože měla soustavný přísun informací o určitých osobách i o poměrech v orchestru jako celku. Dařilo se jí také kontrolovat práci svých spolupracovníků vytvářením zdvojených i vícenásobných na sobě nezávislých a navzájem se sledujících informátorů a o to snáze získávala kompromitující materiály. Atmosféru vzájemné nedůvěry až strachu mezi zaměstnanci zvyšovalo povědomí, že mezi sebou mají informátory a udavače, podle pamětníků však ty skutečné nikdy s jistotou neodhalili. Pěkně to charakterizují rozporné názory pamětníků na údajné udavačství vynikajícího violoncellisty Františka Slámy (na s. 168) - přestože je autorka koriguje konstatováním absence důkazů v dokumentech, obávám se přesto, zda se právě v tomto případě nevydala příliš daleko na pole dohadů.
Jinak ale interpretuje obdobné stále citlivé dokumenty s oprávněnou obezřetností. Autorka v závěru varuje před paušálním odsuzováním všech, kteří se na ideologické a politické šikaně ať už v roli členů KSČ nebo jako informátoři StB podíleli: u informátorů je třeba přihlížet ke způsobu naverbování, k závažnosti a intenzitě podávaných informací, k motivaci a způsobu odměňování. O členech KSČ se konstatuje, že kromě jejich malé četnosti u většiny z nich převažovala pasivita a ideologická vlažnost. V jednání těch, kteří zaujímali významnější pozice, např. Karla Ančerla, Václava Neumanna nebo administrativního ředitele Karla Kanna, nenaznačují dostupné prameny, že by vůči ostatním nestraníkům zneužívali nějak svého postavení a naopak se snažili odstínit nebo aspoň omezovat neustálý ideologický a politický tlak, který na orchestr vyvíjeli zmíněné mocenské a kontrolní orgány. Velmi zajímavé jsou dokumenty závodní rady ROH (jsou částečně dochovány pouze ve fondu ČF v Národním archivu), které sice také prokazují spoluúčast na politickém nátlaku, na druhé straně ukazují případy překvapivě energických vystoupení odborových zástupců orchestru při obhajobě jeho materiálních a sociálních zájmů. K ovzduší doby patřila spoluúčast odborových orgánů v ryze uměleckých otázkách ať už na půdě odborových schůzí nebo umělecké rady ČF (s. 170-175).
Z práce vyplývá, že kromě nejznámějších případů Rafaela Kubelíka a později koncertního mistra Karla Šroubka docházelo k emigraci mezi členy orchestru nejen v 50. letech ale i později jen zcela výjimečně. Domnívám se, že tato problematika by si zasloužila ještě podrobnějšího zkoumání. Podobně se jako námět k dalšímu bádání jeví srovnání výskytu spolupracovníků StB a členů KSČ s jinými významnými českými orchestry nebo operními scénami. Zatím se můžeme jen dohadovat, že vysoká intenzita zájmu tajné policie nevyplývala z mimořádného postavení ČF vzhledem k jejím zahraničním zájezdům a umělecké spolupráci se zahraničními umělci.
Práci doprovází obsahově hodnotný soubor 87 obrazových příloh, umístěných buď na jedné stránce spolu s textem, nebo dvě fotografie zaujímají celou stránku. Popisky jsou hodně podrobné (čtenář to ocení zvláště u identifikací osob zobrazených ve větších skupinách) a dobře navazují a doplňují hlavní text. Citace pramene obrazové přílohy se uvádí v jejich soupisu na s. 233-237. Archiváře potěší, že kromě fotografií osob tvoří více než třetinu obrazových příloh reprodukce koncertních programů a několika v práci použitých historických dokumentů. Ještě nápadnější než v poznámkách k textu je v citacích pramenů obrazových příloh naprostá převaha tzv. Historického archivu ČF - především díky jeho rozsáhlé fotosbírce. Text dokresluje svým čitelným obsahem i zajímavou podobou pouze několik reprodukcí dokumentů z Archivu bezpečnostních složek a tři z fondů Národniho archivu. Domnívám se, že by práci prospělo i několik reprodukcí plakátů z jejich rozsáhlého souboru z let 1951-1990 ve fondu ČF v Národním archivu.
