Dotisk poslední knížky dětského psychologa Zdeňka Matějčka seznamuje s jeho názory, postřehy a stanovisky. Profesor Matějček čtenářům především sděluje mnohé z toho, co se během své bohaté praxe dozvěděl o zákonitostech, s nimiž je spjata dětská výchova, o dětské psychologii či dětském myšlení. Zároveň se zasvěceně, ale i čtenářsky přístupně, vyjadřuje k různým otázkám, s nimiž se znova a znova setkáváme ve svém každodenním střetávání s dětským světem.

NA ÚVOD
ZKRÁCENÝ ČAS
ZKUŠENOSTI SDĚLITELNÉ A NESDĚLITELNÉ -ČÍM VÍC, TÍM LÍP?
BÍLÝ PLÁŠŤ
DOMÁCÍ DOUČOVÁNÍ
LÉČITELÉ A ZÁZRAČNÍCI
ŽIVÉ ZKUŠENOSTI
ŠŤASTNÁ UZDRAVENÍ - ALE POZOR NA NĚ! - -UŽ NIKDY
KDO JE VINEN?
O VDĚČNOSTI
DĚTI PROTI ZÁKONU I
JEŠTĚ JEDNOU DĚTI PROTI ZÁKONU
UDĚLALS MOC ŠPATNOU VĚC
ZRADA DÍTĚTE
CHVÁLA PŘÁTELSTVÍ
SPOLUŽÁCI
PROČ SE NESHODNEME
SILNÁ OSOBNOST
VELKÁ PĚTKA
DNES JE TAKOVÁ DOBA
O ZÁVISTI A KOMERČNÍM IMPERATIVU
NEBUDETE-LI JAKO DĚTI
IDENTITA A SÍLÁ TĚLESNÁ
INTELEKTUÁLNÍ RADOST V KOJENECKÉM VĚKU NEPRAKTICKÉ UČENI
PROČ NECHTĚJÍ DĚTI?
VOLNY SVAZEK - A CO DĚTI
RÁNA DO SRDCE
DIVADLO
O RADOSTI
NA ZÁVĚR
ZKRATKY
LITERATURA

