Bahrovy třísvazkové Dějiny německé literatury zahrnující období od raného středověku po současnost patří dnes již ke klasickým pracím literární historie. Dějiny vyšly poprvé koncem 80. let jako zhuštěný přehled literatury a literární vědy pro studenty v Americe. Především díky vysoké uživatelské hodnotě se poté ujaly také mezi studenty germanistiky i laiky v Německu. Celý text byl pro vydání, ze kterého vychází náš překlad, aktualizován a upraven. Každé literárně historické období je pojednáno v samostatné kapitole specialistou na dané období. Základem výkladu je historická interpretace reprezentativních děl. Cílem těchto literárních dějin je nejen ukázat kontinuitu a proměny literárních forem a žánrů, ale sledovat také působení literatury ve společnosti. To také zohledňují výběrové bibliografie jednotlivých spisovatelů včetně doporučené literatury pro zájemce o další studium.

Ve druhém svazku Dějin německé literatury jsou představeny literární dějiny období osvícenství a klasicismu, literární vědou dosud přesně nezařazení autoři Jean Paul, Friedrich Hölderlin a Heinrich von Kleist, epocha romantismu a doba biedermeieru. Přehled končí německou literaturou před revolučním rokem 1848.

Předmluva
Osvícenství
Výmarská klasika
Mezi klasikou a romantismem
Romantismus
Doba předbřeznová: mezi revolucí a restaurací
Příloha
Přehled bibliografických děl k dějinám německé literatury
Německá literatura v českých překladech
Vydavatel a autoři jednotlivých částí
Jmenný rejstřík
Rejstřík děl
Věcný rejstřík

O kladech či záporech těch či oněch dějin literatury je možno vést dlouhé spory z hledisek vědeckých, didaktických i nakladatelských: Tak vykazují i Bahrovy Dějiny německé literatury mnohé klady (hutnost při vysoké vědecké úrovni výkladu, srozumitelnost a přehlednost členění i jednotlivých kapitol textu, spolehlivost fktických údajů, metodologická ustálenost - neeklekticismus metod, uplatnění - avšak nikoli přeakcentování - moderních literámě-vědných postupů, množství pdakzového materiálu atd.), přičemž za největší klad z hlediska nakladatelského je možno považovat skutečnost, že tyto dějiny literatury jsou (ve svém 2. přepracovaném a rozšířeném vydání) tím nejnovějším, co německá literámí historiografie vyprodukovala a je tedy možno předpokládat (a v textu je tato skutečnost zřetelně zakotvena), že budují na zkušenostech předchozích hodnotných dějin literatury (i na čtenářských zkušenostech z vlastního - i komerčně - velmi úspěšného prvního vydání).
Může-li tedy být spor o tom, které dějiny literatury jsou z těch či oněch důvodů nejvhodnější pro ty či ony účely a toho či onoho čtenáře, nemůže být ovšem rozhodně sporu o tom, že chybí-li české akademické obci dějiny německé literatury úplně - a to skutečně chybí - pak je to mezera, kterou je rozhodně nutno urychleně zaplnit. V dnešním čase vědecké specializace, která postihla i literámí historiografii, a v čase podfinancování vědeckých a univerzitních pracovišť je iluzorní předpokládat, že soustavné dějiny německé literatury by mohly vzniknout jako originální dílo z pera českých germanistů: je tedy překlad standardní publikace německé (kterou Bahrovy dějiny prokazatelně jsou) jedinou možností, jak tuto alarmující mezeru zaplnit.
Je možno důvodně předpokládat, že publikace, která překladem vznikne, nebude recipována jen germanisty-odbomíky a studenty germanistiky (kteří jsou schopni číst i německy, a tudíž by překlad nepotřebovali - odhlédneme-li od skutečnosti, že jejich kupní síla patrně nebude ve všech případech stačit německému knižnímu trhu), nýbrž bude sloužit i akademikům jiných (filologických a humanitních) oborů a interesované veřejnosti - o to účinněji, že Bahrovy dějiny literatury jsou dík svému přehlednému členění použitelné i jako příručka k cílenému vyhledávání informací k úzkému okruhu zájmu, a nikoli jen k soustavnému čtení.

