VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
Domácí stránka > LITERÁRNÍ VĚDA > detail titulu
DETAIL TITULU:
Ačkoliv poprvé vyšla v roce 1982, tato kniha dodnes neztratila nic ze své originality a intelektuální pronikavosti. Jejím ústředním tématem je zásadní rozdílnost mezi kulturou založenou na mluveném slově a kulturou psanou, mezi písemným vyjadřováním a oralitou. Ong analyzuje především způsoby, jakými literárnost a oralita ovlivňují naše užívání jazyka i vnímání světa. Vedle "primární orality" předliterárních společností autor věnuje značnou pozornost rovněž tzv. "sekundární oralitě", jejíž rozvoj v našem století podnítila nová elektronická média - rozhlas, telefon a televize. Kniha Technologizace slova překračuje hranice jednotlivých humanitních disciplín a v odborném světě dnes patří mezi klasické literárněvědné, mediálněteoretické i psychologické texty.
Z angličtiny přeložil Petr Fantys.
Z angličtiny přeložil Petr Fantys.
PODĚKOVÁNÍ
ÚVOD
1. Orální charakter jazyka
Gramotné myšlení a orální minulost
Jak prosím?
"Orální literatura"?
2. Moderní objev primárně orálních kultur
Rané povědomí o orální tradici
Homérovská otázka
Objev Milmana Parryho
Následná a související díla
3. Některé psychodynamické vlastnosti orality
Vyřčené slovojako moc a čin
Člověk ví, co si dokáže vybavit: mnemotechnika a formule
Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování
(i) Spíše aditivnost než podřazování
(ii) Spíše kumulativnost než analýza
(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
(v) Blízkost přirozenému světu
(vi) Agonistický tón
(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní odstup
(viii) Homeostáza
(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Memorování v orální kultuře
Verbomotorický životní styl
Noetická role "těžkých" hrdinských postav a bizarních prvků
Niternost zvuku
Oralita, společenství a sakrálno
Slova nejsou znaky
4. Psaní mění strukturu vědomí
Nový svět autonomního diskurzu
Platon, psaní a počítače
Psaní je technologie
Co je "psaní" a "písmo"
Mnoho systémů písma, ale pouze jedna abeceda
Počátek gramotnosti
Od paměti k písemným záznamům
Některé vlastnosti textové dynamiky
Odstup, přesnost, grafolekt, magna vocabularia
Vzájemné působení: rétorika a místa
Vzájemné působení: literární jazyky
Vytrvalost orality
5. Tisk, prostor, uzavření
Převaha sluchu ustupuje převaze zraku
Prostor a význam
(i) Rejstříky
(ii) Knihy, obsahy a konkrétní označení
(iii) Povrch nesoucí význam
(iv) Typografický prostor
Další obecné důsledky
Tisk a uzavření: intertextovost
Post-typografie: elektronika
6. Orální paměť, dějová linie a charakterizace postav
Prvořadý význam dějové linie
Vyprávění a orální kultury
Orální paměť a dějová linie
Uzavření děje: od putování k detektivce
"Plastická" postava, psaní a tisk
7. Některé teorémy
Literární historie
Nová kritika a formalismus
Strukturalismus
Textualisté a dekonstruktivisté
Teorie řečových aktů a recepční teorie (reader-response theory)
Společenské vědy, filozofie, biblická studia
Oralita, psaní a člověk
"Média" versus lidská komunikace
Vnitřní obrat: vědomí a text
DOSLOV
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět
LITERATURA
REJSTŘÍK
ÚVOD
1. Orální charakter jazyka
Gramotné myšlení a orální minulost
Jak prosím?
"Orální literatura"?
2. Moderní objev primárně orálních kultur
Rané povědomí o orální tradici
Homérovská otázka
Objev Milmana Parryho
Následná a související díla
3. Některé psychodynamické vlastnosti orality
Vyřčené slovojako moc a čin
Člověk ví, co si dokáže vybavit: mnemotechnika a formule
Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování
(i) Spíše aditivnost než podřazování
(ii) Spíše kumulativnost než analýza
(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
(v) Blízkost přirozenému světu
(vi) Agonistický tón
(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní odstup
(viii) Homeostáza
(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Memorování v orální kultuře
Verbomotorický životní styl
Noetická role "těžkých" hrdinských postav a bizarních prvků
Niternost zvuku
Oralita, společenství a sakrálno
Slova nejsou znaky
4. Psaní mění strukturu vědomí
Nový svět autonomního diskurzu
Platon, psaní a počítače
Psaní je technologie
Co je "psaní" a "písmo"
Mnoho systémů písma, ale pouze jedna abeceda
Počátek gramotnosti
Od paměti k písemným záznamům
Některé vlastnosti textové dynamiky
Odstup, přesnost, grafolekt, magna vocabularia
Vzájemné působení: rétorika a místa
Vzájemné působení: literární jazyky
Vytrvalost orality
5. Tisk, prostor, uzavření
Převaha sluchu ustupuje převaze zraku
Prostor a význam
(i) Rejstříky
(ii) Knihy, obsahy a konkrétní označení
(iii) Povrch nesoucí význam
(iv) Typografický prostor
Další obecné důsledky
Tisk a uzavření: intertextovost
Post-typografie: elektronika
6. Orální paměť, dějová linie a charakterizace postav
Prvořadý význam dějové linie
Vyprávění a orální kultury
Orální paměť a dějová linie
Uzavření děje: od putování k detektivce
"Plastická" postava, psaní a tisk
7. Některé teorémy
Literární historie
Nová kritika a formalismus
Strukturalismus
Textualisté a dekonstruktivisté
Teorie řečových aktů a recepční teorie (reader-response theory)
Společenské vědy, filozofie, biblická studia
Oralita, psaní a člověk
"Média" versus lidská komunikace
Vnitřní obrat: vědomí a text
DOSLOV
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět
LITERATURA
REJSTŘÍK
ČESKÉ VYDÁNÍ KLASICKÉ KNIHY TECHNOLOGIZACE SLOVA
Až teprve psaní stvořilo člověka
Říká se, že jazyk a myšlení se navzájem podmiňují, protože každý jazyk s sebou nese odlišný a nezaměnitelný obraz světa Hranice našeho jazyka jsou hranice našeho světa. Avšak toto tvrzení je příliš obecné a dá se vykládat různě. Navíc nechává bez povšimnutí jistou důležitou otázku: jaký jazyk? Je totiž zřejmé, že evropská kultura je historicky vzato přinejmenším dvojí: orální, v níž vládne mluvená řeč a chybí znalost písma, a textová, které dominuje jazyk psaný.
Dnes již klasická kniha Waltera J. Onga (1912 až 2003) Technologizace slova (nedávno ji vůbec poprvé v češtině nabídlo nakladatelství Karolinum), která vyšla poprvé v roce 1982 a stále provokuje svým názvem, se zaměřuje právě na tento rozdíl orálního a textového světa. Autorova teze, která říká, že psaní je technologie, pak úvahy o vztahu jazyka a myšlení posouvá do jiného, mnohem současnějšího světa, protože se snaží čelit i našemu předsudku, totiž sklonu chápat technologii jako oblast vzhledem k člověku vnější, jako nástroj, který sice člověk vyrábí pro své potřeby, avšak může jej jako vzpurné koště čarodějova učně kdykoli odložit.
Myslíme prostorově
V první řadě jde Ongovi o to, aby vůbec odkryl svět orální kultury, který vždy už vidíme zkresleně pohledem kultury textu, a aby ukázal jeho zvláštní rysy, tedy jeho svébytnost, kterou si dnes - zvyklí na noviny, knihy a obrazovky počítačů jako cosi zcela přirozeného -stěží uvědomujeme. Náš způsob chápání je poznamenán kulturou psaných textů, technologií písma, jež mluvené slovo jednou provždy proměnila ve vizuální zkušenost, a proto myslíme spíše v prostorových vztazích než v čase, jehož prchavost právě písmo překonalo. A jestliže myšlení velmi těsně souvisí s pamětí, pak orální kultura myslí nutně nějak jinak.
Ve světě mluveného slova neexistuje nic jako nehybný a jednou provždy zafixovaný obraz myšlenky, zvuk nelze zastavit v jeho míjení a zmocnit se ho. "Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese." Věta zaniká, sotva je vyslovena, slovo je spíše událost než věc, jež se dá analyzovat.
Vědění, jehož základem je vždy schopnost uchovávat znalosti, je proto odkázáno na nejrůznější mnemotechnické prostředky, předává se formou recitování příběhů, tradování pouček, hádanek a přísloví, stručných naučení; sděluje se výhradně ústní komunikací, která se však odehrává v určité situaci a v konkrétním kontextu, jemuž se vědění přizpůsobuje. Minulost je těsně spjata s přítomností, protože orální kultura se zbavuje vzpomínek, které již nemají význam pro přítomnost; její "literatura", jak se ústně traduje, se vždy znovu a znovu přizpůsobuje situacím. Myšlení má jinou strukturu, protože je třeba myslet tak, aby bylo možné si myšlenku zapamatovat, odtud rytmické vzorce, aliterace a asonance, antiteze a různé formy opakování či připomínání.
Text jako mapa světa
Naproti tomu vynález písma vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat vědění jako uspořádaný systém, v němž je možné kdykoli vyhledat uložené znalosti, přehledně je skládat k sobě, analyzovat. Text je už ze své povahy tabulka, správa informací pomocí indexů a grafických map. Paměť, jejíž oporou jsou texty, je cosi jako archiv, v němž je vše uložené kdykoU přístupné.
Písemné záznamy mluvy už nejsou vázané na kontext a situaci promluvy, dovolují odstup od světa, o kterém mluví, umožňují jeho logickou analýzu. Mluvíli "lite-rát", je jeho řeč poznamenána kulturou textu: má logickou stavbu, vyhýbá se opakování již řečeného, postupuje přímo k závěru.
Písmo a texty, které na jeho základě vznikají, podle Onga jasně naznačují, že technologie nejsou pouhými vnějšími pomůckami, nýbrž že rovněž způsobují proměnu lidského vědomí, a tedy i lidského chápání a osvojování světa. Ve svých závěrech jde dokonce tak daleko, že v jeho očích je jedním z důsledků technologie psaní i vznik moderní vědy. Ta je totiž možná teprve tehdy, lze-li spojit přesné pozorování s přesným popisem složitých procesů a předmětů. Paradoxně tak svět textové kultury otevírá "hypervizualizovaný" prostor nového typu vědění formou uzavřených systémů - typografie se nesnáší se vším, co je fyzicky neúplné, myšlenku předvádí jako uzavřenou, hotovou a autonomní, protože nezávislou na původci i čtenáři.
Na straně druhé však písmo a tisk dává možnost soukromí: čtenář se svou knihou se stahuje do ústraní, čte sám pro sebe, vztahuje se sám k sobě; individualismus a důraz na osobnost přichází teprve s technologizací slova.
Slovo je technologie
Walter J. Ong napsal hodně knih, v nichž se zabýval také antropologií, renesančním rasismem anebo lierámí teorií (právě ve vztahu ke kultuře textu), avšak Technologizace slova z roku 1982 je z nich nejoriginálnější. Nejen tím, co říká, ale rovněž tím, co je v ní nedořečené. Ong používá slovo "technologie", protože se vyhýbá pojmu "médium" Tvrdí totiž - zjevně oprávněně -, že pojem média je zavádějící, pokud předpokládá jednosměrné přenášení informací od odesilatele k příjemci. Lidská komunikace je složitější, patří k ní zpětná vazba: to, co říkám, závisí na tom, s kým mluvím; očekávaná reakce druhého utváří nejen formu, nýbrž i obsah řečeného. "Komunikace je intersubjektivní. Mediální model nikoli."
Dodejme k tomu: je možné, že dnes tak populární démonizace médií je způsobena právě tímto až příliš redukovaným "mediálním" modelem řeči. A v tomto důrazu na zpětnou vazbu se Ong stýká s pozdější teorií sociálních systémů Niklase Luhmanna.
Ong technologii rehabilituje, protože ji chápe nejen jako nástroj organizace vědění, nýbrž jako sám moment vývoje člověka a jeho poznávání světa: písmo a tištěné texty člověk "intemalizuje", tedy osvojuje si je jako specifickou strukturu, umožňující jinou "čitelnost" světa a správu informací o něm. Texty nejen používáme, ale v textech myslíme a jakožto text organizujeme i mluvené slovo: naše oralita je tedy vždy sekundární.
Ongova klasická kniha jistě také zjednodušuje, některé orální kultury nechává stranou (indickou, čínskou), ale její význam spočívá v perspektivách, které otevřela. Jednou z nich rozvíjí i Louis Armand ve svých esejích Literate Technologies, které loni anglicky vydalo nakladatelství Karolinum: na Onga je možné kriticky navázat, jeho tezi rozšířit a říci, že již slovo jako takové je určitá technologie, pokud - ať mluvené či psané - vytváří odstup od světa a současně umožňuje jeho racionální osvojování, mít nejen určitý obraz o světě, ale také o sobě samém. A v tomto ohledu je pak technologie moment "antropogeneze" - vzniku a vývoje člověka, dokonce podmínka její možnosti.
