Rozsáhlá monografie romanisty Zdeňka Hrbaty a anglisty Martina Procházky o romantismu a romantismech zkoumá pomocí komparace ideovou pluralitu romantismu a hledá základní rysy vyskytující se v jeho odlišných fázích i v různých národních podobách. V tvorbě autorů anglických, francouzských, amerických, německých a českých představuje hlavní pojmy, proudy, koncepce, kontexty i diskursy a jejich proměny. Autoři si všímají zobrazování a smyslu určitých krajinných forem v díle K. H. Máchy či V. Huga, hledají ústřední pojmy romantických cest u F. R. Chateaubrianda, A. de Lamartine, J. V. Friče a lorda Byrona. Sledují proměny estetických koncepcí vznešena a imaginace v dílech E. Burkeho, I. Kanta a v básních Wordsworthových či v tvorbě Shelleyově a Blakeově. Dále se věnují estetice a ideologii gotična a přecházejí k anglickému a americkému gotickému románu a francouzské frenetické literatuře. Rozebírají historické romány W. Scotta či G. Flauberta a na základě děl májovců, ruchovců a lumírovců charakterizují problémy pozdního českého romantismu.
ÚVODEM
Pluralita romantismů a komparativní přístup
Vymezování romantismu
Romantické diskursy
PŘÍRODA A KRAJINA
Přírodní poezie
1. Umělecká tvorba a romantické koncepce přírody
2. Klasicistní a romantický ideál přírody – nápodoba a originalita
3. Proměny koncepcí přírodní poezie v 18. století: Nová věda Giambattisty Vica a představy přirozeného jazyka
Příroda jako problém
1. Paradoxy a utváření přírody v romantické filozofii: Pojetí zkušenosti a teorie organismu v raných úvahách F. W J. Schellinga
2. Zkušenost přírody ve vztahu k poezii a romantickým představám o vědě – Wordsworth, Coleridge, Byron a Emerson
Příroda a poezie u sentimentalistů a raných romantiků
Iluze přírody, zkušenost a věda ve vrcholné Byronově poezii – třetí zpěv Childe Haroldovy pouti a Manfréd
Emersonův pokus o sjednocení přírody a individuální zkušenosti
Krajiny přírody
1. Koncepce a reprezentace
2. Obrazy: Výtvarné pojetí krajiny a idyla
3. Úsvity a západy: Krajiny v Máchově díle
Dovětek
CESTY A CESTOPISY
Úvodem: Cestopis a pouť
Romantický cestopis – ideje, obrazy a cíle (Volney, Chateaubriand)
Cesta do Ameriky
Orient
1. Cesta bez předloh
2. „Magická geografie“ a ironie
Objevovat v Evropě
1. Musa pedestris
2. Poznávání a srovnávání
Namísto závěru: Od pouti k nomádství? Imaginace, moc a dějiny v Byronově poezii
1. Childe Haroldova pouť a historický diskurs
2. Vyprávěcí situace – „chronotop cesty“ a „událost“
3. Středověká pouť a hodnotová struktura Byronovy básně
4. Vyprávěcí perspektiva – cíle a bezcílnost pouti
5. „Nehistorický živel“ – negativita a romantická imaginace
6. Deteritorializace a nomádství v Byronově poezii
VZNEŠENO, GOTIČNO, GROTESKNO
Úvodem: Pojem vznešena
Proměny vznešena ve druhé polovině 18. století: Strach, transgrese a subverze
Kantovo pojetí vznešena a jeho důsledky: Jednota a rozpolcenost
Podoby vznešena v romantické literatuře
Gotično – estetika a ideologie
Anglický gotický román
Gotický román s politickou tematikou a jeho vliv na transformaci gotického žánru: Vznik „americké gotiky“
Gotično a groteskno v americké literatuře
Vznešeno, groteskno a frenetismus ve Francii
