Kniha pojednává o případu nejproslulejšího českého policejního konfidenta, ale také politického radikála a spisovatele Karla Sabiny (1813-1877). Karel Kazbunda (1882-1982), který svoji práci zpracovával ve 30.-60. letech 20. století, se v ní jako historik vyrovnával i s realitou protektorátního a poúnorového konfidentství. Nedokončenou publikaci z Kazbundovy pozůstalosti editoval Martin Kučera.

Úvod
Spravedlnost je vaše znalost i neznalost věci
Kapitola 1. Mládí
Kapitola 2. Vysokoškolské studium práv a začátky literární tvorby
Kapitola 3. Literární a redaktorský rozběh
Kapitola 4. V politice
Kapitola 5. Redaktorem Pražských novin
Kapitola 6. Povstání v Praze
Kapitola 7. Perzekuce a sněm
Kapitola 8. Marné naděje
Kapitola 9. Cesta k rozpuštění sněmu
Kapitola 10. Otázka Slovanské lípy
Kapitola 11. Zúčtování s revolucí
Kapitola 12. Perzekuční následky příprav "májového spiknutí"
Kapitola 13. Věznění
Kapitola 14. Po amnestii
Kapitola 15. Kruh se uzavírá
Kapitola 16. V předpokoji zrady
Kapitola 17. Vydařený lov policie
Kapitola 18. Triumf policejního ředitele Päumanna
Kapitola 19. Ve službách státu proti přátelům
Kapitola 20. Ve službách státu proti ruskému, maďarskému a polskému nebezpečí
Kapitola 21. Opět na domácí frontě
Kapitola 22. Aktivizace české studentské obce počátkem šedesátých let
Kapitola 23. Zápas o český politický list
Kapitola 24. Střídání stráží
Kapitola 25. Za obnovené ústavnosti
Kapitola 26. Tiskový spor
Kapitola 27. Po stopě velezrádce Josefa Václava Friče
Kapitola 28. Moravská epizoda a polské konsekvence
Kapitola 29. Národnostní otázka, Balkán a předpoklady
Sabinova odhalení
Co zůstane vždy nedořečeno (Editorův dovětek)
Ediční poznámka (Ke genezi, výkladu a textologickým problémům knihy)
Jmenný rejstřík

Jeden z příznaků, kterými by bylo možné charakterizovat prostředí českého dějepisectví v uplynulých čtrnácti letech, je nesporně usnadnění přístupu k informačním - rozumějme metodologickým - zkušenostem zahraničním (tzv. západní historiografie) a hlavně možnost je bez zbytečných překážek reflektovat ve vlastní tvorbě. Odhlédnuto od toho, že se přitom krátkodeché módní postupy mísí se skutečně zajímavými přístupy, zpravidla založenými na mezioborovém prolínání, zůstala jedna oblast dějepisného tvoření nezměněná: jedná se o žánr individuální biografie (jiná situace je ovšem v tzv. kolektivní biografii). Otázka, proč je biografický přístup tak inertní vůči módním nebo moderním trendům analytickým a interpretačním (např. pokus o "psychografii" nemáme ani jeden), je asi snadno zodpověditelná. Jedinečnost každého konkrétního lidského osudu se přirozenou, snad by se mohlo říci živočišnou cestou, chrání před jednostranným ztesáním do tvaru, který by deformoval samotný předobraz - historickou skutečnost. A to tehdy, je-li životopisec opravdu korektním badatelem a současně je mocen alespoň určité míry diltheyovského vciťování do minulosti. Samozřejmě, že i za těchto optimálních předpokladů vznikne vždy jen obraz, konstrukt nezrekonstruovatelné minulé skutečnosti, druhá identita, někdy třetí, čtvrtá - podle množství životopisců téže osobnosti. Měřítkem přiblížení k autentickému, v čase a prostoru prožitému a uzavřenému životu, by teoreticky mohla být úspěšnost biografistů v postižení hlavních významových koordinát existence osobností, jež autoři vyzvedávají z informací poskytovaných dochovanými svědectvími pramenů. Taková měřítka však mohou vzniknout teprve tehdy, je-li možné srovnávat různé popisy a výklady stěžejních životopisných souřadnic formulované více než jedním životopiscem.