Professor Zdeněk Matějček died
The authors of this report on the death of Prof. Zdeněk Matějček review the life work of the co-father of child clinical psychology in the Czech Republic. Prof. Matějček worked in children's homes and children's mental hospitals and from this angle he was concerned with the basic needs of children - in particular psychological and emotional - and their interests. He significantly influenced the universal endeavour to improve the care and upbringing of children in the Czech Republic.
Významná osobnost české psychologie, spoluzakladatel jejího oboru - dětské klinické psychologie, vědec, vysokoškolský učitel a humanista, profesor Zdeněk Matějček (16. srpna 1922) dne 26. října 2004 zemřel ve věku 82 let.
Za svůj dlouhý pracovní život vyšetřil, léčil a pomáhal téměř 40 tisícům dětí a jejich rodinám. Daleko více lidí - prakticky několik generací- však ovlivnil svým působením v médiích ve všeobecném úsilí o zlepšení péče o děti a jejich výchovu, o náležité uspokojování jejich základních potřeb - především psychických a citových, o prosazování zájmu o každé dítě. Zvláštní pozornost věnoval dětem postiženým, opuštěným, zanedbávaným. Napsal neobyčejné množství článků a sdělení, nesčíslněkrát vystoupil v rozhlase a televizi, v nejrůznějších besedách a přednáškách (a to i v nejzapadlejších místech), v několika filmech - vždy s významným dopadem na veřejnost. Napsal řadu vědecko-populárních knih a publikací, v nichž upozorňoval na nejrůznější situace a problémy v péči o dítě a jak se v nich vyznat a jak je řešit.
V celém tomto úsilí vycházel ze svých poznatků získaných při sledování a hodnocení vývoje dětí v dětských domovech. Po promoci v roce 1949 nastoupil totiž do Sociodiagnostického ústavu přeměněného na Dětské psychiatrické oddělení Krajského ústavu národního zdraví Středočeského kraje. Tam ve spolupráci s prof. dr. Langmeierem hodnotili tyto poznatky a vyvodili z nich významné závěry. Uveřejnili je v knize Psychická deprivace v dětství (1963), v níž definovali a utřídili základní psychologické potřeby dítěte a popsali klinické důsledky jejich nedostatečného uspokojování v současnosti a hlavně v budoucnosti. Mimořádný důraz přitom přisuzovali významu rodiny - a to jak v pozitivní, tak i negativní rovině (jestliže nenaplnila náležitě své funkce či dokonce ubližovala a zneužívala je). V takových situacích je nutné umístit dítě mimo ni, nejčastěji do některé z forem náhradní rodinné péče. Spolu s J. Langmeierem a J. Kochem v té době uveřejnili také návrh nového systému péče o děti mimo rodinu, který není dodnes zcela realizován. Svou teoretickou a publikační činností také významnou měrou ovlivnil tehdejší diskusi o existenci, funkcích a významu rodiny i v ?budoucí komunistické společnosti": prokázal, že jen v pevné funkční rodině je možné vytvořit příznivé prostředí pro péči o děti a jej ich výchovu.
Tehdy se prof. Matějček spolu s primářkou Damborskou a režisérem Goldbergrem podílel na filmu Děti bez lásky. Ten neobyčejně příznivě zapůsobil na naši veřejnost ve smyslu rodinné péče o děti a nebezpečí z její nedostatečnosti či poruch. Současně omezil tehdejší oficiální ideologické odmítání prvořadého významu rodiny v životě jedince a společnosti, což se promítlo přímo do znění zákona o rodině. Uvedená kniha byla vydána třikrát česky a byla přeložena do angličtiny, ruštiny a němčiny. Film byl převeden do angličtiny a němčiny.
V roce 1969 přešel prof. Matějček do Institutu pro další vzdělávaní lékařů, kde působil až do roku 1991. Rozvíjel tam dále nejen svou výzkumnou a vědeckou prací, ale hlavně prací pedagogickou. Značně v tomto duchu ovlivnil několik generaci dětských lékařů, zvláště budoucích primářů. Zde také v externí a posléze interní spoluprací s doc. Dytrychem a dalšími založil neobyčejně seriozně několik výzkumných kohort děti různě ohrožených a postižených, jež pak dlouhodobě sledoval. Získané poznatky vyhodnocoval a u nás i v zahraničí s velkým ohlasem publikoval. Šlo o děti vyrůstající od samého narození v ústavech, dále o děti z SOS dětských vesniček, z individuální pěstounské péče, o děti z rozvedených manželství a také o děti narozené z těhotenství po dvojnásobném odmítnutí žádosti matky o interrupci (?nechtěné děti"), aj. Dnes je již řada sledovaných ?děti" čtyřicetiletých. Pro závažnost získaných a stále získávaných znalostí o jejich stavu a vývoji lze předpokládat, že vedení Psychiatrického centra, kde prof. Matějček do konce svého života pracoval, bude v dalším sledování těchto již dospělých děti pokračovat.
Profesor Matějček vynikal mimo jiné jednou zvláštností. Jako psycholog promítal do své disciplíny i jiné obory, především biologii a medicínu a dále pak celou řadu dalších, angažujících se v péči o dítě. Jedním z nich se stala právě demografie. V pozadí řady studií prof. Matějčka byly různé demografické údaje - jak publikované, ale spíše častěji vyžadované historické a aktuální nápočty, odhady a prognostické výhledy, z dat sčítání i pohybu obyvatelstva. Nebyly zpravidla citovány, sloužily ke kvantifikaci některých charakteristik nebo jejich objasnění, ale poznáváme je v různých studiích o rodinách a dětech v nich. Tak se velmi aktivně podílel na vytvoření vskutku interdisciplinární práce a tak také svou vlastní disciplínu chápal.
Prof. Matějček měl velký citový vztah k charitativní prací a péči o děti ve zvláště obtížných situacích. Ten promítal do soustavné podpory nejenom finanční, ale i odborné a expertizní. Největší zájem projevil v tomto směru při zakládaní a činnosti SOS dětských vesniček u nás a nyní pak v práci nadace Bariery.
Ač nebyl nikdy kmenovým pracovníkem katedry psychologie Filozofické fakulty UK, mnoha jejím studentům přednášel - přicházeli k němu na stáže a řadě z nich byl vlídným, ale naročným vedoucím jejich diplomových a dizertačních prací. A to byl jistě jeden z důvodů, proč pro absolventy psychologie FF UK založil svou nadaci, z níž jsou jejich nejlepší diplomové práce odměňovány.
Nelze zde uvést vše, čím prof. Matějček byl a co vykonal pro naši péči o dítě - a to nikoli jen pro dětskou psychologii, ale pro celou řadu na ni zúčastněných disciplin. Prof Matějček se významným způsobem podílel na zušlechtovaní vztahu naši společnosti k dítěti a jeho rodině. Jeho dílo a život jsou významnými ukazateli na otevřených cestách vedoucích k dobru a prospěchu každého dítěte. A nikoli jen k němu.
Se svou celoživotní prací se prof Matějček rozloučil symbolicky ? knihou. Psychologické eseje (z konce kariéry)1). V její předmluvě napsal: ?Je to vskutku už jen dovětek za mou předchozí poměrně dlouhou psychologickou kariérou". Kdo nezná starší Matějčkovy práce, ať se začte alespoň do teto poslední. Pozná tak zaměření jeho životního díla. Přetiskujeme z ní s laskavým souhlasem nakladatele dvě kapitoly důležité především pro demografy - Proč nechtějí děti a Volný svazek - a co děti2)
1) Matějček Zdeněk, Psychologické eseje (z konce kariéry), Praha, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2004, 212 s., 220 Kč
2) Tamtéž kapitoly Proč nechtějí děti? a Volný svazek - a co děti? s. 165-181
JIŘÍ DUNOVSKÝ - MILAN KUČERA, Demografie, č. 1/2005, str. 32-33