Miroslav Petříček, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 2. - 4. března 2007, KULTURA PLUS str. 13
Za všechno může čas a přesun od orality ke gramotnosti
Nakladatelství Karolinum vydalo překlad pozoruhodné knihy amerického kněze a literárního teoretika Waltera J. Onga (1912-2003), která poprvé vyšla roku 1982 pod názvem Orality and Literacy: The Technologizing of the Word. Český titul Technologizace slova je snad efektní, ale poněkud zavádějící: původní název knihy ochudil o jeho první část, která by se snad bez problému dala adaptovat jako "Oralita a gramotnost". Samotný překlad anglisty Petra Fantyse je ale, jistě i díky "přátelskosti" originálu, srozumitelný a plynulý, vsazený do vhodně zvolené a úhledné grafické úpravy konceptuálního umělce a grafika Jana Šerých. V čem je Ongova kniha pozoruhodná? Poctivý badatel, který již předtím zasadil zářezy v několika oblastech výzkumu (především katolictví a středověká rétorika) a kterého bychom těžko mohli podezírat ze snahy o efektní aplikacionismus, využil princip McLuhanova mediocentrismu v literární vědě. Ta si podle Onga dosud příliš výrazně nekladla otázku, do jaké míry samotné médium ovlivnilo a ovlivňuje obsahy literárních textů a obecněji jakýchkoli sdělení. Médium přitom Ong spolu s McLuhanem chápe v širokém smyslu, je jím tedy jak hlas, tak i písmo, později knihtisk a ještě později elektronická média (která jsme nejvíce zvyklí pojímat jako média). Technologizace slova se čte jako v peřinkách, až si čtenář říká: je to přece tak intuitivní a známé z naší běžné zkušenosti, že jakékoli sdělení ovlivňuje to, zda je máme napsat, či říct. Učili jsme se to v hodinách slohu jako rozdíl mezi mluveným a písemným projevem, ale od té doby jako bychom na to zapomněli. Ong před námi sugestivně a zároveň jednoduše rozlouskne skořápku problému a my zůstaneme užaslí jako Popelka před novými šaty: snažíme se s autorem představit si, že dosud neznáme písmo, a jediným možným způsobem sdělení je sdělení orální. Jaký to bude mít vliv na naše vyjadřování a jaký efekt na způsob našeho myšlení? Je vůbec možné pro nás, kteří jsme natolik prosyceni gramotností, představit si myšlení negramotných kultur?
Částečně ano, a právě o to se snaží Ong v první části své knihy. Zde jednak ve stopách Parryho a Havelocka, badatelů v oblasti řeckých literárních a protoliterárních památek, a jednak na základě výzkumů současných převážně orálních kultur traktuje několik charakteristických rysů orality: aditivnost, kumulativnost, redundantnost, konzervativismus, blízkost přirozenému světu, agonismus, homeostaze a situačnost. Ong upozorňuje, že základní vlastností děl orálních kultur ponejvíce bylo a je využití rétorických formulí, časem ověřených a všem známých klišé. Poté se již rozepisuje o charakteristikách písma a tisku: jsou jimi například analytická přesnost, linearita, uzavřenost a zdání definitivnosti, rozprostranění, odstup od autora atd. Tyto vlastnosti mají vliv na způsob recepce a chování čtenáře - z hromadných shromáždění "u ohně", kde lidé naslouchali příběhům orátora, zbývají osamělé ostrůvky samostatného tichého čtení. Zákonitě tedy dochází i k přesunu kanálu poznávání ze sluchových na vizuální recepční smysly. Čtenářský individualismus ovlivňuje i postupné utváření moderního subjektu, ale umožňuje také diverzifikaci a kvantifikaci vědění, která stojí za složitou strukturací moderní společnosti a umožňuje nejen vznik kapitalismu, ale například i moderního umění, nových médií nebo soukromého vlastnictví a autorských práv. Posun od orality ke gramotnosti zkrátka ovlivňuje, nebo alespoň spoluovlivňuje nejen způsob vyjadřování, ale všechno od vzdělanosti přes chápání sebe sama až po transformaci společnosti (a vice versa, přiznává autor). Se vznikem a zmasověním elektronických médií (mezi něž ovšem Ong ještě nezařazuje internet) pak podle amerického literárního teoretika docházi k jakémusi flashbacku, který nazývá sekundární oralitou: jde o oralitu umožněnou na základě gramotnosti (srovnání s Flusserovými technickými obrazy je nasnadě). Přestože Ong svým důrazem na vývoj od orality ke gramotnosti rýsuje jakousi teleologii, netvrdí, že by byla lepší oralita, gramotnost, nebo snad sekundární oralita. Spíše se mu zdá, že tyto principy v současnosti koexistují a vzájemně se doplňují: oralita stále přetrvává v dětské fázi vývoje člověka nebo v jeho dospělých snech.
Střízlivý, ale i živý vědecký diskurs, úcta k předchozím badatelským výsledkům, celostnost a interdisciplinárnost přístupu, přehledná tezovitá struktura a další a další prvky činí z Technologizace slova nadmíru užitečnou a inspirativní příručku pro každého surfera vesmírem společenských věd.
Jaroslav Balvín ml., HOST, 4/2007, str. 77-8
Mezi textem a oralitou
Dnes již klasická kniha Waltera J. Onga Technologizace slova se zabývá psychologickými, mediálními i literárněvědnými aspekty, provázejícími přechod mluvené kultury ke kultuře písma a znaků.
Cesty (de)rétorizace slova
Walter J. Ong se ve své knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč (1982) snaží postihnout onen pronikavý zásah do struktury vědomí člověka, spočívající v objevu hláskové abecedy a tisku; zatímco pro orálního člověka je kosmos plynoucím světem událostí (v jehož středu stojí on, umbilicus mundi) a slovo je prchavým zvukem - a tedy přítomným činem -, gramotný člověk vnímá slovo i svět jako cosi, co se mu rozprostírá před očima a co je zároveň možné, jako je tomu u textu či moderního atlasu, podrobit zkoumání a zpětné reflexi, cosi, co teprve fixováno získává platnost. Tento přerod "prehistorického" v historické vědomí je přitom změnou natolik zásadní, že orální mentalita je západní představivosti již téměř nedostupná. Ongova kniha nám tak paradoxně, přes veškerou pozornost věnovanou formám orality, pomáhá lépe pochopit způsoby myšlení člověka vládnoucího (a ovládaného) písmem a tiskem, člověka "Gutenbergovy galaxie".
Pozdní objev orality
Teoretik řečových forem (a katolický duchovní) Walter Jackson Ong (1912-2003) ve své práci čerpá z poměrně rozsáhlé literatury věnované problematice ústní slovesnosti, rétoriky a orálních tradic a jejich vztahů k vytváření textů a k mentalitám kultur znalých písma, potažmo tisku (Havelock, Parry, Goody). Právě Ongova monografie se však vzhledem k tématu stala knihou zřejmě nejvlivnější, a to především díky ucelenosti koncepce představující přechod od orálních kultur ke kulturám chirografickým, respektive typografickým a také naléhavosti, s níž Ong poukazuje na přehlížení či potlačování orality v západní literární vědě a filosofii. Příkladem této "slepoty" okcidentální vědy může být paradoxní vztah Platóna k písmu. Tento řecký filosof, ocitající se na historickém přelomu mezi světem orality a světem liter, vyjadřuje vůči psaní výhrady pozoruhodně podobné těm, jež dnes často vyslovujeme proti počítačům: počítače, stejně jako písmo, říká se, škodí paměti, jsou nelidské, nemají schopnost živě reagovat; abstrahující a analytické postupy Platónovy kritiky, a jeho myšlení obecně, tvrdí Ong, jsou však v první řadě umožněny právě technologií písma, která již "zvnitřněla", tedy stala se sama součástí myšlenkových a argumentačních postupů.
Podobná nevšímavost vůči zásadním rozdílům mezi strukturami orálního a gramotného vědomí a řeči, jakou můžeme sledovat v (post)antické filosofii, charakterizuje i literární vědu; to dokládá Ong na příkladu staletí tradovaných chybných výkladů Iliady a Odysseje, opomíjejících fakt, že tyto eposy jsou písemným záznamem původně ústních vyprávění, a jsou tedy zásadně strukturovány mnemotechnikami a slovními formulemi rapsódů. Západní věda, říká Ong, dosud nereflektuje, jak rozsáhlé důsledky pro struktury vědomí má znalost, respektive neznalost písma, a na všechna slova, ať vyřčená či psaná, automaticky aplikuje vizuální představu značky či znaku (signum, původně ?prapor?), představu, která však může vyvstat až se vznikem písma; v tomto bodě se Ongova opozice psaného a mluveného částečně stýká s Derridovou kritikou logocentrismu. Ongovu knihu pak můžeme snadno kontextualizovat vzhledem k jistému paradigmatickému zlomu, který výrazně poznamenává vývoj západních humanitních věd od konce šedesátých let 20. století, změnou vyznačující se postkoloniálním hlediskem, zájmem o kategorii kulturní jinakosti, o "divošské" či "primitivní" kultury (kterým Ong říká orální), ale také "smrtí" autora, zrodem čtenáře a hledáním přesahů mezi texty: obratem k intertextovosti.
Logika konkrétna
Základní teorémy Ongovy koncepce jsou obsaženy v kapitolách Některé psychodynamické vlastnosti orality a Psaní mění strukturu vědomí. V první jmenované kapitole sestavuje Ong vlastnosti orálně versus textově založeného myšlení a vyjadřování do jakýchsi binárních opozic, přičemž na straně orálního myšlení a řeči se ocitá přiřazování, mnohomluvnost, blízkost přirozenému světu, agonistický tón (rétorický duch utkání) či operativně situační myšlení, zatímco na straně kultur písma se uplatňuje podřazování, analýza, odstup, abstraktnost atd. Například rozdíl mezi aditivností a podřazováním je patrný ve dvou anglických verzích Bible, Douayské, která zachovává jistá orální rezidua a je bližší "aditivnímu" hebrejskému originálu, a New American Bible, která je již produktem typografické kultury; první překládá hebrejské wa nebo we důsledně jako "a", druhá používá na týchž místech "a", "když", "pak", "zatímco", "tudíž". (Podobný rozdíl nalezneme i mezi Kralickou biblí a pozdějšími českými překlady.)
Protiklad abstraktního a situačního myšlení pak dokládá Ong pomocí výzkumů A. R. Luriji, který získával údaje o orálních noetických procesech na základě rozhovorů s negramotnými a pologramotnými lidmi z oblastí Uzbekistánu a Kirgizie. Zatímco lidé znalí písma budou ze skupiny obrázků kladiva, pily, polena, sekyry vyřazovat polena (a uvažovat tedy v kategoriálních pojmech logiky), myšlení orálního člověka bude vždy situační: pilou se dřevo rozřeže na polena, polena se rozštípou sekyrou; nehodí se tedy kladivo. Ong přitom zdůrazňuje, že lidé neznalí písma nejsou "méně inteligentní" či "nelogičtí", a vyzdvihuje jejich jinakost i schopnost pozoruhodných myšlenkových a tvůrčích výkonů (viz např. popisy přednesů Eposu o Mwindovi konžského lidového vypravěče Candi Rurekeho). Tyto výkony však nejsou podmíněny možnostmi písma, které znehybňuje a rozmisťuje zvuky v prostoru, umožňuje zpětný pohyb v textu a obecněji analytický rozklad na části, které je možno uspořádávat a nově přeskupovat; vycházejí naopak ze zvukovosti, "niternosti" mluveného slova, nutnosti mnemotechnik a konvenčního vyjadřování, používání předem daných trsů slov. V Homérovi je Odysseus vždy polyméçtis (lstivý) jednak kvůli metrickému schématu, jednak ale proto, že ustálené formule jsou pro orální vyjadřování nezbytné; v 1. knize Mojžíšově se vypráví, jak "Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha"; příběh, opakování, rytmický pohyb, vyrůstající ze senzibility orálního člověka, podporují mnemotechnické procesy - zachovávají genealogii; seznam či výčet, který by si na témže místě představil gramotný člověk, je plodem kultury typografické.
Slovo jako čin?
Ongova přehledná polarizace textovosti a orality (na jedné straně se postupně shlukuje izolace, odosobnění, analýza, zrak, dělení, smrt, na druhé pak začlenění, socializace, syntéza, sluch, sloučení, život) se vystavuje námitce přílišného zobecnění, nedostatečného zohlednění přechodů či křížení mezi oběma "principy". Výhrady vyvolává také jejich absolutizace, kdy příliš mnoho historicky vývojových činitelů, určujících pohyb zmiňovaných společností a epoch, je převedeno na dva základní jmenovatele psanosti a mluvenosti. Také obraz vývoje od stavu primární orality přes reziduální oralitu až k vyspělé gramotnosti (se sekundární oralitou rozhlasu a televize) se ve svém celku zdá příliš uspořádaný; vhodnější by zřejmě mnohde bylo psát o napětích mezi světem orálním a textovým, spíše než implikovat jaksi lineární přechod od jednoho k druhému v řetězu příčin a důsledků. Přesto je Ongova kniha svým širokým záběrem nejen skvělým popisem postupné technologizace slova, ale též vynikajícím zdrojem pojmů, příkladů a teorémů, inspirací k reflexi skrytějších vývojových i oborových souvislostí, stejně jako podnětem k uvědomění si principiálního určení našeho vlastního uvažování tím, že je řeč fixována v prostoru.
