Václav Houžvička popisuje vývoj česko-německých národnostních sporů od poloviny 19. století, přes vznik Republiky československé v roce 1918 až po počátek 21. století. Pozornost věnuje zejména tragickému konci vzájemného spolužití v letech 1938-1945 a následnému vývoji odlišné české a německé reflexe důvodů odsunu Němců po roce 1945 z území ČR v druhé polovině 20. století. Podrobný výklad pozic českých, německých i sudetoněmeckých konceptů je podán zevrubně a uceleně v mezinárodních a sociálně-ekonomických souvislostech 20. století.

1. Německá střední Evropa a česká emancipace
2. Mitteleuropa ? vize dominujícího Německa
3. Střední Evropa nástupnických států
4. Němci v nové republice
5. Velmoc Německo se vrací
6. Mnichovský triumf usmiřovačů
7. Geneze odsunu sudetských Němců
8. Vyhnanci v poválečném Německu
9. Sudetská otázka mezi domovem a exilem
10. Rok 1989 - návrat svobody (a historie)
11. Reminiscenční faktor současnosti
12. Německo a sudetoněmecká otázka pohledem veřejného mínění
13. Česko-německý vztah mezi minulostí a budoucností
Literatura
Bibliografická poznámka
Přílohy

Více než šedesát let uplynulo od konce druhé světové války, a přesto stále žije nemálo těch, kteří svou pevnou budoucnost hledají v pohnuté minulosti. I proto odborná literatura se sudetoněmeckou tematikou ještě dlouho na aktuálnosti neztratí. Svědčí o tom i poslední publikace Václava Houžvičky. Ač původní profesí sociolog, vyrazil ve své knize na pole historicko-politologické.
Práci, mapující ve třinácti kapitolách v podstatě všechna stěžejní témata česko-/sudeto/německých vztahů od poloviny 19. století až po současnost, by bylo možno chápat i jako další kvalifikovanou odpo-věd na některá klišé pokoušející se o konstrukci sudetoněmecké kolektivní neviny. Autor však má nepochybně pravdu, že naše první republika podcenila hloubku otřesu, který pro "naše Němce" znamenalo v roce 1918 redefinování jejich postavení v českých zemích ve smyslu přeměny dosavadního mocensky dominujícího národa v národnostní menšinu ve státním celku ovládaném jejich letitým soupeřem. Svědectvím toho byla i urputnost, s níž se snažili osvojit rétoriku vítězů a domoci se pro sebe toho, co jiným po léta upírali a zač ve válce vskutku nebojovali - tedy sebeurčení národů. Patří k nesporným kladům Houžvič-kova nástinu historie česko-/sudeto/ německého stýkání a potýkání, jak dalece a důkladně dokázal zmapovat genezi využívání a zneužívání se-beurčovacího práva (s pokračováním ve volných variacích na téma Heimatrecht po roce 1945) jako prostředku geopolitiky - a menšinové iredenty jako jejího nástroje.
Ocenit je třeba i některá autorem připomenutá fakta, jež nás vedou například k oproštění od iluzí, že by ČSR byla v předmnichovské krizi obecně pojímána jako oběť agresivního nádaku. Již tehdy byla totiž nemalá část konfliktů vybojovávána na mediální frontě - a právě v tomto zápase jsme za říšsko- a sudetoněmec-kou propagandou občas pokulhávali natolik, že i v západních spojeneckých demokraciích začal leckdo na československý stát nahlížet jako na fatální versailleský omyl.
Sám Mnichov a s ním neodmyslitelně spojený "historický kdybys-mus" autor líčí plasticky, aniž by ovšem některou z "kdybystických" teorií preferoval. Sami za sebe jen dodejme, že Beneš byl mistrem politiky možného, nikoli nemožného - a již někteří z jeho současníků se shodli, že přijmout mnichovský diktát představovalo možná větší odvahu než dát povel k palbě.
Vzhledem k bohaté landsmanšaf-tové mytologii je významná především autorova subkapitola, věnující se podílu sudetských Němců na pro-tektorátním režimu - tématu, jež nikoli náhodou patří v mnichovském Sudetoněmeckém domě k nejtabui-zovanějším. Škoda jen, že je autor nepojednal obsáhleji, tím spíše, že výsledky bádání posledních let mu to bezpochyby umožňovaly.