1. Dualismus vznešena a groteskna v romantické estetice Victora Huga
2. Groteskno a ideál v Hugově románu – funkce masky v Muži, který se směje
3. Francouzský frenetismus – od „estetiky šoku“ k autentičnosti psaní
Závěrem: Od grotesky k absurditě a dál – Melvillův Písař Bartleby
IMAGINACE A POEZIE
Úvodem: Inspirace a imaginace v antické filozofii
Romantický platonismus – jednota a diference: Inspirace a imaginace ve Wordsworthově Preludiu
Imaginace a simulakrum v Coleridgeově teorii
1. Od stroje k rostlině
2. Svoboda a zákonitost v Kantově pojetí imaginace
3. Coleridgeovo pojetí imaginace – romantická poetika mezi ideologií a mystifikací
Dimenze imaginace a poezie v německém a francouzském romantismu – pravda a snění, tvorba a vize
Shelleyho pojetí imaginace – poetika fantasmat
Epilog: Imaginace jako vize a moc v úvahách a umění Williama Blakea
ROMANTICKÝ HISTORISMUS A HISTORICKÝ ROMÁN
Úvodem: Romantický historismus a teorie historického románu
1. Minulost a „meze reprezentace“ – nostalgie, profétismus, ideologie, ironie
2. Proměny teorie historického románu
3. Historický román jako žánr: Dějiny a příběh, celek a detail, historie a fikce
„Neutrální území“ historie? Faktografie, fantazie a fikce ve Scottově románu Waverley
Tradice romantického historického románu a Sainte-Beuvova kritika Flaubertovy Salambo
1. Dějiny a ideologie v historickém románu 19. století
2. Funkce fantazie ve francouzském historickém románu období romantismu
3. Salambo jako experimentální a problémový román: Je možná rekonstrukce minulosti?
Závěrem: ,i>Tři mušketýři – dobrodružný román?
1. Dumasova Předmluva
2. Dary
3. Příběh jako historie
4. Bravura a elegance
EPOPEJ A IRONIE: K PROBLÉMU POZDNÍHO ROMANTISMU V ČESKÉ POEZII 2. POLOVINY 19. STOLETÍ
Romantická epopej
1. Vyvolenost a povinnost
2. Apokalypsa a finalismus
3. Čechův úkol
Rozpad velké epické formy a romantická ironie
1. Zlomkovitost, fragment, ironie
2. Romantická ironie a entuziasmus – problematizace vypravěčské perspektivy
3. Neruda jako ironický básník
4. Opožděný romantismus – Hálkův profétismus a pokusy o romantickou básnickou povídku
ZÁVĚREM
POZNÁMKY
EDIČNÍ POZNÁMKA
SOUPIS ILUSTRACÍ
RÉSUMÉ – SUMMARY
REJSTŘÍK JMENNÝ
REJSTŘÍK VĚCNÝ A TEMATICKÝ
Obrazová příloha, část I za s. 48
Obrazová příloha, část II za s. 208
Společný rukopis obou literárních vědců představuje pozoruhodné dílo:
Na jedné straně je velmi dobové ve smyslu doby svého tématu: noří se urputně do nejrušnějších dobových kontextů pojednávané literatury, do romantické slovesnosti francouzské., anglické, americké. německé a české 18, a 19. století. Dílo se zdaleka neomezuje jen na analýzu literární tvorby představitelů těchto literatur, nýbrž současně předkládá i řadu komparací jak ryze literárněhistorických, tak i komparací textů umění slovesného a výtvarného, především malířství (to se ukazuje jako zvlášť výhodné coby aspekt interpretace romantické slovesnosti); jsou tu však - a to v míře nevídané a záslužné - i konfrontace tvorby umělecké s filosofickou a estetickou: těžko bychom si vzpomněli např. na obdobu takového doprovodu literárněhistorického výkladu analýzou Kantovy Kritiky soudnosti, jako je tomu zde.
