Autor publikace ukazuje, že lidská civilizace má pouze omezené možnosti jak uspokojit své základní potřeby z přírodních zdrojů.Postupně čtenáře seznamuje s limity zemědělské produkce rostlin, růstem lidské populace, problematikou získávání energie a omezenosti jejich dostupných zdrojů. Věnuje se i lidskému hospodaření s vodními zdroji. Text je doplněn velkým množstvím obsáhlých citací z odborné literatury věnující se trvale udržitelnému rozvoji lidské společnosti.

Předmluva
1. Trvale udržitelný rozvoj
1.1 Definice
1.2 Trvale udržitelné zemědělství
1.3 Kompas ukazující k trvalé udržitelnému rozvoji
1.4 Ekologická stopa
l .5 Optimismus nových technologií
l .6 Problémy stávajících definic
2. Varující hlasy nedávných dějin
2.1 Mlčící jaro
2.2 Meze růstu
2.3 Naše společná budoucnost
2.4 Další autoři a další publikace
3. Člověk a planeta Země
3.1 Jde o přežití
3.2 Země na misce vah
3.3 O horách, řekách, slonech a lidech
3.4 Krajiny vnitřní a vnější
3.5 Závod s časem. Texty morální ekologie
4. Rostliny, potraviny a lidé
4. l Plodiny a člověk
4.2 Plevele
4.3 Plodiny, potraviny a minerální hnojiva
4.4 Zemědělská etika a problémy 21. století
5. Rozvoj trvale neudržitelný
6. Závěr
Rejstřík
Seznam literatury

Ve své poslední knížce s poněkud provokujícím názvem se autor věnuje tématu, s nímž se jako vědec i občan nadlouho ztotožnil. Upozorňuje na lidské zásahy, které ve zrychlujícím se tempu ovlivňují existenci globálně významných ekosystémů, narušují bilanci prvků nezbytných k životu, stabilitu klimatu a v bumerangovém efektu pravděpodobně ohrozí i samu existenci tak úspěšného druhu, jako Homo sapiens. Křehká Gaia a expandující, neurvalé lidstvo či mene tekel zavěšené na imperativu ekonomického růstu ztotožňovaného s pokrokem. L. Nátr se již v minulosti svou publicistickou tvorbou projevil jako kompetentní průvodce touto znepokojivou situací. Zůstal jím i ve svém novém příspěvku. Dlouholetý pracovník Výzkumného ústavu obil-nářského v Kroměříži a následně profesor rostlinné fyziologie na Přírodovědecké fakultě UK se dlouhou dobu věnoval produkční fyziologii (v této chvíli bohužel vysoce ohrožený profesní druh). Přesvědčivě dovede zdůvodnit úlohu rostlin jako primárního nositele života i jejich úděl poškozené strany v tahanici člověka s přírodou. Současný titul má široký tematický záběr, komplexní povahu a výrazný filozofující podtext.
Formálně je kniha rozdělena do čtyř vzájemně se přesahujících kapitol (Trvale udržitelný rozvoj, Varující hlasy nedávných dějin, Člověk a planeta Země, Rostliny, potraviny a lidé) a velmi osobního autorského závěru. Jednotlivé kapitoly, s výjimkou čtvrté, nemají pevnou stavbu, nepředstavují uzavřené příběhy. Všechny jsou však prolnuty několika obecnými otázkami, akcenty a zároveň limity celé problematiky. Věnujme jim pozornost. Co vlastně znamená udržitelný rozvoj?
Lubomír Nátr se snaží dopátrat závazného obsahu, pojmenovat jeho základní rysy. Srovnáváním definic udržitelného rozvoje začíná první kapitola. O výsledku nechť se vyjádří autor: Jakkoliv se tyto formulace jeví jako jednoznačné, přesné a srozumitelné, musíme je při podrobnějším rozboru označit spíše jako etické vyjádření ušlechtilých cílů lidské společnosti, než jako skutečnou definici, která by zároveň umožnila i hodnocení opatření proklamovaných jako nezbytná pro dosažení trvalé udržitelnosti" (str. 12). Či ještě pregnantněji: "V některých definicích se připomíná, že trvalá udržitelnost musí být také ekonomicky přijatelná. Toto považuji za zcela zjevné nedorozumění, ať vědomé či nedomyšlené. Víme, že většina odvětví výroby není zatížena skutečnými náklady, které by pokrývaly také všechny škody vyvolané příslušnou aktivitou" (str. 37). A dále: "Zatím se mi zdá, že takto obecně proklamovaný cíl lidstva je využíván jako mlžící prostředek, který usnadňuje bagatelizaci opravdových problémů stávajících lidských populací a celé přírody lidstva." Moudrá slova.