Zmínky si dále zaslouží část, v níž se Houžvička zabývá dějinami transferů obyvatelstva ve 20. století, přičemž správně poukazuje na skutečnost, že britská stanoviska v otázce poválečného odsunu sudetských Němců byla od počátku radikálnější než Benešova.
Autor si rovněž pozorně všímá přelomu, který nastal v procesu německého sebezpytování po pádu železné opony. Přelomu symbolizovaného především Grassovým románem Jako rak, v němž téma vlastního, tj. německého válečného utrpení bylo s nevšední energií vrženo do světel ramp, aby posléze přineslo plody nejen v podobě tendenční historické publicistiky, ale především v ideji vytvoření instituce programově se specializující na otázky tzv. "vyhánění".
Houžvička velmi správně v této souvislosti doceňuje - stejně jako v době předmnichovské - roli mediální propagandy, a to především v případu kampaně proti tzv. Benešovým dekretům, jež eskalovala před přijetím České republiky do Evropské unie. Poukazuje zejména na negativní působení některých německých periodik, zaujímajících v duchu sudetoněmeckého tribalismu již tradičně nejagresivnější postoje (Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt ad.), jež se například dopracovala k označování Edvarda Beneše za diktátora; v případě rakouských Neue Kronen Zeitung dokonce k poznání, že Lidice byly vyvražděny českým četnictvem.
Na druhé straně nelze nezmínit, že se autor některým tématům vyhnul - čtenář zde například může postrádat zmapování diskuse o odsunových obětech, v závěrečných "politologických" kapitolách chybí i širší zařazení landsmanšaftových aktivit do kontextu působení Svazu vyhnanců či pokus alespoň o nástin stávajících politických a mediálních opor Sudetoněmeckého krajanského sdružení. K jistým vadám na kráse patří v publikaci ne zcela gramaticky čisté odkazy a citace v němčině či jiné drobné nepřesnosti. Na úroveň autorových sdělení to ovšem žádný zásadní vliv nemá. Snazší čtenářově orientaci by navíc prospěl jmenný rejstřík. Ocenit je naopak nutno autorovo závěrečné shrnutí výsledků sociologických výzkumů posledních let, mapujících názory obou stran na široké spektrum otázek sudetoněmecké problematiky.
Za významnou lze považovat skutečnost, že práce se mezi čtenářskou obec dostává právě v době diskusí spojených s realizací gesta české vlády zaměřeného na dokumentaci osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války v CSR postiženi v souvislosti s opatřeními protitzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Tedy osob, jež svým životem a skutky představují onu druhou stranu mince. Neboť Houžvič-kovy Návraty sudetské otázky nemohou být pouze návraty věčných zajatců minulosti, kteří namísto do budoucnosti hledí plni důvěry vždy jen zpět a připravují se s nevšední pílí a nasazením na právě uplynulou válku. Ta - jak známo - byla studená, a myšlení těchto protagonistů tomu dosud odpovídá. Což je také důvod, proč debata o choulostivých tématech česko-/sudeto/německých vztahů stále ještě tak často začíná a končí u nejzákladnějších historických faktů.
Jiří BERÁNEK, DĚJINY A SOUČASNOST 6/2006, str. 46

---

Die fortwährende Rückkehr der sudetendeutschen Frage
Die Problematik der tschechisch-deutschen Beziehungen gehört heute zu den häufigsten Themen des medialen, politischen und fachlichen Diskurses. So publizierten in den letzten Jahren Historiker und Politikwissenschaftler viele Bücher unterschiedlicher Qualität zu dieser Problematik: über die Nationalitätenpolitik der ersten Tschechoslowakischen Republik, über die Stellung der zahlenmäßig starken deutschen Minorität und ihre Vereinstätigkeit, über ihre organisierte Aussiedlung. Vielen fehlt die Empfindlichkeit bei der Bewältigung dieses konfliktgeladenen Themas und die Fähigkeit, die Ereignisse zwischen Tschechen und Deutschen im internationalen Kontext zu sehen.