---

Texty do této knížky Zdeněk Matějček sepsal a posbíral během loňského a letošního roku a patří k jeho posledním - v úterý 26. října zemřel. Sám v úvodu přiznává, že se s vědomím těžké nemoci těmi texty loučí. "To, co tady dál píšu, není žádný vlastní bilanční nekrolog, není to ani žádná hlubokomyslná dušezpytná studie - vlastně já ani nevím, co z toho vyjde. Nejspíš nějaká směs postřehů a nápadů a nesourodých myšlenek, jak se člověku honí hlavou. Ani uspořádat je asi nedokážu. A kdo ví, kam až se mi v nich podaří doputovat. Ale za pokus to snad stojí. Už jinou takovou příležitost mít nebudu." Doputoval ke vzrušujícímu čtení o dětské duši, vztazích, rodičovství, hodnotách, lidské přirozenosti, Úmluvě o právech dítěte, bílém lékařském plášti, vině, přátelství, manželství. Matějček rozjímá nad svými zkušenostmi i poznáním a také nad příběhy, které ho poučily jako psychologa i člověka.
Zdeněk Matějček byl velkou osobností dětské psychologie a příroda ho pro to povolání vybavila mimořádnou laskavostí, empatií, ale také veselostí, se kterou si nakláněl svoje dětské klienty. V oboru pracoval víc než půl století a vydal řadu publikací odborných i populárně-naučných. V poradenské práci se zabýval především dětmi postiženými psychicky i sociálně a také narušenými vztahy v rodině, ale myšlenky, které nabízí, se zdaleka netýkají jen dětí a rodičů. "Život jsme dostali jako dar, jistě vzácnější jiný není," píše v úvaze proč mít děti. "Bylo by fér, abychom si jej nechali jen sami pro sebe? Jestliže se lidstvo pro takovéto sobectví v jedné své generaci rozhodne, přestane být úspěšným živočišným druhem na této planetě a všechny civilizační rafinovanosti mu budou k ničemu."

