Publikace autorského kolektivu Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček a Jan Kuklík dokumentuje vztahy mezi československou a francouzskou exilovou reprezentací v rovině politické a diplomatické v období od června 1940 do května 1945, tj. od ustavení prozatímní československé vlády v exilu a zároveň i od počátku formování hnutí Svobodných Francouzů do osvobození Československa, i osudy československých úřadů na francouzské půdě pod vládou ve Vichy. Celkem je zde uvedeno 334 dokumentů.
Vztahy mezi československým a francouzským zahraničním odbojem v letech druhé světové války se dosud netěšily velké pozornosti historiků ani u nás, ani ve Francii a - např. na rozdíl od studia obdobných problémů v relaci polsko-francouzské - lze i relevantní studie v odborných časopisech spočítat na prstech jediné ruky. Nyní tuto mezeru zásadním způsobem vyplňuje rozsáhlý svazek diplomatické dokumentace, sestavený a pečlivě vydaný kolektivem autorů v čele s dr. J. Němečkem.
Kolekce celkem 328 dokumentů, k jejichž původu a také promyšlenému výběru se ještě vrátím, je uvedena přehlednou studií z Němečkova pera, v níž je čtenář seznámen se základními vztahovými problémy exilových center, vedených a do značné míry personifikovaných E. Benešem a Charlesem de Gaullem. V sérii celkem devíti exilových vlád, usídlivších se v Londýně resp. na dalších britských teritoriích v letech 1940-41, byla mezinárodní pozice československé a francouzské reprezentace z právního hlediska v řadě aspektů zvláště na počátku obdobná, postavení Svobodných Francouzů bylo vlastně ještě problematičtější než počáteční pozice státního zřízení československého. V aktivitě obou reprezentací byla navíc patrná snaha položit už v době války fundament vztahům poválečným, také překonáním zátěže nedávné minulosti v podobě participace vlády třetí republiky na Mnichovské dohodě. Evidentní zájem Beneše a jeho kolegů na silném postavem Francie v poválečné Evropě, bez níž si nedovedli představit zabezpečení svého státu, tu korespondoval se zájmem gaullis-tické reprezentace vybudovat už teď kořeny příští aliance, jež ovlivňoval její postoje jak k SSSR, tak vládě československé. Takové zájmy našly ve vývoji vzájemných vztahů několik výrazných momentů - de Gaulleův výbor koncem září 1942 nejen uznal nulitu Mnichova, ale navíc přitakal i československé právní interpretaci této tragické události mnohem více, nežli např. krátce předtím Britové. Vedení exilu československého zase (nejen z tohoto důvodu) uznávalo - na rozdíl od velké části spojenců - plnou legitimitu gaullistického odboje, což vyvrcholilo uznáním de Gaullovy vlády v červnu 1944 ještě před tím, nežli byla uznána Brity a samozřejmě Američany. Tak byl skutečně položen základ možné příští alianci, v níž zvláště čeští demokraté chtěli v prvních poválečných letech vidět protiváhu spojenectví jejich země s SSSR, jež se ale z mnoha důvodů už nerealizovala, byť gaullistická Francie měla ještě sehrát při upevňování mezinárodního ostavení Československa nezanedbatelnou roli.