Z recenzního posudku: Doc. Dr. Ingeborg Fialová

---

Konečně české dějiny německé literatury
Ostudnou absenci příručky o dějinách německé literatury, která v češtině zásadně chybí, po letech napravuje čerstvě vydaný překlad Dějin německé literatury Ehrharda Bahra.
Každý, kdo se chtěl zabývat dějinami německé literatury a dostatečně přitom nevládl němčinou, stál až do loňského roku před jen těžko řešitelným problémem. Ucelené zpracování v českém jazyce nebylo v žádné knihovně, ba ani na pultech k dostání. Nakladatelství Karolinum teď absenci příručky o německé literatuře na českém trhu napravuje a vydává v překladu třísvazkové Dějiny německé literatury Ehrharda Bahra. Na knihkupeckých pultech už leží první dva svazky.
Bahrovy dějiny nevznikly, jak by dalo očekávat, v Německu, nýbrž ve Spojených státech, a to už koncem osmdesátých let jako přehled literatury a literární vědy pro studenty. Třísvazkové dílo si ale velmi rychle oblíbili i studenti germanistiky v Německu. Ehrhard Bahr totiž kolem sebe při práci na knize soustředil přední odborníky své doby a každý z nich zpracoval "svou" epochu. Bahrovy dějiny tak neposkytují pouze jeden pohled či jeden výklad, ale naopak se záměrně hlásí k mnohotvárnosti hledisek.
Dějiny se dělí v prvních dvou svazcích na středověk, renesanci, baroko, osvícenství, výmarskou klasiku, na mezidobí mezi klasikou a romantismem, na romantismus a dobu předbřeznovou. Přestože dělení je tradiční, nedefinuje autorský kolektiv literární období jako pojem absolutní, "nýbrž jako pojem kriticko-heuristický". Literární epochy jsou v každém příspěvku nazírány z více stran, čímž se zažité vymezení problematizuje. Ke kladům těchto dějin bezesporu patří, že problematiku periodizace odrážejí a nechávají ji tak pro čtenáře otevřenou.
Mnohotvárnost hledisek ale nevede k libovolnému zacházení s minulostí. I pro její uchopování existují v rámci publikace pravidla. "Interpretace literárního historika má čtenáři poskytnout možnost, aby se dopracoval k subjektivně omezenému, zlomkovitému, ale kriticky podloženému zážitku minulosti," tvrdí Bahr v úvodu. A nutno říct, že zážitek minulosti dějiny skutečně zprostředkovávají. Do každé epochy čtenář vhlédne skrze její historický kontext a také životní příběhy autorů, kteří danou epochu spoluvytvářeli. Doplňují se tak dějiny veřejné s dějinami osobními. K výkladu patří i historická interpretace reprezentativních děl.

Součást Evropy
Jedním z problémů, se kterým se potýká autor při sepisování literárních dějin, je zapeklitá otázka: co do dějin vlastně patří? Bahrův tým se inspiroval trendy doby, kdy vznikal. A to zejména typem sociálních dějin literatury, který rozšiřuje takzvanou vysokou literaturu o literaturu triviální a užitkovou. Tento přístup "odsouvá individuální biografie autorů do pozadí a literární produkci včleňuje do společenských a ekonomických procesů příslušné doby," píše v úvodu Bahr. Zároveň tak uznává, že toto pojetí se nemůže stát jediným přístupem k literatuře a poznamenává, že nově vyvinutá sociálně-historická metodologie opomíjí literaturu středověkou a soustřeďuje se na vznik literatury měšťanské. Právě proto, že tento přístup nepodává o německé literatuře komplexní obraz, zůstává v případě Bahrových dějin jen u inspirace. Jejich záměrem byl komplexní pohled na celé německé písemnictví.
Bahrovy dějiny sledují společensko-politické působení literatury, kromě toho si také ale dávají za cíl ukázat kontinuitu a proměny literárních forem a žánrů. Svým záběrem jsou tyto třísvazkové dějiny velmi pozoruhodnou publikací, která je "stravitelná" a plná poučení i pro širší veřejnost. Určena je ale především veřejnosti odborné. Za každou zpracovanou epochou je připojený seznam doplňující literatury (antologie, sbírky textů a dokumentů) a výběrové bibliografie, což ocení zejména studenti.
Bahr německou literaturu nechápe jako literaturu národní, nýbrž jako součást literatury evropské. Dějiny sledují jak diachronické, tak synchronické souvislosti. V každém zpracování epochy se tudíž odkazuje i na souvislosti s literaturou evropskou. Uvažování o dějinách literatury v širších, nadnárodních kontextech proniklo do českého prostředí teprve v posledních letech, proto zde budou působit značně pokrokově.
Zdroj: Archív LtN
"Interpretace literárního historika má čtenáři poskytnout, aby se dopracoval k subjektivně omezenému, zlomkovitému, ale kriticky podloženému zážitku minulosti."