Marie Homolová, Lidové noviny, příloha Orientace, 30. 10. 2004

Minulý měsíc skonal ve věku dvaaosmdesáti let známý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Poslední kniha, kterou napsal a nedlouho před svou smrtí její vydání stihl držet v ruce, je tento paperback. Obsahuje eseje, které ve většině napsal vloni. "Esej znamená v překladu pokus. Prosím tedy čtenáře, aby jakožto pokus laskavě přijali i tuto knížku. Rád bych totiž nějak zachytil to, co se nedá napsat do novin, ale co nepatří ani do učebnic, a co přece jen by snad bylo škoda docela pominout," uvedl autor v předmluvě. Mezi témata, jež nechtěl pominout, patří kupříkladu "zrada dítěte". Jde o následující: rodiče se rozvedli, soud přiřkl matce dítě s tím, že pravidelně navštěvuje otce. Ten má novou rodinu, další potomky - a s těmi jeho dcera, jak popisuje psycholog, hezky vychází. Dcera postupně přichází na to, že u otce je jí lépe než u matky, která do ní vkládá ambice. A dcera jednoho dne dojde na sociální oddělení a tam prohlásí, "že je doma týrána a že chce jít k otci". Sociální pracovnice to tzv. zařídí, policie děvče odvede k otci. Matka je v šoku, spor u soudu prohraje, leč dcera už nenahlíží na rodinu otce s tím nadšením co předtím, nakonec se zase k matce vrátí, ta dceru přijímá, ale jejich vztah už nemá někdejší upřímnost. Všichni jsou poškozeni na duši. Proto, říká Matějček, "jestliže do vztahu mezi dětmi a rodiči vstoupí lež a zrada, je zle. A jestliže někdo takovou lež a zradu navodí, je to zločin. Zločin psychologický - a ten ovšem žádný postih a žádný trest nenapraví."

Josef Chuchma, MF Dnes 06.11.2004, str. 04

---

Meno českého profesora Zdeňka Matějčeka vyslovujú s rešpektom a uznaním odborníci v Čechách, na Slovensku i v zahraničí. Učitelia i rodičia, ktorí sa vážne zamýšľajú nad otázkami výchovy svojich žiakov či detí, už určite mali v rukách niektorú z jeho mnohých publikácií o psychickom vývoji detí. Kniha Psychologické eseje (z konce kariéry) z vydavateľstva Karolinum obsahuje autorove názory, postrehy a stanoviská. Detský psychológ pôsobiaci v odbore už od roku 1949 čitateľom odovzdáva predovšetkým mnoho z toho, čo sa počas svojej bohatej praxe dozvedel o zákonitostiach, s ktorými je spojená detská výchova, o detskej psychológii a či detskom myslení. Kniha rozhodne nie je zbierkou vedeckých štúdií so suchým odborným jazykom a terminológiou. Naopak, Matějček sa psychologicky zasvätene, ale pritom čitateľsky prístupne, vyjadruje k rôznym otázkam súvisiacim s detským svetom.

