Úvodní svazek Encyklopedie Jiřího Suchého shrnuje veškerou Suchého povídkovou tvorbu porůznu se objevující od konce 50. let. Mimo jiné obsahuje povídky z kultovní knihy Sto povídek aneb nesplněný plán, která v roce 1966 zahájila slavnou edici HU+SA nakladatelství Československý spisovatel nebo z další povídkové knihy J. Suchého z roku 1991 Proč mají v zoologické zahradě klokana. Pro souborné vydání autor poskytl i povídky doposud nepublikované a všechny povídky zároveň nově aktualizoval. Kniha vyšla u příležitosti 40. výročí vzniku divadla Semafor.
O Seifertovu cenu se letos podělí autoři Jiří Suchý a Michal Ajvaz
Básník, textař, prozaik, autor divadelních her a pásem Jiří Suchý (1931) byl oceněn za dlouholetou tvorbu napříč uměleckými oblastmi, shrnutou do dvacetisvazkové Encyklopedie Jiřího Suchého. Od roku 1999, kdy divadlo Semafor slavilo 40. výročí svého vzniku, vydávají Suchého spisy nakladatelství Karolinum a Pražská imaginace. První díl obsáhl povídky, druhý nezpívanou poezii, dalších pět knih je věnováno písničkám. Následovalo osm titulů scénických textů, dvě knihy filmových scénářů a námětů, další dva svazky se zabývají dílem pro televizi a rozhlas. V současnosti je tedy na trhu devatenáct knih, závěrečná by měla vyjít v nejbližších dnech.
Čtenář ve spisech najde texty proslulé stejně jako dosud nepublikované či nově upravované. Například kniha z televizní tvorby přináší i neuskutečněné scénáře a také několik nedochovaných, které autor speciálně pro toto vydání znovu napsal podle videozáznamů.
Alice Horáčková (MF Dnes, 23. 9. 2005, str. 7)
Jiří Suchý: Do 20 svazků se nevejde všechno...
Prestižní literární Cena Jaroslava Seiferta, udělovaná od roku 1986 z iniciativy prof. Františka Janoucha Nadací Charty 77, má letos – popáté ve své historii – dva laureáty. Jedním je básník, prozaik, esejista a překladatel Michal Ajvaz, druhým básník, textař, prozaik, autor divadelních her a pásem Jiří Suchý. Ten cenu získává za vybrané spisy, dvacetisvazkovou Encyklopedii Jiřího Suchého, jež shrnuje autorovu padesátiletou tvorbu pro divadlo, rozhlas, film i televizi.
S Jiřím Suchým hovořil Vilém Faltýnek:
V listopadu převezmete cenu Jaroslava Seiferta. Setkal jste se někdy se Seifertem osobně?
Jiří Suchý:
„Jo, jo, jo, setkal. On byl u nás v divadle, já jsem byl u něj doma, takže jakýsi vztah byl navozen. Nebyl nějak dlouhodobý nebo intenzivní, ale myslím, že ten vztah byl hezkej. Když jsem měl takovou tragickou událost v rodině, tak jsem od něj dostal překrásnej dopis, takže jsem pochopil, že on sleduje všechno, co se kolem mě děje, a já zase jsem samozřejmě sledoval jeho a jeho tvorbu. Zvláště jeho tvorba z posledních let na mě zapůsobila mimořádně silně: Koncert na ostrově, Deštník z Piccadily, tahle jeho tvorba...“
[…]
Cena Jaroslava Seiferta se uděluje za vynikající básnické či beletristické dílo vydané nebo jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech. Vyhlašována je 22. září v předvečer Seifertových narozenin. S Jiřím Suchým jsme hovořili také v předvečer, tentokrát jeho narozenin. Letos je oslavil vskutku velkoryse: V sobotu 1. října zahájilo jeho divadlo činnost v nově rekonstruovaném divadelním sále Globus v Praze – Dejvicích, který se po letech nejisté existence stal pevnou domácí scénou Semaforu.
Vilém Faltýnek (Český rozhlas 7, 2. 10. 2005)
Jsou lidé, kteří mají rádi hudbu, a proto ji provozujou.
Jsou lidé, kteří mají rádi hudbu, a proto ji neprovozujou.
A jsou lidé (můj případ), kteří mají rádi hudbu, a přesto ji provozujou.