V současné podobě je tedy všudypřítomná udržitelnost především sloganem a klišé. Úspěšná trade mark, pod níž se dobře prodávají environmentální investice, grantové projekty, výrobky hlásící se k ekologické šetrnosti i předvolební řeči. Ve chvíli, kdy se ukáže, že udržitelnost může být drahá, nabádající k šetření či volající po omezeních současného životního stylu, ztrácí prudce na přitažlivosti a je vrácena k všeobjímající nezávazné neurčitosti. Souhlasím s autorem, že přesto toto heslo potřebujeme. Směrník správné cesty. Dodejme, že autor poměrně široce uvádí používané kvantitativní parametry udržitelnosti, jako ekologickou stopu či rozdělovací koeficient a že je si vždy vědom i jejich relativ-nosti a omezeného geopolitického či historického použití. Od obtíží spojených s vymezením závazných formulací udržitelnosti rozvoje je jen krůček ke klíčovému problému, s nímž se autor mnohonásobně střetává. Jde o socio-ekonomický rozměr problému i o jeho politické aspekty.
Jak se vyhnout či překonat závazné paradigma současné civilizace, kdy úspěšnost je založena na míře osobní konzumace a kdy nekonečná expanze v konečném světě nutně vede ke katastrofě, pokud nenalezneme řešení výlučně v technokratických postupech (většina autorů z této oblasti, včetně L. Nátra i klasiků morální ekologie, je nenachází)? Autor se osobně vyznává (str. 58): "jsem, bohužel, přesvědčen, že momentální luxus je pro většinu z nás mnohem důležitější než ústup druhu s tak úspěšnou agresivitou, jakou se* člověk vyznačuje, ze zpupně dominujícího postavení zpět do přírody s respektováním jejích zákonitostí." A v obecnější poloze pak v závěrečném shrnutí jednoznačně poukazuje, že "koncept trvale udržitelného vývoje redukuje analýzu sociálních, ekonomických, kulturních a politických procesů na jednoduchý biofyzikami systém Není zřejmé, jakým způsobem dosavadní koncepce trvalé udržitelnosti poskytnou nové přístupy pro vysvětlení, předvídání a změnu struktur, cílů a procesů lidských společenstev." Šídlo z pytle venku, ale co s tím?
Autor na několika místech upozorňuje, že začínáme vnímat krizové situace spojené s narušením přírodní či ekonomické rovnováhy teprve osobním prožitkem, či prožitkem našich blízkých. Získali jsme již imunitu vůči mediálně sdělovaným katastrofám. V naší republice se významná část obyvatelstva po třech povodních stala "alergická" na vodu, překvapivé skoky cen benzinu upozornily na křehkost a omezenost trhu s neobnovitelnými zdroji. V zastoupení autora se tedy ptám: prosadí se koncept udržitelnosti díky katastrofickému globálnímu scénáři? Ani tudy cesta nevede. Ve chvíli, kdy se bude značná část populace cítit bezprostředně ohrožena, již bude stejně pozdě. Problém zůstává otevřen.
Nepřekvapuje, že k návodu na udržení udržitelného rozvoje, k pokusu o kvantifikaci jeho ohrožení různými technologiemi i kulturně a sociálně podmíněnými zvyklostmi lidské populace se nejvíce L. Nátr přiblížil v kapitole Rostliny, potraviny a lidé. Koncizní, logicky sevřená kapitola, v níž nám erudovaný znalec zemědělských technologií pomocí rámečků naplněných faktografií odhaluje realitu i mýty udržitelného zemědělství. Překvapí, jak energeticky náročné je intenzivní zemědělství, v jaké míře mohou stravovací návyky a životní úroveň být v souladu či narušovat "udržitelnost" a jak veliký a rychle se zvětšující část planetární zeleně si osobuje pro svou potřebu člověk. Škoda, že zemědělství jako součást managementu krajiny je zmíněno jen okrajově. Jeho význam v tomto kontextu bude neustále narůstat. Stejně postrádáme výpověď o úloze GMO (trocha na jiném místě) či širším zavádění bobovitých rostlin zčásti nahrazujících dusíkatá minerální hnojiva.
