Autorka se ve své studii ze sociální historie zabývá systémem nemocnic v Československu v letech 1918-1938, přičemž se neomezuje pouze na období první republiky, ale přináší poznatky také o sociální a zdravotní péči v rakousko-uherské monarchii, která byla pro samostatnou republiku v mnohém východiskem. Čtenář se zde seznámí s budováním nemocniční sítě v ČSR, s vývojem státních i soukromých nemocnic a značná část publikace je věnována novým směrům nemocničního ústavnictví a zamýšleným reformám nemocnic.
ÚVOD
I STAŤ, OBČANÉ A ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE
I.1 Zdravotnicko-sociální peče a stát
I.1.1 Společnost a chudinství
I.l.2 Vztahy politických stran ke zdravotnictví
I.l.3 Parlament a vláda - postaveni ministerstev zdravotnictví a sociální péče
I.2 Organizace veřejného zdravotnictví a nemocnice
I.2.l Východiska - od doby Josefa II po l ČSR
I.2.2 Sociální lékařství jako vědní obor
I.2.3 Odborné spolky, nova vědecká centra a dobrovolnicke organizace
1.3 Závěr
II NEMOCNICE V 1 ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE
II.1 Vývoj nemocnic v českých zemích
II.2 Nemocnice se zvláštním významem pro veřejné zdravotnictví
II.2.l Všeobecné veřejné nemocnice
II.2.l.l Státní nemocnice
II.2.l.l.l Exkurz postatňování nemocnic na Ostravsku a v Zalitavsku
II.2.l.2 Fakultní nemocnice
II.2.l.2.l Exkurz zemské ústavy v Olomouci
II.2.2 Některé soukromé nemocnice, zejména podnikové
II.3 Regulace sítě veřejných nemocnic
II.3.l Pokusy o koncepční budovaní nemocniční sítě
II.3.2 Nemocnice a samospráva
II.3.2.l Budovaní sítě nemocnic v Čechách
II.3.2.2 Budovaní sítě nemocnic na Moravě a ve Slezsku
II.3.2.3 Budovaní sítě nemocnic na Slovensku a Podkarpatské Rusi
II.4 Závěr
III NOVÉ SMĚRY NEMOCNIČNÍHO ÚSTAVNICTVÍ
III.l Projekty
III.l.l Společnost československých nemocnic a její časopis
III.l.2 Podněty z konferenci preventivní medicíny
III.l.2.l Návrh Vackův-Vanického
III.l.2.2 Plán Albertův-Traplův
III.2 Realizace - úspěchy a neúspěchy
III.2.l Boj o ambulance
III.2.l.l Nemocnice s ambulancemi
III.2.l.l.l Mukačevo
III.2.l.l.2 Zlín
III.2.l.l.3 Vítkovice
III.2.l.l.4 Liberec a Plzeň o ambulanci v nemocnici jako nevyhnutelnosti
III.2.l.l.5 Exkurz prostějovsky případ
III.2.2 Osnova nemocničního zákona z r. 1936
III.2.3 Revize nemocniční sítě a jednaní o osnově po ztrátě uzemí roku 1938
III.3 Nadějné vyhlídky? - další vývoj
IV. JINDE VE SVĚTĚ
ZÁVĚR
Použita literatura a prameny
Résumé
Rejstřík jmenný
Problematika proměn nemocnic v první polovině 20. století představuje velmi zajímavé téma, bohužel kniha Hany Mášové Nemocniční otázka v meziválečném Československu (Karolinum, Praha 2005), která vychází z její disertace, se omezila prakticky jen na lékařsko-správní dimenzi celé otázky. Analyzovala především odborný medicínský diskurz o pozici nemocnic a vzájemné vztahy tohoto diskurzu s reálnými proměnami ve struktuře a oficiálním definováním pojmu nemocnice a jeho naplňováním. Poněkud se jí přitom vytrácejí informace o názorech a pocitech samotných pacientů, ale i řadových lékařů nebo zdravotnického personálu. To samozřejmě úzce souvisí s dochovanou materiálovou základnou a autorka rozhodně není jediným historikem, který s podobným problémem u nás zápasí. Domnívám se však, že se mohla alespoň více snažit o určitou ilustraci reálně existující situace v nemocnicích a o načrtnutí konotací vyplývajících z tohoto stavu. Kniha by tím přinejmenším pro laiky nabyla na zajímavosti a podnětnosti.