Otevírání "fixovaného" textu, snahy o rozšiřování i smývání hranic textů mohou být neseny i nostalgií po netextové, orální kultuře, po možnosti situačně operativního myšlení, slovu jako činu: po světu orality. Ong touto nostalgií netrpí, jeho tón je polemický a kultury mluveného slova neidealizuje. Poukazuje ostatně na to, že touhu zakoušejí i "ti druzí": touhu po ovládnutí písma a postupů myšlení spjatých s psaním a textualitou. Ongova kniha pak mimo jiné ukazuje, že šťastné prolínání obou kultur není dost dobře možné: na jedné straně stačí ke "kontaminaci", "umazání se" písmem jen nepatrná "dávka" gramotnosti; na straně druhé je oralita v textu vždy samozřejmě jaksi fiktivní. Zároveň se však zdá, že mluvenost není - a ani nemůže být - nenávratně ztracena; orální způsoby myšlení a vyjadřování jsou přítomny v každé, sebevíce textové kultuře i v každém textu.
Richard Müller, A2 kulturní týdeník, 23/2007
Knihy bez kritického zhodnocení
Technologizace slova od Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování od Joshuy Meyrowitze jsou na první pohled nepodobné knihy. Ongovi se v tomto čísle věnuje i Richard Müller (s. 6), který ho však čte především jako literární vědec. Tato recenze jej nahlíží zejména z pohledu teorie médií.
Knihy Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování Joshuy Meyrowitze vyšly původně v osmdesátých letech, ale co se přístupu i vyznění týče, spadají spíše do myšlenkového milieu šedesátých let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce padesátých let, kdy byl McLuhanovým studentem. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzivním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme tak údajně do McLuhanovy "globální vesnice".
Ongova ideologičnost
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný, a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o "umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Walter J. Ong byl katolickým knězem a teologem, jeho preference pro mluvené slovo jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o poznání vtipnější) děl přehlížejí a při nejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Nová média
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzovu pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakladatelství Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na dobově převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze zkřížit jej s McLuhanem (a propojit tak mikro- a makrosociologickou perspektivu). Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17). Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké stahuje Meyrowitze zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.
Tomáš Dvořák, A2 kulturní týdeník, 23/2007
Poradci mediálních poradců
Řada českých politiků v poslední době zoufale manévruje mezi skutečností a zdáním; jediným důvodem (či spíše výmluvou) jejich selhání se zdá být "virtuální realita": umělá, vykonstruovaná, zmanipulovaná - totiž mediovaná skutečnost. Více či méně explicitní poukazy na rozdíl mezi tím, jak se věci doopravdy mají a jak jsou prezentovány, na hranici mezi scénou a zákulisím, se stávají stále častěji argumenty v debatách. Tyto někdy až zoufale triviální (přitom do značné míry jistě programové) odsudky a povzdechy v sobě skrývají určité předpoklady o vztazích a vzájemných vlivech mezi médii a společností. Projevují se přirozeně nejen v politice. Tyto předpoklady mají velmi dlouhou tradici a prosazují se nejen v reflexích účastníků různých mediálních situací, jsou pevně zakotveny i v akademickém zkoumání médií a jejich účinků.
Nakladatelství Karolinum vydalo dvě knihy, jež k posílení této tradice rozlišování mezi autentickým a neautentickým, přirozeným a vykonstruovaným, pravdou a lží značně přispěly. Práce Waltera J. Onga Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč vyšla původně roku 1982, Joshua Meyrowitz vydal svou studii Všude a nikde: Vliv elektronických médií na sociální chování o tři roky později. Oba texty přitom co se přístupu i vyznění týče spadají spíše do myšlenkového milieu 60. let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce 50. let, kdy byl studentem McLuhana. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzívním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme do McLuhanovy "globální vesnice".
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Katolický kněz a teolog Ong se vyjádří zcela jasně: "Zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence ... V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo" (s. 88-89). Preference jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o oznání vtipnější) děl přehlížejí a přinejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Ongův text je dogmatický i na jiné rovině: definuje si základní koncepce týkající se povahy různých médií a jejich vlivu na lidskou psychiku a společnost a jakýkoli fenomén pak vysvětluje neustalým opakováním těchto několika tezí. Jeho text je proto do značné míry předvídatelný. Podobně zachází i s myšlenkami jiných autorů: buďto je ze svého rámce naprosto vylučuje, anebo je do nich (často za cenu značného zkreslení) integruje. Zvlášť markantní je to v případě francouzského poststrukturalismu, který přitom k otevřené a kritické konfrontaci přímo vybízí: vedle technologického determinismu Onga, McLuhana aj. představuje druhý hlavní proud uvažování o psaní a písmu v 2. polovině 20. století. Derridovské kritice "metafyziky přítomnosti" a z ní vycházejícího upřednostňování mluveného před psaným přitom Ong nemá šanci uniknout.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Petr A. Bílek v doslovu extrapoluje tento přístup i do oblasti nových médií: "v lektronických médiích ... se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovně jedinečnost, neopakovatelnost toho, jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy..." (s. 206). Budiž, tištěná kniha se jistě ke všem čtenářům dostane v identické a neměnné podobě, proč by však nutně měla být i všechna čtení téže knihy identická a neměnná, jak se zde předpokládá?
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzově pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakl. Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na v jeho době převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze propojit jej s McLuhanem. Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17)". Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké Meyrowitze stahuje zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, kupř. otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.
Tomáš Dvořák, Teorie vědy 4/2006
Zdá se, že nejrůznější teorie o tajných spiknutích a skrytých skupinách, které postupně a nenápadně obsazují strategické pozice a získávají kontrolu nad nejvýznamnějšími oblastmi vědy, hospodářství i politiky, aby se pak zmocnily vlády nad světem, nejsou podle některých interpretů daleko od pravdy. Jednou z takových skupin je Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož členové jsou známi jako jezuité. Mezi jeho členy (nemluvě o těch tajných) jen ve dvacátém století patřili nejen teologové (to by jim snad nikdo nezazlíval), ale i zástupci mnoha dalších oborů, do nichž jezuité "lstivě" pronikli: paleontolog a evolucionista Pierre Teilhard de Chardin; přední západní odborník na zenovou meditaci Anthony de Mello; přední znalec ortodoxní spirituality Tomáš Špidlík; Timothy Healy, prezident New York Public Library; specialista na staré javánské jazyky Petrus Josephus Zoetmulder a další. Své pozice si vybudovali už i v oblasti kulturní historie, a to díky dvěma autorům: prvním z nich je česky zatím nevydaný Francouz Michel de Certeau, uznávaný kulturní kritik, historik náboženství v raném období modernity a náboženský myslitel, který ve svém díle spojoval, jak píše Wikipedie, "psychoanalýzu, filozofii a společenské vědy"; druhým Američan Walter Ong (1912 - 2003). Ten zastával post profesora anglické literatury a prezidenta společnosti Modern Language Association of America, což je prý nejmasovější vědecká organizace světa, a v této řadě jmen Ong jistě není ten nejméně významný a vlivný.
Ve své nejznámější knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč, přeložené již do 11 jazyků, poměrně srozumitelným a čtivým způsobem (v čemž ovšem podle pátračů po teoriích spiknutí může tkvít jeho proradnost) osvětluje rozdíl mezi slovem mluveným, slovem ručně psaným a slovem tištěným, a široce se věnuje i tomu, jak zásadně psaní mění strukturu lidského vědomí. Odvolává se přitom také na u nás známého ruského psychologa a fyziologa Alexandra Luriju. Ten ve svých experimentech ukázal, že negramotný dospělý člověk třeba skupinu předmětů, ze kterých má vybrat ty, které si jsou podobné, rozčlení jinak než člověk gramotný. Z obrázků kladiva, pily, polena a sekery, z nichž my bychom na základě abstraktních kategorií vyčlenili poleno, které jediné není pracovním nástrojem, ale materiálem na opracování, člověk nevládnoucí písmem a s tím spojeným sklonem k abstrakci uvažuje jinak. Pro něj je důležitější praktický přístup vázaný na konkrétní situaci, takže z daných předmětů vyřadí sekeru, a pilu použije na řezání polena, zatímco "se sekerou se tolik práce nenadělá". Toto pojetí Ong rozvíjí: gramotnost podle něj podporuje objektivní odstup a přesnost (zvláště ve vědě). Ong přitom nezastírá, že je katolickým teologem, když zdůrazňuje, že "zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence. V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo". Jeden z českých recenzentů na základě toho chce Onga demaskovat jako dogmatika, protože jeho spisy údajně prozrazují "silnou a zásadní ideologičnost" a jsou "pevně zasazeny v náboženském dogmatu", jsou prý nesené "eschatologickou vizí původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), a "snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet". Ongovi nepomáhá opakované zdůrazňování, že "technologie, u níž došlo k patřičnému zvnitřnění, neznehodnocuje lidský život, nýbrž naopak zvyšuje jeho úroveň". Písmo chápe opravdu (stejně jako Derrida) ambivalentně: podle něj úzce souvisí se smrtí (viz biblický citát "Litera zabíjí, ale Duch dává život"), ovšem hlavně v tom slova smyslu, že text musí být nejprve odstraněn z lidského přirozeného světa, stát se neměnným a strnulým, aby se mohl stát věčným a mohl se "znovu probouzet do neomezeného množství živých kontextů". Ong také připomíná, jak bylo písmo významné také pro intenzivní zkoumání sebe sama, ani křesťanská introspekce by bez něj nebyla možná a nevznikla by bez něj díla jako Vyznání svatého Augustina nebo Vlastní životopis sv. Terezie z Lisieux. To se ovšem netýká jen tzv. světců, Ong cituje svědectví, podle kterého si "téměř každý gramotný puritán vedl nějaký deník".
Pokud je ale někdo vzdělaný kněz a jezuita, a navíc nezatracuje protestanty, je pro mnoho lidí, zvláště v Čechách, ještě více podezřelý, než kdyby to byl kněz hloupý. Je možné Ongovi vyčítat, že jeho teze neplatí pro všechny kultury světa (jak to u nás udělal indolog L. Ondračka). Ovšem zaměňovat či spojovat Ongovu víru v katolická dogmata s dogmatičností a ideologičností vědeckou je krok, který bohužel je u některých věřících oprávněný, ale u Onga určitě neplatí, a spíše zavání vlastní nepřiznanou ideologičností onoho hrdého českého bojovníka proti "náboženskému dogmatu".
Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, sekce: knihy - recenze, 29.9. 2008
Až teprve psaní stvořilo člověka
Říká se, že jazyk a myšlení se navzájem podmiňují, protože každý jazyk s sebou nese odlišný a nezaměnitelný obraz světa Hranice našeho jazyka jsou hranice našeho světa. Avšak toto tvrzení je příliš obecné a dá se vykládat různě. Navíc nechává bez povšimnutí jistou důležitou otázku: jaký jazyk? Je totiž zřejmé, že evropská kultura je historicky vzato přinejmenším dvojí: orální, v níž vládne mluvená řeč a chybí znalost písma, a textová, které dominuje jazyk psaný.
Dnes již klasická kniha Waltera J. Onga (1912 až 2003) Technologizace slova (nedávno ji vůbec poprvé v češtině nabídlo nakladatelství Karolinum), která vyšla poprvé v roce 1982 a stále provokuje svým názvem, se zaměřuje právě na tento rozdíl orálního a textového světa. Autorova teze, která říká, že psaní je technologie, pak úvahy o vztahu jazyka a myšlení posouvá do jiného, mnohem současnějšího světa, protože se snaží čelit i našemu předsudku, totiž sklonu chápat technologii jako oblast vzhledem k člověku vnější, jako nástroj, který sice člověk vyrábí pro své potřeby, avšak může jej jako vzpurné koště čarodějova učně kdykoli odložit.
Myslíme prostorově
V první řadě jde Ongovi o to, aby vůbec odkryl svět orální kultury, který vždy už vidíme zkresleně pohledem kultury textu, a aby ukázal jeho zvláštní rysy, tedy jeho svébytnost, kterou si dnes - zvyklí na noviny, knihy a obrazovky počítačů jako cosi zcela přirozeného -stěží uvědomujeme. Náš způsob chápání je poznamenán kulturou psaných textů, technologií písma, jež mluvené slovo jednou provždy proměnila ve vizuální zkušenost, a proto myslíme spíše v prostorových vztazích než v čase, jehož prchavost právě písmo překonalo. A jestliže myšlení velmi těsně souvisí s pamětí, pak orální kultura myslí nutně nějak jinak.
Ve světě mluveného slova neexistuje nic jako nehybný a jednou provždy zafixovaný obraz myšlenky, zvuk nelze zastavit v jeho míjení a zmocnit se ho. "Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese." Věta zaniká, sotva je vyslovena, slovo je spíše událost než věc, jež se dá analyzovat.