Rukopis Z. Hrbaty a M. Procházky ie dílem badatelským. Kdyby šlo o autory učebnice, ti by asi pojali do svého textu v zájmu úplnosti i z druhé ruky převzaté (nikdo není odborníkem na vše) informace o romantismu a romantismech v literatuře polské. ruské aj. Něco takového od obou autorů předloženého rukopisu očekávat nelze: píší o tom, co mají sami důkladně promyšleno, a plně jim to schvaluji. Samozřejmě potěšující je, že je do díla integrován český romantismus (-smy) jak samostatným oddílem, tak opětovnými návraty k Máchovi i v jiných pasážích díla.
Posuzovaný text je napsán s velkou akribií, za odkazy a citace zasluhují autoři absolutorium.
Z recenzního posudku: Prof. PHDr. Zdeněk Mathauser, DrSc.
Jak se u nás dělá literární věda - tentokrát o romantismu
Loňský rok se u nás vyznačoval mj. hojnou žní vědeckých plodů vyrostlých z půdy evropského romantismu - hned tři čeští autoři představili výsledky svého mnohaletého bádání na tomto poli: Martin Procházka se Zdeňkem Hrbatou ve společné publikaci Romantismus a romantismy a Břetislav Horyna v knize Dějiny rané romantiky. Čtenář získá nejen různé úhly pohledu na danou epochu, ale především možnost spatřit dva zcela odlišné přístupy k řemeslu zvanému literární věda.
Martin Procházka se Zdeňkem Hrbatou se rozhodli vykročit sympatickým směrem: vytkli si několik jevů (přírodu a krajinu; cesty a cestopisy; vzneseno, goticno a groteskno; imaginaci a poezii; romantický historismus a historický román; epopej a Ironii), které v estetice evropského I amerického romantismu sehrály důležitou roli, a jali se je analyzovat v jednotlivých kapitolách pomocí "komparativního přístupu" ve snaze ukázat romantismus nikoliv jako jednolitou kulturní epochu, nýbrž v jeho "pluralitě". Naše sympatie však končí právě u tohoto předsevzetí -neboť jeho praktické naplnění je monumentální ukázkou zmarněných let dřiny. O vynaloženém úsilí obou autorů přitom opravdu nemůže být pochyb -jenže kniha, která se před čtenářem uzavírá do nepřehledných větných monster vyšperkovaných za každou cenu "termíny současné literární vědy" (s. 60) je nejen nečitelná, ale také podezřelá z toho, že cosi maskuje. Neodpustím si v této souvislosti jednu delší ukázku, která nám poslouží jako metonymický příklad:
"Obšírné popisy a podrobné typologie (formální, tematické, hodnotové) románu, kterému by se dostalo označení 'historický', představují samostatné kapitoly v tradiční literární vědě. Na druhé straně se však projevuje snaha tento vymezený okrsek přesáhnout spolu s oborem, který jej ohraničil, nebo vůbec nepojímat historický román jako zvláštní 'žánr'. Zaměříme-li se jen na hlavní tendence, děje se tak příznačným způsobem: Historický román je podřizován principům, pojmům a vnitřní dynamice románu vůbec, a tím vlastně i vyvažován, ve světle obecnější koncepce 'románového dění', z námětové determinace vyjádřeně charakteristickým přívlastkem 'historický'. Anebo je otázka historického románu posunuta za hranice žánru, aby byla nastolena jako problém ,času vyprávěni", na nějž nejpříkladněji ukazuje dějepisectví.
Uvažování se tak soustřeďuje jednak na román, jednak na čas dějin a na historiografii jakožto modus vyprávění nebo typ diskursu. V obou případech se o historickém románu speciálně neuvažuje nebo se v reflexi tento román vlastně rozpadá na román a historii jako esenciální obecniny spojované s vizí, časem, vyprávěním, diskursem atd.
Přesto nemůžeme zcela pominout antologii pojmu 'historický román', neboť v tomto spojení je od počátku nejen obsažen paradox (historie a román, fakt a fikce, čas dějin a čas vyprávění), nýbrž také navrženo či sugerováno souběžné pojetí románu a historie v jednom prostoru." (s 216n.)