V Sabinově případě jsou dosud publikované interpretace a zobrazení jeho života negativně poznamenány tím, že se neopírají v odpovídající míře a relativní úplnosti o prameny úřední provenience. A to je u člověka, jehož podstatná část života byla spojena s konfidentstvím (to je jedna z jeho stěžejních existenčních koordinát), závažný lapsus. Karel Kazbunda, jako ostatně ve většině svých publikovaných i nepublikovaných dílech, tento heuristický nedostatek smazal. Je to významný argument pro pozdější, ale nikoli zpozdilé vydání jeho rukopisu. Díky Kazbundově práci bude mít dnešní čtenář detailní vhled do taktiky policie a úředního aparátu při získávání "občanských'' spolupracovníků v padesátých letech 19. století. K jedné straně mince - Sabinovo veřejně deklarované sebepojetí a hodnocení Sabinovy osobnosti současníky - si dnes budeme moci připojit stranu druhou (líc nebo rub?), jejíž reliéf bude plastičtější než dosud. V tom smyslu český čtenář bude mít možnost podrobněji se obeznámit s dobou tzv. neoabsolutismu (zastaraleji Bachova absolutismu), která byla a je českými historiky opomíjena. Z české literární a výkladové provenience se do ní dosud pouze vstupovalo a pro širší veřejnost je toto období prakticky neznámé. V obecném povědomí české historické paměti je zakotveno ve schématech. Kazbundova práce, přestože také jen vstup - ale velmi důkladný - je tedy i další výzva pro soustředěné zpracování této necelé dekády. Nutně totiž potřebujeme vytvořit svou alternativu k práci Christopha Stoelzla (Die Ära Bach in Böhmen, 1971).
Druhá výzva, kterou nám Kazbunda posmrtně, prostřednictvím svého zdatného "vykonavatele" - editora Martina Kučery -, adresuje, je analýza tzv. druhého Sabinova života. To v Kazbundově práci, ani v Kučerově předmluvě, nenajdeme, životopis Sabiny končí na počátku šedesátých let. (Kdo a jak napíše pokračování?). Sabinovo jméno vstoupilo do historické paměti s určitým znakem, o jehož genezi, význam a vliv se vedly spory. A přitom široce působilo nejen v kulturním kontextu doby po odhalení, na počátku sedmdesátých let 19. století, ale i v desetiletích následujících. Objevovalo se v historizujících debatách o "povaze českého národa" a "české otázce". Nechci tím naznačit, že konstrukt "národní povahy" je založen na reálné existenci něčeho takového, ale je to ideová konstrukce, která skutečně poznamenává - debatuje-li se o ní - mentalitu společnosti (srv. Petr Rákos, Národní povaha naše a těch druhých, 2002). Problém by tedy měl znít: jak byl Sabina vykládán následujícími generacemi (laiků, historiků, filozofii), co, kým a jakými skupinami bylo z celku jeho života vyjímáno, aktualizováno, přizpůsobováno kulturnímu kontextu vykladačů, jak se formoval vztah české společnosti k "Sabinově zradě". Tento problém lze uchopit jen důkladnou analýzou maximálního množství textových, obrazových, filmových i rozhlasových výpovědí o Sabinovi od okamžiku jeho smrti do současnosti.
Třetí výzva směřuje k historikům české politiky. Martin Kučera to v Předmluvě nepřímo naznačuje. Je třeba se znovu vrátit k pochopení dějů české a v daném případě (sociálně) "radikální" politiky. Její pojetí je stále poplatné dějepisným archetypům, Tobolkou počínaje a současnými historiky 19. století konče. Česká radikální politika je v naší tradici ukotvena izolovaně, bez zřetele k evropskému radikalismu první a druhé poloviny 19. století. Přitom čerpala podněty z německých, polských a francouzských zdrojů zcela nepochybně. Tento úkol však předpokládá vynikající přehled a schopnost propojit různá národně i politicky jinak založená kulturní prostředí. Taková komparace je asi nad naše možnosti.