Mesačník Knihy a spoločnosť, 10/2004

NEBUDETE-LI JAKO DĚTI
Onehdy ráno, než jsem šel do práce, zaslechl jsem v Rozhlase, jak pan Robert Tamchyna (tuším, že to byl on), mluví o jedné anketě, v níž lidé vyjadřovali svá tajná přání. A vyšlo z toho, že nejčastěji se ozývá: ?Aby mě měl někdo doopravdy rád!" Nepostřehl jsem, o ja­kou skupinu respondentů to šlo a kde a jak byla tato anketa prová­děna. Zaznamenal jsem ale, že pan redaktor se nad oním výrokem pozastavil a že jej velmi věcně a po mém soudu spravedlivě ko­mentoval. A to tak, že je to dost jednostranné čekat, až láska odně­kud přijde, a nevycházet jí vstříc. Že je to tak trochu sobecké a že by bylo na místě ptát se také, ?co ty doopravdy dáváš?" Jde přece o vzájemnost - pak to má nějaký základ, nějakou naději.
Je dost možné, že tahle poslední slova k tomu už dodávám sám za sebe, protože jsem onen pořad nestačil doposlouchat. Ale nedal mi celou dobu pokoj a já jej v mysli musel převracet horem dolem - dokud jsem to teď tady nedal na papír.
Přisadil bych si, že to byl spíše ženský výrok než mužský, pro­tože ženy mají větší touhu být uctívány, zbožňovány, obletovány. Jim se láska vyznává. To muži, dobyvatelé, zrovna takovéto vnější projevy lásky ani tak moc nepotřebují. (Ty vnitřní, intimní, opra­vdové potřebují ovšem stejně naléhavě.)
Napadlo mne také, že z takového přání se může stát docela ostrá dvojsečná zbraň. Anebo, jako bychom se upsali ďáblu. Představme si, že se nám přání splní, někdo nás má doopravdy rád, ale není to ten pravý a vůbec se nám nelíbí a dělá to nešikovně, vlezle, odpudivě a my se ho nemůžeme zbavit. No, z toho může být přece pořádné trápení! To radši nic než tohle, řeknete si.
A je tam ještě to ošidné slovíčko ?doopravdy". Co to je, mít doo­pravdy rád? Znamená to zřejmě ne povrchně, ne falešně, ne jen tak pro vlastní požitek, nýbrž hluboce a rozhodně a vytrvale a věrně, no zkrátka doopravdy. Ta pravda v tom slově zní jako zvon.
Má pravdu i pan redaktor, mělo by to vypadat nějak jako ?aby­chom se měli s někým doopravdy rádi" nebo ?abych se šťastně za­miloval/a", ?aby má láska byla opětována". Když se totiž tak na svět dívám z výšky svého času, říkám si, že pravou (tj. i pravdivou) lásku zažíváme tehdy, když sami chceme se sebou něco udělat pro toho druhého. Když se chceme stát prostě ?lepšími", abychom byli hodní toho druhého. Když si chceme jeho lásku zasloužit. Když mobilizujeme to dobré, co snad v nás je, a na tom dál pracujeme, aby to, co sami v sobě tomu druhému odevzdáváme, za něco stálo. Jen ten, kdo hodně dává, zažívá velké obdarování. A tady dávám celého sebe.
Jen přijímat? Jen být milován? Všechno to zbožňování a klenoty a bohatství světa (a katedrály, jak se zpívá v jednom postarším hitu), to samozřejmě udělá příjemci radost - ale bohužel jenom na chvíli! Pak by to mělo přijít zas a znovu, či spíš něco většího a lep­šího - a nakonec se to přejí a omrzí. Podívejte se na lásky všech těch hvězd a hvězdiček na nebi krásy, slávy a popularity - z čeho by žili všichni ti bulvární supi a mrchožrouti, kdyby ne z jejich afér. Je v tom spousta slávy a peněz, ale moc málo obyčejného lidského štěstí, natož opravdové lásky.
Řeknete, že jsem naivní. No, samozřejmě jsem. Nic nového - to já vím už dávno. Ale nemohu si pomoci. Jak tak sleduji život, řekl bych, že tento naivní postoj platí už od doby, kdy se člověk pozvedl nad úroveň pouze živočišnou. A platí tím víc, čím víc pak v běhu dějin své myšlení a cítění kultivoval. Nic na tom nemění dnešní důraz na sexuální ?vyžití", individuální požitky a povrchní (novi­nové a televizní) pojetí lásky. Ono to tu bylo také už nějaké to tisí­ciletí - jenomže spíše v tzv. vyšších kruzích, kdežto dnes to má jakési celoplošné pokrytí.
Mně v této spojitosti došlo, že když při psychologickém vyšet­ření mluvíme s dětmi o všem možném, a mnohdy jsou to věci dosti intimní, že od nich o lásce mnoho neslyšíme. Svou dětskou lásku prožívají, ale moc o ní nemluví. Nemají pro ni ani dost slov a na­šim otázkám ani dost nerozumějí. O dětech z dětských domovů, které jsou poznamenány citovou deprivací, to platí dvojnásobně.
Že mají někoho rádi a někoho neradi, to od dětí slyšíme dost často, ale samozřejmě není to ta láska, na kterou myslí účastníci oné rozhlasové (či jaké) ankety. Někdy nám rodiče svěřují, že si dítě stěžuje, že je nikdo nemá rád, a někdy dokonce vyhrožuje (ba i vydírá), že si proto něco udělá. Nedávno jeden chlapec v testu tří přání napsal na prvním místě, že by si přál, ?aby ho měli všichni rádi". Ale nevyjadřoval tím stesk nad osamělostí, nýbrž přání, aby jakožto dítě neklidné, nesoustředěné, zbrklé a prudké (čili LMD) ?nemusel tolik zlobit a nedostával tolik trestů" (jak mi pak řekl).