Das umfangreiche Buch von Václav Houžvička "Die fortwährende Rückkehr der sudetendeutschen Frage" ist ein gelungener Versuch einer interdisziplinären Sicht auf die Sudetenfrage. Der Autor beschäftigt sich seit 1991 mit den Problemen, die die Sudetenfrage in den tschechischdeutschen Beziehungen mit sich bringt, und mit ihrer Funktion im historischen Gedächtnis der Tschechen. Sein Blickwinkel ist vor allem deswegen neu, weil er selbst aktiv am Diskurs teilnimmt und bis heute die politische Diskussion zwischen Tschechen und Deutschen begleitet. Besonders Historiker begrüßen die zahlreichen Zitate und Bemerkungen britischer Historiker zur Politik der Sudetendeutschen. Aufgeführt wird auch das Konzept von Mitteleuropa, das Houžvička mit Erkenntnissen tschechischer Historiker konfrontiert.
Gleichzeitig widmet er sich den Haltungen von britischen Experten und Politikern zur Idee der Nachkriegsaussiedlung der Sudetendeutschen. Er beschreibt die komplizierten Verhandlungen der Londoner Exilregierung von Edvard Beneš mit Großbritannien, den USA, dem European Advisory Commitee und weiteren Exilregierungen über die Zukunft der okkupierten Tschechoslowakei. Vor allem die britische Haltung spitzte sich mit dem wachsenden Nazi-Terrors in den okkupierten Gebieten zu. Einige Pläne der Briten aus den Jahren 1942-1945 zielten sogar auf das "Vertreibung der Deutschen aus Ostpreußen und Oberschlesien nach Sibirien" ab.
Das Buch bietet eine neue Sichtweise auf die historische Dimension der deutsch-tschechischen Nachbarschaft. Es stellt außerdem die Haltungen der Tschechoslowaken gegenüber den Konfliktthemen der tschechischdeutschen Geschichte dar. Ein bedeutendes Merkmal der tschechischen öffentlichen Meinung ist die konsequente Unterscheidung der konfliktbeladenen Vergangenheit der deutsch-tschechischen Beziehungen und der Beziehung zum heutigen Deutschland.
Wertvoll ist der Anhang des Buches mit Dokumenten. Dort findet man Schüsseldokumente der neuzeitlichen Beziehungen zwischen Tschechien und Deutschland, zum Beispiel das Memorandum von Frank zur Endlösung der tschechischen Frage, Dokumente der sudetendeutschen Organisationen und Texte von beiden bilateralen Abkommen aus den 1990er Jahren. Interessant sind vor allem Dokumente, die bis heute schwer zugänglich sind. Zum Beispiel das Dokument der Charta 77 und der sog. Prager Aufruf von 1985. Wenn man das Buch von Václav Houžvička liest, so sieht man, dass die deutsch-tschechische Nachbarschaft auch heute noch durch die Geschichte beeinflusst wird. Nur die ausgewogene und kritische Sicht auf die Konfliktgemeinschaft von Tschechen und Deutschen kann die bilateralen Beziehungen voranbringen. Das Buch von Václav Houžvička erfüllt diesen Anspruch.
(In), Landeszeitung, Prag, 6. Juni 2006, str. 4

---

S odsunem Němců přišli Britové
Říká Václav Houžvička ze Sociologického ústavu AV ČR, který nedávno vydal knihu Návraty sudetské otázky. Následně dodává: "Sleduji další dějství německého vyrovnávání s minulostí s mrazením v zádech."
Jak vznikla sudetoněmecká ideologie?
Ve druhé polovině 19. století český národ postupně ekonomicky i kulturně dohnal německý náskok. Pak pochopitelně usiloval o politickou emancipaci. Mnozí rakouští politici, jako například premiér Alexander Badeni, si uvědomovali, že další existence habsburské monarchie je spojena s tím, zda se podaří naplnit politické ambice Čechů. Bohužel pokusy o politické a jazykové reformy ztroskotaly na odporu českých Němců.
Stálo v pozadí Německo?
Ano i ne. Byla období, kdy se Německo k etnickým Němcům vně svých hranic nehlásilo a ti si stěžovali, že nemají dostatečnou podporu. I z toho důvodu vzniklo národovecké hnutí tzv. völkisch.
Provázela je základní myšlenka, že němectví v českých zemích je ohroženo expanzí českého národa, zatímco oni obětavě stojí na stráži němectví v zóně střetu mezi Germánstvem a Slovanstvem. To jsou řekněme filozofické počátky sudetoněmectví.
V jakých regionech bylo zpočátku silné?