Neutěšený stav české germanistiky
Je přinejmenším pozoruhodné, že se dílo tohoto druhu dostává českému čtenáři do rukou až nyní. Přitom německá literatura měla na tu českou bezesporu zásadní vliv. Je to o to pozoruhodnější, že všechny ostatní velké literatury mají své české zpracování, mnohé z nich napsali i čeští odborníci. Nakladatelství Odeon, které před revolucí dějiny národních literatur systematicky vydávalo, na tu německou prostě zapomnělo. Je také na místě ptát se, proč se o reprezentativní dějiny německé literatury nepostarala česká germanistika. Vysvětlení se nabízí hned několik. Z filologických oborů to měla po druhé válce nejtěžší právě germanistika. Její obliba byla mizivá a také odborníků se nedostávalo. Česká germanistika se po mohutném odsunu Němců a po zpřetrhání kontinuity soužití dvou národů musela v podstatě znovu vybudovat.
Nelze ovšem hovořit o tom, že by tuzemská germanistika byla zcela nečinná. V padesátých letech vytvořila první a na dlouhou dobu poslední vysokoškolská skripta k dějinám německé literatury. V roce 1954 vydal Rudolf Toman Nástin dějin německé literatury, o čtyři roky později vyšly Stručné dějiny německé literatury do roku 1250 z pera Huga Siebenscheina a Leopolda Zatočila, o další rok později pak Německá literatura 1918-1957 od Ludvíka Václavka. Ve všech případech se jednalo jen o tenké knihy určené pro posluchače vysokých škol, které se buď zabývaly výsečí dějin literatury, nebo zběžně uváděly do tématu.
Další publikace už ale vyjít nemohly. Po roce 1968 prožila pracně etablovaná česká germanistika velký šok. Přední germanisté, jakými byli Eduard Goldstücker, Věra Macháčková, zmíněný Ludvík Václavek nebo Jiří Stromšík, museli z univerzity odejít. Jejich místa pak zaujali odborní asistenti. Během normalizace vznikla jen jediná publikace, znovu pouze skripta a znovu pouze výseč, Literatura německého osvícenství od Lucy Topoľské.

Bahr je dobré řešení z nouze
Česká germanistika sedmnáct let po revoluci na vlastní dějiny německé literatury stále čeká. Jediné dílo, které sleduje německou literaturu do počátků až do současnosti, jsou Přehledné dějiny německého písemnictví od Stanislava Sahánka. Knihu napsal v roce 1941 v podstatě jako učebnici, její obsah je nepřekvapivě poplatný době. Užitek z ní může mít snad jen literární historik, který se zabývá národně socialistickou nebo sudetoněmeckou literaturou. Vydat Bahrovy dějiny v překladu se tedy z tohoto pohledu jeví jako řešení nouzové, rozhodně ne jako špatné. Ucelený pohled na německou literární produkci, citlivost v interpretačních přístupech a koneckonců i čtivost navzdory vysoké odbornosti jsou jejími hlavními přednostmi.