(fra), Kuděj 1/2006, str. 109
Moderní pojetí nemocnice, jak se formovalo a postupně realizovalo v období první republiky
Dizertační práce historika medicíny může jen málokdy přinést bezprostředně použitelné informace v oblasti zdravotní péče v širším smyslu (pomineme-li povinnou úlitbu múze historie na počátcích kapitol přehledových publikací).Obvykle totiž dějiny lékařství spadají daleko více do oblasti humanitních věd. V případě práce Hany Masové tomu však může být jinak. Problematika nemocniční péče, sítě nemocnic, jejich financování, reorganizace atd. je trvalou součástí žhavého politického diskurzu a jako taková nás nutí klást si otázky po vlivech, které určují vratký status praesens. Jinými slovy, krize, s níž se na poli zdravotní péče potýkají lékaři i politici na počátku 21. století nespadla z nebe a předkládaná studie pomáhá pochopit pozadí vzniku současné nemocniční péče. Historické východisko v tomto ohledu není ani časově ani obsahově nijak vzdálenou oblastí. Vždyť první moderní ústavy se začínají u nás datovat s reformami Josefa II. a základ současné struktury nemocničních ústavů byl zcela nepochybně položen v době první republiky a desetiletích bezprostředně předcházejících.
Popis proměn veřejného zdravotnictví a zrodu sociální medicíny je podkladem pro studium reorganizace nemocnic v teoretické rovině. Autorka si klade otázku, jak vypadala nemocnice v první polovině dvacátého století, jaký byl vztah mezi místní a státní správou v řízení nemocnic, jaká byla práva a povinnosti nemocnic, kdo je zakládal, kolik jich bylo a kde byly v Československé republice rozloženy.
Blíže se zabývá některými vybranými typy nemocnic včetně nemocnic soukromých a se specifickou problematikou nemocniční péče v Podkarpatské Rusi. Předmětem studie je dokonce i tak navýsost aktuální téma jako regulace nemocniční sítě, a to nejen v teoretické koncepční rovině, ale i s ohledem na politickévztahy.
První republiku charakterizoval přechod od policejního k sociálně zdravotnímu pojetí sociální/chudinské péče. Symbolem nově nastupující společnosti Československé republiky se mělo stát v kontrastu se starým mocnářstvím také nové pojetí zdravotní a sociální péče, jenž mělo být vyjádřeno novým zdravotním zákonem připravovaným již od roku 1919. A tu slyšíme ozvěnu aktuání současnosti, když autorka vysvětluje, že díky nedostatku "politické vůle" nedošlo k naplnění velkolepé plánované právní podoby sociální koncepce po celých dvacet let existence první republiky. Dr. Mášová konstatuje, že ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jako základní garant zdravotně sociálních reforem české meziválečné politiky vzniklo sice jako jedno jedno z prvních v Evropě, ale tím jeho priority v podstatě končily. Mělo slabé postavení ve vládách a trpělo kompetenčním spory s ministerstvem sociální péče, jenž bylo vždy mocnější, neboť do jeho gesce spadaly zdravotní pojišťovny. Mimochodem, kdo by se domníval, že spory stavovského zastoupení lékařů (komory) se zdravotními pojišťovnami jsou nového data, bude při pročítání této knihy velmi rychle vyveden z omylu.
Předkládaná studie vysvětluje různé formy financování nemocniční péče v Československu ve dvacátých a třicátých letech a vlivy, které se na něm podepisovaly. Financování chudinské péče ještě za první republiky spočívalo stejně jako za Rakouska-Uherska především na bedrech obcí v rámci principu domovské příslušnosti. Vedle toho se od poloviny 19. století rozvíjí v Čechách a na Moravě slušná tradice veřejného zdravotního pojištění.
Autorka se obsáhle zabývá soudobými teoretickými přístupy a názorovými východisky diskuze k financování zdravotní péče, od amerických vlivů, které se odrazily na podpoře budování Státního zdravotního ústavu Republiky československé Rockefellerovou nadací, přes teoretická východiska německých odborníků a konče vlivy oficiální bolševické propagandy.
Kniha ukazuje, jak postupně v období první republiky krystalizovalo nové pojetí veřejného zdravotnictví a jaké názorové proudy se v tomto procesu odrážely. Sociální lékařství je analyzováno v různých úrovních od konkrétních praktických aplikací přes formování sociálně-zdravotních aspektů politiky první republiky až po oblast teoretických úvah v univerzitních kruzích.