V severozápadních Čechách a na Opavsku. Samotný pojem sudetství nebo sudetoněmectví začal prosazoval Franz Jesser až kolem roku 1903, když začal ve svých článcích a projevech intenzívně používat pojem sudetský Němec. Mimochodem, Sudetenland bylo původně geografické označení pohoří od Orlických hor k Jeseníku. Postupně se však začalo šířit pro označení pásu německého osídlení v celých českých zemích, ale to až ve dvacátých letech 20. století. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 si čeští Němci pro sebe nárokovali právo národů na sebeurčení a chtěli začlenit pohraniční oblasti do předpokládané federace německých států. Byl to chybný odhad, protože Spojenci neporazili Německo v první světové válce jen proto, aby umožnili vznik ještě silnějšího německého státního útvaru. Vznik nástupnických států byl součástí úsilí oslabit německé pozice ve střední Evropě, k čemuž přispěl mezi jinými také T. G. Masaryk svými válečnými memorandy a komplexní analýzou Nová Evropa - stanovisko slovanské, kterou studovali dohodoví státníci.
Kdy došlo k radikalizaci sudetského hnutí?
Souvisí to se vzestupem nacismu. Hitler začal okamžitě pracovat s tzv. vnějším němectvím na území cizích států. Bylo to součástí geopolitické teorie plánující expanzi Německa do východních území. V etnických Němcích mimo své hranice spatřoval opěrné body. Mohl v tom navázat na aktivity výmarské republiky, která aktivně podporovala skupiny etnických Němců v zahraničí.
Kde se vzala myšlenka poválečného odsunu českých Němců?
Traduje se, že jejím autorem byl prezident Edvard Beneš, který k tomuto řešení měl směrovat celou svou politickou kariéru. To ale není pravda. Vycházím z poznatků z britských archívů, kde byly v posledních letech nalezeny některé závažné dokumenty.
Například memorandum expertní skupiny o poválečném uspořádání střední Evropy vypracované J. D. Mabbotem, které pod názvem The Transfer of Minorities předložil v květnu 1940. Pasáž o možnosti transferu říká: "Žádný přesun Němců v poválečném období nebude srovnatelný s německou nespravedlností a nehumánností, s nimiž se nakládá s Poláky a Čechy." Dále uvádí, že je třeba odstranit jednou provždy záminky pro vyvolání válečného konfliktu. Touto záminkou měly být skupiny etnických Němců na území cizich států. Píše se zde, že prostředkem k odstranění možných konfliktních situací je přesídlení na území Německa. Toto memorandum rovněž upozorňuje na rizika z toho vyplývající, především dlouhodobě zraněné právní vědomí odsunutých Němců, což může do budoucna ohrožovat Československo. Tvrdí se zde, že odsun si Československo bude moci dovolit jen na základě konzultací velmocí, které by vytvořily a garantovaly bezpečnostní systém zajišťující stabilitu takového uspořádání.
Kdo vytvářel tyto podklady?
Britští experti z ministerstva zahraničních věcí, konkrétně speciálně ustavené skupina Zahraniční výzkumné a tiskové služby. Z jejich plánů pak vycházeli i Spojenci při konstruování poválečného uspořádání. Britové myšlenku odsunu průběžně konzultovali s exilovými vládami v Londýně. Prezidentu Benešovi sdělil obsah striktně tajného memoranda jeho dávný přítel prof. R. W. Seton-Watson, který byl členem zmíněné expertní skupiny. Britský historik M. D. Brown soudí, že E. Beneš proto jednal v intencích britských úvah.
Plán z roku 1940 se měl týkat odsunu všech českých Němců, nebo jenom jejich části?
Prezident Beneš si dlouho nepřál vysídlovat všechny české Němce, ale jen aktivní nacisty. Jeho představou bylo odsunout kolem osmi set tisíc Němců z českých zemí. Aktivním nositelem myšlenky na úplný odsun byl československý odboj, zvláště z řad důstojníků někdejší čs. armády, s nímž byl E. Beneš ve stálém spojení.
Vraťme se k odsunu jako takovému. Kde se vůbec vzala myšlenka řešit politické problémy vysídlováním obyvatelstva?