Problémy, jež mohou být v recenzním posudku jen velmi letmo naskico-vány, plně zachycuje dokumentace, pečlivě shromážděná editorským kolektivem v posuzované edici. Autoři jej - podobně jako svazky předcházející - vybudovali na prakticky vyčerpávající heuristice v domácích archivech, jimž vévodí studium dokumentů v tzv. Benešově archivu v ÚTGM, soukromých sbírkách v SÚA, zvl. tzv. archivu H. Ripky a částečně i J. Masaryka, a také úředních sbír-kách tzv. Londýnského archivu MZV. V nevšední míře byla využita i dokumentace československé provenience, uložená dnes vlivem okolností v cizině - v USA, Velké Británii a na Slovensku. Editoři šli ale ještě dál, zcela netradičně totiž do své sbírky zařadili i část dokumentace "druhé strany", tedy určitý počet dokumentů nalezených v relevantních sbírkách francouzských, což umožňuje skutečně vybrané problémy osvětlit pohledem obou zúčastněných stran. Posuzovaná sbírka tak nejen cenným způsobem doplňuje předcházející svazky dokumentace, týkající se obdobných problémů v relaci československo-polské, československo-sovětské i dalších, ale z tohoto aspektu je dalece překonává. I editoři jsou si však jistě vědomi, že tím vytvářejí technický nadstandard, který v některých případech ať již z důvodů kvantitativních nebo prosté nepřistupnosti příslušné dokumentace není možné napodobit.
Recenzovaná edice dokumentů osvětluje prakticky všechny základní problémy politických vztahů mezi exilovými reprezentacemi obou zemí. Mapuje první kontakty ještě nedotvořeného československého státního zřízení s gaullistickým odbojem, podrobně osvětluje i jednání předcházející francouzskému oduznání Mnichovské dohody (včetně rozdílnosti pohledů na tento problém mezi de Gaullem a částí profesionálních francouzských diplomatů). Snáší řadu dokladů o programu obnovy vzájemné aliance, plynoucí ze zájmu a také dlouhodobějších zahraničně-politických koncepcích klíčových činitelů obou odbojů. Dokumenty ale ilustrují i řadu dalších otázek, mj. obtížně a pozvolna se vyvíjející mezinárodní postavení gaullistického odboje, jeho nejednoduchou vnitřní skladbu, jeho komplikované vztahy s anglosaskými velmocemi, zvláště USA. A také poměr "gaullistů" k exilu polskému a SSSR, který v mnoha ohledech korespondoval s názory Benešovými, Ripkovými a dalších čs. činitelů. Dokumenty navíc osvětlují dosud prakticky zcela neznámou problematiku neoficiálního zastoupení československého exilu v oblasti ovládané vládou z Vichy, ale také první kontakty čs. vlády s představiteli Libanonu a Sýrie, jimž právě de Gaulle přislíbil po válce nezávislost.
K nadmíru zdařilé sbírce oboustranné dokumentace nelze skutečně mnoho dodat. V konečné úpravě úvodní studie by si snad zasloužilo alespoň bibliograficky zmínit českou literaturu, týkající se válečném aktivity de Gaulla, třebaže - zvláště v komparaci se studiemi o Churchillovi či Rooseveltovi - nebyla nikdy příliš početná.1) V jisté části poznámkového aparátu k jednotlivým dokumentům by bylo možno využít i některé novější práce, týkající se mezinárodního postavení gaullistického odboje, např. monografie Fr. Kersaudyho o komplikovaném vztahu de Gaulla a Chinchilla, monografie R. Agliona či sborníku red. R. O. Paxtonein o poměru generála k Rooseveltovi a USA, z nichž první je nyní přístupná i v českém překladu.2) V několika málo případech by si poznámkový aparát také zasluhoval doplnění. Komentuje-li např. zpráva jistý projev W. Churchilla (dok. č. 237 a 238)3), lze jistě snadno odkázat na jeho znění v kompletní sbírce jeho válečných Speeches, která do roku 1944 vycházela i v českých překladech J. Kolaříka.4) Také projevy samotného de Gaullea by bylo možno odkázat na jejich nové kompletní vydání, stejně jako jeho korespondenci.5)
Má-li edice posloužit výkladu širších souvislostí československo-francouzských vztahů i po časové, vertikální linii, jistě by bylo možné připomenout, že - jak ukázal např. jeden z jeho posledních životopisců - jeho úvahy o nutnosti vytvoření silné mobilní profesionální armády v polovině třicátých let byly neseny i důvody geograficko-strategickými, mj. existencí východních spojenců Francie včetně Československa. 6) Především je ale nutno připomenout, že právě de Gaulle po svém návratu k moci roku 1958 se jako první ze západních státníků postavil i veřejně proti tehdejšímu západoněmeckému revizioniz-mu, což se - postojem francouzské diplomacie k bezpodmínečně nulitě Mnichova - opět výrazně dotklo i Československa.7) Stejně jako v době války tu totiž Francouzi šli dále, nežli pozdější deklarativní stanoviska laíbourisťické politiky britské v polovině šedesátých let, což mělo pro postavení tehdejšího československého státu vůči Spolkové republice nezanedbatelný význam bez ohledu na jeho vnitřní režim.