K samotné edici. Kučera měl k dispozici rukopis nehotový, do něhož musel leccos vložit sám, za autora vykonat konečnou redakci díla, přizpůsobit ho i současnému jazykovému úzu a v řadě případů i podstatně stylisticky upravit nebo přímo dopsat. Kvalita editorské práce je . vynikající, bez dvojích poznámek - autorských a editorských -, bez editorských vysvětlivek by bylo dílo pro čtenáře - nehistorika - částečně obtížně srozumitelné (např. překlady a vysvětlení dobových termínů, latinismů apod.) O pečlivosti a citu pro výběr z autorských alternativ nezredigovaného textu svědčí Kučerova důkladnost při označení takových sporných míst. Dovolím si ukázku: Na přelomu stran 242-243 editorského rukopisu je do konečné podoby práce zařazena věta, kterou sám Kazbunda v rukopise vyškrtnul (srv. Kučerovu pozn. č. 44, str. 243). Je to důležitá věta dokládající Kazbundovo přemítání o motivaci Sabinova skutkového selhání a výpustka vypovídá o Kazbundově hodnocení Sabiny, v němž chtěl možná potlačit omluvnou argumentaci. "Připusťme, že uvažoval i o tom (tj. Sabina -pozn. MS), že nyní by vynahradil léta kruté bídy své rodině, ženě i dětem." Kdyby Kučera tuto větu nevložil do toku hlavního textu a nezmínil se o ní, nebo ji nedal do poznámky, ztratili bychom jednu možnou součást Sabinovy motivace. A připomeneme-li si Sabinovy "dopisy Sínince" (jeho dceři) z pozdějších let, je nepochybné, že Sabinův vztah k rodinným příslušníkům byl velmi citový a jistě v něm nescházel trápivý pocit vlastního dluhu vůči nim.
Z recenzního posudku: PhDr. Martin Sekera

---

Konfident Sabina jako lidský typ
Nad knihou o člověku, který tvrdil, že ho všichni nechali na holičkách, a tak za peníze zrazoval lidi kolem sebe
Karel Sabina (1813 až 1877). Usvědčený konfident, vyloučený z národního života druhé poloviny předminulého století. Přesto později převážily obrany Sabiny. "V tom i onom směru dospívá však i nejpřísnější zkoumání k výsledkům tak nepatrným a bezvýznamným, že zdá se, jako by byl Sabina svými tajnými raporty se slavnou policií jen žertoval," píše roku 1895 spisovatel Jakub Arbes, zatímco podle J. V. Friče odpovědnost za Sabinův mravní úpadek měli ti, kdo tento "neobyčejný novelistický a kritický talent" nechali hynout v bídě - tedy ti, na které Sabina donášel! Problém takového hodnocení je v tom, že jak Arbes, tak Frič a mnozí další neznali hloubku, rozsah a vlastně ani samu motivaci Sabinova udavačství. Tak se stalo, že z placeného policejního konfidenta se stal nešťastník, oběť doby a poměrů, kterýžto barvotiskový obrázek de facto přežívá v obecném povědomí dodnes.
Jak to bylo ve skutečnosti, pokusil se nastínit pozapomenutý český historik, Pekařův žák Karel Kazbunda (1882-1982), který za tímto účelem prozkoumal vídeňské i pražské policejní archivy. Z jeho pozůstalosti rukopis po pečlivé editorské práci k vydání připravil Martin Kučera.

Umírnění a radikálové
V revolučních letech 1848-1849 se na české politické scéně srazili radikálové s umírněnými. Karel Havlíček radikály příkře kritizoval: aristokratická a vojenská frakce ve vládě by nebyla nikdy zvítězila, kdyby jí svým postupem, byť třeba nevědomky, nepomáhalo "nerozumné a nezkušené přepjactví". Radikální demokrat Karel Sabina tehdy Havlíčkovi oponoval: "Naše opozice proti vládě není smyšlenina okamžitá, ani klamný prápor, jenž časem podle větru se zatočí, ona jest nám nutností a svatou povinností", a s hrotem proti Palackému, a především Havlíčkovi, dodal: "Jsou však mnozí, již k hanbě a ku škodě vlasti, v nečas a bez míry se bojí sami o sebe a mlčí; k těm nikdy náležeti nebudem." Z pozice revolučně demokratické frakce Slovanské lípy, snící o federaci sociálních republik na troskách monarchistických režimů, se Sabina vysmíval austroslavistické politice Palackého, Havlíčka, Riegra, Braunera, které neváhal označit za autoritativní egoisty.