Vědění, jehož základem je vždy schopnost uchovávat znalosti, je proto odkázáno na nejrůznější mnemotechnické prostředky, předává se formou recitování příběhů, tradování pouček, hádanek a přísloví, stručných naučení; sděluje se výhradně ústní komunikací, která se však odehrává v určité situaci a v konkrétním kontextu, jemuž se vědění přizpůsobuje. Minulost je těsně spjata s přítomností, protože orální kultura se zbavuje vzpomínek, které již nemají význam pro přítomnost; její "literatura", jak se ústně traduje, se vždy znovu a znovu přizpůsobuje situacím. Myšlení má jinou strukturu, protože je třeba myslet tak, aby bylo možné si myšlenku zapamatovat, odtud rytmické vzorce, aliterace a asonance, antiteze a různé formy opakování či připomínání.
Text jako mapa světa
Naproti tomu vynález písma vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat vědění jako uspořádaný systém, v němž je možné kdykoli vyhledat uložené znalosti, přehledně je skládat k sobě, analyzovat. Text je už ze své povahy tabulka, správa informací pomocí indexů a grafických map. Paměť, jejíž oporou jsou texty, je cosi jako archiv, v němž je vše uložené kdykoU přístupné.
Písemné záznamy mluvy už nejsou vázané na kontext a situaci promluvy, dovolují odstup od světa, o kterém mluví, umožňují jeho logickou analýzu. Mluvíli "lite-rát", je jeho řeč poznamenána kulturou textu: má logickou stavbu, vyhýbá se opakování již řečeného, postupuje přímo k závěru.
Písmo a texty, které na jeho základě vznikají, podle Onga jasně naznačují, že technologie nejsou pouhými vnějšími pomůckami, nýbrž že rovněž způsobují proměnu lidského vědomí, a tedy i lidského chápání a osvojování světa. Ve svých závěrech jde dokonce tak daleko, že v jeho očích je jedním z důsledků technologie psaní i vznik moderní vědy. Ta je totiž možná teprve tehdy, lze-li spojit přesné pozorování s přesným popisem složitých procesů a předmětů. Paradoxně tak svět textové kultury otevírá "hypervizualizovaný" prostor nového typu vědění formou uzavřených systémů - typografie se nesnáší se vším, co je fyzicky neúplné, myšlenku předvádí jako uzavřenou, hotovou a autonomní, protože nezávislou na původci i čtenáři.
Na straně druhé však písmo a tisk dává možnost soukromí: čtenář se svou knihou se stahuje do ústraní, čte sám pro sebe, vztahuje se sám k sobě; individualismus a důraz na osobnost přichází teprve s technologizací slova.
Slovo je technologie
Walter J. Ong napsal hodně knih, v nichž se zabýval také antropologií, renesančním rasismem anebo lierámí teorií (právě ve vztahu ke kultuře textu), avšak Technologizace slova z roku 1982 je z nich nejoriginálnější. Nejen tím, co říká, ale rovněž tím, co je v ní nedořečené. Ong používá slovo "technologie", protože se vyhýbá pojmu "médium" Tvrdí totiž - zjevně oprávněně -, že pojem média je zavádějící, pokud předpokládá jednosměrné přenášení informací od odesilatele k příjemci. Lidská komunikace je složitější, patří k ní zpětná vazba: to, co říkám, závisí na tom, s kým mluvím; očekávaná reakce druhého utváří nejen formu, nýbrž i obsah řečeného. "Komunikace je intersubjektivní. Mediální model nikoli."
Dodejme k tomu: je možné, že dnes tak populární démonizace médií je způsobena právě tímto až příliš redukovaným "mediálním" modelem řeči. A v tomto důrazu na zpětnou vazbu se Ong stýká s pozdější teorií sociálních systémů Niklase Luhmanna.
Ong technologii rehabilituje, protože ji chápe nejen jako nástroj organizace vědění, nýbrž jako sám moment vývoje člověka a jeho poznávání světa: písmo a tištěné texty člověk "intemalizuje", tedy osvojuje si je jako specifickou strukturu, umožňující jinou "čitelnost" světa a správu informací o něm. Texty nejen používáme, ale v textech myslíme a jakožto text organizujeme i mluvené slovo: naše oralita je tedy vždy sekundární.
Ongova klasická kniha jistě také zjednodušuje, některé orální kultury nechává stranou (indickou, čínskou), ale její význam spočívá v perspektivách, které otevřela. Jednou z nich rozvíjí i Louis Armand ve svých esejích Literate Technologies, které loni anglicky vydalo nakladatelství Karolinum: na Onga je možné kriticky navázat, jeho tezi rozšířit a říci, že již slovo jako takové je určitá technologie, pokud - ať mluvené či psané - vytváří odstup od světa a současně umožňuje jeho racionální osvojování, mít nejen určitý obraz o světě, ale také o sobě samém. A v tomto ohledu je pak technologie moment "antropogeneze" - vzniku a vývoje člověka, dokonce podmínka její možnosti.
Miroslav Petříček, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 2. - 4. března 2007, KULTURA PLUS str. 13
Za všechno může čas a přesun od orality ke gramotnosti
Nakladatelství Karolinum vydalo překlad pozoruhodné knihy amerického kněze a literárního teoretika Waltera J. Onga (1912-2003), která poprvé vyšla roku 1982 pod názvem Orality and Literacy: The Technologizing of the Word. Český titul Technologizace slova je snad efektní, ale poněkud zavádějící: původní název knihy ochudil o jeho první část, která by se snad bez problému dala adaptovat jako "Oralita a gramotnost". Samotný překlad anglisty Petra Fantyse je ale, jistě i díky "přátelskosti" originálu, srozumitelný a plynulý, vsazený do vhodně zvolené a úhledné grafické úpravy konceptuálního umělce a grafika Jana Šerých. V čem je Ongova kniha pozoruhodná? Poctivý badatel, který již předtím zasadil zářezy v několika oblastech výzkumu (především katolictví a středověká rétorika) a kterého bychom těžko mohli podezírat ze snahy o efektní aplikacionismus, využil princip McLuhanova mediocentrismu v literární vědě. Ta si podle Onga dosud příliš výrazně nekladla otázku, do jaké míry samotné médium ovlivnilo a ovlivňuje obsahy literárních textů a obecněji jakýchkoli sdělení. Médium přitom Ong spolu s McLuhanem chápe v širokém smyslu, je jím tedy jak hlas, tak i písmo, později knihtisk a ještě později elektronická média (která jsme nejvíce zvyklí pojímat jako média). Technologizace slova se čte jako v peřinkách, až si čtenář říká: je to přece tak intuitivní a známé z naší běžné zkušenosti, že jakékoli sdělení ovlivňuje to, zda je máme napsat, či říct. Učili jsme se to v hodinách slohu jako rozdíl mezi mluveným a písemným projevem, ale od té doby jako bychom na to zapomněli. Ong před námi sugestivně a zároveň jednoduše rozlouskne skořápku problému a my zůstaneme užaslí jako Popelka před novými šaty: snažíme se s autorem představit si, že dosud neznáme písmo, a jediným možným způsobem sdělení je sdělení orální. Jaký to bude mít vliv na naše vyjadřování a jaký efekt na způsob našeho myšlení? Je vůbec možné pro nás, kteří jsme natolik prosyceni gramotností, představit si myšlení negramotných kultur?
Částečně ano, a právě o to se snaží Ong v první části své knihy. Zde jednak ve stopách Parryho a Havelocka, badatelů v oblasti řeckých literárních a protoliterárních památek, a jednak na základě výzkumů současných převážně orálních kultur traktuje několik charakteristických rysů orality: aditivnost, kumulativnost, redundantnost, konzervativismus, blízkost přirozenému světu, agonismus, homeostaze a situačnost. Ong upozorňuje, že základní vlastností děl orálních kultur ponejvíce bylo a je využití rétorických formulí, časem ověřených a všem známých klišé. Poté se již rozepisuje o charakteristikách písma a tisku: jsou jimi například analytická přesnost, linearita, uzavřenost a zdání definitivnosti, rozprostranění, odstup od autora atd. Tyto vlastnosti mají vliv na způsob recepce a chování čtenáře - z hromadných shromáždění "u ohně", kde lidé naslouchali příběhům orátora, zbývají osamělé ostrůvky samostatného tichého čtení. Zákonitě tedy dochází i k přesunu kanálu poznávání ze sluchových na vizuální recepční smysly. Čtenářský individualismus ovlivňuje i postupné utváření moderního subjektu, ale umožňuje také diverzifikaci a kvantifikaci vědění, která stojí za složitou strukturací moderní společnosti a umožňuje nejen vznik kapitalismu, ale například i moderního umění, nových médií nebo soukromého vlastnictví a autorských práv. Posun od orality ke gramotnosti zkrátka ovlivňuje, nebo alespoň spoluovlivňuje nejen způsob vyjadřování, ale všechno od vzdělanosti přes chápání sebe sama až po transformaci společnosti (a vice versa, přiznává autor). Se vznikem a zmasověním elektronických médií (mezi něž ovšem Ong ještě nezařazuje internet) pak podle amerického literárního teoretika docházi k jakémusi flashbacku, který nazývá sekundární oralitou: jde o oralitu umožněnou na základě gramotnosti (srovnání s Flusserovými technickými obrazy je nasnadě). Přestože Ong svým důrazem na vývoj od orality ke gramotnosti rýsuje jakousi teleologii, netvrdí, že by byla lepší oralita, gramotnost, nebo snad sekundární oralita. Spíše se mu zdá, že tyto principy v současnosti koexistují a vzájemně se doplňují: oralita stále přetrvává v dětské fázi vývoje člověka nebo v jeho dospělých snech.
Střízlivý, ale i živý vědecký diskurs, úcta k předchozím badatelským výsledkům, celostnost a interdisciplinárnost přístupu, přehledná tezovitá struktura a další a další prvky činí z Technologizace slova nadmíru užitečnou a inspirativní příručku pro každého surfera vesmírem společenských věd.
Jaroslav Balvín ml., HOST, 4/2007, str. 77-8
Mezi textem a oralitou
Dnes již klasická kniha Waltera J. Onga Technologizace slova se zabývá psychologickými, mediálními i literárněvědnými aspekty, provázejícími přechod mluvené kultury ke kultuře písma a znaků.
Cesty (de)rétorizace slova
Walter J. Ong se ve své knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč (1982) snaží postihnout onen pronikavý zásah do struktury vědomí člověka, spočívající v objevu hláskové abecedy a tisku; zatímco pro orálního člověka je kosmos plynoucím světem událostí (v jehož středu stojí on, umbilicus mundi) a slovo je prchavým zvukem - a tedy přítomným činem -, gramotný člověk vnímá slovo i svět jako cosi, co se mu rozprostírá před očima a co je zároveň možné, jako je tomu u textu či moderního atlasu, podrobit zkoumání a zpětné reflexi, cosi, co teprve fixováno získává platnost. Tento přerod "prehistorického" v historické vědomí je přitom změnou natolik zásadní, že orální mentalita je západní představivosti již téměř nedostupná. Ongova kniha nám tak paradoxně, přes veškerou pozornost věnovanou formám orality, pomáhá lépe pochopit způsoby myšlení člověka vládnoucího (a ovládaného) písmem a tiskem, člověka "Gutenbergovy galaxie".
Pozdní objev orality
Teoretik řečových forem (a katolický duchovní) Walter Jackson Ong (1912-2003) ve své práci čerpá z poměrně rozsáhlé literatury věnované problematice ústní slovesnosti, rétoriky a orálních tradic a jejich vztahů k vytváření textů a k mentalitám kultur znalých písma, potažmo tisku (Havelock, Parry, Goody). Právě Ongova monografie se však vzhledem k tématu stala knihou zřejmě nejvlivnější, a to především díky ucelenosti koncepce představující přechod od orálních kultur ke kulturám chirografickým, respektive typografickým a také naléhavosti, s níž Ong poukazuje na přehlížení či potlačování orality v západní literární vědě a filosofii. Příkladem této "slepoty" okcidentální vědy může být paradoxní vztah Platóna k písmu. Tento řecký filosof, ocitající se na historickém přelomu mezi světem orality a světem liter, vyjadřuje vůči psaní výhrady pozoruhodně podobné těm, jež dnes často vyslovujeme proti počítačům: počítače, stejně jako písmo, říká se, škodí paměti, jsou nelidské, nemají schopnost živě reagovat; abstrahující a analytické postupy Platónovy kritiky, a jeho myšlení obecně, tvrdí Ong, jsou však v první řadě umožněny právě technologií písma, která již "zvnitřněla", tedy stala se sama součástí myšlenkových a argumentačních postupů.
Podobná nevšímavost vůči zásadním rozdílům mezi strukturami orálního a gramotného vědomí a řeči, jakou můžeme sledovat v (post)antické filosofii, charakterizuje i literární vědu; to dokládá Ong na příkladu staletí tradovaných chybných výkladů Iliady a Odysseje, opomíjejících fakt, že tyto eposy jsou písemným záznamem původně ústních vyprávění, a jsou tedy zásadně strukturovány mnemotechnikami a slovními formulemi rapsódů. Západní věda, říká Ong, dosud nereflektuje, jak rozsáhlé důsledky pro struktury vědomí má znalost, respektive neznalost písma, a na všechna slova, ať vyřčená či psaná, automaticky aplikuje vizuální představu značky či znaku (signum, původně ?prapor?), představu, která však může vyvstat až se vznikem písma; v tomto bodě se Ongova opozice psaného a mluveného částečně stýká s Derridovou kritikou logocentrismu. Ongovu knihu pak můžeme snadno kontextualizovat vzhledem k jistému paradigmatickému zlomu, který výrazně poznamenává vývoj západních humanitních věd od konce šedesátých let 20. století, změnou vyznačující se postkoloniálním hlediskem, zájmem o kategorii kulturní jinakosti, o "divošské" či "primitivní" kultury (kterým Ong říká orální), ale také "smrtí" autora, zrodem čtenáře a hledáním přesahů mezi texty: obratem k intertextovosti.