Pavel Polák, Literární noviny 2006-47, str. 10

---

Potřebu vydat u nás dějiny literatury německého jazyka od počátku do současnosti není třeba dlouze zdůvodňovat; stačí konstatovat, že naše germanistika - na rozdíl od většiny filologických oborů -nemá a neměla (odhlédneme-li od dílčích skript a prastarých gymnasiálních přehledů) jedinou souhrnnou příručku tohoto typu v češtině. Navrhované Bahrovy Dějiny považuji za nejlepší řešení vzhledem k typové škále existujících německých děl i vzhledem k potřebám našeho publika: překlad velkých, mnohasvazkových děl (Hansers Sozialgesch. der dt. Lit. I-XII apod.) je mimo možnosti nakladatelství i koupěschopnost publika; jednosvazkové přehledy typu Metzlers Literaturgeschichte jsou naopak příliš stručné a vyhovovaly by spíš potřebám gymnasií. Pro Bahrovu příručku mluví tyto důvody:
1. Jde o příručku středního rozsahu, navíc mimořádně úspěšnou a prověřenou od 1. vyd. 1987/88 praxí širokého okruhu uživatelů, včetně německých studentů germanistiky.
2. Autory jednotlivých kapitol jsou vynikající němečtí specialisté na daná období působící vesměs na universitách v USA; jde tedy o germanisty, kteří znají také potřeby a recepční možnosti zahraničních uživatelů a berou na ně ohled.
3. Jde o práci metodologicky vyváženou: drží se nejpřehlednějšího členění na epochy, přitom uplatňuje řadu moderních hledisek včetně recepční estetiky a sociálních dějin literatury, ale na druhé straně nechce být "dějinami literatury beze jmen" (předml. Vin), tj. nenechává (alespoň ve sv. I a II) rozplynout jednotu autorského životního díla v "systému" obecných strukturních, žánrových, diskursních apod. hledisek.
4. Pojednává literaturu zásadně v širokém kontextu obecných dějin (každá kapitola začíná stručným historickým přehledem doby), v souvislosti s ostatními kulturními oblastmi (zejm. filosofií, výtvarným uměním atd.), a především v souvislostech mezinárodních (něm. baroko - evrop. petrarkismus; něm. expresionismus - evrop. avantgarda apod.).
5. Oproti starším literárním dějinám poukazuje i na teoretické problémy literární historiografie (relativnost členění na epochy, nesamozřejmost naší rekonstrukce dějinných fakt do jistého "obrazu" apod.), a je tím vhodná i pro studenty germanistiky; cenné jsou i pasáže věnované recepci a pozdějšímu působení děl a směrů.
6. Skloubením různých historiografických hledisek a příkladným edičním vybavením (rejstříky, výběrové seznamy nejnovější literatury) může být užitečná pro značně široký okruh uživatelů: učitele němčiny, studenty germanistiky, redaktory, kulturní pracovníky různého zaměření.
V jednotlivostech lze samozřejmě mít proti zvolené koncepci námitky, především co do proporcí: moderní lit. od naturalismu je věnováno méně místa, než bychom si přáli; lit. období fašismu je naddimenzovaná; 11/2 str. na Musila, 1 na Brocha oproti 21/2 str. na Bergengruena apod. nás asi neuspokojí.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jiří Stromšík