Sabinovo odsouzení ve velezrádném procesu po májovém spiknutí na jaře 1849 a jeho několikaletý pobyt v žaláři po porážce revoluce a v době nástupu neoabsolutistického režimu jako by dodávalo jeho slovům na váze.
Jenže: počátkem září 1849 bylo ve vyšetřovací vazbě už 89 osob, ale vyšetřování "široce rozvětveného spiknutí", kterým mělo být odůvodněno uvalení stavu obležení na Prahu, vázlo. V posledních dnech roku 1850 se ovšem věci pohnuly kupředu. Pochybnou zásluhu na tom měl Sabina. "Konečně se však," oznamoval předseda vojenské vyšetřovací komise baron Schuster, "podařilo přivést zatčeného literáta Karla Sabinu k doznáním o velezrádných rejdech, které se zde z jara 1849 děly." Dalo by se říct, že radikalita Sabiny nespočívala jen v oblasti politické, nýbrž i morální - tím rovněž předběhl svou dobu.

Poníženě prosím
Když později, na konci padesátých let, po pádu Bachova režimu a oživení politického života policie hledala mezi Čechy vhodného informátora, volba zákonitě padla na Sabinu. Zasloužil se o to svým chováním; dá se říci, že v podstatě nabídku donášení ze strany policie vyvolal. Především před režimem nepokrytě odkrýval své ledví, ukazoval mu, kde je jeho slabost, a naznačoval, že si podobné postavení - ve vztahu k režimu - nezaslouží. Vypovídají o tom jeho ponížené žádosti z let 1858 a 1859 o povolení k vydání jeho beletristických děl, o něž museli žádat ti, kteří byli spojeni s velezrádnými procesy po revolučním roce 1848. Sabina ujišťoval úřady, že jeho úmyslem je "vyhnout se všemu, co není v souladu s dokonale loajálním smyšlením", a sliboval, že se "vynasnaží ukázat se kdykoli hodným dobrotivého ohledu na svoji existenci, která je odkázána na literární produkci". Bylo otázkou času, kdy policie na jeho námluvy kývne. Stalo se tak v polovině roku 1859.
O tom, že se pražskému policejnímu ředitelství podařil velký úlovek, svědčí početní stav i kvalita slídilů, které měla tajná složka policie tehdy k dispozici. Podle výkazu pražského policejního ředitele bylo v červnu 1857 v konfidentních službách celkem devět osob. Slouží ke cti České národní strany, že ke spolupráci nebyl do té doby získán jediný trochu jen význačnější její člen. Policii v Praze tehdy donášel jeden obuvnický tovaryš, jeden advokátní písař, také sluha v hotelu U Černého koně, kancelista Spolku pro péči o propuštěné trestance nebo truhlář... Jediným význačnějším konfidentem byl chemik Břetislav Paul, krycím jménem Věrný.

Velké peníze
Problém s kvalitou spolupracovníků měla i komunistická tajná policie. StB měla několik důležitých agentů, kteří se pohybovali mezi špičkou Charty 77, jako byl chartovní právník Josef Danisz nebo "jasnovidec" Michal Kobal, ale nikdy nezískala agenta významu a postavení Karla Sabiny. Většina byla spolupracovníky druhé a spíše třetí kategorie, jejichž zprávy - ve snaze agentů dělat se důležitějšími, než ve skutečnosti byli - byly spíše matoucí, přirozeně nechtěně. Podobně jako měla StB tzv. držitele propůjčeného bytu, v jejichž domácnostech se uskutečňovaly schůzky důstojníků StB a jejich agentů, tak už i rakouská policie, která kladla důraz na osobní, ústní styk, se scházela s konfidenty v soukromých příbytcích, vzdálených od úřední budovy, přičemž se příslušnému zpravidla úředníkovi z tajného fondu přispívalo na nájem.