Logika konkrétna
Základní teorémy Ongovy koncepce jsou obsaženy v kapitolách Některé psychodynamické vlastnosti orality a Psaní mění strukturu vědomí. V první jmenované kapitole sestavuje Ong vlastnosti orálně versus textově založeného myšlení a vyjadřování do jakýchsi binárních opozic, přičemž na straně orálního myšlení a řeči se ocitá přiřazování, mnohomluvnost, blízkost přirozenému světu, agonistický tón (rétorický duch utkání) či operativně situační myšlení, zatímco na straně kultur písma se uplatňuje podřazování, analýza, odstup, abstraktnost atd. Například rozdíl mezi aditivností a podřazováním je patrný ve dvou anglických verzích Bible, Douayské, která zachovává jistá orální rezidua a je bližší "aditivnímu" hebrejskému originálu, a New American Bible, která je již produktem typografické kultury; první překládá hebrejské wa nebo we důsledně jako "a", druhá používá na týchž místech "a", "když", "pak", "zatímco", "tudíž". (Podobný rozdíl nalezneme i mezi Kralickou biblí a pozdějšími českými překlady.)
Protiklad abstraktního a situačního myšlení pak dokládá Ong pomocí výzkumů A. R. Luriji, který získával údaje o orálních noetických procesech na základě rozhovorů s negramotnými a pologramotnými lidmi z oblastí Uzbekistánu a Kirgizie. Zatímco lidé znalí písma budou ze skupiny obrázků kladiva, pily, polena, sekyry vyřazovat polena (a uvažovat tedy v kategoriálních pojmech logiky), myšlení orálního člověka bude vždy situační: pilou se dřevo rozřeže na polena, polena se rozštípou sekyrou; nehodí se tedy kladivo. Ong přitom zdůrazňuje, že lidé neznalí písma nejsou "méně inteligentní" či "nelogičtí", a vyzdvihuje jejich jinakost i schopnost pozoruhodných myšlenkových a tvůrčích výkonů (viz např. popisy přednesů Eposu o Mwindovi konžského lidového vypravěče Candi Rurekeho). Tyto výkony však nejsou podmíněny možnostmi písma, které znehybňuje a rozmisťuje zvuky v prostoru, umožňuje zpětný pohyb v textu a obecněji analytický rozklad na části, které je možno uspořádávat a nově přeskupovat; vycházejí naopak ze zvukovosti, "niternosti" mluveného slova, nutnosti mnemotechnik a konvenčního vyjadřování, používání předem daných trsů slov. V Homérovi je Odysseus vždy polyméçtis (lstivý) jednak kvůli metrickému schématu, jednak ale proto, že ustálené formule jsou pro orální vyjadřování nezbytné; v 1. knize Mojžíšově se vypráví, jak "Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha"; příběh, opakování, rytmický pohyb, vyrůstající ze senzibility orálního člověka, podporují mnemotechnické procesy - zachovávají genealogii; seznam či výčet, který by si na témže místě představil gramotný člověk, je plodem kultury typografické.
Slovo jako čin?
Ongova přehledná polarizace textovosti a orality (na jedné straně se postupně shlukuje izolace, odosobnění, analýza, zrak, dělení, smrt, na druhé pak začlenění, socializace, syntéza, sluch, sloučení, život) se vystavuje námitce přílišného zobecnění, nedostatečného zohlednění přechodů či křížení mezi oběma "principy". Výhrady vyvolává také jejich absolutizace, kdy příliš mnoho historicky vývojových činitelů, určujících pohyb zmiňovaných společností a epoch, je převedeno na dva základní jmenovatele psanosti a mluvenosti. Také obraz vývoje od stavu primární orality přes reziduální oralitu až k vyspělé gramotnosti (se sekundární oralitou rozhlasu a televize) se ve svém celku zdá příliš uspořádaný; vhodnější by zřejmě mnohde bylo psát o napětích mezi světem orálním a textovým, spíše než implikovat jaksi lineární přechod od jednoho k druhému v řetězu příčin a důsledků. Přesto je Ongova kniha svým širokým záběrem nejen skvělým popisem postupné technologizace slova, ale též vynikajícím zdrojem pojmů, příkladů a teorémů, inspirací k reflexi skrytějších vývojových i oborových souvislostí, stejně jako podnětem k uvědomění si principiálního určení našeho vlastního uvažování tím, že je řeč fixována v prostoru.
Otevírání "fixovaného" textu, snahy o rozšiřování i smývání hranic textů mohou být neseny i nostalgií po netextové, orální kultuře, po možnosti situačně operativního myšlení, slovu jako činu: po světu orality. Ong touto nostalgií netrpí, jeho tón je polemický a kultury mluveného slova neidealizuje. Poukazuje ostatně na to, že touhu zakoušejí i "ti druzí": touhu po ovládnutí písma a postupů myšlení spjatých s psaním a textualitou. Ongova kniha pak mimo jiné ukazuje, že šťastné prolínání obou kultur není dost dobře možné: na jedné straně stačí ke "kontaminaci", "umazání se" písmem jen nepatrná "dávka" gramotnosti; na straně druhé je oralita v textu vždy samozřejmě jaksi fiktivní. Zároveň se však zdá, že mluvenost není - a ani nemůže být - nenávratně ztracena; orální způsoby myšlení a vyjadřování jsou přítomny v každé, sebevíce textové kultuře i v každém textu.
Richard Müller, A2 kulturní týdeník, 23/2007
Knihy bez kritického zhodnocení
Technologizace slova od Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování od Joshuy Meyrowitze jsou na první pohled nepodobné knihy. Ongovi se v tomto čísle věnuje i Richard Müller (s. 6), který ho však čte především jako literární vědec. Tato recenze jej nahlíží zejména z pohledu teorie médií.
Knihy Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování Joshuy Meyrowitze vyšly původně v osmdesátých letech, ale co se přístupu i vyznění týče, spadají spíše do myšlenkového milieu šedesátých let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce padesátých let, kdy byl McLuhanovým studentem. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzivním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme tak údajně do McLuhanovy "globální vesnice".
Ongova ideologičnost
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný, a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o "umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Walter J. Ong byl katolickým knězem a teologem, jeho preference pro mluvené slovo jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o poznání vtipnější) děl přehlížejí a při nejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Nová média
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzovu pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakladatelství Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na dobově převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze zkřížit jej s McLuhanem (a propojit tak mikro- a makrosociologickou perspektivu). Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17). Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké stahuje Meyrowitze zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.
Tomáš Dvořák, A2 kulturní týdeník, 23/2007
Poradci mediálních poradců
Řada českých politiků v poslední době zoufale manévruje mezi skutečností a zdáním; jediným důvodem (či spíše výmluvou) jejich selhání se zdá být "virtuální realita": umělá, vykonstruovaná, zmanipulovaná - totiž mediovaná skutečnost. Více či méně explicitní poukazy na rozdíl mezi tím, jak se věci doopravdy mají a jak jsou prezentovány, na hranici mezi scénou a zákulisím, se stávají stále častěji argumenty v debatách. Tyto někdy až zoufale triviální (přitom do značné míry jistě programové) odsudky a povzdechy v sobě skrývají určité předpoklady o vztazích a vzájemných vlivech mezi médii a společností. Projevují se přirozeně nejen v politice. Tyto předpoklady mají velmi dlouhou tradici a prosazují se nejen v reflexích účastníků různých mediálních situací, jsou pevně zakotveny i v akademickém zkoumání médií a jejich účinků.
Nakladatelství Karolinum vydalo dvě knihy, jež k posílení této tradice rozlišování mezi autentickým a neautentickým, přirozeným a vykonstruovaným, pravdou a lží značně přispěly. Práce Waltera J. Onga Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč vyšla původně roku 1982, Joshua Meyrowitz vydal svou studii Všude a nikde: Vliv elektronických médií na sociální chování o tři roky později. Oba texty přitom co se přístupu i vyznění týče spadají spíše do myšlenkového milieu 60. let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce 50. let, kdy byl studentem McLuhana. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzívním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme do McLuhanovy "globální vesnice".
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Katolický kněz a teolog Ong se vyjádří zcela jasně: "Zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence ... V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo" (s. 88-89). Preference jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o oznání vtipnější) děl přehlížejí a přinejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Ongův text je dogmatický i na jiné rovině: definuje si základní koncepce týkající se povahy různých médií a jejich vlivu na lidskou psychiku a společnost a jakýkoli fenomén pak vysvětluje neustalým opakováním těchto několika tezí. Jeho text je proto do značné míry předvídatelný. Podobně zachází i s myšlenkami jiných autorů: buďto je ze svého rámce naprosto vylučuje, anebo je do nich (často za cenu značného zkreslení) integruje. Zvlášť markantní je to v případě francouzského poststrukturalismu, který přitom k otevřené a kritické konfrontaci přímo vybízí: vedle technologického determinismu Onga, McLuhana aj. představuje druhý hlavní proud uvažování o psaní a písmu v 2. polovině 20. století. Derridovské kritice "metafyziky přítomnosti" a z ní vycházejícího upřednostňování mluveného před psaným přitom Ong nemá šanci uniknout.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Petr A. Bílek v doslovu extrapoluje tento přístup i do oblasti nových médií: "v lektronických médiích ... se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovně jedinečnost, neopakovatelnost toho, jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy..." (s. 206). Budiž, tištěná kniha se jistě ke všem čtenářům dostane v identické a neměnné podobě, proč by však nutně měla být i všechna čtení téže knihy identická a neměnná, jak se zde předpokládá?
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzově pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakl. Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na v jeho době převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze propojit jej s McLuhanem. Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17)". Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké Meyrowitze stahuje zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, kupř. otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.
Tomáš Dvořák, Teorie vědy 4/2006
Zdá se, že nejrůznější teorie o tajných spiknutích a skrytých skupinách, které postupně a nenápadně obsazují strategické pozice a získávají kontrolu nad nejvýznamnějšími oblastmi vědy, hospodářství i politiky, aby se pak zmocnily vlády nad světem, nejsou podle některých interpretů daleko od pravdy. Jednou z takových skupin je Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož členové jsou známi jako jezuité. Mezi jeho členy (nemluvě o těch tajných) jen ve dvacátém století patřili nejen teologové (to by jim snad nikdo nezazlíval), ale i zástupci mnoha dalších oborů, do nichž jezuité "lstivě" pronikli: paleontolog a evolucionista Pierre Teilhard de Chardin; přední západní odborník na zenovou meditaci Anthony de Mello; přední znalec ortodoxní spirituality Tomáš Špidlík; Timothy Healy, prezident New York Public Library; specialista na staré javánské jazyky Petrus Josephus Zoetmulder a další. Své pozice si vybudovali už i v oblasti kulturní historie, a to díky dvěma autorům: prvním z nich je česky zatím nevydaný Francouz Michel de Certeau, uznávaný kulturní kritik, historik náboženství v raném období modernity a náboženský myslitel, který ve svém díle spojoval, jak píše Wikipedie, "psychoanalýzu, filozofii a společenské vědy"; druhým Američan Walter Ong (1912 - 2003). Ten zastával post profesora anglické literatury a prezidenta společnosti Modern Language Association of America, což je prý nejmasovější vědecká organizace světa, a v této řadě jmen Ong jistě není ten nejméně významný a vlivný.
Ve své nejznámější knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč, přeložené již do 11 jazyků, poměrně srozumitelným a čtivým způsobem (v čemž ovšem podle pátračů po teoriích spiknutí může tkvít jeho proradnost) osvětluje rozdíl mezi slovem mluveným, slovem ručně psaným a slovem tištěným, a široce se věnuje i tomu, jak zásadně psaní mění strukturu lidského vědomí. Odvolává se přitom také na u nás známého ruského psychologa a fyziologa Alexandra Luriju. Ten ve svých experimentech ukázal, že negramotný dospělý člověk třeba skupinu předmětů, ze kterých má vybrat ty, které si jsou podobné, rozčlení jinak než člověk gramotný. Z obrázků kladiva, pily, polena a sekery, z nichž my bychom na základě abstraktních kategorií vyčlenili poleno, které jediné není pracovním nástrojem, ale materiálem na opracování, člověk nevládnoucí písmem a s tím spojeným sklonem k abstrakci uvažuje jinak. Pro něj je důležitější praktický přístup vázaný na konkrétní situaci, takže z daných předmětů vyřadí sekeru, a pilu použije na řezání polena, zatímco "se sekerou se tolik práce nenadělá". Toto pojetí Ong rozvíjí: gramotnost podle něj podporuje objektivní odstup a přesnost (zvláště ve vědě). Ong přitom nezastírá, že je katolickým teologem, když zdůrazňuje, že "zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence. V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo". Jeden z českých recenzentů na základě toho chce Onga demaskovat jako dogmatika, protože jeho spisy údajně prozrazují "silnou a zásadní ideologičnost" a jsou "pevně zasazeny v náboženském dogmatu", jsou prý nesené "eschatologickou vizí původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), a "snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet". Ongovi nepomáhá opakované zdůrazňování, že "technologie, u níž došlo k patřičnému zvnitřnění, neznehodnocuje lidský život, nýbrž naopak zvyšuje jeho úroveň". Písmo chápe opravdu (stejně jako Derrida) ambivalentně: podle něj úzce souvisí se smrtí (viz biblický citát "Litera zabíjí, ale Duch dává život"), ovšem hlavně v tom slova smyslu, že text musí být nejprve odstraněn z lidského přirozeného světa, stát se neměnným a strnulým, aby se mohl stát věčným a mohl se "znovu probouzet do neomezeného množství živých kontextů". Ong také připomíná, jak bylo písmo významné také pro intenzivní zkoumání sebe sama, ani křesťanská introspekce by bez něj nebyla možná a nevznikla by bez něj díla jako Vyznání svatého Augustina nebo Vlastní životopis sv. Terezie z Lisieux. To se ovšem netýká jen tzv. světců, Ong cituje svědectví, podle kterého si "téměř každý gramotný puritán vedl nějaký deník".
