Autor z různých úhlů pohledu analyzuje část textu z První knihy Mojžíšovy (Gn 27, 1-45). Obsahem autorova rozboru je vyprávění o Jákobově lsti, pomocí níž získal s podporou své matky Rebeky od svého otce Izáka požehnání pro prvorozeného syna (původně určené staršímu bratru Ezauovi). Celý text je pozoruhodný především svým přesahem odkazujícím k dějinám spásy.

Úvod
1.Vymezení textové jednotky
2. Kontext
3. Struktura a obsah perikopy
4. Text. kritické, filolog. a stylistické poznámky
5. Perikopa ve světle historicko-kritické analýzy
6. Narativní analýza
7. Kulturně antropologický aspekt
8. Feministický aspekt
9. Hlubinně psychologický aspekt
10. Biblicko-teologický aspekt
11. Interpretace Gn 27 ve středověkém judaismu a u sv. Augustina
12. Požehnaná lest
Summary
Zkratky
Bibliografie

Autor na začátku vymezuje objekt svého pojednání, Gn 27,1-45, a určuje vztah ke kontextu. Zde vystupuje důležitost strukturální analýzy, k níž má autor sympatii. Porovnává pak rozličné náhledy několika autorů, objektivně o nich referuje a občas poukazuje na slabiny jejich pozic. To je pak i způsob všech dalších rozborů. Již porovnáním se různé náhledy korigují a doplňují. Vyjadřuje potom vlastní rozvržení perikopy. I když zřejmě považuje strukturální analýzu za důležitý klíč rozboru textu, nezůstává jednostranně v zajetí tohoto přístupu a rozšiřuje svůj pohled i na jiné přístupy.
Je to v prvé řadě textová kritika, filologický rozbor a stylistické poznámky. V dnešní době, kdy někteří autoři s arogancí přehlížejí výsledky historicko-kritické metody, autor neopomíjí přínosy tohoto základního přístupu k textu. Porovnává výsledky historicko-kritického rozboru po stránce literární a redakční, pak podle kritéria obsahového a formálního.
K dobré exegezi patří i snaha zařadit vyprávění do historického pozadí. Bylo by samozřejmě bezvýsledné hledat ve starých pramenech nějaké náznaky, které by se přímo vztahovaly k postavám, o nichž se v textu mluví. Avšak hlavně mezopotámské vykopávky, zejména texty z Nuzi, nám poskytují mnoho prvků k osvětlení právních a morálních zvyklostí, které text předpokládá. Z druhé strany vývoj historie Izraele a Edomitů, jak je naznačen v Jákobově požehnání, osvětluje jeho význam.
Následuje stať narativní exegeze, která se snoubí s analýzou strukturální. Kulturně antropologický přístup přiřazuje postavy k modelům společným více kulturám: je to konkrétně právo ultimogenitury a rituál fiktivního zrození. Zatímco k prvnímu modelu se najdou cenné paralely v samotném Starém zákoně, zvyky vztahující se k druhému modelu je třeba hledat v krajinách a kulturách značně vzdálených, což ovšem velmi omezuje jejich průkaznost.
V dnešní době, velmi citlivé na ženskou stránku společnosti, nemohl chybět poukaz na feministický přístup. Perikopa k tomu dává dobrý podklad, protože matka Rebeka má význačnou úlohu ve vyprávění.
Psychologický přístup v nás vyvolává spíše nedůvěru, vzhledem k tomu, že příslušní autoři docházejí často k závěrům, které čtenář v textu obvykle těžko odhaluje. Jelikož však jednající postavy jsou lidé a byli to lidé, kdo postupně formulovali text, nesmí se přehlížet ani psychologická stránka jejich osobnosti. Jak ale autor poznamenává, nemáme před sebou souvislou biografii jednajících postav, takže nelze vést hlubinně psychologický rozbor do podrobných důsledků. Spíše jsou užitečné poukazy na jisté vůdčí motivy jednání. Autor zde rozšiřuje svůj pohled na další kapitoly, které osvětlují Jákobův charakter; jde tu hlavně o setkání s andělem v kap. 32 a s Ezauem v kap. 33.
Různé přístupy k textu tvoří pouze prolegomena k jeho vlastnímu významu po stránce teologické. Autor přiznává, že specifické zaměření na jednu kapitolu nedovoluje dělat dalekosáhlé závěry. Hlavním tématem v této části monografie je téma požehnání: požehnání otcovské, které je nástrojem požehnání Božího. K tomu se staví jako druhý pól lest. Dva významy stejného kmene: lest a pata mají vztah k výkladu jména Jákobova. Již vlastní Jákobova historie ukazuje, jak se toto zlo vrací zpět ke svému původci. A několik jiných textů Starého zákona vidí tento prvek přecházet i do dějin Jákobových potomků.
Autor pak přechází na Wirkungsgeschichte textu, jeho přijímání a interpretace ve středověkém judaismu a u církevních otců. Příklady Rašiho, Ibn Ezry a Rambana jsou i zajímavou ukázkou židovské exegeze. A více méně stejnou metodou pracují i někteří moderní židovští autoři. Autor se zmiňuje o pokusech dvou z nich: Rackmana a Bulky, kteří se snaží vysvětlit a omluvit Jákobovo jednání.
Biblickým textem se zabývali i křesťanští vykladatelé. Autor uvádí jako příklad sv. Augustina a jeho různé pokusy o vysvětlení Jákobovy lži. Bylo by dobré rozšířit tento pohled i na díla dalších církevních otců a středověkých teologů, což je ovšem pole velmi široké, kterým by se mohli zabývat patrologové.
V závěru autor studuje výsledky různých přístupů ke studované kapitole a ukazuje, jak ve své různorodosti splývají v jednotící proud. Text je smysluplný jedině tehdy, zařadíme-li ho do kontextu celé Bible, do dějin spásy, které pouze Bůh vede k cíli; někdy se spoluprací lidí, často i přes překážky, které mu kladou, a dokonce i využíváním jejich slabostí.

Oceňuji hlavně dva aspekty této monografie:
Autor zde shromáždil velké kvantum materiálu. Bohatý seznam literatury by již sám o sobě byl dobrou pomůckou k dalšímu bádání. A autor využil všeho, co mohlo nějak objasnit předložené téma. V přítomné době bychom sotva našli nějaký další přínos k výkladu Gn 27.
Druhý aspekt má širší dopad: díla by se dalo použít jako čítanky k osvětlení různých přístupů k výkladu Písma svatého. To, co instrukce Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi nastiňuje všeobecně a teoreticky, se zde aplikuje na konkrétní text. Výsledkem je názorná ukázka toho, jak se dá využít různých metod a přístupů a přitom se nenechat zotročit jejich jednostranností.

Z recenzního posudku: ThDr. Josef Krejčí