Seznam "Prameny a literatura"(s. 231-232) doplňuje "Bibliografická poznámka" nà s. 223-226 s mimořádně výstižnou charakteristikou historické a muzi-kologické literatury a především použitých archiválií a dalších pramenů. Kromě formální připomínky k nepřesnému názvu "Tištěné materiály" pro literaturu v druhé části seznamu je třeba kriticky upozornit na matoucí pojem "Hudební archiv ČF", který se běžně vyskytuje v celé práci a v seznamu "Archivních pramenů" se uvádí jako místo uložení tři souborů historicky cenných dokumentů (jedná se o korespondenci se státní správou, programy ČF a pozůstalost Karla Ančerla). I když se již v odborné literatuře vžil, jeho problematičnost si zaslouží obecnější objasnění:
V této recenzi jsme si všímali více než je zvykem, jakých historických pramenů práce využívá a kde jsou uloženy. Chtěli jsme tak akcentovat v českém archivnictví a zvláště v praxi Národního archivu přetrvávající problém s výkonem předarchivní péče(2) u poměrně úzkého okruhu historicky významných institucí se specifickými vlastnostmi, mezi něž patří i Česká filharmonie Z pohledu soudobé archivní legislativy se jedná o veřejnoprávní původce,(3) kteří většinou náležejí do předarchivní péče příslušných státních archivů již od poloviny 50. let 20. století. Ti z nich, jejichž zřizovatelem je ministerstvo nebo jiný ústřední úřad ČR a kteří mají celostátní působnost, jsou často již od uvedené doby v působnosti Národního archivu - s výjimkou těch, kteří si zřídili specializovaný, dříve zvláštní archiv opět ve smyslu platných norem. Pouze v těchto řídkých případech provádí tyto instituce výběr archiválií z vlastních dokumentů samostatně a samy také zabezpečují jejich uložení a zpřístupnění veřejnosti.
Tito původci se vyznačují několika společnými rysy:
1. Dlouhodobou historickou tradicí a s tím související relativně stabilní základní odbornou činností, která se často opírá o speciální zákonné normy. Kořeny mají tyto instituce někdy až ve 2. polovině 19. století nebo v 1. polovině století 20. a často vznikaly původně na spolkovém resp. soukromém základě (typické pro Českou filharmonii, Národní divadlo nebo Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, V. V. I.),
2. Z hlediska aministrativní vědy se nejedná o ryze byrokratické úřady, ale i tehdy, kdy je výkon státní správy podstatnou částí jejich agendy, je tato vždy spojena nebo spíše podmíněna vlastními činnostmi vědecko-výzkumnými.
Tyto instituce obvykle představují významnou vědeckou kapacitu ve svém vědním oboru (to platí např. o České geologické službě a nedávno s ní spojeného Geofondu, o Národním památkovém ústavu nebo o Českém báňském úřadu), přičemž u všech, které náleží do odvětví kultury, naprosto převažuje činnost umělecká.
3. S charakterem těchto původů souvisí, že se vyskytují téměř výhradně v odvětví kultury a životního prostředí, v oboru školství k nim náleží patrně jen Pedagogické muzeum.
4. Z převahy vysoce odborných vědecko-výzkumných, metodických nebo uměleckých činnosti vyplývá, že se tyto instituce vyznačují protikladným "institucionálním chováním": Na jedné straně mívají neobyčejně silně vyvinutou tzv. institucionální paměť, vyznačující se organizační stabilitou, přežívajícími pracovními stereotypy a lpěním na dlouhodobém držení dokladů z jejich minulosti, neobvyklém u běžných úřadů. Pro příslušné státní archivy je ale problematický protikladný rys této zdánlivě pozitivní tendence - vedení těchto institucí i odborní pracovníci uznávají sice hodnotu dokumentů se speciálním odborným obsahem, ale dokumentům, které se týkají pouze administrativních, organizačních nebo ekonomických záležitostí, nevěnují patřičnou pozornost. V důsledku toho si např. Česká geologická služba, Český hydrometeorologický ústav nebo Národní památkový ústav ponechávají u sebe celé soubory z odborného hlediska nejcennějších a přitom často velmi starých dokumentů, i když je ve skutečnosti k vlastní agendě potřebují jen zcela výjimečně (typicky to platí např. o originálech meteorologických záznamů od konce 18. stol., jejichž údaje jsou přitom převedeny do digitální podoby a z ní mohou být běžné využívány). Ačkoliv si tyto instituce nezřídily Ministerstvem vnitra akreditované specializované archivy, přesto je fakticky do jisté míry provozují - dlouhodobě u sebe ukládají rozsáhlé soubory dokumentů, umožňují jejich studium široké badatelské veřejnosti a běžně tato úložiště ve svých interních normách nazývají "archivy". Do Národního archivu přitom navrhují k výběru - obvykle velmi nepravidelně - dokumenty jen provozně-organizačního charakteru. Varovným příkladem rizika spojeného s takovým postojem je Výzkumný ústav vodohospodářský TGM v Praze, který přišel při povodní 2002 téměř o všechny v jeho budově uložené potenciální archiválie.(4)