Jidášových třicet stříbrných bylo v roce 1857 ohodnoceno na 40 zlatých rakouské měny, které měsíčně dostával zmíněný Břetislav Paul. O tom, jak si policie cenila získání Karla Sabiny, svědčí skutečnost, že Sabina dostával 100 zlatých měsíčně, což bylo skoro dvakrát více, než byl plat jeho "řídícího důstojníka", policejního adjunkta Sulzbeka! Tuto neobvyklou výši odměny policejní ředitel svému šéfovi do Vídně zdůvodňoval Sabinovou důležitostí a výkonností. Na druhou stranu však ministerstvo vnitra i ušetřilo. Po získání Sabiny byli čtyři jiní výtečníci ze služeb policie jako málo výkonní propuštěni.
Adjunkt Sulzbek domluvil se Sabinou krycí jméno - napříště měl Sabina v policejních aktech vystupovat pod jménem Roman. Z 18. července 1859 je v archivu zachováno Romanovo hlášení, psané Sabinovou rukou, následujícího znění: "Zcela v tomto smyslu (tj. pracovat proti Rakousku) mluví také Neruda, bývalý suplent na německé reálce, český literát, nejenergičtější radikál mezi mladšími a nejvýznačnější talent. Byl dříve také nejdůvěrnějším přítelem Josefa Friče. Zahájil-li už korespondenci s Fričem, není dosud jasné, ale do toho a do ostatních zde navázaných, mně ještě neznámých spojení by asi daly částečně nahlédnout dopisy, které odcházejí na adresu ,An Fräulein Medall, Sängerin in Stuttgart? a jsou uvnitř opatřeny druhou adresou."
Policejní ředitelství především velmi ocenilo Sabinovo upozornění na prostřednici Fričovy korespondence z exilu s jeho pražskými přáteli. O dva dny později, 20. července, udává Sabina svého druha z časopisu Jasoň Erazima Sojku: "Strana sama ho nedbá, poněvadž je netaktní, předpojatý, prudký, omezeného rozumu a velmi prostředního talentu, avšak má v sobě neochvějnou demokratickou energii a rád se zhusta napije, má žvanivou dialektiku v politických věcech, která prostého muže omamuje..." Pro konfidentskou duši je jistě příznačný cynismus a drzost, s jakou Sabina denuncuje svého dobrého známého, s nímž nadále udržoval kamarádský poměr a od nějž bral i plat! A až mrazí při vědomí, že Sojka v roce 1862 vydal knihu Naši mužové, v níž je Sabina vykreslen coby "rozhodný demokrat, který, když potřeba káže, za věc utlačovaného lidu, za právo svobodu i život svůj nasaditi dovede."
Roman přinášel policii k nahlédnutí originály písemností či dopisů, pod policejní kontrolou navázal písemné spojení s J. V. Fričem, podával zprávy o publikačních snahách Boženy Němcové, informoval o jednáních o vstupu českých poslanců na říšský sněm, o zákulisí české cesty do Ruska v roce 1867, o jednáních Sboru pro postavení Národního divadla, zrazoval nejen české druhy, ale i revolučně smýšlející Poláky, Maďary stejně jako Srby či Bulhary, kteří měli styky do Prahy. Bulhar Vasil Dimitrov Stojanov, který v Praze studoval práva, obdržel konspirační dopis o připravovaném povstání Bulharů s pomocí Srbů proti Portě. Dopis, který obsahoval varování, že se nesmí ani slovo z něj dostat na veřejnost, ukázal Stojanov zřejmě v dobré víře Sabinovi, který nelenil, opsal ho a opis doplněný vlastnoručně psanou relací donesl na policejní komisařství. Tato Romanova zpráva se však Sabinovi stala osudnou.

Odhalení
V červnu 1869, za českého státoprávního vzepětí, podnikla anarchistická skupina bratrů Viléma a Čeňka Körberových ze spolku Blaník pumový útok na pražské policejní ředitelství. Členové skupiny se v lednu 1870 ocitli před porotním soudem na jasné udání konfidenta. Vzápětí vídeňský list konzervativní šlechty Vaterland rozjel kampaň proti placenému udavači z českých řad, který sice nebyl jmenován, ale každý trochu jen zasvěcený v konfidentovi poznal Sabinu. Autorem článku byl domácí učitel v Riegrově rodině, historik Josef Kalousek, jenž Sabinu osobně znal. Sabina se hájil u soudu - a vyhrál jej.