---

O německé literatuře tradičně, nově, česky
Třídílné Dějiny německé literatury. Kontinuita a změna editora Ehrharda Bahra, vydané poprvé v roce 1988, patří dnes k standardním dílům německé literární historiografie a v žánru přehledů středního rozsahu patrně nemají v současnosti konkurenci. Nejen proto však můžeme uvítat jejich český překlad, jehož první dva díly Od středověku po baroko a Od osvícenství k době předbřeznové vyšly v nakladatelství Karolinum (díl třetí je v tisku). Významný kulturní počin totiž z překladu činí skutečnost, že vyjma několika útlých přehledů, jež mnohdy neopustily rodnou akademickou půdu, nebylo dosud v češtině k dispozici autoritativní dílo postihující dějiny německé literatury od počátků po konec 20. století. Bezesporu se tak zaplňuje bílé místo, nebo spíše dosud chybějící rámcová instance ke korpusu dílčích českých pojednání o německé literatuře.
Bahrovy Dějiny patří k dílům pojatým jako odpověď na diskuze o metodologii literárních dějin, trvající od šedesátých let minulého věku. V této době sílí (nejen) v německé literární vědě požadavek změnit pojímání dějin literatury směrem k důkladnějšímu zasazení do kontextů sociálních dějin, dějin kultury a myšlení i dějin médií umělecké komunikace. Dalším důležitým prvkem bylo recepční hledisko: znovuobjevení čtenáře a čtenářských veřejnosti jako hybných prvků dějin literatury, V těchto metodologických debatách vystupují do popředí i otázky tvorby a funkce literárního kánonu; přehodnocení jeho tradiční podoby vyplývalo jednak z nových metodologických hledisek, jeho politicko-kritický aspekt však také zapadá do kontextu obecné politizace humanitních oborů šedesátých let a nové vlny konfrontace s temnou minulostí germanistiky jako "vůdčí národní vědy" nacionálního socialismu.
Uvedené nové trendy v metodologii literární historiografie nesou od počátku 80. let ovoce v podobě velkých publikačních projektů. Na rozdíl od větších konkurenčních podniků -jako Hansers Sozialgeschichte der deutschen Literatur (ed. Rolf Grimminger, München: Hanser 1980-) nebo Deutsche Literatur: eine Sozialgeschichte (ed. Horst Albert Glaser, Hamburg: Rowohlt 1988-1997) -se Bahrovy Dějiny neorientují tak výrazně na jednotlivé novější teoretické přístupy, ale pokoušejí se stejnou měrou zohlednit estetické i historické dimenze literatury. Nevzdávají se biografického pohledu ani shrnutí stěžejních děl ve prospěch čistě problémově vymezených struktur, ale zahrnujíce také dějiny žánrů a forem - např. dvorského eposu, minnesangu, knížek lidového čtení, barokní a měšťanské truchlohry či románu -"snaží [se] být prostředníkem mezi exemplárními analýzami děl a problémů s historickou syntézou" (II, 341).
Sled kapitol Dějin odpovídá tradičnímu členění epoch německé literatury. Kromě samotného editora, jenž zpracoval kapitolu věnovanou osvícenství, spolupracovali na díle specialisté na další období- Bahrovi kolegové z Kalifornské univerzity Franz H.. Bäuml (Středověk), Gerd Hillen (Baroko), Hinrich C. Seeba (Doba předbřeznová) a Anton Kaes (Od expresionismu po exil) a přední germanisté z dalších amerických univerzit: Friedrich Gaede (Renesance), Wolfgang Wittkowski (Výmarská klasika), Wulf Kopke (Mezi klasikou a romantismem), Klaus Peter (Romantismus), Horst S. Daemmrich (Realismus), Roy C. Cowen (Naturalismus), Hugo Schmidt (styly kolem roku 1900), Hans-Bernhard Moeller (fašismus) a Otto F. Best (literatura od roku 1945). Jak ovšem poukazuje Bahr v předmluvě a jak dokazují četné pasáže o problematice historického a estetického vymezení period, lze dnes chápat pojem literární epochy povýtce jako pojem heuristický.
I přes tradiční osnovu i zachování biografického pohledu je vliv novějších teoretických debat znát, ba patří k přednostem projektu. Bahr se sám odvolává na jednoho z jejich iniciátorů, Hanse Roberta Jausse, ovšem předsazuje Goethův citát o nutnosti občasné revize dějin (I, 7), což předznamenává napětí mezi metodologickou tradicí a novinkami, jež se Dějiny snaží vyvažovat. Ostatně i samotné dějiny literatury chápe Bahr v dialektickém napětí mezi kontinuitou a změnou, a to nejen ve vztahu k literární produkci, ale i k recepci a sociální a politické působnosti literatury.
