Publikace je věnována přístupům, které v rámci soudobé sociologie rozvíjí systémová teorie. Představy o sociálních systémech prošly v dějinách sociologického myšlení několika fázemi. Počátky jsou spojeny s pojmem sociální organismus (H. Spencer) a s paradigmatem části a celku (E. Durkheim). V další fázi byla Talcottem Parsonsem vyzvednuta jako klíčová diference systému a okolí. V 70. letech 20. století přinesla výrazný posun koncepce autopoietických systémů Niklase Luhmanna. Soudobé postparsonsovské teorie sociálních systémů hledají inspiraci v teorii komplexity a chaosu, v oblasti nových médií, komunikačních sítí a soudobých technologií.

Jiří Šubrt
Předmluva
Jiří Buriánek
Sociologie, systémy a rizika (Úvodem)
Jan Balon
Talcott Parsons a tvorba pojmů v sociálních vědách
Helena Kubátová, František Znebejánek
Diferenciace a kolektivní chování: Jeffrey C. Alexander a Paul Colomy o neofunkcionalismu
Markéta Sedláčková
Model sociálního uskutečňování kultury důvěry Piotra Sztompky
Jan Urban
Pojem struktury v Giddensově teorii strukturace
Ivan Mucha
Niklas Luhmann: Od teorie otevřeného systému k autopoiesis
Marek Skovajsa
Médium politiky: Pojetí moci v systémové teorii Niklase Luhmanna
Jiří Šubrt
K Luhmannově koncepci diferenciace sociálního systému
Marek Německý
Konceptualizace sociální a systémové integrace, societální a sociální koheze, sociální konsenzus a sociální řád
Juraj Schenk
Sociálny systém ako nelineárny dynamický systém: koncepcie sociálneho systému v synergetike, teorii sociálnej entropie a teorii chaosu
Viktor Piorecký
Teorie komplexity
Jiří Bystřický
Simulace a systémy: Verze podle J. Baudrillarda
Petr Lupač
Rigidita velkých technologických systémů a problém strukturální změny v informační společnosti

Oč méně práce má recenzent s psaním posudku, o to více má práce v tomto případě se čtením rozsáhlého a výjimečně náročného teoretického textu, přesněji souboru statí spojených jedním "velkým tématem", jímž je reakce na velkou Parsonsovu systémovou teorii (zhruba od 70. let 20. století do současnosti). Tři věci nutno vytknout hned na počátku jako nesporná a nezpochybnitelná pozitiva:
1. Soubor statí je dalším dokladem oživení teoretické práce v rámci nejen Masarykovy české sociologické společnosti, ale de facto celé české sociologické obce - po létech úhoru se vzápětí po sobě (v neposlední řadě díky editorovi a iniciátorovi obou akcí docentu Šubrtovi) objevují soubory statí, které nejsou prostými sborníky, ale konzistentními celky.
2. Hlavními participanty na obou sbornících jsou mladí, začínající sociologové s několika málo výjimkami, což dokládá nejen zájem o teoretickou sociologii, ale také vědomí potřeby zakotvit poznávání současného světa ve znalosti soudobých teorií;
3. Všechny práce bez výjimky prokazují dokonalou znalost soudobé sociologické teoretické literatury na úrovni, která je srovnatelná s evropskými standardy - četl jsem dost teoretických prací na to, abych se odvážil takového tvrzení; jde o texty vysoce profesionální a ani v nejmenším náznaku a nikde (sic!) diletující.
Dvě základní "výhrady" (ale fakticky o výhrady nejde, spíše o konstatování základního postoje) nutno přece jen formulovat - kromě několika výjimek jsou všechny texty trochu jakoby "ve stínu" velkých teorií, velkých osobností, velkých koncepcí - jsou jakoby "zakřiknuté", ač pro to není důvodu. Některé texty rozhodně - jak řečeno - přesahují standardy obvyklé v evropské časopisecké produkci.
Druhá výjimka je v podstatě variací na první - většina textů je příliš deskriptivních: potřebujeme takové texty, je nám třeba systematizovat dosavadní kumulované vědění, ale u mladých adeptů vědy jde někdy o skromnost přílišnou. Jen několik textů jde dál, nad deskripci a "analytický přístup", ale nechci studie hierarchizovat a z tohoto hlediska hodnotit. Bylo by to nespravedlivé k úsilí těch druhých.
Nemá smysl ani jednotlivé texty vypočítávat ani je komentovat ve smyslu doporučení -není v podstatě co opravovat, nemá-li se narušit osobitost dikce autorů, svébytnost přístupů (netvrdím, že vždy jde o originálnost) a nezřídka nápaditost strukturace. Až na dvě, tři výjimky nadto autoři nepíší o tom, o čem již sami či jiní několikrát psali - neopakují se, otevírají si sami pro sebe a pro sociologickou obec své pohledy, sice značně nezřídka závislé na "velkých vzorech", ale přece jen osobité volbou a zpracováním.