Pokud je ale někdo vzdělaný kněz a jezuita, a navíc nezatracuje protestanty, je pro mnoho lidí, zvláště v Čechách, ještě více podezřelý, než kdyby to byl kněz hloupý. Je možné Ongovi vyčítat, že jeho teze neplatí pro všechny kultury světa (jak to u nás udělal indolog L. Ondračka). Ovšem zaměňovat či spojovat Ongovu víru v katolická dogmata s dogmatičností a ideologičností vědeckou je krok, který bohužel je u některých věřících oprávněný, ale u Onga určitě neplatí, a spíše zavání vlastní nepřiznanou ideologičností onoho hrdého českého bojovníka proti "náboženskému dogmatu".
Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, sekce: knihy - recenze, 29.9. 2008
DOSLOV
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět.
Walter J. Ong(13) (30. 11.1912-12. 8. 2003) patří mezi nejvlivnější angloamerické literární teoretiky druhé poloviny 20. století. Vystudoval bakalářský program latiny na Rockhurst College a magisterský program angličtiny na Saint Louis University; jeho diplomovou práci o básníku Gerardu Manley Hopkinsovi vedl Marshall McLuhan. Pracoval v knižním průmyslu, v roce 1936 vstoupil dojezuitského řádu a v roce 1946 byl vysvěcen na katolického kněze. Po získání doktorátu z angličtiny (Harvard University, 1955, disertace vyšla ve dvou svazích - viz Ongovy knihy z r. 1958) působil 35 let jako profesor angličtiny a humanitních věd na Saint Louis University. V roce 1978 byl zvolen prezidentem společnosti Modern Language Association of America, která je díky svým více než 30 000 členům nejmasovější vědeckou organizací na světě.
Publikoval řadu knih a stovky článků(14). Jeho nejznámější prací je právě kniha Orality and Literacy: The Technologizing of the Word (1982), která byla dosud přeložena do dvanácti jazyků. Předchází jí však celá řada knih a sborníků, v nichž se zabýval třemi základními tématy. Tím prvním je intelektuální či kulturní historie období renesance: Ramus, Method, andtheDecay of Dialogue (Ramus, metoda a úpadek dialogu, 1958); Ramus and Talon Inventory (Inventarizace díla Petra Ramuse a Omera Talona, 1958). Druhým celoživotním Ongovým tématem je historická i soudobá pozice katolicismu v Americe: sem spadají Ongovy knihy Frontiers of American Catholicism (Hranice amerického katolicismu, 1957) a American Catholic Crossroads (Křižovatky amerického katolicismu, 1959) a sborníky, které editoval: Darwin's Vision and Christian Perspectives (Darwinova vize a perspektivy křesťanství, 1960) a Knowledge and theFuture of Man (Vědění a budoucnost lidstva, 1968). Třetím a z hlediska naší knihy nejpodstatnějším tématem jsou dějiny a současnost médií: The Presence of the Word (Přítomnost slova, 1967); Rhetoric, Romance, and Technology (rétorika, čtivo a technologie, 1971); Why Talk? (Proč mluvit?, 1973); Interfaces of the Word (Styčné body slova, 1977). Tato centrální témata pochopitelně slučoval i do širších celků: v případě knih The Barbarian Within (Barbarství v nás, 1962), In the Human Grain (Lidské jádro, 1967) a Hopkins, the Self, and God (Hopkins, "já" a Bůh, 1986) hledá styčné plochy literatury s kulturou a náboženstvím, v knize Fighting for Life: Contest, Sexuality, andConsciousness (Boj o život: Soupeření, sexualita a vědomí, 1981) se zabývá různorodými formami vzájemného soupeření od sportu přes rétoriku či akademickou sféru. Soubor Ongových esejí a studií vyšel ve čtyř svazích Faith and Context (Víra a kontext, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 1992-99) a ve výboru An OngReader: Challenges for Further Inquiry (Ong - antologie: Výzva pro další zkoumání, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 2002).
Ačkoli Ongova tvůrčí kariéraje rozprostřena přes celou druhou polovinu 20. stoleti, jeho způsob uvažování a psaní se obecnému vývoji teoretického uvažování a psaní poněkud vymyká. Ongje výrazným představitelem interdisciplinárního uvažování, ale přitom je těžkéjeho přístup přiřadit kjakékoli ze stávajících výrazných metodologií: jsou v něm výrazné stopy obeznámenosti se studii klasickýchjazyků, antropologií, fenomenologií, sémiotikou, dekonstrukcí i kognitivními přístupy, aniž by se však Ong alespoň najistou dobu stával zastáncem či hlasatelem některé z těchto metodologií. Jeho díla nesměřují k budování uceleného systému, ale ani k větší a větší míře abstrakce a teoretizace. Směřují spíše k zpřesňování, posouvání akcentů a zevšeobecnění problémů na základě materiálu tam, kde se to právě nabízí. Snad právě proto se na rozdíl od svého školitele McLuhana nikdy nestal mediální teoretickou hvězdou. Přesto byl jeho vliv na akademickou humanitní sféru 60.-80. let 20. století zcela zásadní: Ong se vyslovoval k obecným problémům nejen formou vědeckých příspěvků, ale psal i do popularizačně orientovaných časopisů.
Ongovu metodu lze nejspíš přirovnat k metodám historické poetiky, vztažené ovšem nikoli na stránku výrazu, ale na stránku média, jímž je výraz nesen. Zajímajíjej způsoby a především okolnosti komunikace, kdy médium či způsob komunikace se zřetelně podílí na spoluutváření významů, jimiž nás sdělení oslovuje. Tento přístup má souvislé historické kořeny v angloamerickém zájmu o pragmatickou dimenzi komunikace; na rozdíl od kontextových teorií kladoucích důraz na sdílený sémiotický potenciál (např. Ecova idea kulturní encyklopedie) či na utváření významů prostřednictvím konstruovaných očekávání (Fishův koncept interpretativní komunity) sleduje Ong významový potenciál materiálních prvků média, jímž je sdělení neseno. Proto do uvažování o tom, co vůbec dělá literaturu literaturou, vnáší - a to ve zcela jiném duchu, než v jakém se rodí Derridův koncept écriture - poněkudjiž opomenutou opozici mluveného a psaného; psané je navíc důsledně členěno na rukopisné a tištěné. Ong z těchto opozic vyvozuje základní důsledky v rozdílu, jímž jsou takto nesená sdělení konstruována, ale i v rozdílech, s nimiž se děje jejich recepce a percepce. V rámci jistého úhlu pohledu se Ongovy přístupy blíží postupům nového historismu, od nějž ale Onga odlišuje zájem o celek historického vývoje, a nikolijen o zevrubnou analýzujistého výseku. Svou argumentací a myšlenkovými postupy může pak Ongova kniha evokovat i způsob, jimiž vyvozuje základní rysy myšlení "primitivních" národů ve svých etnologicko-strukturalistických textech Claude Lévi-Strauss.
Jádrem Ongovy knihy o mluvenosti a psaníje analýza přechodů odjedné formy vyjadřování k druhé. Posuny média, skrze něž k nám sdělení přichází, mají podle Onga dopadyjak ve sféře logiky, tak i ve sféře rétoriky. Ong tyto dva - dle něho základní - rysy západní kultury staví do příběhové opozice: primárně rétorický způsob, jímž je nesena ústní promluva, je přechodem k psaní(15) vystřídán důrazem na logické operace, které nám fixovaný a sdílený text umožňuje provádět. V souvislosti s analýzou původní, ústně tradované slovesnosti vrací Ong do našeho uvažování i podstatný a dnes opět doceňovaný aspekt jedinečnosti, a to jak z hlediska geneze, tak i recepce sdělení. Zatímco akademická sféra uvažování o literatuře již přinejmenším dvě staletí pracuje s premisou stejnosti, opakovatelných podmínek a transferu výsledného významu bez ohledu na okolnosti či individuum vnímatele, Ong u ústní slovesnosti spatřuje neopakovatelnost a nepřenosnost podobnou auře původních uměleckých děl v pojetí Waltera Benjamina(16). Přechod k psaní, analyzovaný především na materiálu antické řečtiny a středověké latiny, znamená zásadní posun v interiorizaci a antropologizaci naší západní civilizace ajejí kultury.
Ongův výzkum dynamiky proměn způsobů strukturace textu v závislosti na médiu, jímž je vyjádřen, si s sebou pochopitelně nese jisté riziko binárně opoziční schematizace. Obsáhlé spektrum materiálu, který je třeba brát v potaz, činí proto Onga nevyhnutelně závislým na zprostředkovaných zdrojích poznání. Také zobecňující závěry, vyvozované na ilustrativních příkladech-dokladech, nemusí mít vždy stejnou relevanci i platnost(17). Přestojejedním z nesporných přínosů Ongovy knihy i "rehabilitace" primárně orálního vyjadřování ne jako vyjadřování nedokonalého, ale jinakostního. I Ong, byť ze zcelajiných pozic než Derridda, ukazuje, že pojetí psaníjako více či méně zdařilé analogie ústní promluvyje neudržitelné a neproduktivní. Ong dostatečně zřetelně ukazuje, že psaní - stejně jako ústní promluva - má své vlastní zákonitosti i mechanismy produkce i recepce a že potlačení rozdílů mezi oběma způsoby vyjadřování vede k eliminaci podstatných a příznakových rysů a k následným nepochopením či přeinterpretováním. Ong vidí specifičnost orální kultury v důrazu na ustálená spojení, klišé a stabilizovaná epiteta či metafory (např. staroseverské kenningy): orální kultura je kulturou přítomnostní, kulturou bez možnosti návratu v textu i k textu. Je také kulturou auditivní, otevřenou hlasu spíše než obrazu: sám Ong ostatně ve snaze revitalizovat tuto původní auru klade markantní důraz na slovní etymologii, především řeckých a latinských výrazů, která se mu zdá nabízet vysvětlení jakoby uvnitř slova, bez nutnosti jeho definování, příznačného až pro éru psaných slovníků.
Technologie psaní v Ongově pojetí radikálně proměnila náš způsob myšlení, argumentace i vnímání. Akcentovala linearitu a rozmnožila pole minulostního i budoucnostního, jež obepíná psanou promluvu. Analytičnost, zrozená osvojením si abecedy a s ní souvisejícího systému symbolických znaků, přispěla podle Onga k diverzifikovanější hierarchizaci společnosti. Psaní si s sebou nese uzávorkování tvůrce promluvy, a tudíž umožňuje interiorizaci "já" v rámci procesu vnímání; Ong vidí důkaz v tom, že hinduismus, židovsko-křesťanská tradice i islám jako "velké introspektivní náboženské tradice" jsou založeny právě na psaném textu. V Ongově pojetí vynález a rozšíření knihtisku narušily privilegované postavení elity, která měla přístup k psaným rukopisům. Tisk a typografie nabídly našemu vnímání pravidelnost, symetrii, ale také duševní vlastnictví slova: vytištění téhož, co již bylo vytištěno jinde a pod jiným jménem, se stává plagiátorstvím. Materiálem literárněvědného výzkumu, ale takéjeho vyjadřovacím nositelem, se s nástupem novověku stává víc a víc psaný text, psaný výsledek interpretace, psaný záznam hodnocení.
Ong nijak nezpochybňuje možnosti, které vůči "kontextově nezávislému" napsanému textu dokázala rozvinout a nabídnout nová kritika, strukturalismus, sémiotika, hermeneutika či recepční estetika. Jeho rehabilitace orální kultury není nesena nostalgickým hledáním ztraceného věku blaženosti; je konstruktem jiné možnosti, v níž komunikace probíhá vždy v jedinečném a konkrétním kontextu, umožňuje změnu, improvizaci dle momentálních okolností a její výsledek i důsledek je vždy nejistý. Konceptem sekundární orality nabízí Ong našemu vnímání literatury obdobný rys, který nabídl třeba Roland Barthes svým "nulovým stupněm rukopisu": psaná promluva si v sobě nese nevyhnutelně smazávanou stopu orálnosti, tematizuje nemožnost analogického ztvárnění přepisem, odkazuje k neexistujícímu prvopočátku, ke slovu předjeho napsáním. Právě tato dimenze Ongova pojetí nejspíš také vede jeho zastánce k akcentování Ongova náznaku sekundární orality, kterou spatřují především v elektronických médiích, v nichž se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovnějedinečnost, neopakovatelnost toho,jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy do nižších úrovní, některé hyperodkazy přestávají fungovat, jiné jsou doplňovány atp. Digitální média a multimédia obecně tedy akcentují opět interaktivnost a problematizují evidentní a stabilní začátek a konec textu. Obdobný dopad má ostatně i koncept intertextovosti, který literární uvažování ovlivnil paralelně s nástupem elektronické formy textů.