Samozřejmou součástí všech kapitol tak je usouvztažnění literární produkce a recepce s kontextem politickým a sociálním, některé z nich věnují zvláštní oddíly dějinám recepce epochy v literární vědě. To platí zvláště pro oddíly Baroko (I, 275n, 336n), Osvícenství (II, 19n, 28n, 75n), Výmarskou klasiku (II, 115n) či Dobu předbřeznovou (II, 335n) - hlavně poslední tři výstižně ukazují, jak a proč se ve 20. století tyto epochy stávaly předmětem politicky zabarvených sporů mezi marxistickou a tradičnější literární vědou. Naopak poměrně chudé jsou co do dějin recepce kapitoly o romantismu a "třech nezařadi-telných" Jeanu Paulovi, Hólderlinovi a Kleistovi. Do kapitoly o literatuře středověku vnáší Bäumle perspektivu dějin médií v podobě výkladu o dopadech přechodu od kultury orální ke kultuře písma na vývoj forem a funkcí literatury, s výhledem k roli knihtisku (I, 17n). Relativizace dějin jako lineárního sledu vyhraněných epoch pak vyplývá z přehledů různých řešení periodizací v jiných literárně-dějinných pracích (např. I, 275n; II, 30n, 340n).
Přehodnocování tradičního kánonu se v Dějinách implicitně odráží posílením nově ceněných proudů, jako jsou německý jakobinismus, angažovaná literatura doby před revolucí v březnu 1848, naturalismus nebo avantgardy a sociálně-kritická literatura Výmarské republiky. Položky kánonu tradičního ale zůstávají, přibližně zachováno je I tradiční obsazení jeho centra a periferie. I proto bylo z"levé" strany literární vědy projektu vytýkáno přimknutí k tradičnímu kánonu "vysoké literatury". Z hlediska původního Bahrova záměru - sestavit přehled literatury pro zahraniční (americké) studenty - je však takové přimknutí prozřetelné. V životě německé literatury i čtenářstva totiž tento kánon příliš dlouho hrál (a hraje) významnou roli přijímané i odmítané autority, než aby se stal postradatelným pro jejich poznání.
Je nesporným kladem Dějin, že ve svých výkladech vědomě předcházejí zjednodušujícím soudům tradičního i novějšího dějepisectví a mnohde je kriticky rozebírají; většinou tak dosahují diferencovaného a vyváženého obrazu. Wittkovski se staví kriticky k mytizování klasiky nebo Goetha a dokládá kořeny jejich dezinterpretace již v (prusko-) německém školském systému 19. století, založeném W. von Humboldtem, zároveň ale odmítá i nepatřičnou obliteraci "nesporného vrcholu naší literární kultury" v šedesátých a sedmdesátých letech (II, 215n). Jak výstižně říká Seeba, kritika kánonu nemůže jen mechanicky "nahradit Platena Herweghem, Marika Heinem a Stiftera Weerthem" (II, 340).
Šťastné spojení tradičních a novějších přístupů lze blíže ilustrovat na Bahrově Osvícenství. V úvodu kapitoly ozřejmuje zvýšený zájem moderní historiografie a estetiky o před-moderní"sedlové" období 18. století, iniciovaný hlavně frankfurtskou školou a rozvinutý za "druhého osvícenství" šedesátých let (II, 17). Názorně tak ukazuje, že obraz literární epochy nevzniká jen nahromaděním historického materiálu, ale je do značné míry produktem aktuálních estetických a společenských debat. Bahrův obraz se však neztrácí v referování rozličných pojetí: nastiňuje historický a sociální vývoj k absolutistickému státu, ukazuje relevantní dobové filozofické (Liebnitz, Wolff, Kant) i náboženské
