Dva slavní světoví filozofové Richard Rorty a Gianni Vattimo sice vycházejí z odlišných intelektuálních tradic, oba však spojuje kritický přístup k metafyzice. Ve svém díle se zabývají otázkami, které přesahují rámec filozofie, a přehodnocují základní otázky náboženského života i víry v Boha. Trvají na tom, že odmítnutí metafyzické pravdy neznamená nezbytně smrt náboženství; naopak, podle nich se tak otevírají nové způsoby, jak o zbožnosti uvažovat – a tyto nové způsoby kladou důraz na křesťanskou lásku, solidaritu a ironii. Kniha Budoucnost náboženství je jedinečná nejen tím, že se v ní prolíná Rortyho pragmatismus s Vattimovou hermeneutikou, ale také tím, že dává prostor k diskusi o omezeních tradičního náboženského přesvědčení a moderního sekularismu. Živý dialog mezi oběma filozofy, který tuto knihu uzavírá a který moderoval a redigoval Santiago Zabala, analyzuje budoucnost náboženství spolu s politickými, společenskými a historickými aspekty charakteristickými pro náš současný postmoderní, postmetafyzický a postkřesťanský svět.

PODĚKOVÁNÍ
ÚVOD
Náboženství bez teistů a ateistů – Santiago Zabala
ČÁST PRVNÍ
Antiklerikalismus a ateismus – Richard Rorty
ČÁST DRUHÁ
Věk interpretace – Gianni Vattimo
DIALOG
Jaká je budoucnost náboženství po metafyzice? – Richard Rorty, Gianni Vattimo a Santiago Zahala
O AUTORECH
REJSTŘÍK

Dialog mezi nejvýznamnějším italským současným filozofem, představitelem Gadamerova hermeneutického směru, Gianni Vattimem a americkým filozofem neopragmatické orientace Richardem Rortym. Kniha je velkolepou ukázkou pojetí filozofického dialogu po dekonstrukci "metafyziky přítomnosti", po konci iluze, podle níž dialog musí končit uvedením lidí do vztahu k tomu, co již jazykem není, k nějaké "skutečnosti, hierarchii, k něčemu vyššímu, k pozitivnímu pólu protikladu, kterému se říkalo "řešení". Ze vztahu k tomuto pólu, realitě, by pak vyplývala pevná kritéria a závazné normy jednání a myšlení.
Mluvit o náboženství v tomto novém "post-ontoteologickém" duchu, znamená vidět v něm mnohotvárné příběhy lidské potřeby dát životu smysl. Hermeneutika je v tomto smyslu "koiné" demokracie, rozumění nás nevyvádí do nových oblastí za jazykem, ale učí nás "umět být" svědky lidského úsilí o osvětlení své zkušenosti a různých způsobů, jak ji sdílet.
Vše, co má smysl, či čemu říkáme hodnota, jsou stopy po příbězích lidí.
V českém prostředí tato krátká ironická kniha přispěje k zvýšení kultury dialogu, k radikálnímu prohloubeni otázky po smyslu rozumění.
Václav Bělohradský