Uvedená charakteristika platí do jisté míry i pro Českou filharmonii. Archivní fond ČF vznikl v Národním archivu až v roce 2006, přičemž za předchozích 30 let provedl tento archiv (dříve Státní ústřední archiv v Praze) u tohoto původce pouze čtyři skartační řízení, aniž přitom byly navrženy nebo vybrány nějaké archiválie. Po průzkumu dokumentů uložených u ČF v roce 1997 a až jako následek státní kontroly v roce 2006 začala ČF po velkém úsilí archivářů poměrně pravidelně navrhovat dokumenty k výběru a vybrané archiválie předávat do Národního archivu. Neuzavřený a nezpracovaný archivní fond ČF ovšem nese všechny problematické znaky svého vzniku: sestává ze sedmi pře-jímek uložených přírůstkovým způsobem. Pro badatele nepředstavuje problém různá úroveň předávacích soupisů ale zcela zásadně skutečnost, že celé soubory historicky důležitých dokumentů zůstávají nadále v tzv. Historickém archivu nebo u jiných organizačních útvarů České filharmonie - především v samostatném archivu notových záznamů. Nesoustavně a ne vždy odborně uspokojivá příprava skartačních řízení způsobuje navíc jev typický pro archivní fondy většiny původců tohoto typu: jednotlivé přejímky nepokrývají ani většinu hlavních činností filharmonie v určitém časovém úseku - ten by měly teoreticky určovat uplynulé skartační lhůty jednotlivých typů dokumentů. U fondu ČF v Národním archivu je tomu naopak: tři z prvních pěti přejímek obsahují vždy dokumenty pouze jednoho typu (soubor 1450 plakátů z let 1951-1990, stavební dokumentace k rekonstrukci Rudolfina nebo databáze koncertů ČF vytvořená správcem notového archivu PhDr. J. Holečkem) a naopak ve dvou velkých přejímky (22 a 29 bm) předávala filharmonie archiválie vzniklé v mimořádně širokém rozpětí let 1894-2006, přitom ale s nerovnoměrným a neúplným zastoupením všech agend a typů dokumentů (např. výroční zprávy o činnosti ČF jsou ve fondu až od r. 1980, korespondence ředitelů a vedení ČF se zahraničím až od roku 1960, s ministerstvy až od roku 1970)
Zatímco archivní fond ČF je řádně evidován v systému Národního archivního dědictví (střední velikost 67 bm ale s velkým časovým rozsahem lety 1894-2007), nemá Národní archiv od zmíněné kontroly ani badatelská veřejnost přesné a snadno dostupné informace o aktuálním obsahu tzv. Historického archivu ČF. Kromě toho z právního hlediska nejsou u ČF uložené historické prameny až do jejich výběru a evidence skutečnými archiváliemi.
V důsledku takto vzniklé pramenné dvojkolejnosti nenalézala autorka ke svému tématu ve fondu ČF uloženém v Národním archivu většinu zásadních archiválií z 50. a 60. let, které bychom v něm vzhledem k celkovému časovému rozsahu fondu očekávali: organizační řády, statuty a další základní normy instituce, výroční zprávy nebo hodnocení umělecké a hospodářské činnosti filharmonie; kromě toho zůstává podle citací v recenzované knize v tzv. Historickém archivu ČF veškerá pro téma klíčová korespondence ředitelů s ministerstvy a jinými ústředními orgány státní správy z 50. a 60. let 20. století. Důsledkem uvedených okolností je archivní fond ČF Národního archivu přes snahu jeho archivářů v znevýhodněném postavení u badatelské veřejnosti vůči tzv. Historickému archivu ČF. Příznačně to ukazují Programy koncertů ČF, které recenzovaná práce cituje výhradně jako soubor uložený u ČF, i když jeho druhá kompletní řada se nalézá také ve fondu v Národním archivu. Je zřejmé, že ke zlepšení přístupu a využívání obou "konkurenčních" souborů historických pramenů k dějinám ČF by nepochybně přispěl výběr a předání alespoň těch archiválií do Národního archivu, které by umožnily částečnou kompletaci archivního fondu ČF k určitému časovému mezníku - zde se nabízí např. konec 60. let 20. století. Bylo by pak možné přistoupit alespoň hrubému uspořádání určité části zatím do jednotlivých přírůstků roztříštěného fondu.(5) Než se tak stane, jeví se jako přechodné opatření, aby Národní archiv měl k dispozici soupisy všech potenciálních archiválií, které se stále nalézají v tzv. Historickém archívu ČF. Ty by pak měly být dostupné i badatelské veřejnosti v Národním archivu.