(pietismus) proudy, neopomíjí ani upevnění němčiny jako literárního jazyka. Drží-li pak tradiční členění na rané, vrcholné a pozdní osvícenství, jeho náplň aktualizuje. Upozorňuje na neoprávněný odsudek, kterého se od dob Lessinga dostávalo "literár-nímu papeži" počátku epochy Gottsche-dovi (II, 33n), pro vrcholné osvícenství nabízí plastický obraz tvorby Lessinga, Klopstocka, Wielanda a Herdera s přehledným výkladem o vývoji žánrů směrem k měšťanskému dramatu, osvícenskému a sentimentálnímu románu i Bildungsrománu. Přitom integruje pasáže biografické, interpretace děl a obecnější vývody k dějinám recepce a vztahů evropských literatur. Spolu s moderním bádáním zdůrazňuje dříve opomíjenou kontinuitu osvícenského ducha v tak rozdílných pozdních proudech, jako je hnutí Sturm und Drang a literární jakobinismus. Zde by snad jen místo opakování podobných vývodů (II, 28-31 a 75n) mohl být třeba vysvětlen koncept génia, k němuž se pouze vícekrát odkazuje (II, 49, 73n, 82). Význam osvícenství pro další dějiny včetně klasiky či romantismu vyzdvihují i další kapitoly Dějin (II, 155n, 254, 269n), aniž by docházelo k opakování dříve řečeného - což je jeden z dokladů zdařilého propojení kapitol projektu.
Užitečnou pomůckou jsou nejen detailní rejstříky, ale i seznamy stěžejní literatury k dějinám a estetice příslušných kapitol, podrobných bibliografií, edicí děl hlavních autorů a významných monografií či sborníků. Druhý svazek navíc obsahuje také aktualizovanou výběrovou bibliografii českých překladů německé literatury od osvícenství po rok 1848.
Je jistě přínosné, že překlad vychází z aktualizovaného druhého vydání z roku 1998. Litovat lze jen toho, že přejímá I občasné mezery v bibliografických oddílech, jež opomíjejí některá zásadní díla z 90. let, v Goethově případě třeba diskutovanou biografii Nicolase Boyla Goethe: The Poet and the Age (Oxford: Clarendon Press 1991), nebo uvádějí starší vydání knih zásadně přepracovaných (jako Albrecht Schone: Gótterzeichen, Liebeszauber, Satanskult. München: Beck 1982, 31993; viz Bahr, II, 209). Je nasnadě, že nebylo v možnostech nakladatele revidovat celý bibliografický aparát. Nebyla však využita ani příležitost sjednotit různá členění seznamů literatury, případné vyvarovat se nejednotného uvádění děl v jednotlivých oddílech. Například seznamu literatury k Friedrichu Schillerovi (II, 210) by jistě prospělo uvést editora také u edice Sämtliche Werke (20 sv., Mün-chen 1972n) a naopak neuvádět jíně vydání pod jménem editora Helmuta Koopmanna (Samtliche Werke, 5 sv., München 1978). Samotný překlad Veroniky Dudkové, Johany Gallupové (sv. I.) a Markéty Kachlíkové (sv. II.), lektorovaný předními českými germanisty Jiřím Stromšíkem a Ingeborg Fialovou, je velmi zdařilý, v převodu terminologie či názvů děl namnoze průkopnický. Zásahy redaktorského či tiskařského šotka jsou ojedinělé, stejně jako terminologické nejasnosti (např. II, 49: Religionsphilosophie jako náboženská filozofie?).
Výhodou nejen pro americké, ale i české publikum je mj. poměr mezi tím, co projekt nabízí a co požaduje -zasvěcený výklad nevyžaduje předvedení mimo všeobecný kulturní přehled. Dílo jistě nemohlo věnovat více než málo prostoru našemu specifickému zájmu: německé literatuře z českých zemí. I tak ale patrně dává lepší obraz o roli autorů jako Sealsfield, A. Meißner, M. Hartmann, Ebner-Eschenbachová v celkovém kontextu německé literatury než jiné přehledy. Bez významu není ani skutečnost, že publikace, která pojednává i o problémech teorie literárních dějin, vstupuje právě do kontextu české literární vědy, jež se této problematice věnuje intenzivně již od prvního rozkvětu pražského strukturalismu.
Bahrovy Dějiny se i díky vyváženému didaktickému konceptu těší oblibě u zahraničních studentů, ale také u akademické i laické veřejnosti v německy mluvících zemích. Ostruhy zdobící pověst tohoto díla byly jistě jedním z důvodů prozřetelného rozhodnutí Karolina právě pro tento titul, zároveň však jsou příslibem přínosu pro (na)stávající jezdce české akademické obce i pro širší veřejnost.
Ehrhard Bahr (ed.). Dějiny německé literatury. Kontinuita a změna, sv. 1 a 2. Praha, Karolinum 2005, 2006. Přeložily Veronika Dudkova, Johana Gallupová (sv. 1) a Markéta Kachlíková (sv. 2).

Štěpán Zbytovský, Souvislosti, revue pro literaturu a kulturu, 4/2006, str. 287-290