Kniha dr. Mášové je klíčem, jenž otevírá dveře k pochopení některých vlivů formujících, současný stav nemocniční sítě v České republice. Neobjasňuje pouze historickou strukturu, ale také fáze reorganizace, metodologické přístupy a jednotlivé teorie, které se podílely na rozvoji sítě nemocnic. To vše v mezinárodních souvislostech. Přitom je důležité, že studie není chronoloogickou narativní kronikou jednotlivých událostí, ale snaží se o vymezení a uchopení problémů. Práce není přetížena zbytečnými daty.
Publikace předkládaná historikem zde výjimečně nastavuje zrcadlo i sporům, které provázejí současnost.
Karel Černý, ČASOPIS LÉKAŘŮ ČESKÝCH, 144, 2005, č. 9, str. 613
Monografie H. Mášové je výsledkem několikaletého badatelského úsilí na široce pojatém tématu role nemocnic za první republiky. Směr autorčina bádání se řadí do kontextu sociálních dějin medicíny, jak jsou definovány a již delší dobu pěstovány v zahraničí. Tomuto pojetí odpovídá i rozvržení práce: v I. části Stát, občané a zdravotní a sociální péče je podán přehled sociální a zdravotnické politiky a organizace veřejného zdravotnictví v meziválečné
ČSR a jejich stručný historický vývoj od poloviny 18. století. Přehled zdravotní politiky a organizace veřejného zdravotnictví není pouhým konstatováním stavu, ale autorka na základě svých detailních studií nemocniční problematiky dokázala zhodnotit, nakolik se realita blížila či naopak rozcházela s deklarovanými principy alespoň v této oblasti.
Ve II. části Nemocnice v první ČSR je po stručném přehledu vývoje nemocničního ústavnictví v českých zemích představena typologie nemocnic v ČSR, a to zvláště těch, které autorka považovala za určující pro reformy zdravotnictví. Neobyčejně komplikovanou nemocniční soustavu zachytila H. Mášová ze všech relevantních hledisek (funkčních, administrativních, vlastnických, finančních, personálních, regionálních, kvantitativních, kvalitativních atd.). Významným přínosem k problematice dějin čs. nemocnic je detailní zhodnocení "nemocnic zvláštního významu pro veřejné zdravotnictví", například pojednání o státních nebo o podnikových nemocnicích, které stojí po léta v centru jejího zájmu a které má tudíž nejlépe pramenně podloženy a "promyšleny". Podkapitola Regulace sítě veřejných nemocnic opět stojí na velmi detailní práci s prameny, které umožňují vyslovit se erudované k jejím kladům i záporům a zároveň vyvodit zajímavé závěry z porovnání hustoty a kvality sítě v jednotlivých zemích ČSR, včetně závěru pro práci klíčového (o pozitivním vlivu zaostalosti východních částí republiky, jejíž snižování umožnilo formou experimentu hledat nejlepší nemocniční model i pro rozvinutější západ republiky).
Jádrem monografie je část III. Nové směry nemocničního ústavnictví. V kapitole o projektech seznamuje autorka se Společností čs. nemocnic, jejím časopisem a konferencemi preventivní medicíny, které se staly hlavní, celosvětově uznávanou profesní platformou čs. odborníků (včetně německých), jejichž hlasy musely být v administrativních reformách zdravotnictví slyšeny. Výsledkem expertních diskusí bylo několik propracovaných plánů, které se staly podkladem k ministerskému návrhu tzv. nemocničního zákona. Mnoho práci heuristické i interpretační, je uložen v podkapitole Realizace - úspěchy a ne úspěchy. Také zde je Mášová nejsilnější v obsáhlých analytických pasážích o svých oblíbených "modelových nemocnicích" a jejich "otcích".
K závěrům práce je možné kromě hutného shrnutí a zhodnocení stavu, pokusů o reorganizaci, dílčích zlepšení a pozoruhodných projektů (částečně realizovaných) v oblasti nemocničního ústavnictví v kontextu zdravotnické a sociální politiky první Československé republiky počítat také kratší závěrečné kapitoly (respektive podkapitoly) o dalším vývoji nemocniční a obecně zdravotnické problematiky v ČSR (otázky kontinuity a diskontinuity vývoje po roce 1945 a zvláště 1948 s meziválečným obdobím) i o některých soudobých obsahově podobných projektech jinde ve světě. O obrovském množství použitého materiálu svědčí poznámkový aparát a seznam pramenů a literatury, orientaci v knize ulehčuje jmenný rejstřík, k zahraničním zájemcům se obrací anglické resumé. Celkově je monografie zásadním přínosem
jak pro sociální dějiny medicíny, tak obecněji pro moderní československé dějiny.
P. Svobodný, Český časopis historický, č. 103, 3/2005, str. 716-17
