Vzpomínková knížka architekta Jiřího Novotného (1911-2000) zachycuje Prahu v dramatickém 20. století. Významný pražský urbanista hlásící se k funkcionalismu v ní představuje své celoživotní potýkání se s Prahou i s arogancí moci, která si město chtěla podmanit.

Z paměti I
ÚVODEM
VYZNÁNÍ
CESTA DO ZNÁMA
VŠICHNI NAŠI
SCÉNA MALDÉHO ŽIVOTA
ŠŤASTNÝCH TŘINÁCT
S VĚTREM V ZÁDECH
NEJEN FANTAZIE
NÁRUČ UMĚNÍ
V CIZÍCH SLUŽBÁCH
SVĚDOMÍ
MEZI VLKEM A PSEM
KOLEKTIVIZACE
DO NOVÉHO
VZNEŠENÁ KRÁSA
ZATMĚNÍ MYSLÍ
NEČESTNÝ SOUD
ŽIVOT V PLÁNU
NOČNÍ EMFAZE
KOLOS PRAŽSKÝ
K POCTĚ ZBRAŇ!
DOBÝVÁNÍ SVĚTA
URBANISTICKÁ POLITIKA
S.V.U. MÁNES
ON OTEC
Z paměti II
VYSOKÁ STRANICKÁ
ČESTNÁ PROHRA
LÍC A RUB
ČTYŘKA
JEDNA MOUCHA DVĚMA RANAMI
ŘÍČKY
PRODLEVA
Prahu
PRAHU VIDĚTI
PRAHU CHÁPATI
PRAHU ŘEŠITI
Portréty, medailony, nekrology
JOSEFE BARKU
MAXI URBANE
JENE BAUCHU
MUŽ PRAVDY A CTI
PŘÍBĚH DUŠE A SRDCE
SVÉHLAVÝ UMĚLEC MYSLITEL
Architekt, který své tvůrčí síly věnoval Praze (Jiří Šetlík)
Ediční poznámka

Architekt Jiří Novotný byl hluboký, vyrovnaný a laskavý člověk, v jehož životě dominovaly tři lásky, kterým oddaně sloužil Byla to práce architekta a záhy především urbanisty, po čtvrt století věnujícího všechny své profesionální síly městu Praze, Spolek výtvarných umělců Mánes a obec, kde trávil svá léta -Říčky v Orlických horách. Pořadí, ve kterém jsem je uvedl není náhodné: práce, jíž se věnoval až vášnivě, byla v pořadí jeho životních hodnot na prvním místě, a kulturní a společenské aktivitě - zdá se mi - dával přednost před osobním a soukromým. (Ostatně ani Říčky - vesnice Mánesáků - nebyly prostředím, kam by se Jiří Novotný utíkal od svých pražských vazeb a pracovních povinností.)
Když byl před několika léty přemluven k tomu, aby v pokročilém devátém desetiletí svého života napsal vzpomínky, byl Jiří Novotný dlouho na rozpacích. Uvádí-li to v úvodu ke svému rukopisu, není to žádná stylizace, ke které se rádi utíkají pamětníci, kteří nejsou spisovateli z profese. Je to holá pravda, neboť klidný a uvážlivý a velmi často ve společnosti nenápadný muž, vskutku "raději poslouchal druhé než sebe". Jeho vstupy do diskuzí - osobně jsem to několikrát zažil při různých jednáních a po převratu i při obnově SVU Mánes - pak byly vždy poměrně úsporné, dobře promyšlené, věcné, zaujaté problémem a přece neemotivní. Takové jsou i jeho vzpomínky, ze kterých bohužel stačil napsat jenom část. I toto torzo - zhruba 100 stran rukopisu - poskytuje zajímavé čtení, otevírá řadu otázek a je věrným svědectví o době autorova života, jeho významných současnících i o autorovi samotném a hlavně jeho práci.
I z tohoto důvodu je nejméně polovina textu rukopisu je věnována městu Praze z pohledu architekta a urbanisty. Již v obou oddílech vzpomínek najdeme řadu úvah na toto téma, kterému je pak přímo tématicky věnována třetí část rukopisu. Novotného pohled - školený urbanistickým funkcionalismem - vidí Prahu především jako dynamickou strukturu organizace života svých obyvatel i návštěvníků. Tento organismus vzniká pro potřeby života (v celém bohatém spektru jeho funkcí, včetně funkcí kulturních a uměleckých) a v určité době, avšak v tomto procesu tvorby města vznikají i hodnoty daleko přesahující dobu svého vzniku, a posléze určující hodnotu města v historických dimenzích. Novotného úvahy jsou zajímavé i v partiích, dotýkajících se historického jádra Prahy, jsou poučené, plné úcty ke svému předmětu, zmiňují obecně známé skutečnosti a zároveň je posuzují z nezvyklých úhlů pohledu Tedy i tyto partie jsou velmi zajímavé. Novátorské jsou ty části textu, které interpretují stavební dějiny a vývoj Prahy v moderní době - od sklonku 19 století do současnosti Porozumění a kritičnost přístupu jsou v nich znamenitě vyváženy. Jejich koncepce i strohé a věcné textové provedení jsou pro svého autora příznačné. Totéž platí i vylíčení desetiletí urbanistické péče o toto město a zpracovávání jeho regulačních a později směrných plánů rozvoje. Zajímavě líčí i vývoj koncepce pražské veřejné dopravy atd. I tyto "ryze profesionální" části textu jsou napsány jednoduchým a čtivým jazykem a dovolí i laikovi pochopit podstatu a smysl práce urbanistů i vývoj urbanistických koncepci Prahy.
Hlavním tématem vzpomínek významné a dlouhověké osobnosti by ovšem měla býti minulá doba, její významní protagonisté alespoň v oboru pisatelovy profese a poskytnutí nových informací Takové "historické informace" se v Novotného rukopisu také nacházejí, avšak i ony jsou jakýmsi vnějším rámcem práce či tvorby autora a nebo zmiňovaných osobností Kultivovaným a přemýšlivým způsobem se Novotný vrací k ústřednímu problému své generace : totiž zaujetí socialismem již ve 30. létech (nikoli Gottwaldovským komunismem), po válce nejistotě ve vztahu k nastupujícímu komunistickému režimu, naivitě představ o možnosti ovlivňovat dění z pozice svých ideálů, a posléze větší či menší statečnosti tváří v tvář totalitnímu tlaku Novotný přiznává svoje omyly a chyby a zároveň ukazuje, že na profesionální rovině bylo možno - byť s určitými riziky - šílenství doby oponovat. Spíše než obecnými úvahami charakterizuje tragikomiku doby několika vzpomínkami na příznačné události v oblasti umění a architektury: posuzování Fillova cyklu Národní píseň funkcionáři Svazu výtvarných umělců v roce 1951 (za povšimnutí stojí jména těch, kteří se vyjadřovali a jak), soutěží na Stalinův pomník, prosazovaní nároků socialistického realismu do pražské architektury (problém tzv. pražské transverzály atd.), okolnosti projektování staveb i urbanismu v 50. létech atd. I tyto tragikomické a pro dobu příznačné události zaznamenává Novotný neemotivně byť s jasně vyjádřeným stanoviskem.
Text jako zpověď tvořivého člověka, který prožil téměř celé 20. století je zajímavý jak z historického, tak psychologického hlediska (vývoj hledání a usilování).

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Mojmír Horyna