Přeložíme-li tento kus textu do srozumitelného jazyka, vyjde nám přibližně toto: Historický román se může jevit jako sporná kategorie, zejména když na daně dílo nahlížíme pouze z literárního, nebo naopak pouze z historiografického hlediska; přesto však je tato kategorie zajímavá právě tím, jak paradoxně slučuje skutečnost s fikcí Nač bylo třeba té záplavy slov?
Snad je to jen neschopnost vyjádřit se srozumitelně - autoři jí ovšem dokáží dobře zúročit, přinejmenším ten důsledek, že se takto zakuklené poznatky dají snáz recyklovat a vydávat za nové. Několik stránek po citovaném úseku čteme např. tuto"novou" myšlenku: "Možná nejzávažnějším vnitřním problémem žánru, jenž vyplývá ze samotného spojení historický román, je napětí mezi složkami fikce a historie, nebo, jestliže použijeme dvojznačný francouzský pojem, mezi 'histoire' a 'Histoire' (příběhem a dějinami)." (s. 220)
Zmíněný úryvek však nevykazuje jen značnou stylistickou klopotnost -zřetelná je také touha zařadit se do současného literárněvědného diskursu. K tomu mohou vést v zásadě dvě cesty: buď přijít s myšlenkami natolik originálními, že vzbudí dostatečně široký ohlas, anebo natrénovat jazyk, kterým se tento diskurs "dělá". O tom, že se autoři ve své knize vydali druhou cestou, nesvědčí jen spojení jako "antologie pojmu 'historický román'", "historie jako esenciálníobecnina spojovaná s vizí" nebo, jinde, "více či méně explicitní struktury díla, které zakládají jeho vlastní antologii a situují je vzhledem k jeho vnitřním i vnějším kontextům" (s. 60). Ještě více jsou tím poznamenána místa, kde se Procházka s Hrbatou pouštějí do interpretace jednotlivých děl - co by si počali bez Derridy a Deleuze, ať už se zrovna jedná o Leibnizovu či Kantovu filozofii, Byronovu Childe Haroldovu pouť nebo Shelleyho imaginaci? Pramenilo podle všeho především z chybějícího vlastního postoje obou interpretů k interpretovaným dílům, což také nejvíce prozrazuje střídání slovníku u jednotlivých témat: nepřehledný koncert Derridy či Deleuze zpravidla doznívá, jakmile se autoři dostanou k českým romantikům - v takových chvílích se zničehonic ocitáme v diskursu starého známého pražského strukturalismu. Proč asi?
Právě toto podléhání jazykům různých diskursu - tato absence vlastního postoje - způsobuje (nikoli paradoxně, jak by se snad mohlo zdát), že vniveč přichází i ona snaha, kterou jsme svrchu přivítali, totiž nepojímat romantismus jako jednolitou epochu, probíhající v nekomplikovaném řetězci následků a příčin. V podání Procházky a Hrbatý se z proklamované snahy o "komparativní přístup" (s. 10), o zprostředkování romantického "různohlasí"(s. 15) stává jen hromadění literárněhistorických faktů a jejich interpretací bez ladu a skladu. O nějakém pojetí dané epochy nemůže být řeč. Poznámka autorů v závěru, podle níž se nechtějí "ani teď uchýlit k pouhé sumarizaci výsledků [své] práce", tak není výrazem autorské originality, nýbrž (jak doufám) důsledek vědomí, že sumarizovat sumarizace by bylo přece jenom trochu zvrácené.
A ještě jedna poznámka, než se s úlevou pustíme do druhé knihy o romantismu či přesněji o romantice. Autoři na začátku proklamují, že kniha je "plodem dlouholeté vzájemné spolupráce, k níž patří respektování odlišných přístupů, hledisek a stylů", a proto nebudou "vyznačovat, kdo [...] je autorem té které části textu" (s. 15). Budiž, nebudeme tedy v textu sledovat stopy jednoho či druhého z nich a vystačíme si s podotknutím, že naše výtky vůči práci romanisty Hrbaty a anglisty Procházky přece jenom v hojnější míře patří těm částem, které autoři věnují anglické literatuře, popř. citujíz anglických překladů francouzských interpretů.