Z dnešního pohledu to působí téměř jako zločin proti lidskosti, ale například před první světovou válkou šlo o běžné úvahy. Přišel s nimi švýcarský antropolog Georges Montadon, který mluvil o výměnách obyvatelstva mezi státy ve smyslu etnické homogenizace jako nástroji politického řešení sporů. Příkladem mohou být výměny mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce. Nicméně, v určité fázi se operace schválená Společností národů vymkla z rukou a výsledkem byly obrovské lidské ztráty.
Jaká byla původní myšlenka?
Když fyzicky oddělíme Řeky od Turků či jiná etnika, omezíme konfliktní potenciál. Dnes s touto myšlenkou pracuje například Izrael, když staví zeď mezi osídlením Židů a Palestinců. Z hlediska salónního humanismu to není hezké, ale politika pracuje s řadou podobných instrumentů, jimiž se snaží omezit míru násilí páchaného na civilním obyvatelstvu.
Vraťme se ještě k požadavkům českého odboje.
Po zkušenostech dvou světových válek vycházeli čeští odbojáři z přesvědčení, že německý živel je nevyléčitelně expanzivní. Prezident Beneš se dlouho tyto plány snažil tlumit. Jedním z důvodů bylo, že Britové na něj tlačili, aby našel způsob dorozumění se sudetoněmeckými emigranty v Londýně vedenými Wenzelem Jakschem. Problém byl v tom, že Jaksch vznášel požadavek, aby v poválečném období dostala německá území v Československu rozsáhlou autonomii. V těchto oblastech mělo proběhnout hlasování, v němž by Němci dostali možnost se vyjádřit, kam budou chtít patřit, jestli k Německu, nebo Československu. Jen málo se tento koncept lišil od požadavků politické autonomie, jakje požadoval v kritických chvílích Československa K. Henlein.
Jaksch se o jednání s E. Benešem jednou zmínil ve svém pravidelném rozhlasovém vystoupení v BBC. České odbojové skupiny vysílání monitorovaly a vzápětí adresovaly prezidentu Benešovi depeši se vzkazem, že pokud tato jednání okamžitě neukončí, přestanou ho uznávat jako exilového prezidenta. Umím si představit, že Benešovi se pracovalo jen obtížně pod kombinovaným tlakem domácího odboje, různých skupin britského politického spektra, ale také dalších exilových vlád (např. polské vlády generála W. Sikorského), sudetoněmecké emigrace, oponentů z vlastních řad (generál L. Prchala, M. Hodža aj. ). Proto rychlé soudy nad E. Benešem považuji za nepřípadné.
Někdy se zapomíná, že německá vláda plánovala odsun daleko většího počtu Čechů na východ. Z čeho tyto představy vycházely?
Z memoranda K. H. Franka ke "konečnému řešení české otázky" z roku 1940. Mimo jiné Čechům již nikdy neměly být povoleny vysoké školy, pouze tzv. Collegium Bohemicum při Německé univerzitě v Praze. Třetina Čechů měla být díky své "rasové způsobilosti" poněmčena, třetina fyzicky zlikvidována a třetina vysídlena na Sibiř. Kvůli válečným plánům třetí říše byl tento záměr odložen až na "vítězný" konec druhé světové války. V době bojů totiž Němci potřebovali protektorát Čechy a Morava udržet jako spolehlivé zbrojní zázemí.
Kdy měla vlastně válka skončit? Po porážce Ruska, nebo chtěl jít Hitler ještě dál?
Ideální Hitlerova představa o konci války patrně byla, že uzavře mír s Británií, s níž vůbec nechtěl válčit, a společně si rozdělí sféry vlivu. Konec války měl zřejmě znamenat pád Sovětského svazu. Dalším projektem pak bylo přesídlování Němců do typicky českých oblasti, kde měli vytvářet národnostní klíny. Záměrem bylo oddělit Čechy a Moravu německým osídlením a oslabit integritu území. Na rozdíl od nás se v Polsku podobné plány začaly uplatňovat masově. V období 1939 až 1944 bylo přemístěno 770 tisíc etnických Němců na území Poznaně, Západního Pruska, Lodže a Pomořan. Na těchto vysídlovacích a dosídlovacích procesech pracovalo nacistické Německo velmi intenzívně. Od roku 1942 však úvahy ustaly, protože pod vlivem porážek na východní frontě potřebovali mít Němci v zázemí klid.
V čem ale neustali, byla likvidace Židů.