Závěrečné hodnocení práce nemůže být než veskrze pochvalné. Autorka dostála svému úvodnímu příslibu a díky objevnému obsahu a především metodologickému pojetí předložila dílo, které je průkopnické nejen mezi dosavadními pracemi z dějin České filharmonie a obdobných kulturních institucí, ale i v rámci soudobé české historiografie. Nejnápadnějším přínosem práce je mezioborově koncipovaný výklad umělecké úlohy České filharmonie v přesně a účelně vymezeném kontextu obecnějšího kulturního, společenského a politického vývoje; autorka k tomu úspěšně kombinovala metody strukturní analýzy a případových studií. Ty použila i v kapitole, zabývající se organizačním vývojem České filharmonie a právě v našem časopise je na místě tuto pasáž vyzdvihnout jako metodologicky inspirativní příspěvek k modernímu pojetí dějin správy.
Čtenáře z řad archivářů bude zvláště zajímat i druhá kladná stránka recenzované práce - systematické a pečlivé využívání primárních, především archivních pramenů na základě zjevně pečlivé heuristiky. Nehledě na výše uvedené dílčí a převážně jen formální připomínky k této problematice je nutné ocenit, že autorka za dané situace optimálně zkombinovala studium obou "mateřských" fondů ČF uložených v Národním archivu a v tzv. Historickém archivu ČF s dalšími archivními fondy. Stojí za zmínku i uvážlivé využití informací získaných při rozhovorech s pamětníky.
Čtivě napsaný text prozrazuje, že autorka má k tématu osobní vztah, který překračuje intenzitu běžného zájmu historika o aktuálně zkoumaný fenomén.
Vypovídá o tom v celé práci se projevující obdiv k uměleckému a společenskému působení orchestru jakožto "významného nositele interpretační paměti ve vztahu k české hudební tvorbě" (s. 11). Není proto překvapivé, že již úvodem se zadostiučiněním předesílá nejdůležitější poznatek, že "orchestr obstál v době, kdy kultura i mezilidské vztahy byly deformovány politickým režimem" (s. 12).

Tomáš Kalina
(1) Ve výčtu použité literatury postrádám pouze poslední zásadní monografii Kuna, Milan: Václav Talich 1883-1961. Šťastný a hořký úděl dirigenta. Praha 2009, cenné studie i k dějinám České filharmonie obsahuje také sborník Masarykova, Herberta (ed.): Václav Talich - dokument života a díla. Praha 1967.
(2) Tento pojem sice z české archivní legislativy vymizel zákonem č. 343/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 97/1974 Sb. o archivnictví, má však nadále své opodstatnění v archivní literatuře jako odborný výraz pro souhrn činností archivů vůči původcům, jejichž cílem je výběr a akvizice archiválií.
(3) Ve smyslu §3 odst 1. zák. č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě v platném znění.
(4) K těmto původcům z pohledu archivářů srv. Kalina, Tomáš: Veřejnoprávní původci se sloní pamětí - existuje řešení? Zpravodaj ČIS 50, s. 27-47 a Šimůnková, Karolina: Neakreditované tzv. archivy v kulturních institucích. Tamtéž, s. 49-54.
(5) Zásadním řešením u ČF a dalších takovýchto původců by bylo zřízení akreditovaných specializovaných archivů se všemi jejich zákonem určenými vlastnostmi. S nesouhlasem archivní obce se kdysi setkala recenzentova teoretická úvaha o akreditaci specializovaných archivů, které by měly působnost omezenou pouze na určité druhy nebo soubory historických dokumentů např. u Agentury ochrany přírody a krajiny by se to mohlo týkat Ústředního seznamu ochrany přírody, u České filharmonie vedle samotných hudebnin i některých provozně častěji používaných dokumentárních souborů jako např. fotosbírky nebo tzv. pozůstalostí dirigentů nebo hráčů, pokud obsahují pouze dokumenty soukromé povahy - srv. Kalina, Tomáš: Veřejnoprávní původci se sloní pamětí - existuje řešení? Zpravodaj ČIS 50, s. 46-47.

Tomáš Kalina, Pagina Historiae 23/2015, č. 1, str. 400-410