Co chci zdůraznit jako mimořádný vklad je skvělý jazyk, bez výjimky u všech textů. Ačkoliv jde o extrémně náročné teoretické téma, autoři nepózují s jazykem, neinovují, neanglicizují, píší svěže a dokonce - což je téměř nemožné - čtivě.
Úvodní studie Šubrtova a Buriánkova uvádí do tématu, J. Balon se věnuje konceptům v Parsonsově teorii (snad mohl připomenout slavné Homansovo dictum - Parsons není teorie, ale slovník), H. Kubátová a F. Znebejánek u nás snad poprvé synteticky informují o neofunkcionalismu Alexandrově a Colomnyho (možná Eisenstadt jako "teoretik modernizace" se tam jaksi vypařil - jen jako moje poznámka, nikoliv "návod k použití"), nadto pěkně vysvětlují souvislost mezi neofunkcionalismem a symbolickým interakcionismem, souvislost ne zcela triviální. Práce operuje s vtipným schématem (jen literatura končí u roku 1990 - nejsem ctitelem inovací za každou cenu, ale přece jen...).
Markéta Sedláčková pracuje se svým tématem důvěry, prezentuje polského sociologa Sztompku jako jednu z velkých autorit (vedle Fukuyamy aj.), snad chybí to, co má Sztompka ve své velké učebnici sociologie, totiž "kultura cynismu" jako komplement "kultury důvěry". Jan Urban se vrací ke Giddensově teorii strukturace a vcelku právem ji vidí velmi kriticky (bez nároku na cokoliv konstatuji, že tak jsem o ní psal již v roce 1990 a poté v doslovu k Důsledkům modernity - uvádím to ve vší upřímné skromnosti jenom jako obecný doklad toho, že se navzájem nečteme - jak potom můžeme mít "citační ohlasy", aha?). Ostatně Giddens projevil značnou míru autokritičnosti i tím, že ve své slavné učebnici ji ani nezmiňuje (na rozdíl od Sztompky, který ve své - rozsahem srovnatelné učebnici, kapitolu o kultuře důvěry a cynimsu má).
Ivan Mucha neakademicky, ale velmi solidně parafrázuje Luhmannovu teorii systémů, kterou dnes již máme v českém překladu, nicméně zásluha, že jej k nám poprvé již před lety (i knižně, ale s malým ohlasem - naše chyba!) systematicky uvedl, mu nebude odepřena ani tímto sborníkem. Marek Skovajsa se v rozsáhlém textu vyrovnává (aniž má potřebu téma takto explikovat) s kdysi tradiční kritikou Parsonse, že opomíjí či marginalizuje téma moci. Skovajsa ukazuje, kolik podnětů parsonsovská teorie poskytla svým pojetím "politiky jako média" ve vazbě na jiná parsonsovská média (ekonomika, právo), podrobně analyzuje Luhmannovo pojetí a celý luhmannovský kontext, zkoumá názory Pitkin(ové), Arendtové, Dahla i Lukeše - tedy variety názorů velmi odlišných. Koncept moci u Parsonse a postparsovců byl u nás takto systemticky vyložen poprvé.
Jiří Šubrt ve vlastní samostatné stati vysvětluje pojetí diferenciace sociálních systémů u Parsonse a Luhmanna; oceňuji i drobnost, jíž je Šubrtův respekt ke čtenáři - vysvětluje zdánlivě známé pojmy aspoň pod čarou a dobře (pars pro toto: kontingence). Ač studii dominuje téma supervize, není tématem jediným, analyzuje se koncepce Willkeho (u nás zatím neznámého) atd.
Marek Německý se trochu nechal oslnit Richardem Münchem, nikoliv však nekriticky. Vždycky mě u Müncha fascinovalo jeho povýšení parsonsovského AGILU na téměř univerzální výkladový princip - od občanské společnosti po modernitu atd. Německý se nechává inspirovat, podrobně (někdy možná až příliš, ale při absenci původního zdroje je to činnost chvályhodná) vysvětluje, jak lze této inspirace využít v konfrontaci s koncepcemi Lockwoodvými, Habermasovými a Giddensovými, snad jen "agency" v tabulce by měl být přeložen, je-li vše ostatní přeloženo, a nejsem si jist, zda "fiduciární" je opravdu ekvivalentem sociokulturního - Sedláčková s konceptem "fiduciarity" pracuje taky, ale v jeho původním významu, tedy v kontextu zkoumání fenoménu důvěry. Drobný detail, nic více.