Zatímco je tedy práce Hrabaty a Procházky spíše kompendiem, kde se při značném vypětí sil dají načerpat ke konkrétním problémům spjatým s obdobím romantismu čtenářské a interpretační podněty bibliografického rázu, Horynova kniha nabízí četbu nejen systematickou, ale nadto také leckdy napínavou. Autor si své téma poměrně úzce, především však jasně vymezil, a to - jak prozrazuje už název - německou ranou romantikou a zejména jejími představiteli spjatými sjenskou univerzitou, Johannem Gottliebem Fichtem, Friedrichem Schlegelem a Friedrichem von Hardenbergem neboli Novalisem. Horyna pronikavou analýzou jejich poetologicko-filozofických koncepcí dokázal postihnout vnitřní dynamiku velmi rychlého myšlenkového vývoje této"školy". Jeho interpretace je přitom tím cennější, že si je její autor vědom pohnutek raných romantiků stejně dobře jako mezí, které z jejich uvažování vycházejí. Je to výkon vykladače, který je pro věc zanícen, ale zároveň zůstává nad ní. Jasnost, ba vtip jeho stylu přitom není jen pouhá omáčka navíc, ale tkví právě v autorových intelektuálních kvalitách, jejichž prostřednictvím se dané látky zmocňuje. Horynovi se tak daří to, oč podle svých slov usilovali Hrbata s Procházkou, aniž by o tom potřeboval čtenáře několikrát explicitně přesvědčovat: i on postupuje - v logice věci - komparatisticky a zprostředkovává "různohlasí". Své komparaci však dokáže dát rámec vlastního výkladu, a tak nezůstává u pouhé juxtapozice faktů a (cizích) stanovisek.
Důležitou součást knihy představuje stostránková čítanka Horynových překladů některých podstatných textů rané romantiky, do níž mj. zařadil Nejstarší program systému německého idealismu přisuzovaný Friedrichu Schellingovi, Schlegelovy fragmenty z Lycea a Athenea a jeho traktát O nesrozumitelnosti, zásadní pro pochopení romantické ironie, Novalisův Traktát o světle či jeho deníkové záznamy a několik dalších podstatných raněromantických textů, mj. od Hölderlina či Schleiermachera.
Jaká je tedy romantika "podle Horyny"? Je především třeba si uvědomit, že německá romantika raného období je v první řadě věcí filozofie. S tím ovšem, že - jak se praví v Nejstarším programu - "Dokud Ideje neučiníme estetickými, tj. mytologickými, nemá o ně lid zájem, a naopak, dokud mytologie nebude rozumová, musí se jí filosof vyvarovat. Tak si musí osvícenci a neosvícenci konečně podat ruku [...]." (s. 327) Jak upozorňuje Břetislav Horyna, "romantika nebyla protipólem osvícenství [...], nebyla jeho nepřítelem ani pokusem vrátit se zpět před ně, ale zrodila se z ducha osvícenství a nesla ho v sobě dál. Její znepokojení se netýkalo osvícenství, ale toho, co Schlegel nazýval plytkým osvícenstvím Cseichte Aufkklärung; - nedotaženosti osvícenských Ideálů, povrchnosti, nových předsudků a nového tmářství, farizejství a účelové racionality, mechanistického obrazu světa, v karteziánském duchu zneužívaného k popření jiných možných obrazů, to vše skrývané pod velkým jménem nové doby a tímto jménem také sankcionované." (s. 202) Horyna sleduje cestu tohoto znepokojení od Kantových Kritik přes Fichtovu analýzu Já, Schlegelovy a Novalisovy koncepty nové mytologie a nového náboženství (do jejichž rámce zasazuje také koncept romantické ironie), až po zrozeni Novalisova siderického nadčlověka, génia-Astralise, v Jindřichovi z Ofterdingenu. To vše u vědomí toho, že romantika "dokázala zestárnout, aniž by kdy byla dospělá", a že "nedostatek skutečnosti je trvalý deficit romantiky, té skutečnosti,
k níž se romantika dokázala pouze nekonečně přibližovat" (s. 210). S klidným svědomím tak může Horyna na závěr poznamenat, že "jsme přivyklí odmítat obraz [zvýraznil JH - o to právě totiz jde, vnímat romantické koncepty v jejich symbolické hodnotě] nadčlověka a děláme to rádi, protože tam, kde je on, je mnoho malých průměrných, ničím nevynikajících, nás" (s. 302).