Podobné doplňující glosy samozřejmě neubírají nic na opakovaném konstatování, že edice dokumentů k československo-francouzským vztahům z let války je nejen významným doplňkem ke studiu mezinárodního aspektu zápasu za obnovu státu, ale zcela zásadním vkladem k jeho "francouzskému" segmentu. Jeho přínos budou badatelé nesporně oceňovat ještě po mnoha desetiletích.
Poznámky:
1) Mám zde na mysli práce G. Wintera, J. Čiemého, A. Orta, F. Soukupa, M. Syručka, J. Eichlera L. Taraby a dalších, které se částečně dotýkaly i sledovaného problému, byť jej většinou nazíraly jen ve světle memoárů Benešových a de Gaulleových.
2) Srov. Fr. KERSAUDY, Churchill and de Gaulle. London 1982, nové franc, vydání 2001; R. AGLION, De Gaulle et Roosevelt. La France libre aux Etat-Units. Paris 1984; R. O. PAXTON (éd.), De Gaule and thé United States. A Centennial Reapprisal. Providence 1994; srov. též starší práci: M. VIORST, Hostile Allies: FDR and Charles de Gaulle. New York 1965.
3) Srov. dok. č. 237 a 238, týkající se Churchillova projevu 24. května 1944, v němž se premiér vyslovil k řadě problémů postupně osvobozované Evropy a také odbojových aktivit v jednotlivých zemích. Churchill zde ocenil snahy francouzského výboru národního osvobození, současně ale zdůvodnil, proč jej Británie a USA nemohou uznat za zatímní vládu Francie: byla jím piý nejistota, že představuje "francouzský národ stejným způsobem, jako vlády Británie, Spojených států a Sovětského svazu představují celek svého lidu"
4) Srov. v tomto případě W. S. CHURCHILL, The Dawn of Liberation. London 1946; češ. překlad: Červánky osvobození. Praha 1948, s. 146.
5) Srov. Ch. de GAULLE, Discours et messages. Vol. 1-5, Paris, Pion 1970 ad., pro válku svazek 1; TYŽ, Lettres, notes et carnets. Vol. 1 - 12, Paris, Pion 1980 až 1989, pro období války svazky 3 až 5.
6) A. SHENNAN, De Gaulle. London 1994, s. 6-7.
7) Srov. záznam rozhovoru francouzského velvyslance v Praze Boisangera s tehdejším náměstkem ministra zahraničí J. Hájkem 28. III. 59, v němž je opakováno vyjádření de Gaulla ohledně bezpodmínečného zachování poválečných hranic. AMZV, GS-Tajný, kart. 45. Mimochodem, Boisangerův nástupce velvyslanec Gamier prohlásil 22. prosince l.r. novému šéfu ZEO, že měl prý 4. X. t.r. rozhovor s prezidentem de Gaulem, který ho ujistil, že otázku hranic považuje za naprosto nespornou jednak tím, že Francie a de Gaulle osobně podepsali již r. 1943 s čs. vládou a tehdejším prezidentem Benešem dohodu o anulování mnichovské dohody o uznání hranic ČSR z roku 1937, jakož i tím, že Francie podepsala Postupimskou dohodu." Tamtéž.
