Básnická sbírka Karla Šiktance obsahuje básně, které vznikly po roce 2002. Součástí sbírky jsou fotografie Pavla Nešlehy z cyklů Kuks, Ojbín a Černý koridor (2000).

„O vážných věcech se vsedě nemluvilo. // Vstaň! / muži přicházeli ke stolu, / někde za nimi sto naze vymrštěných paží / světla // či šero jako teď: // řeč vestoje / jak stará přísná slavnost.“

Jedenáctkrát na ex
telegrafické recenze poezie
Virtuózní poezii bez prázdných efektů a potřeby „předvádět se“ nabízí nejnovější kniha Karla Šiktance (1928) nazvaná Řeč vestoje (Karolinum, Praha 2005). Jedná se o hlubinné texty, v nichž dosahuje vrcholu životní poznání a zkušenost. Tušený obzor smrti jako by se stále více přibližoval. Možná i proto vznikly tyto silné, existenciálně hluboké texty, které provází rytmická preciznost. Pro Šiktance je už tradičně příznačný smysl pro detail, jakož i schopnost originální metafory. Jeho poezie je však nyní útržkovitější, básník nechává fragmenty hovorů nedopovězené, výrazná je také práce s náznakem. Autor se brání definitivním soudům, což může budit dojem nesourodosti. Ovšem co je v dnešním světě spojité? Existuje vůbec nějaká kontinuita? Nezbývají na konci cesty vždy pouze torza?
Miroslav Chocholatý (HOST, 07/2005)

5
O vážných věcech se vsedě nemluvilo.

- Vstaň! -
muži přicházeli ke stolu,
někde za nimi sto naze vymrštěných paží
světla

či šero jako teď:

řeč vestoje jak stará přísná slavnost.

Slyšíš? Bůh rozpovídal lidi a zmlkl.
Vzniká vánek, husy už ukročily za hranici
žáru (strž jak by zalehlo veliké neštěstí

a stromy svlíkají se rovnou na ulici,
dolejšek obce klopí skvostné oči.

Je v tom dokonalost. Západ má
husté hořící vlasy, pln úcty, kůň jak uhel
obrátil se k domovu,

obří abstraktní socha měsíčnosti strmí
v parkúrové dráze.

Je v tom jistá dokonalost. V tom úchvatu,
v té netečnosti,
již nikdo neschystal A nikdo nezavinil.

Ač možná počato z ní všecko.
I ty.
I já.

I kamenová tíž. I vášeň, rozječená v bolest.

Jak o tom nevíme, jak už jsme tomu
zdárně urostli,
tu a tam v přítmí náhle nepříčetný neklid...

že kde za zdí nevděk Tichá voda -
že se do nás zrzek Hněvsa na smrt zamiloval.

Ano,

jestli si aspoň trochu nehrajeme -
jsme si tak smutně, nezřízeně velicí...
že i vše zdrobněliny slasti znějí v nás temně,
hranatě jak kámen.

Až nahnáno oslovit sebe sama.