Ostatně je-li už řeč o závěru, je zajímavé sledovat jak rozdílně k této části textu přistupuje Horyna ve srovnaní s Hrbatou a Procházkou. Tam, kde autoři Romantismu a romantismů vždy znovu bezelstně přiznávají, že žádný závěr nebude, nemá ani Horyna potřebu "shrnovat". Jen se koherentně dostává do bodu, který je logickým vyústěním předchozího výkladu, jeho podstatou, která by bez předchozího nebyla (samo)zřejmá. A tak je i koncipována celá kniha. Nemá"shrnující" závěr proste proto, že její autor dokáže pro svá východiska najít pltané vyústění.
Na samý závěr recenze - a tak trochu už za ním - uveďme na pravou míru dva mylné údaje: Slovník bratři Grimmů, který podle Horyny ještě v roce 1774 neuvádí slovo "astralis", tak ani nemohl činit, neboť začal vznikat az o dobré půlstoletí později. Ve zmíněném roce naopak vyšel první díl Adelungova slovníku, který Horyna zasazuje až "několik let" za Novalisovu smrt.
Nic to však nemění na tom, že nominace Horynovy knihy na cenu Magnesia Litera byla víc než patřičná.
Zdeněk Hrbata, Martin Procházka, Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty. Praha, Karolinum 2005. Břetislav Hory na. Dějiny rané romantiky. Fichte. Schiegel. Novalis. Praha, Vyšehrad 2005.
Jan Hon, Souvislosti, revue pro literaturu a kulturu, 3/2006, str. 244-8
Romantismus a romantismy nenabízejí žádné „shrnutí“ a už vůbec to není učebnice, neboť více problematizuje, než deklaruje. Je to kniha obtížná a po všech těch „úvodech“ a kompendiích či historických „přehledech“, případně sebraných esejích, jimiž je český čtenář v poslední době zahlcován, ji vřele vítám.
Ladislav Nagy (A2 kulturní týdeník 16/2006, str. 6)
Kniha je určena všem, kdo se zajímají o literaturu angloamerickou, českou, francouzskou či německou, ale i o komparatistiku, literární teorii, filosofii, estetiku, historii či dějiny umění. Ukazuje, jak přínosná a obohacující může být otevřenost vůči ostatním oborům a vzájemná spolupráce. Každá kapitola knihy je tak i nabídkou dialogu, který je určujícím rysem celé monografie a v němž spočívá i hlavní zdroj našeho zájmu o literaturu.
Kamila Vránková (Svět literatury 35/2007, str. 233–238)
[…] Hrbata i Procházka, naši přední komparatisté, překračují hranice národních literatur a s přehledem se pohybují především v oblasti anglofonní i románské. Toto překračování hranic nemá rysy pouze meziliterární, ale také mezidruhové – vedle literatury přichází ke slovu i výtvarné umění, o čemž svědčí i bohatá obrazová příloha textu. Na to, aby mohla sloužit za učebnici romantismu, není tato kniha dostatečně vyčerpávající a soustavná. Zato je však výmluvným a inspirativním příkladem možností současného komparativního myšlení o literatuře a kultuře.
Ondřej Kavalír (A2 kulturní týdeník, 12/2006)