Jindřich Dejmek
Jsou knihy, které leží v redakcích odborných časopisů zasuty ve spodních vrstvách hromad zaslaných publikací. Zájem o ně čas od času oživíjen sám nešťastný autor, jemuž se útlocitný redaktor neodvažuje otevřeně vyznat, že milosrdným prachem zahalované díloje pokusem tak trapným, že se jeho posouzení odmítá ujmout každý soudný recenzent. Jsou knihy, které naopak redaktor neustále přesouvá na viditelné místo a které přitom rovněž nenacházejí svého posuzovatele. Tady běží o problém opačný: jedná se o knihy zpracované tak bravurně a suverénně, že recenzent je odsouzen do role popisujícího statisty či učenlivého žáčka a má málo příležitostí se sám "ukázat" (a přiznejme si - každý recenzent je svým způsobem exhibicionistou, využívajícím posuzovaných textů také trochu k tomu, aby demonstroval svou vážnou učenost a důležitost). K. publikacím tohoto druhu náleží určitě pečlivě připravená edice dokumentů k československo-ťran-couzským vztahům v letech druhé světové války, která za podpory Grantové agentury Ceske republiky vznikla v Historickém ústavu Akademie věd ČR a Národním archivu (uváděném vzhledem k době vzniku knihy pod dřevním názvem, který platil do 31. 12. 2004 - Státní ústřední archiv v Praze).
Recenzovaná publikace navazuje na velkoryse založený ediční projekt Dokumenty česko-slovenské zahraniční politiky, konkrétně pak na jeho řadu B, zaměřující se na léta 1939-1945 (srv. Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939-1940. Praha 2002; Zápisy ze zasedáni Československého národního výboru v Paříži !939-l940. Praha 1998). Stejnějako vztahy českosloven-sko-francouzské byly editorským kruhem podchyceny v nedávné době i vztahy k polskému exilu a Sovětskému svazu (Českostovensko-pol-ská jednání o vytvoření konfederace 1939-1944. Praha 1994, anglicky 1995; Československo-so-větské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945, díl 1-2. Praha 1998-1999). V uplynulé dekádě můžeme pozoroval zejména u příslušníku mladší badatelské generace příklon k tématům kulturních a sociálních dějin, k výzkumu dějinné každodennosti, k gender studiím apod. To by však nemělo být podnětem k tomu, aby byly opuštěny problémy "velkých", politických dějin. Předložená edice, přinášející podstatné dokumenty k politicko-diplomatic-kým aspektům československo-francouzských vztahů v letech druhé světové války, poskytuje historikům bez ohledu na konkrétní zaměření jejich výzkumů solidní opěrnou základnu, kterou by v žádném případě neměli bez povšimnutí minout.
V zorném poli editorů se ocitly dokumenty relevantní vytčenému tématu, tedy v první řadě úřední záznamy ojednáních špičkových politiků a diplomatů, diplomatická korespondence. dokumenty smluvního charakteru (noty, deklarace, úmluvy), ale i osobní poznámky a deníkové zápisy. Jak se zdá, dochovaná osobní korespondence, pokud byla hledána v osobních fondech, nenabídla pro vytčené téma podstatné prameny. Je potěšitelné, že editoři mohli konstatovat, že ..dokumentace k československo- francouzským vztahům za druhé světové války se dochovala přes různé zásahy téměř v úplnosti" (s. 33 recenzované publikace). Svou heuristickou základnu nalezli především v tuzemských archivech, v první řadě pak v Archivu Ministerstva zahraničních věcí. Národním archivu a Archivu Ústavu T. G. Masaryka (u ostatních archivů byly vytěženy pouze jednotlivé fondy nebo provedená rešerše nepřinesla žádoucí výsledky). Dílčím způsobem (např. při zpracování komentářů editovaných dokumentů) byly využity vybrané prameny z francouzských, britských, amerických a slovenských archivů. V této souvislosti bude určitě badatel postrádat informaci, kde se v současnosti nacházejí mikrofilmy dokumentů / archivu francouzského ministerstva zahraničních věcí, zakoupené v rámci grantu (srv. zmínka na s. 31), a zda jsou přístupné badatelům.