Tím to však neskončilo. V polovině roku 1872 z prezidiální kanceláře policejního ředitelství kdosi zcizil spis týkající se zmíněného Stojanova. Propuštěný policejní úředník pak spis, který obsahoval Sabinovo udání, nabídl ke koupi šéfredaktorovi Národních listů Grégrovi. Spis úředník získal od blíže neznámého policejního agenta, který se tak zřejmě chtěl zbavit výkonné konkurence.
30. července 1872 se v bytě pražského advokáta Jana Kučery sešla vybraná společnost - přítomni byli například Julius Grégr, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, J. V. Sládek. Pozvanému Sabinovi Grégr předložil policejní raport z roku 1861, podepsaný jménem Roman. Přítomní dali Sabinovi možnost vybrat si: buď do několika dnů navždy opustí zemi a jeho vina bude zamlčena, nebo bude veřejně odhalen coby policejní konfident. Sabina si zvolil možnost první. S jedním stem zlatých od mladočechů a čtyřmi sty padesáti od policie vycestoval do Saska, odkud měl nadále prostřednictvím svých německých kontaktů zpravovat policii. Mohl se tedy sotva cítit pobouřen, když se třetího dne po svém odjezdu dočetl v německých novinách, že byl doma veřejně vyhlášen za zrádce. Místo do vyhnanství, kam ho poslali jeho bývalí druzi, odjel na další konfidentskou štaci.

Obrana útokem
Sabina se vrátil do Prahy a zažaloval účastníky schůzky a vydal brožuru Obrana proti lhářům a utrhačům, kde obviňoval českou společnost, že ho nechala na holičkách. Vykrucoval se, že případ se Stojanovem byl jediný. Pochopitelně zamlčel, že pilně udával více než deset let, a tvrdil, že "vodil svými zprávami policii za nos". Ale Sabina nevodil za nos policii, ale českou veřejnost, své druhy, přátele i rodiče.
Ve své první zprávě čerstvý konfident Sabina svůj "obrat" od radikála k policii vysvětluje slovy: "Protože jsem vyrostl v nejsmutnějších rodinných poměrech a neustále jsem byl tísněn starostmi o živobytí, oddal jsem se neplodnému idealismu..." Je pravda, že jeho rodiče, zedník a pradlena, byli nemajetní, přesto se dovedli natolik uskromnit, že zajistili povedenému synáčkovi to nejlepší možné vzdělání. Byl to ovšem Sabina, kdo této možnosti nevyužil. Za jeho křiváctví podle něho nenesli vinu jen nezámožní rodiče, nýbrž vůbec celá česká společnost, která mu finančně nepomohla, když byl v nouzi. Ve své Obraně z roku 1872 napsal, že pouze J. V. Frič se ho ujal v těžké době po návratu z vězení a poskytl mu jako jediný šlechetnou pomoc. Zřejmě proto ho Sabina bonzoval stejně jako ostatní české předáky, kteří ho údajně nechali na holičkách. Tím, že Sabina zrazoval jiné, choval se podle své přirozenosti. Nebyl revolucionář, ale materialista, u něhož se sebeušlechtilejší idea vždy nakonec promění v peníze.
Peníze a materiální stránka věci je Sabinovo přímo osudové téma. Po řadu let byl Sabinovým partnerem na prezidiu policejního ředitelství Sulzbekův nástupce František Jawurek, od kterého pochází tato Sabinova charakteristika: "Za peníze je k mání ke všemu, ježto stále ještě nezanechal jistého lehkého způsobu života (myšleno ve smyslu sexuálním) bez ohledu na svůj pokročilejší věk a svou fyzickou vratkost."