Z hlediska Hitlerovy knihy Mein Kampf byli Židé nepřátelé číslo jedna, teprve na druhém místě byli Slované a další národnosti. Hitlerova nenávist byla tak velká, že již v době války začal s "konečným řešením židovské otázky", najehož konci stál holocaust. Připomeňme málo známý fakt, že protektorátní vláda v létě 1939 opakovaně odmítla zavést tzv. norimberské rasové zákony. Osobním výnosem to musel provést šéf nacistické okupační moci K. von Neurath. Podle nacistických relací z protektorátu se mezi obyvatelstvem šuškalo, že nejdříve jsou na řadě Židé a potom dojde na Čechy. Vyvraždění evropských Židů je obludný zločin, s nímž je těžké žít.
Jak se dále vyvíjela myšlenka odsunu sudetských Němců ze střední a východní Evropy?
V závěru války se hlavně mezi americkými představiteli šířily názory, že odsun více než deseti miliónů Němců z východní Evropy by mohl ohrozit celkovou poválečnou stabilitu. Také Britové začali být zdrženlivější, ale podstatu rozhodnutí řešení odsunem nikdo nezpochybnil. Potvrdilo se to během spojeneckých jednání na podzim 1944. S konečnou platností odsun legitimovala 2. srpna 1945 třístranná postupimská konference vítězných spojeneckých mocností.
Vyhánění ale začalo už před postupimskou konferencí.
Tomu ještě předcházely tzv. spontánní útěky aktivních nacistů ze Sudet, jez se datují do dubna 1945. Odhaduje se, že z českého území takto odešlo zhruba 400 tisíc osob. Potom přišla v některých místech fáze divokého vyhánění ze strany samozvaných bojůvek a části Revolučních gard, které sí zaslouží kritické odsouzení. Šlo o zdivočelou lůzu, která neměla k podobným akcím oprávnění a využívala nepřítomnosti státní moci. Od roku 1946 byli někteří z nich souzeni, ale po komunistickém převratu v roce 1948 vyznělo jejich pronásledování do ztracena.
V polovině července 1945 přišel příkaz zastavit všechna divoká vyhánění. Počet dosud vyhnaných se pohybuje rovněž na úrovni 300-400 tisíc. Poté postupimská konference stanovila, že transfer/odsun musí proběhnout spořádaně a lidsky. Následně byla stanovena řada pravidel transferů respektujících požadavky humánního zacházení. Organizací byla pověřena československá vláda a realizací čs. armáda ve spolupráci s Američany, kteří přijali největší počet vysídlenců do svého okupačního sektoru, Sověty a Brity.
Kdy tato fáze začala?
Prvního ledna 1946. Tentokrat šlo o více než dva milióny lidí. Každý transport měl 1200 osob, jen některé a na krátkou vzdálenost jely v dobytčácích. Jinak většinou odjížděly v normálních civilních soupravách, transportu velel důstojník, byl přítomen i lékař a každý dostal potraviny na týden. Na hranicích byly předány americkým okupačním orgánům aještě předtím se každého zvlášť zeptali, zda je rodina pohromadě a jestli se s nimi zacházelo slušné. Jakmile americký důstojník shledal porušení pravidel, osoby nepřevzal. Samozřejmě to bylo drastické, ale tvrdit, že vyhnání představovalo genocidu, jak to letos udělalo Sudetoněmecké krajanské sdružení, prostě není pravda.
Jak dlouho tato organizovaná fáze trvala?
Tři čtvrtě roku, do podzimu roku 1946. Krátce byl odsun pozastaven, protože byl v okupačních zónách problém s rozmistováním lidí, kteří museli zažívat krušné chvíle. Američané přidělovali vyhnance z moci úřední starostům, aby je zaopatřili, i když měli často sami rozbombardovaná města. České Němce nikdo příliš nechtěl, dávali jim najevo, že kvůli nim začala válka, a posměšně je nazývali "lidmi s ruksakem". Ubytováni byli v nouzových vojenských barácích, vyklizených továrnách apod. Myslím, že soucit i po letech je na místě.
Proč bylo téma vysídlení etnických skupin z východní Evropy desítky let v Německu tabu?