Edice dokumentů je vybavena vynikajícím kritickým a informačním aparátem. Kromě pečlivě zpracovaných formálních a historických poznámek se vymykají běžnému standardu podrobný osobní rejstřík, přinášející základní biografické informace o podchycených osobách. í anglické regestv editovaných dokumentů. Cenný je samotný popis archivních souborů, které editoři prozkoumali. Jeho výstiž-nost posoudí pochopitelně především správci jednotlivých fondů a sbírek. Za sebe mohu pouze korigovat informaci o údajné nepřístupnosti fondu Jan Masaryk, uloženého v Národním archivu. Badatelům nepřístupná je pouze ta část fondu, která zůstává uzavřena v souladu s darovací smlouvou, uzavřenou v roce 1996. Zbylá část fondu (to se týká téměř všech archiválií Jana Masaryka) je naopak od převzetí fondu badateli čile využívána. Pokud se editoři rozhodli využít této části fondu ajejích dokumentů pouze "orientačně" (s. 29), bylo to pouzeje-jich subjektivní rozhodnutí, které nesouvisí se správou fondu ze strany Národního archivu (čímž ovšem nezpochybňuji v zásadě správné hodnocení využitelnosti fondu z hlediska vytčeného tématu). Posuzovat úroveň samotného edičního zpracování posuzované knihy by představovalo příslovečné nošení sov do Atén. Editoři beze zbytku zúročili své letité zkušenosti, které ostatně před nedávnem zformulovali v obecnější podobě i v nanejvýše užitečné příručce (Ivan Šťovíček a kol., Zásady vydávání novověkých pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha 2002 - hle, další z kvalitních "ležáků", nechtěných recenzenty!).
Edice 334 dokumentů (v původním výběru bylo téměř 1000 dokumentů; dodejme pro úplnost, že část dokumentů se publikuje ve výňatcích) k československo-francouzským politii ko-diplomatickým vztahůmje vhodně uvedena historickým úvodem a přehledem literatury z pera Jana Němečka. Tento renomovaný historik vysvětluje, proč lze za mezník ve vztazích protinacistického Československa a Francie považovat právě rok 1940 (porážka Francie v létě 1940, odchod neblahé "mnichovské garnitury"francouzskych politiků, uznání československé exilové vlády, počátky kontaktu mezi de Gaullovou Svobodnou Francií a československým zahraničním odbojem). Němeček přesvědčivě dokládá, proč kromě kontaktů s hnutím francouzského národního odporu v zahraničí musela edice sledovat (v období do roku 1941) i křehkou linii kontaktů československých úřadů s úřady režimu maršála Philippa Pétaina. Ve zkratce upozorňuje, jakým podstatným způsobem ovlivňovaly tvářnost čcskoslovensko-francouzských vztahů vztahy k polské emigraci a ke Svazu sovětských socialistických republik. Naznačuj zajisté nanejvýše zajímavé paralely v československé a francouzské exilové politice, které by nám mohly dát nejeden podnět k posouzení role československého exilu na Západě a koneckonců i samotného Edvarda Beneše v širších souvislostech mezinárodní politiky.
Recenzovanou edici, která v mnoha ohledech představuje vzor podobným vydavatelským podnikům, jichž se v našich archivech stále nedostává, asi nemá smysl zájemcům zvláště doporučovat. Prostě tu je a všichni zájemci o dějiny druhé světové války a dějiny mezinárodních vztahů ji musí respektovat, ať u učiní ochotně nebo jen kradmo. Stane se nesporně užitečnou příručkou všem badatelům, jejichž zájem směřuje uvedeným směrem. Kolektivu editorů nezbývá než popřát, aby jejich práce pokračovala se zdarem a přinášela další kvalitní plody.
Jiří Křesťan, Archivní časopis, roč. 56, 2006, č. 3, str. 233-234