Když tak někdo znenadání začne provozovat hudbu, říká se, že má nadání. U nás v domě má nadání jedno dítě. Kromě nadání má taky housle. Pochopitelně nenechává housle ladem. V následujících řádcích se pokusím stručně vylíčit, jak jsem tomu čelil.
Nejprve sem vylákal dítě do kolny a zde jsem je začal navádět: "Zanech hudby! Slyšíš, zanech hudby!"
Nepomohlo to. Začal jsem tedy navádět jeho kamarády, aby mu ukradli noty, a platil jsem 10 haléřů za list.
Později se mi podařilo namazat díťeti smyčec vazelínou, takže housle nevydaly ani tón a jeho rodiče dokonce mysleli, že jejich Toník ztratil nadání.
Když se věc vysvětlila, vymyslel jsem si zvláštní chorobu, zvanou pražec, která se šíří mezi houslisty. Bylo mi ale řečeno, že onemocnění pražcem bývá způsobeno nedostatkem vápna, a to u nich nepřipadá v úvahu, neboť otec pracuje na stavbě.
Uvažoval jsem o založení speciálního útulku pro nezletilé houslisty daleko od Prahy. Zalil jsem si uši voskem, takže jsem přeslechl zvonění listonoše, který mi nesl peníze.
Kupoval jsem nadanému dítěti gramofonové desky s Oistrachem v bláhové naději, že v něm probudím komplexy a že zanechá hraní. aopak. Vzrostla v něm ctižádost a hrál daleko častěji. Dokonce jsem si koupil housle a začal jsem s odvetou. Bylo mi navrženo, abychom hráli s Toníkem dohromady. Vymluvil jsem se a začal jsem navádět jeho kamarády, aby se mu posmívali. Sám jsem vymyslel řadu opravdu pěkných nadávek, jako např. šmidliblbec, kalafůňák, šmytcoun... Hoši je s oblibou na nadané dítě pokřikovali, ale docílil jsem jen toho, že Toník téměř nevycházel z domu a povětšinou hrál na housle. Mezi nejvážnější opatření patřilo bezesporu vyzvednutí veškerých mých úspor, za které jsem skoupil všechny struny v celém okolí. Nastal pochopitelně citelný nedostatek strun a houslisté z naší čtvrti nabízeli za tyto drátky nesmyslné sumy. Dostavilo se pokušení prodávat žádané struny načerno a peníze získané tímto obchodem věnovat na skoupení strun v celé Praze. Bál jsem se ale, že by moje činnost mohla být mylně považována za spekulaci, a tak jsem jen s trpkostí sledoval, jak poptávka po strunách vzrůstá.
Dopadlo to, jak se dalo očekávat. Po nějakém čase dostaly obchody novou zásilku. Byla vyšší než dřív, protože výroba byla upozorněna na zvýšenou poptávku. Přesto se mi však podařilo i tuto zásilku skoupit, jenomže jsem se trochu zadlužil. Za pár dní však byly v obchodech struny nové a já pochopil, že národnímu podniku konkurovat nelze.
PO CELOU TUTO DOBU N E P R A S K L A NADANÉMU DÍTĚTI JEDINÁ STRUNA! Pak jsem dal do novin inzerát: Vyměním dvoupokojový slunný byt s ústředním topením v Praze za jakýkoliv kdekoliv. Spěchá. Stěhování hradím. Za informaci dám větší množství strun. Zn.: "E" do a.t.l. První nabídka přišla několik hodin po vyjití listu. Byl to muž z Čierné pri Čope, který si najal aerotaxi, aby věc včas podchytil. Nečekal jsem na další nabídky (kterých pak ještě bylo přes dvanáct set) a začal jsem balit. Zdola mi k tomu zněly tóny houslí.
Dva dny nato jsem se stěhoval. Všichni sousedé se se mnou přišli rozloučit ,neboť jsem byl v domě poměrně oblíben. Přišli i rodiče Toníka a na památku mi věnovali gramodesku, kterou nadané díťě nahrálo ve studiu Dětského domu speciálně pro mne. Před jejich zraky jsem ji - jakoby nerad - upustil. Byla však z nerozbitného materiálu. Své zklamání nad touto skutečností jsem však nedovedl dosti zakrýt, a tak jsme se rozloučili ve zlém.
No a teraz bývam v Čiernej pri Čope a ako som sa dopočul, nadané dieťa sa krátko po mojom odchode vzdalo hry na husle kvoli istej trinásť ročnej L. K. z Prahy 2.