Při čtení si uvědomujeme, že celá argumentace o lidském vměšování do dílny přírody je založena na predikcích se širokým rozpětím pravděpodobnosti a potýká se s omezením, že: "V současné době není k dispozici metodika, která by umožnila měřit a utřídit míru udržitelnosti jednotlivých procesů." A tak na jedné straně můžeme se stále větší podrobností registrovat měnící se parametry klimatu (např. rámeček 13), ale extrapolace těchto trendů pro budoucí odhady je zatížena neobyčejnou komplexitou i rozsahem sledovaných jevů, dlouhodobostí jejich průběhu. Nakonec jedním z mála, či jediným, pokud jde o jednoznačnost lidského vlivu, je trvalý nárůst koncentrace hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého od počátku průmyslové revoluce. Nezpochybnitelný fenomén, jehož význam i dopady na klima i život dovede autor brilantně vyložit i využít. Pro laickou veřejnost však nemusí asi vždy představovat dostatečný argument. To není otázka autorovy přesvědčivosti, ale realistický pohled na problematiku.
Osobitostí knihy je vysoký podíl citací "moudrých mužů" (autorova dikce), mezivládních dokumentů i rámečkové faktografie. Na některých místech se autor uchyluje do anonymity a nechává promlouvat autority od Aido Leopolda po AI Gora. Působivé čtení, přírodní imprese i mobilizující údaje. Možná, že by se ale výklad i propagace udržitelného rozvoje staly čtenářsky přesvědčivějšími, kdyby častěji vystoupil s kritickým komentářem sám autor a citáty použil do vlastního úžeji formulovaného scénáře, spojeného i s pevnější organizací věcné náplně.
Gramatická opomenutí, překlepy a významové pochybnosti jsem nijak zvlášť nehledal. Spíše jako svědectví pečlivého čtení uvádím, že cassava (obr. R. 1.1) by česky měla být spíše kasavou či ještě lépe manio-kem, že autor nesplnil slib ze str. 89, že se na titulní stránce setkáme s obrázkem pšenice (škoda) a že si nedovedu představit, na str. 79, že by pouhých 22 milionů lidí změnou svého nutričního statutu tak výrazně snížilo podíl hladovějících světa. Chválit mohu faktografií nabité a stále dosti přehledné rámečky a v jejich rámci i dostatečně čitelné grafy. Pan profesor dobře uplatnil svou erudici i didaktické zkušenosti. Výběr literatury je vzhledem k pojetí knihy dostatečně reprezentativní, nechybí ani rejstřík. Snad by bylo napříště rozumné uvést zkratky a symboliku uváděných veličin, což se nepříliš důsledně děje v textu. Marná sláva, i ve vzdělanostní společnosti mohou již megatuny představovat vědomostní problém. Neobvyklý je formát knížky, která má v podstatě vzhled běžných skript. Kniha (autor mluví o knížečce) je přece určena široké veřejnosti a předpokládám, že se mnoho čtenářů k ní bude opětovně vracet. Současné provedení přímo brání, aby se dílko stalo součástí intelektuálského cestovního neceséru. To je však apel spíše na vydavatele než na autora.
Čtenář se tedy setkává s výsostně závažnou problematikou, jež může výrazně ovlivnit život lidstva během několika příštích desítek let, a dotýká se tedy bezprostředně nastupující generace. Znalost této problematiky a z ní vyvozené závěry osobního chování by měly být součástí vzdělání každého. Jistě jsou k dispozici i veselejší alternativy uvažující absenci či odložení předvídaných katastrof. Přesto však je společensky smysluplné chovat se podle katastrofického scénáře, který lze kdykoli odvolat, ale bez jehož přípravy je katastrofa nakonec neodvolatelná. Víme, že společenská reflexe této problematiky je překvapivě nízká. Sám autor se občas v tomto kontextu stylizuje do obrazu nevyslyšeného proroka či naivního mravokárce. Nemusí mít ale strach. Tohle není donkichotiáda groteskních hráčů a představ. Nebezpečí i ohrožení účastníků jsou zcela reálná a mají rozměry tragédie. V této podobě se budou se stoupající intenzitou v blízké budoucnosti i prosazovat. Burcujících upozornění není nikdy dost. Takže díky, pane profesore, a jen tak dál.
Jan Krekule, Živa 3/62006, str. XXXVII-XXXVIII