Třetí část čtyřdílné řady dokumentů týkajících se československých ústavních dějin tvoří dokumenty z let 1960 až 1989. První část publikace představuje dokumenty vydané v období tzv. socialistické ústavy, které mají především ukázat prosazování socialistické zákonnosti, ale i mírné uvolňování vedoucí k „pražskému jaru“ v roce 1968. Druhá část dokumentů charakterizuje období tzv. normalizace ve federativní republice z let 1968–1989. Obsahuje především ústavní zákony z dané doby, zákony o federaci, legislativní a druhotné normativní akty spolu s projevy, které zazněly ve Federálním shromáždění či dobovém tisku. Součástí svazku je také Prohlášení Charty 77 a dokument Několik vět.
Jestliže má recenzent další vydání díla, které již jednou (při předchozím vydání) posuzoval a doporučil k publikaci, nachází se ve zvláštním způsobem složité situaci. Jednak musí ze zásadních důvodů trvat na svém hodnocení předchozího vydání, jednak musí postihnout to, v čem nové vydání poskytuje něco navíc a v čem tedy představuje pokrok. To platí tím spíše, že u předchozího vydání neměl zásadní připomínky k výběru zařazovaných dokumentů a domníval se, že nic podstatného nebylo vynecháno. Nyní se ale musí vyrovnat s faktem, že do nového vydání jsou zařazeny některé dokumenty navíc.
K těmto nově zařazovaným dokumentům patří zejména věci, které ve skutečnosti nemají charakter právních norem, ale spíše postihují politickou a názorovou atmosféru, za jejíhož působení vznikaly. Mám zde na mysli politický dokument "Dva tisíce slov", některé neprávní akty spojené s událostmi srpna 1968 a také dokument "Několik vět" z roku 1989.
Tyto - někdy již polozapomenuté a jinak nepublikované - dokumenty přispívají k plastičnosti obrazu doby a k historickému zařazení norem znamenajících ústavní vývoj sjeho vzestupy, zákrutami i pády. Ale na druhé straně nepodporují tendenci vidět v Gronského sborníku jakýsi "komplexní obraz příslušného dějinného období". Ústavní vývoj je jistě důležitou součástí nebo stránkou dějin příslušného období, ale právě jen součástí a stránkou - nikoli celkem. Z tohoto hlediska je třeba ocenit uvážlivost, s níž autor volil formulace poznámek a vysvětlivek. Ty najedné straně přispívají k obrazu historického zařazení dokumentů, ale na druhé straně si nečiní nárok být historií příslušného období. Jde o vysvětlení dokumentů - o nic víc. Dějiny tohoto období by musely vypadatjinak.
Jestliže zařazení dokumentu "Dva tisíce slov" do sborníku vítám, pak na druhé straně stejně schvaluji to, že autor odolal pokušení zařadit nechvalně známý materiál "Poučení z krizového vývoje". Tento dokument by mohl totiž vypovědět něco o kvalitách svých autorů, ale nic o zařazovaných normách.
Srovnání poznámek k předchozímu vydání sborníku a poznámek k vydání novému vede ke zjištění, že poznámky v tomto vydání jsou kritičtější jak k některým představitelům KSČ, tak i k některým dílům, která byla o dané tématice mezi rokem 1960 - 1989 vydána. Kritika děl se ovšem implicitně stává i kritikou autorů. Domnívám se, že míra kritičnosti je tu dána mírou lety vznikajícího poznání a je opřena o fakta a nepřekračuje nikde rámec seriózního vědeckého hodnocení.
Kritičtější zhodnocení by si zasluhovala možná zákonem a dokonce ústavou zakotvená zásada vedoucí úlohy KSČ. Nejde tu pouze o to, že na rozdíl od armády se vedení v politice a ve společnosti rodí cestou přirozeného vznikání autority. Navíc tu ale přistupuje to, že takové "uzákonění" sice nemůže autoritu politického vůdce ani vytvořit ani posílit, ale může nebo dokonce musí ji podkopat. Deklarování "vedoucí úlohy" je totiž deklarací všeobecné odpovědnosti za vše dobré, ale také za vše špatné, co se ve společnosti stane. Tato "deklarace" totiž lidem říká nejen "Za všechno nás chvalte", ale také "Za všechno nám nadávejte".
Závěrem konstatují, že posuzovaný sborník dokumentů si zaslouží publikaci a jeho význam přesáhne úlohu pouhého studijního pramene pro vysokoškoláky. Může se totiž stát velmi významným pomocníkem pro pracovníky právní a politické praxe.
Z recenzního posudku: Prof. JUDr. Stanislav Kučera, CSc.
Posledními dvěma svazky je zdárně dokončeno vydávání komentovaných dokumentů k ústavním dějinám Československa. Jedná se sice o stát, který již 15 let neexistuje, nicméně s jeho dědictvím, a to i v oblasti ústavního práva, se budeme nadále setkávat. Je velkou zásluhou pořadatele dokumentů a autora poznámek k nim, že nám toto dědictví zpřístupňuje v přehledném a široce koncipovaném díle.
Jan Filip