Způsobila to studená válka, kdy se mnoho témat zakonzervovalo. Na jaře 1949 například šéf americké okupační správy generál L. Clay zastavil proces denacifikace, protože se Němci náhle stali potřebnými spojenci a on potřeboval udržet klid v rozvráceném Německu a fungování státní správy.
Jak se díváte na dnešní pokusy reinterpretovat roli Německa během druhé světové války?
Německo se opětovně po svém sjednocení začalo vážně zabývat svou novodobou historií. Na jedné straně je zde patrné ne zcela dokončené vyrovnání s érou nacismu, k jehož průběhu aktuálně přispěl i G. Grass. Na straně druhé německá společnost hledá vlastní identitu, protože po druhé světové válce, v éře studené války, Německo převzalo identitu do značné míry zástupnou, tedy evropskou, případně euroatlantickou. Navíc po sjednocení Německa v roce 1990 jsou patrné hlubší rozpory mezi východní a západní částí země, zejména v občanské rovině. Po roce 2000 se také zadrhla německá ekonomika a perspektiva rychlého zlepšení je vzdálená. Na něco podobného nebyla německá společnost zvyklá a nespokojenost je zdrojem radikalizace politických postojů.
Kdy došlo ke zlomu?
V roce 2000 byla založena nadace Centra proti vyháněním, jejíž hlavní představitelkou byla předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová a někdejší chebský rodák a sociálně demokratický poslanec Peter Glotz. Jinak řečeno, německé pokusy o novou interpretaci druhé světové války jsou záležitostí celého německého politického spektra. Představují zhruba tento názor: druhá světová válka je součástí německé historie a my se za to nebudeme donekonečna omlouvat. Tomu rozumím a domnívám se, že demokratické Německo nikoho neohrožuje. Připomínám však názor M. Thatcherové shrnující historickou zkušenost, že od sjednocení Německa Bismarckem se Německo nepředvídatelně potácelo mezi agresivitou a pochybnostmi o sobě. Mám tedy jediné přání, aby německá společnost nalezla stav "klidné síly", což je ovšem termín vypůjčený z českého prostředí.
Někdo to na nich požaduje?
Právě naopak. Oni sami vnášejí válečná témata do politické diskuse. Kladu si opakovaně a poněkud udiveně otázku. Máme si neustále přehrávat včerejší konflikty? Máme stále probouzet staré vášně?
Často se v té souvislosti používá termín "vyrovnávání s minulostí".
Považuji to za typicky německý pojem a přístup. Dávám přednost anglosaskému pragmatickému pohledu na historii. Jinak řečeno, můžeme dějiny zvážit, popsat, distancovat se od nich, ale nemůžeme je napravit. Zjednat spravedlnost po desítkách let? Vždyť celé evropské dějiny jsou lemovány nespravedlnostmi. Soudím, že to je hlavní důvod, proč se dějiny stále vracejí. Každé chtění zjednat nápravu však znamená potřebu a riziko opětovného otevírání někdejších konfliktů. Jednoho dne je proto třeba říct: dost bylo omlouvání. Vzdor politické korektnosti...
K čemu má směřovat současná koncepce berlínského Centra proti vyháněním?
Představuje pokus vyzvednout skutečnost, že část Němců nebyla pachateli, ale obětmi druhé světové války. Za naprosto neštastné považuji, že Centrum proti vyháněním má stát vedle Památníku holocaustu. Navíc zcela nepřijatelné je stavění obou událostí na roveň. Už navrženým umístěním se tiše klade rovnítko mezi vyhubení Židů a vyhnání etnických Němců z východní Evropy. Přece každé vyhánění určitých skupin obyvatel mělo jiné důvody, čímž nepopírám, že během nich došlo k lidským tragédiím. To ale není možné stavět na jednu základnu.
Věřím, že německá demokracie tuto debatu ustojí bez hlubších mezinárodněpolitických důsledků. Kladu si v této souvislosti otázku, zdali je rozumné stanovisko českého ministerstva zahraničí odmítající debatu komentovat nebo do ní vstupovat. Chápu, že debata je především vnitroněmeckou záležitostí, ale názory sousedů mohou přispět k vytříbení postojů v SRN. Vždyť témata, o něž se vede spor, se nás týkají. Mlčet není řešení. Přiznávám však, že sleduji další dějství německého vyrovnávání s minulostí s mrazením v zádech.
Bohumil Pečinka, REFLEX 36/06, str. 48-50