Během let 2000 - 2005 vydá nakladatelství Progetto společně s Nakladatelstvím Karolinum v osmi svazcích básnické dílo Karla Šiktance. Jako první vychází v roce 2000 svazek s pořadovým číslem čtyři, který obsahuje dvě Šiktancovy básnické skladby z první poloviny sedmdesátých let Český orloj a Tanec smrti aneb ještě pámbu neumřel. Zejména Český orloj je hodnocen jako jedno z nejvýznamnějších básnických děl nejen doby příkazů a zákazů, ale jako nové slovo v českém básnictví dvacátého století.

Český orloj
Tanec smrti
Ediční poznámka (Jiří Brabec)

Nakladatelství Univerzity Karlovy v Praze Karolinum se v poslední době snaží trochu pozměnit svou tvář a rozšířit obvyklý repertoár vědeckých publikací a vysokoškolských skript i o vydání hodnotných děl z české beletrie. První předzvěstí této změny bylo zahájení edice spisů legendy české malé divadelní scény, spoluzakladatele slavného Semaforu Jiřího Suchého před dvěma lety. Nyní nakladatelství nabízí čtenářům dílo další renomované české umělecké osobnosti. Básník Karel Šiktanc (nar. 1928), patrně jedna z největších postav české poválečné poezie, se od nadšených svazáckých počátků přes program poezie všedního dne reprezentovaného v druhé polovině padesátých let časopisem Květen propracoval k svébytnému poetickému jazyku se zvýrazněnou melodičností, který námětově i stylisticky čerpá z lidové poezie. Skvělá práce se slovem, patrná již ve skladbách z počátku šedesátých let (Heinovské noci) dosáhla pravděpodobně svého dosavadního vrcholu ve dvou sbírkách či spíše skladby z let sedmdesátých, z období, kdy básník díky nepřízni vládnoucího režimu nesměl publikovat.
Právě básnické skladby Český orloj a Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel obsahuje právě vydaný 4. svazek díla Karla Šiktance. Je samozřejmě možné diskutovat, zda je vhodné postupovat při vydávání spisů v nesouladu s chronologií a nezačít řádně prvním svazkem, ale svoji logiku tento postup nepochybně má. Čtenáři dostávají nejdříve do rukou nikoli básně ještě poznamenané uměleckým tápáním, ale naopak skvost zralého období.
V Českém orloji i v Tanci smrti básník ukázal, jak inspirující silou pro poezii zůstává láska k rodné krajině (u Šiktance jde o zemědělské okolí Kladna) a lidová poezie se svou magickou zaříkávací silou. Nejedná se o tradiční folklorismus, ale o pokus nalézt hlubinnou podstatu češství, o soucítění se zemí která je "srdeční krajinou světa" (Tanec smrti), kde to "bolí jak by zamrzala krev" (Tanec smrti). Motiv smrti, doplněný ještě dusnou atmosférou státu, kde "slavíci/voláni k výslechům,/kde peří k dostání/a kde se bere/zpěv" (Tanec smrti) dává zejména druhé sbírce silně baladický nádech. Jinak to snad ani nejde v zemi, ve které "lesyrostou do nebe/Však mají zpřesekaná léta.".
Považuji za téměř nepochybné, že žádná antologie české poezie druhé poloviny dvacátého století nebude moci Šiktancovy skladby opomenout. Opojná hudebnost jeho veršů s hlubokým proniknutím do genia loci krajiny budou nepochybně okouzlovat milovníky poezie mnoha generací. Další svazky díla Karla Šiktance obsahující jeho básnické sbírky a skladby od druhé poloviny padesátých let nepochybně ještě pomohou zařadit autora do panteonu českých klasiků.
Nejspíše pouze historici budou litovat, že do Díla Karla Šiktance nebyly zařazeny jeho mladické sbírky napsané v budovatelském nadšení. Otištěna by neměla být ani dobovou ideologií poznamenaná pozdější skladba Patetická. Milovníky krásné češtiny pak nepochybně rozesmutní zpráva, že edice nepočítá ani s vydáním Šiktancových prozaických pohádek.
Na závěr ještě malá poznámka: Univerzita Karlova použila sbírku Český orloj pro svůj kalendář na rok 2001. Je zde doprovázena nádhernými ilustracemi Anny Poustové, které dokonale souzní s duchem díla.
(Ma Fr), Kulturní měsíčník Čechů a slováků v Rakousku.

Smrt:
Pojď...

Básník:
Počkej.
Ještě o Čechách,
co naberou si do čepic
z tý krásný nepohody...

Smrt:
Psal jsi to stokrát.
Práší se tu dosud.

Básník:
Rozplakat vesmír -
starý, smutný osud.
Z něhož se vylhat
těžší než zbít matku...

Smrt:
Pojď... Ten tvůj liják
visí na špagátku!

Básník:
Ještě dát sbohem.
Jen pár stránek...

Smrt:
Komu, ty blázne?
Nech je prázdné...
Tví dávní brášci cpou se do čítanek!

Chór:
Pojď, kumštýřskej.
Blázni musí
na věčnost se krást
jak husy -
šeptem, šourem, podle plotu
u obecní šatlavy.

Kam jsi se to hnal
co ráno?
Cos to zpíval,
marjápanno! -
cos to křičel hluchejm koním,
hluchejm kočím u hlavy?

---

Sem tam slzy,
sem tam slova
bral ti vítr.
A ty znova!
Jak by se ti pomíchalo
pondělíčko se středou!

Snad tu někde
uložený
ty tvý písně,
to tvý klení...
Běda synům, co svý otce
ani proklít nesvedou!

Běda synům, co svý otce
ani proklít nesvedou!

Tady ta zem,
to je srdeční krajina světa.
Tady to bolí, jak by zamrzala krev.

Po bezrukých tu sem tam hůl.
Po němých sem tam holá věta.
A proto slavíci voláni
k výslechům,
kde peří k dostání
a kde se bere
zpěv.

Betlémy nezvěstné.
Jen občas spatřeno uprostřed oceánů
v proutěném košíku
jezule umrlec.
Tak umírá se na psí čas.
Anebo na marihuánu.
Dřímá svět u kamen, nohy má v peklíčku -
a mžourá skrz komín,
kde v nebi prázdná
klec.

Sníh prší do ohňů.
A stará planeta obchází katedrály
a zvídá na klíčných, kdo by jí
nepohrd.
Vsi, hluché z varhan, spí co hrob.
Tak zem jak v dětství u pravěké skály
tře kámen o kámen...
a větří u psích děr
svých trhlých básníků,
jak přežíti

svou smrt.