Je jisté, že mnozí či někteří agenti se dostali do služeb policie na základě vydírání, pomocí lechtivých informací apod., zvláště v době totality. To však nebyl Sabinův případ. Když byl v roce 1865 jeho plat snížen na polovinu, v domnění, že mu hrozí propuštění, obrátil se Sabina na ministerstvo policie do Vídně se žádostí, aby ho v konfidentských službách ponechalo.
A pro úplnost: Sabina zemřel v bídě a zapomnění 8. listopadu 1877. Bez účasti veřejnosti byl pohřben na Olšanech do cizího hrobu.

Omyl historikův
Ještě poznámku. Martin Kučera v doslovu knihy konstatuje, že vyhodnocení Kazbundou poctivě snesené faktografie zní - Karel Sabina vědomě zradil. Zároveň se Kučera ptá: Je takový závěr vůbec historický? A odpovídá: Etický ortel je ahistorický, protože odporuje historikově metodologii. To je však omyl dodnes pěstovaný především přírodními vědami, které - pro své mnohé eticky velmi sporné výzkumy - dobře vědí, proč tak činí. Ve skutečnosti tzv. čistá věda neexistuje, vždy do ní vstupují nejrůznější zájmy, a právě etické hledisko je důležité proto, aby tyto mimovědecké zájmy co možná nejvíce eliminovalo. Věda bez etiky není věda, ale nástroj manipulace se skutečností, který se dá ekonomicky, mocensky či jinak využít.
Pro konfidentskou duši je příznačný cynismus a drzost, s jakou denuncuje svého dobrého známého
Zemřel v bídě 8. listopadu 1877. Bez účasti veřejnosti byl pohřben do cizího hrobu.

Petr Placák, časopis Babylon, 25.11.2006, str. 03

---

Příběh nejslavnějšího českého konfidenta
"...v dětství mu bylo Sabiny líto, když ho viděl v dlouhém ošumělém raglánu bloudit po Staroměstském náměstí s vyhrnutým límcem, kloboukem hluboko vraženým do obličeje, bledého, shrbeného, hubeného, přepadlého. Choulil se do sebe, aby nebyl poznán, a stejně se prý na něho ukazovalo. Občas se převlékal a vycházel, když se začínalo stmívat. Z dálky se díval do oken hostinců, na obchody i na vývěsky redakcí." (s. 485)
Dojemná vzpomínka pochází od pradědečka editora knihy Sabina - Neuzavřený případ policejního konfidenta Martina Kučery, ing. Kuchaře. Přestože Sabinovi byla věnována celá řada odborných publikací, předkládaná práce je i přes své relativní stáří (vznikala ve 40.-60. letech) v řadě ohledů výjimečná. Pekařův žák Karel Kazbunda (1888-1982) patří k významným českým historikům minulého století. Během svého dlouhého života publikoval celou řadu prací nejen k českým dějinám 19. a počátku 20. století, nýbrž i k dějinám pražské univerzity, dějinám správy a organizaci archivů. Sabina je dosud nepublikovanou prací, která zůstala vedle jiných uložena v Kazbundově pozůstalosti v Archivu Národního muzea.
Není to poprvé, co se M. Kučera ujal vydání zásadních děl starší české historiografie. Za připomenutí stojí zejména vynikající práce Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus (Karolinum 2003). I nyní v případě Sabiny odvedl důkladnou vydavatelskou práci a knihu navíc opatřil doprovodnými komentáři, vysvětlivkami a v poznámce uvedenými zásahy do původního textu, které byl nucen provést.
Dobře placený donašeč
Čtenáři se dostává do rukou dramatický příběh zřejmě nejslavnějšího českého policejního konfidenta s krycím jménem Roman. Přestože se Kazbunda snaží vyvarovat kategorických odsudků, z výkladu je jeho stanovisko dobře patrné. Na s. 252 píše: "[Sabina] zapřel svou minulost, zneuznal cenu oběti, utrpení pro myšlenku, ale nechtěl pozbýt popularity, založené právě na přinesených obětech... A to vše pro okamžité pohodlí, pro hmotné výhody. Neshledáváme obzvláštní důvody pro žalobu, že mu přes jeho veškeré úsilí nikdo z českých lidí nepodal pomocnou ruku..." Po pravdě jediný, kdo mu tehdy v jeho hrozivé sociální situaci pomáhal, byl Josef V. Frič, který se v 60. letech 19. století paradoxně stal hlavním předmětem Sabinovy udavačské činnosti. Rovněž editor se v doslovu pozastavuje nad tím, kam až byl Sabina ochoten jít, aby se zavděčil zaměstnavateli (s. 483). Na druhé straně však připomíná, že zřejmě nikoho mimo mladé anarchisty kolem bratrů Körberových, kteří podnikli v červnu 1869 pumový útok na pražské policejní ředitelství, vážně nepoškodil (s. 485).