Ongův způsob argumentace je spíše teleologický než programově teoretizující: zobecnění se vytvářejí na základě poměrně úzkého materiálového vzorku a ve výrazně binárně opozičních dimenzích. Ong nicméně nesměřuje k ucelenému teoretickému systému: spíše ukazuje svá zobecnění jako hypotézy, jako teze, které jsou k dispozici k dalšímu domýšlení. To platí i pro často přejímanou typologii charakteristických rysů orálního myšlení a vyjadřování. Ong nabízí devět rysů, jimiž tento typ myšlení v opozici k myšlení nad psaným a tištěným textem charakterizuje: orální myšlení entity přiřazuje spíše, než abyje hierarchizovalo; sceluje a udržuje spíše, než aby analyticky problematizovalo; je redundantní či "přebujelé"; je konzervativní a tradiční; má blízko k lidské každodennosti; je agnostické; preferuje vcítění a účastenství před odstupem; je homeostatické, tj. udržuje si rovnováhu eliminací všeho, co se nejeví jako relevantní; je situační spíše než abstrahující. Jakkoli je jistě možné danou typologii rysů napadat či revidovat slučováním či naopak rozšiřováním, nelze si nevšimnout, žeji lze docela dobře použít například k postižení rozdílů mezi dramatem jako psaným textem a jeho jevištní realizací. A obdobně se tento výčet stane inspirativním a zajímavým, pokud smysl čtení literárních textů přestaneme vidět ve verbalizaci výsledků tohoto čtení, ale přijmeme Barthesovu pobídku k nerezultativnímu požitku z textu, ze čtení pro samotný proces čtení.
Vynález a rozšíření knihtisku etablovalo v našem myšlení podstatnou kategorii textovosti. Ong ji nechápe v dekonstruktivním pojetí, tj. jako něco, co se textem děje a coje z textu neabstrahovatelné, nepřenositelné, odkazem mimo text nevyjádřitelné. Textovost pro Onga znamená především nový způsob uspořádanosti, umožněný autonomním, na kontextu nezávislým diskurzem(18). Vynález abecedy s její analytickou schopností zredukovat zvuky do ekonomicky úsporných a v tisku totožných prostorových ekvivalentů znamená potlačení událostního, zcela prézentního aspektu řeči ve prospěch řeči a slov jakožto věcí. Tento vynález zvýraznil znakový aspekt řeči; zvuk reprezentovaný grafémem je jedinou věcí, k níž grafém odkazuje. Antropomorfizace psaného textu se v Ongově pojetí projevuje prostorovým uspořádáním na stránce, která má "záhlaví" i "zápatí"; odkazem "výše" či "níže" může být míněna i pasáž vzdálená několik stránek, čímž se implikuje představa textu v mysli čtenáře, a nikoli prostor dané stránky textu. Ale především zatímco slovo v mluvené řeči je vždy součástí a modifikací celostné situace, která je širší než pouze verbální, v psané podobě je slovo izolováno od kontextu, v němž se rodí. Tento odstup jednak vyžaduje fikcionalizaci, tj. textové dotvoření chybějícího kontextu (formou textem implikovaného autora i vnímatele), jednak dává prostor ironii jako stále konstitutivnějšímu rysu psané a tištěné literatury.
Sám styl Ongova psaníjako by tyto výše zmíněné rysy tematizoval. Ong svou práci o ztrátě aury orální komunikace musí napsat; jenom tak může oslovit tisíce vnímatelů a jenom tak mohou jeho myšlenky setrvat a být sdíleny, domýšleny či vyvraceny. Navíc i on musí dodržet rysy tištěné vědecké práce z 20. století. Proto má i jeho kniha Obsah, Rejstřík, proto je analyticky hierarchizována do kapitol a podkapitol, proto je argumentující "hlas" textu neustále přerušován závorkovými odkazy k jiným autorům i kurzívním značením děl, o nichž mluví. Zároveň ale jako by se Ong odmítal tomuto typu komunikace poddat zcela. Složitá "vědecká" dikce je čas od času narušena sugestivní, byť zjednodušující tezí či odbočkou, větou, která si říká o to, aby byla vytržena z kontextu a zapamatována či citována. Proto se některá témata vracejí, některé teze jsou v různých kontextech víceméně jenom zopakovány, některé soudy jsou vyneseny bez důkazového podloží,jenjako odlehčené bonmoty. Proto lze knihu číst nejen od začátku do konce, ale lze celkem pohodlně začít i inmediasres: každá kapitola i podkapitolaje víceméně autonomní a porozumět její argumentaci nevyžaduje obeznámenost se vším, co předcházelo. Proto jsou základní teze, které si Ong vypůjčuje od jiných badatelů, parafrází zprostředkovány, aniž by se předpokládalo, že čtenář při odkazu svou četbu přeruší a půjde si daný zdroj prostudovat. Proto zpoza Ongovy dikce zřetelně prosvítá (jsme v prostoru, totiž v textu) autorský hlas, který se projevuje nejen logikou argumentace, ale i rétorikou, potřebou vyslovit se, oslovit a zanechat stopu. Ongova kniha vyšla před téměř pětadvaceti lety ajejí autor před třemi lety v požehnaném věku zemřel. Přesto je - i díky tomuto textu - jeho "hlas" zachován a myšlenky, které nabízí, i dnes provokují k domýšlení či k problematizaci našeho synchronního zřetele a pohodlného stanovování si hranic významu, obsaženého a nalezitelného pouze v textu. Slovo i výpověď k nám,jak nás Ongova kniha upozorňuje, nepřicházejí jenom tak; nejsou emanací duše bez těla. Jsou vždy nesena nějakým médiem, a toto médium hraje i sémantickou roli.
Poznámky:
(13) Plným jménem Walter Jackson Ong, S.J.
(14) Kompletní bibliografie se v době psaní tohoto doslovu připravuje na adrese http://www.slu.edu/colleges/AS/ENG/ong/bibliography.html. Nejucelenější monografickou prací 0 Ongovi je kniha Thomase J. Farrella Walter 0ng's Contributions to Cultural Studies: The Phenomenology of the Wordandl -Thou Communication (Příspěvky Waltera Onga ke studiu kultur: Fenomenologie slova a komunikace "já"-"ty". Cresskill, Hampton Press 2000).
(15) K psaní rukopisnému a následně pak - a opět s jiným dopadem - i k tisku.
(16) Walter Benjamin: Umělecké dílo v době mechanické reprodukovatelnosti. Česky in Dílo a jeho zdroj (usp. Růžena Grebeníčková). Praha, Odeon 1979, s. 18-34.
(17) Například vehementní a smysluplný boj proti oxymoronickému sousloví "oral literatuře" (ústně tradovaná literatura) se českého kontextu, který si osvojil sousloví "ústní slovenost", příliš netýká.
(18) Hranice textu a kontextu se nicméně právě konceptem textovosti také rozostřuje. Ongem toliko načrtnutý prostor k bádání je v tomto ohledu zaplněn 0 pár let později zásadní prací Gérarda Genetta 0 paratextech (Seuils, 1987).
Petr A. Bílek
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět.
Walter J. Ong(13) (30. 11.1912-12. 8. 2003) patří mezi nejvlivnější angloamerické literární teoretiky druhé poloviny 20. století. Vystudoval bakalářský program latiny na Rockhurst College a magisterský program angličtiny na Saint Louis University; jeho diplomovou práci o básníku Gerardu Manley Hopkinsovi vedl Marshall McLuhan. Pracoval v knižním průmyslu, v roce 1936 vstoupil dojezuitského řádu a v roce 1946 byl vysvěcen na katolického kněze. Po získání doktorátu z angličtiny (Harvard University, 1955, disertace vyšla ve dvou svazích - viz Ongovy knihy z r. 1958) působil 35 let jako profesor angličtiny a humanitních věd na Saint Louis University. V roce 1978 byl zvolen prezidentem společnosti Modern Language Association of America, která je díky svým více než 30 000 členům nejmasovější vědeckou organizací na světě.
Publikoval řadu knih a stovky článků(14). Jeho nejznámější prací je právě kniha Orality and Literacy: The Technologizing of the Word (1982), která byla dosud přeložena do dvanácti jazyků. Předchází jí však celá řada knih a sborníků, v nichž se zabýval třemi základními tématy. Tím prvním je intelektuální či kulturní historie období renesance: Ramus, Method, andtheDecay of Dialogue (Ramus, metoda a úpadek dialogu, 1958); Ramus and Talon Inventory (Inventarizace díla Petra Ramuse a Omera Talona, 1958). Druhým celoživotním Ongovým tématem je historická i soudobá pozice katolicismu v Americe: sem spadají Ongovy knihy Frontiers of American Catholicism (Hranice amerického katolicismu, 1957) a American Catholic Crossroads (Křižovatky amerického katolicismu, 1959) a sborníky, které editoval: Darwin's Vision and Christian Perspectives (Darwinova vize a perspektivy křesťanství, 1960) a Knowledge and theFuture of Man (Vědění a budoucnost lidstva, 1968). Třetím a z hlediska naší knihy nejpodstatnějším tématem jsou dějiny a současnost médií: The Presence of the Word (Přítomnost slova, 1967); Rhetoric, Romance, and Technology (rétorika, čtivo a technologie, 1971); Why Talk? (Proč mluvit?, 1973); Interfaces of the Word (Styčné body slova, 1977). Tato centrální témata pochopitelně slučoval i do širších celků: v případě knih The Barbarian Within (Barbarství v nás, 1962), In the Human Grain (Lidské jádro, 1967) a Hopkins, the Self, and God (Hopkins, "já" a Bůh, 1986) hledá styčné plochy literatury s kulturou a náboženstvím, v knize Fighting for Life: Contest, Sexuality, andConsciousness (Boj o život: Soupeření, sexualita a vědomí, 1981) se zabývá různorodými formami vzájemného soupeření od sportu přes rétoriku či akademickou sféru. Soubor Ongových esejí a studií vyšel ve čtyř svazích Faith and Context (Víra a kontext, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 1992-99) a ve výboru An OngReader: Challenges for Further Inquiry (Ong - antologie: Výzva pro další zkoumání, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 2002).
Ačkoli Ongova tvůrčí kariéraje rozprostřena přes celou druhou polovinu 20. stoleti, jeho způsob uvažování a psaní se obecnému vývoji teoretického uvažování a psaní poněkud vymyká. Ongje výrazným představitelem interdisciplinárního uvažování, ale přitom je těžkéjeho přístup přiřadit kjakékoli ze stávajících výrazných metodologií: jsou v něm výrazné stopy obeznámenosti se studii klasickýchjazyků, antropologií, fenomenologií, sémiotikou, dekonstrukcí i kognitivními přístupy, aniž by se však Ong alespoň najistou dobu stával zastáncem či hlasatelem některé z těchto metodologií. Jeho díla nesměřují k budování uceleného systému, ale ani k větší a větší míře abstrakce a teoretizace. Směřují spíše k zpřesňování, posouvání akcentů a zevšeobecnění problémů na základě materiálu tam, kde se to právě nabízí. Snad právě proto se na rozdíl od svého školitele McLuhana nikdy nestal mediální teoretickou hvězdou. Přesto byl jeho vliv na akademickou humanitní sféru 60.-80. let 20. století zcela zásadní: Ong se vyslovoval k obecným problémům nejen formou vědeckých příspěvků, ale psal i do popularizačně orientovaných časopisů.
Ongovu metodu lze nejspíš přirovnat k metodám historické poetiky, vztažené ovšem nikoli na stránku výrazu, ale na stránku média, jímž je výraz nesen. Zajímajíjej způsoby a především okolnosti komunikace, kdy médium či způsob komunikace se zřetelně podílí na spoluutváření významů, jimiž nás sdělení oslovuje. Tento přístup má souvislé historické kořeny v angloamerickém zájmu o pragmatickou dimenzi komunikace; na rozdíl od kontextových teorií kladoucích důraz na sdílený sémiotický potenciál (např. Ecova idea kulturní encyklopedie) či na utváření významů prostřednictvím konstruovaných očekávání (Fishův koncept interpretativní komunity) sleduje Ong významový potenciál materiálních prvků média, jímž je sdělení neseno. Proto do uvažování o tom, co vůbec dělá literaturu literaturou, vnáší - a to ve zcela jiném duchu, než v jakém se rodí Derridův koncept écriture - poněkudjiž opomenutou opozici mluveného a psaného; psané je navíc důsledně členěno na rukopisné a tištěné. Ong z těchto opozic vyvozuje základní důsledky v rozdílu, jímž jsou takto nesená sdělení konstruována, ale i v rozdílech, s nimiž se děje jejich recepce a percepce. V rámci jistého úhlu pohledu se Ongovy přístupy blíží postupům nového historismu, od nějž ale Onga odlišuje zájem o celek historického vývoje, a nikolijen o zevrubnou analýzujistého výseku. Svou argumentací a myšlenkovými postupy může pak Ongova kniha evokovat i způsob, jimiž vyvozuje základní rysy myšlení "primitivních" národů ve svých etnologicko-strukturalistických textech Claude Lévi-Strauss.