Zmínil jsem se o našem dotazníku. Pátrám v paměti a nemohu se dopátrat, že bych v něm (je pro děti tak od 3. třídy výš) našel ně­jaké vyjádření touhy po opravdové lásce, jak o ní je tu řeč. Samozřejmě, nebudeme čekat řeči o lásce milenecké (na to jsme připraveni u dětí až kolem puberty a po ní), ale co třeba touha po lásce mateřské tam, kde z našeho vnějšího pohledu očividně schází. Vždyť opravdovou lásku mateřskou (potažmo i otcovskou) u nás na rozdíl od té milenecké hodnotí podle zákona i soud, má-li rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny. Jde tedy o životní otázku! A já jsem za celá ta léta slyšel stížnost dítěte na nedostatek lásky mateřské snad sotva tolikrát, že bych to na prstech jedné ruky spočítal (pokud to ovšem bylo spontánní a ne u starších dětí při rozvodových sporech a víceméně pod návodem). Kupodivu od dětí z dětských domovů, kterým mateřská láska opravdu schází, něco takového neslýcháme vůbec.
Podívejme se ale, jak to vypadá za normálních okolností, kdy dítě žije v určitém citovém blahobytu, tj. když zažívá to, co mu patří a co mu dělá dobře. Mám před očima takovýto obrázek. Malý klouček se schoulí mámě v náručí, pěkně se tam zavrtá a říká: ?Maminko, já tě mám rád. Máš mě taky ráda?" Všimněme si pro­sím že začíná od sebe ven, k mamince. ?Já tě mám rád," říká -a pak teprve přichází jeho otázka. Chce s maminkou sdílet svůj prožitek blaženosti - prožitek bezpečí, jistoty a vzájemnosti. Nezapomenutelné dobro, které se vtiskne do jeho osobnosti. A stvořitelem, dárcem, činitelem tohoto dobra je mateřská osoba. (Úmyslně neříkám vlastní matka, protože to může být kdokoliv jiný.) A tohle se děje dávno před tím, než v pubertě nastoupí schopnost introspekce a dítě se bude učit sledovat své city, rozu­mět jim a podle sebe soudit druhé. Tady je to něco spontánního, bezprostředního, neuvědomělého. Je to dětsky naivní, avšak vr­cholně upřímné. Bez analýzy, bez rozboru, ale je to stav blaženosti, který - myslím si - je právě tím formativním prožitkem v pozadí či v základech všech lásek pozdějších.
Ne, dítě není jen sobecký parazit, jak si to představovali psy­choanalytici kdysi před léty a jak to pak náležitě poopravili.
Na druhou stranu mám zato, že právě tady se děje to prapů­vodní a základní a nejdůležitější, co někteří ?prenatální" psycholo­gové hledají v jakési nirvánové blaženosti lidského plodu v mateřské děloze. Myslím, že nejsou na dobré stopě. Protože kdyby měli pravdu, byly by na tom později přibližně stejně děti na­rozené z nechtěného těhotenství (tj. ty, které v době prenatální prožívaly trvalou ne-blaženost protkanou navíc mnohými akut­ními stresy), ať jsou dál vychovány v kojeneckém ústavu a dětském domově, nebo ať dostanou svou novou adoptivní či pěstounskou mámu (byť náhradní a geneticky cizí). Jenomže mezi těmito dvěma skupinami je veliký rozdíl. To víme u nás už od let šedesá­tých. A výsledky dalších studií to vždy jen znovu dokládají.
Pokud adoptivní rodiče nebo pěstouni přijmou takové dítě bez­výhradně za své, stávají se pro ně psychologicky jeho pravými ro­diči se vším všudy. V dětském domově však není, kdo by je za své přijímal, a ono nemá ke komu se schoulit do náruče. Právě v této situaci hledám základní příčinu, proč děti z dětských domovů tak málo dovedou lásku dávat a lásku přijímat. Sexuálně jsou v po­řádku, ale vyjít lásce vstříc, to neumějí.
V televizi mladí lidé v dnešní době buď jdou z jednoho sexuál­ního aktu do druhého a neprožívají dohromady vůbec nic, anebo takzvaně ?řeší" nejrůznější milostné propletence, analyzují mužsko--ženské vztahy a pro samé hlubokomyslné úvahy ani nemají čas a chuť mít se vzájemně taky trochu rádi. Říká se tomu obraz dneš­ního světa a lidé se tím baví - a pak kupodivu (stokrát kupodivu!) se svěří tazatelům v anketě, že touží, aby je měl někdo doopravdy rád.
A na mysl mi přicházejí starobylá slova evangelia, jež praví, že ?kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nikoli do něho ne­vejde". Dovolil bych si je parafrázovat asi takto: ?Nebude-li ve vás nadále kus dítěte, které kdysi naivně, upřímně a důvěřivě říkalo ?mami, mám tě rádla" a které dnes dovede se svou láskou vyjít vstříc tomu druhému, věru nevejdete do království Lásky." I kdy­byste přebíhali z jednoho sexuálního dobrodružství do druhého a po opravdové lásce toužili sebevíc.