Kazbunda také připouští jisté úlevy z příkrého hodnocení, když bere v úvahu Sabinovu bídu po propuštění z vězení od roku 1857 a vidinu nebezpečí nuceného vystěhování, které potkalo jeho dřívější souputníky, radikální demokraty Emanuela Arnolda a právě Josefa V. Friče (s. 220n). Neopomene však ani připomenout indicie, například že se v minulosti nechával vydržovat milenkami (s. 55, 310). Na žádném místě Sabinu neomlouvá a nečiní z něj nešťastnou oběť policejní taktiky. Ostatně, byl to Sabina sám, kdo po několika letech své donašečské činnosti v roce 1865 žádal ministerstvo policie, aby jej ponechalo ve svých službách; svého "místa" si tudíž nejen vážil, ale lpěl na něm (s. 311).
Právě období 1859-1861, klíčová perioda Sabinovy konfidentské činnosti, tvoří meritorní část Kazbundovy knihy. Následné období až do prozrazení odbývá v několika odstavcích a v rozsáhlé poznámce (s. 477). Z plánovaného druhého dílu Kazbundovy knihy se v archivu nedochovalo víc než nesoustavná excerpta.
Pozitivistický historik
Jde o tradiční historickou biografii, která ovšem trpí řadou nectností staršího dějepisectví. Přestože editor v závěru poznamenává, že se "nelze spokojit s jednoduchou formulkou, že Kazbunda byl metodicky druhořadý pozitivista, zamilovaný do listinných pramenů úřední povahy" (s. 490), nutno připustit, že i tato kniha může k takovému hodnocení svádět. Vzhledem k účelu textu nelze Kazbundovi mít za zlé, že klíčovým pramenem jsou především policejní dokumenty. Text však prokládá mimořádně dlouhými citacemi pramenů a hlavně zachycuje obrovské množství vskutku marginálních střípků a nepodstatných fakt, což znesnadňuje rozlišení důležitého od nepodstatného.
Obdobně je plynulost textu narušována rozsáhlými exkursy o jiných tématech, především o české politice Sabinovy doby. Kniha zřejmě neměla být jen biografií v úzkém smyslu slova, nýbrž vhledem do života tehdejší české společnosti. V tomto směru však zůstal autor kdesi v půli cesty. Na jedné straně je zde sice nepřeberné množství informací o čelných osobnostech tehdejší doby, především na úrovni, kdo se s kým setkal, jaké měl plány apod., což vyplývá právě z Kazbundova důrazu na konfidentské zprávy. Na druhé straně tu však chybějí jakékoli obecnější poznatky a rozbory, které by čtenáři usnadnily pochopení historických událostí. Typické je to jak v případě revoluce 1848, tak i v období obnovené ústavnosti na počátku šedesátých let. Po přečtení knihy budeme sice vědět mnoho o oné době, ale stěží jí budeme rozumět více než předtím.
Je třeba připomenout, že název knihy klame čtenáře. Podtitul Neuzavřený případ policejního konfidenta jako by sliboval nová zjištění o Sabinově konfidentství, které považujeme za dávno "uzavřenou" záležitost, ve skutečnosti však znamená, že kniha zůstala nedopsána a že vypravěč opouští Sabinu kdesi v první polovině šedesátých let 19. století, zatímco jeho hrdina byl prozrazen jako konfident až v roce 1872 a zemřel v osamění o pět let později, v roce 1877. Publikace tedy není žádným "neuzavřeným případem", nýbrž pouze nedopsanou knihou, respektive první částí většího pojednání.
Jakub Rákosník, Kulturní týdeník A2, č. 21/2006