Jádrem Ongovy knihy o mluvenosti a psaníje analýza přechodů odjedné formy vyjadřování k druhé. Posuny média, skrze něž k nám sdělení přichází, mají podle Onga dopadyjak ve sféře logiky, tak i ve sféře rétoriky. Ong tyto dva - dle něho základní - rysy západní kultury staví do příběhové opozice: primárně rétorický způsob, jímž je nesena ústní promluva, je přechodem k psaní(15) vystřídán důrazem na logické operace, které nám fixovaný a sdílený text umožňuje provádět. V souvislosti s analýzou původní, ústně tradované slovesnosti vrací Ong do našeho uvažování i podstatný a dnes opět doceňovaný aspekt jedinečnosti, a to jak z hlediska geneze, tak i recepce sdělení. Zatímco akademická sféra uvažování o literatuře již přinejmenším dvě staletí pracuje s premisou stejnosti, opakovatelných podmínek a transferu výsledného významu bez ohledu na okolnosti či individuum vnímatele, Ong u ústní slovesnosti spatřuje neopakovatelnost a nepřenosnost podobnou auře původních uměleckých děl v pojetí Waltera Benjamina(16). Přechod k psaní, analyzovaný především na materiálu antické řečtiny a středověké latiny, znamená zásadní posun v interiorizaci a antropologizaci naší západní civilizace ajejí kultury.
Ongův výzkum dynamiky proměn způsobů strukturace textu v závislosti na médiu, jímž je vyjádřen, si s sebou pochopitelně nese jisté riziko binárně opoziční schematizace. Obsáhlé spektrum materiálu, který je třeba brát v potaz, činí proto Onga nevyhnutelně závislým na zprostředkovaných zdrojích poznání. Také zobecňující závěry, vyvozované na ilustrativních příkladech-dokladech, nemusí mít vždy stejnou relevanci i platnost(17). Přestojejedním z nesporných přínosů Ongovy knihy i "rehabilitace" primárně orálního vyjadřování ne jako vyjadřování nedokonalého, ale jinakostního. I Ong, byť ze zcelajiných pozic než Derridda, ukazuje, že pojetí psaníjako více či méně zdařilé analogie ústní promluvyje neudržitelné a neproduktivní. Ong dostatečně zřetelně ukazuje, že psaní - stejně jako ústní promluva - má své vlastní zákonitosti i mechanismy produkce i recepce a že potlačení rozdílů mezi oběma způsoby vyjadřování vede k eliminaci podstatných a příznakových rysů a k následným nepochopením či přeinterpretováním. Ong vidí specifičnost orální kultury v důrazu na ustálená spojení, klišé a stabilizovaná epiteta či metafory (např. staroseverské kenningy): orální kultura je kulturou přítomnostní, kulturou bez možnosti návratu v textu i k textu. Je také kulturou auditivní, otevřenou hlasu spíše než obrazu: sám Ong ostatně ve snaze revitalizovat tuto původní auru klade markantní důraz na slovní etymologii, především řeckých a latinských výrazů, která se mu zdá nabízet vysvětlení jakoby uvnitř slova, bez nutnosti jeho definování, příznačného až pro éru psaných slovníků.
Technologie psaní v Ongově pojetí radikálně proměnila náš způsob myšlení, argumentace i vnímání. Akcentovala linearitu a rozmnožila pole minulostního i budoucnostního, jež obepíná psanou promluvu. Analytičnost, zrozená osvojením si abecedy a s ní souvisejícího systému symbolických znaků, přispěla podle Onga k diverzifikovanější hierarchizaci společnosti. Psaní si s sebou nese uzávorkování tvůrce promluvy, a tudíž umožňuje interiorizaci "já" v rámci procesu vnímání; Ong vidí důkaz v tom, že hinduismus, židovsko-křesťanská tradice i islám jako "velké introspektivní náboženské tradice" jsou založeny právě na psaném textu. V Ongově pojetí vynález a rozšíření knihtisku narušily privilegované postavení elity, která měla přístup k psaným rukopisům. Tisk a typografie nabídly našemu vnímání pravidelnost, symetrii, ale také duševní vlastnictví slova: vytištění téhož, co již bylo vytištěno jinde a pod jiným jménem, se stává plagiátorstvím. Materiálem literárněvědného výzkumu, ale takéjeho vyjadřovacím nositelem, se s nástupem novověku stává víc a víc psaný text, psaný výsledek interpretace, psaný záznam hodnocení.
Ong nijak nezpochybňuje možnosti, které vůči "kontextově nezávislému" napsanému textu dokázala rozvinout a nabídnout nová kritika, strukturalismus, sémiotika, hermeneutika či recepční estetika. Jeho rehabilitace orální kultury není nesena nostalgickým hledáním ztraceného věku blaženosti; je konstruktem jiné možnosti, v níž komunikace probíhá vždy v jedinečném a konkrétním kontextu, umožňuje změnu, improvizaci dle momentálních okolností a její výsledek i důsledek je vždy nejistý. Konceptem sekundární orality nabízí Ong našemu vnímání literatury obdobný rys, který nabídl třeba Roland Barthes svým "nulovým stupněm rukopisu": psaná promluva si v sobě nese nevyhnutelně smazávanou stopu orálnosti, tematizuje nemožnost analogického ztvárnění přepisem, odkazuje k neexistujícímu prvopočátku, ke slovu předjeho napsáním. Právě tato dimenze Ongova pojetí nejspíš také vede jeho zastánce k akcentování Ongova náznaku sekundární orality, kterou spatřují především v elektronických médiích, v nichž se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovnějedinečnost, neopakovatelnost toho,jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy do nižších úrovní, některé hyperodkazy přestávají fungovat, jiné jsou doplňovány atp. Digitální média a multimédia obecně tedy akcentují opět interaktivnost a problematizují evidentní a stabilní začátek a konec textu. Obdobný dopad má ostatně i koncept intertextovosti, který literární uvažování ovlivnil paralelně s nástupem elektronické formy textů.
Ongův způsob argumentace je spíše teleologický než programově teoretizující: zobecnění se vytvářejí na základě poměrně úzkého materiálového vzorku a ve výrazně binárně opozičních dimenzích. Ong nicméně nesměřuje k ucelenému teoretickému systému: spíše ukazuje svá zobecnění jako hypotézy, jako teze, které jsou k dispozici k dalšímu domýšlení. To platí i pro často přejímanou typologii charakteristických rysů orálního myšlení a vyjadřování. Ong nabízí devět rysů, jimiž tento typ myšlení v opozici k myšlení nad psaným a tištěným textem charakterizuje: orální myšlení entity přiřazuje spíše, než abyje hierarchizovalo; sceluje a udržuje spíše, než aby analyticky problematizovalo; je redundantní či "přebujelé"; je konzervativní a tradiční; má blízko k lidské každodennosti; je agnostické; preferuje vcítění a účastenství před odstupem; je homeostatické, tj. udržuje si rovnováhu eliminací všeho, co se nejeví jako relevantní; je situační spíše než abstrahující. Jakkoli je jistě možné danou typologii rysů napadat či revidovat slučováním či naopak rozšiřováním, nelze si nevšimnout, žeji lze docela dobře použít například k postižení rozdílů mezi dramatem jako psaným textem a jeho jevištní realizací. A obdobně se tento výčet stane inspirativním a zajímavým, pokud smysl čtení literárních textů přestaneme vidět ve verbalizaci výsledků tohoto čtení, ale přijmeme Barthesovu pobídku k nerezultativnímu požitku z textu, ze čtení pro samotný proces čtení.
Vynález a rozšíření knihtisku etablovalo v našem myšlení podstatnou kategorii textovosti. Ong ji nechápe v dekonstruktivním pojetí, tj. jako něco, co se textem děje a coje z textu neabstrahovatelné, nepřenositelné, odkazem mimo text nevyjádřitelné. Textovost pro Onga znamená především nový způsob uspořádanosti, umožněný autonomním, na kontextu nezávislým diskurzem(18). Vynález abecedy s její analytickou schopností zredukovat zvuky do ekonomicky úsporných a v tisku totožných prostorových ekvivalentů znamená potlačení událostního, zcela prézentního aspektu řeči ve prospěch řeči a slov jakožto věcí. Tento vynález zvýraznil znakový aspekt řeči; zvuk reprezentovaný grafémem je jedinou věcí, k níž grafém odkazuje. Antropomorfizace psaného textu se v Ongově pojetí projevuje prostorovým uspořádáním na stránce, která má "záhlaví" i "zápatí"; odkazem "výše" či "níže" může být míněna i pasáž vzdálená několik stránek, čímž se implikuje představa textu v mysli čtenáře, a nikoli prostor dané stránky textu. Ale především zatímco slovo v mluvené řeči je vždy součástí a modifikací celostné situace, která je širší než pouze verbální, v psané podobě je slovo izolováno od kontextu, v němž se rodí. Tento odstup jednak vyžaduje fikcionalizaci, tj. textové dotvoření chybějícího kontextu (formou textem implikovaného autora i vnímatele), jednak dává prostor ironii jako stále konstitutivnějšímu rysu psané a tištěné literatury.
Sám styl Ongova psaníjako by tyto výše zmíněné rysy tematizoval. Ong svou práci o ztrátě aury orální komunikace musí napsat; jenom tak může oslovit tisíce vnímatelů a jenom tak mohou jeho myšlenky setrvat a být sdíleny, domýšleny či vyvraceny. Navíc i on musí dodržet rysy tištěné vědecké práce z 20. století. Proto má i jeho kniha Obsah, Rejstřík, proto je analyticky hierarchizována do kapitol a podkapitol, proto je argumentující "hlas" textu neustále přerušován závorkovými odkazy k jiným autorům i kurzívním značením děl, o nichž mluví. Zároveň ale jako by se Ong odmítal tomuto typu komunikace poddat zcela. Složitá "vědecká" dikce je čas od času narušena sugestivní, byť zjednodušující tezí či odbočkou, větou, která si říká o to, aby byla vytržena z kontextu a zapamatována či citována. Proto se některá témata vracejí, některé teze jsou v různých kontextech víceméně jenom zopakovány, některé soudy jsou vyneseny bez důkazového podloží,jenjako odlehčené bonmoty. Proto lze knihu číst nejen od začátku do konce, ale lze celkem pohodlně začít i inmediasres: každá kapitola i podkapitolaje víceméně autonomní a porozumět její argumentaci nevyžaduje obeznámenost se vším, co předcházelo. Proto jsou základní teze, které si Ong vypůjčuje od jiných badatelů, parafrází zprostředkovány, aniž by se předpokládalo, že čtenář při odkazu svou četbu přeruší a půjde si daný zdroj prostudovat. Proto zpoza Ongovy dikce zřetelně prosvítá (jsme v prostoru, totiž v textu) autorský hlas, který se projevuje nejen logikou argumentace, ale i rétorikou, potřebou vyslovit se, oslovit a zanechat stopu. Ongova kniha vyšla před téměř pětadvaceti lety ajejí autor před třemi lety v požehnaném věku zemřel. Přesto je - i díky tomuto textu - jeho "hlas" zachován a myšlenky, které nabízí, i dnes provokují k domýšlení či k problematizaci našeho synchronního zřetele a pohodlného stanovování si hranic významu, obsaženého a nalezitelného pouze v textu. Slovo i výpověď k nám,jak nás Ongova kniha upozorňuje, nepřicházejí jenom tak; nejsou emanací duše bez těla. Jsou vždy nesena nějakým médiem, a toto médium hraje i sémantickou roli.
Poznámky:
(13) Plným jménem Walter Jackson Ong, S.J.
(14) Kompletní bibliografie se v době psaní tohoto doslovu připravuje na adrese http://www.slu.edu/colleges/AS/ENG/ong/bibliography.html. Nejucelenější monografickou prací 0 Ongovi je kniha Thomase J. Farrella Walter 0ng's Contributions to Cultural Studies: The Phenomenology of the Wordandl -Thou Communication (Příspěvky Waltera Onga ke studiu kultur: Fenomenologie slova a komunikace "já"-"ty". Cresskill, Hampton Press 2000).
(15) K psaní rukopisnému a následně pak - a opět s jiným dopadem - i k tisku.
(16) Walter Benjamin: Umělecké dílo v době mechanické reprodukovatelnosti. Česky in Dílo a jeho zdroj (usp. Růžena Grebeníčková). Praha, Odeon 1979, s. 18-34.
(17) Například vehementní a smysluplný boj proti oxymoronickému sousloví "oral literatuře" (ústně tradovaná literatura) se českého kontextu, který si osvojil sousloví "ústní slovenost", příliš netýká.
(18) Hranice textu a kontextu se nicméně právě konceptem textovosti také rozostřuje. Ongem toliko načrtnutý prostor k bádání je v tomto ohledu zaplněn 0 pár let později zásadní prací Gérarda Genetta 0 paratextech (Seuils, 1987).
Petr A. Bílek