Juraj Schek (Slovensko) nabízí svou koncepci sociálního systému jako nelineárního systému - jde o první (byť nikoliv jediný) text, který se inspiruje rozvojem moderní přírodovědy, v Schenkově případě také ve slovenské interpretaci (Krempaského jsme četli již v 80. letech s fascinací - dnes se o něm u nás již neví, škoda). Rozvinutí synergetického přistupuje nesporně nejen inspirativní a inovativní, ale opravdu originální a vytváří tolik potřebný pozoruhodný - odpusťte - background k "měkkým teoriím" antiparsonsovským a "antiscientistním" koncepcí: prokazuje, že "dělat vědu" opravdu není svévole. Připomenu, že v ruské sociologické škole se dnes systematicky rozvíjí "neklasická sociologická teorie" založená na ideji synergetiky a silně inspirovaná přírodovědou (o tom ale Schenk nepochybně ví).
Viktor Piorecký ve studii o teorii komplexity (s nezbytným captatio nbenevolentiae, že není v té věci odborníkem), řádně a se znalostí věci aplikuje teorii komplexity, chaosu a řádu na studium sociálních hnutí - zatím v náčrtu a ve slibné perspektivě, jakkoliv přece jen poněkud rozevlátě. Ale pracovní setkání neslouží pouze sdělování "hotových pravd", ale také tříbení vlastních myšlenek - a těch je v textu dostatek. Pojem "komplexitní myšlení" je sice násilnický, ale autor zdůvodňuje jeho užití. Zakomponoval zajímavě do "exaktního" "parsonsovského" textu Baumana - neudivuje to ale, přihlédneme- li k prohlášení, že autor Piorecký má blízko k postmoderně a poststrukturalismu - naštěstí to z textu nekřičí, naopak. Jiří Bystřický se znalostí věci rekapituluje ideje Baudrillardovy (Simulace a systémy), prokazuje dokonalou znalost poněkud enigmatického jazyka, s nímž Baudrillard, Bataille, Deleuze a další pracují, otázka je pouze, nakolik si tím vnitrovědní komunikaci usnadňujeme a nakolik komplikujeme: Baudrillard se možná dnes už dá vyložit přece jen jednodušeji. I tak poděkování za zasvěcený úvod do tématu i jazyka.
Konečně Petr Lupač uzavírá sborník rozsahem velkou a ambicí srovnatelnou studií o technologických změnách, které se promítají do našich statických i dynamických sociálních a technologických systémů: jeho znalost nejen literatury, ale především materie, která za ní je, je prostě udivující. Opírá se především o "klasika" Castellse, ale i Hughese a jiné, rozvíjí několik originálních tezí a naznačuje, kudy že vede cesta k tomu, abychom se dobrali náležitého porozumění soudobých společností.
Shrnuto: po dlouhé době máme před sebou soubor vzájemně propojených textů především mladé, nastupující a intelektuálně dravé, neostýchavé generace, která se vyzná ve světě vědy a i v peripetiích soudobého světa. Nadsázka? Poněkud ano. Jde o první vykročení správným směrem - studenti sociologie by o tomto vykročení svých téměř vrstevníků měli povinně vědět.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Miloslav Petrusek CSc.

---

K přípravě a vydání tohoto sborníku se spojily dvě instituce, které v posledních letech rozvinuly systematickou iniciativu k postupnému mapování světových dějin teoretické sociologie. Jsou to katedra sociologie Filozofické fakulty UK a teoretická sekce Masarykovy české sociologické společnosti. Obě zorganizovaly v květnu 2006 vědeckou konferenci na téma, uvedené v nadpisu posudku. Editor posuzovaného sborníku a iniciátor většiny aktivit na tomto poli, J. Šubrt, opatřil sborník předmluvou, ve které jednak vysvětlil jistě logické zařazení postsparsonsovské problematiky za nedávné úspěšné vydání sborníku o Parsonsovi, jednak upozornil na několik předparsonsovských i postparsonsovských historických etap přístupů k sociálním systémům. Vedoucí pořádající katedry J. Buriánek ve své úvodní stati pokračuje zhruba v tomtéž duchu s tím, že k dané problematice připojuje i soudobé hledisko společenského rizika. Možná by stálo za to v některém z těchto dvou příspěvků nadhodit zajímavou otázku rozlišení pojmů sociální a společenský systém jakožto analogie k anglickému social a societal, což by možná otevřelo novou, zajímavou možnost spojení sociální problematiky s problematikou kulturně civilizační, zejména s teorií modernizace, resp.její kritiky. Zmínka o tomto pojmovém rozlišení je v příspěvku M. Německého.
Nevím, jak bude vypadat konečná úprava vydání, pro jistotu však připomínám, že by tato publikace měla v nějaké příloze zevrubně (s uvedením obsahů) informovat o celé sérií publikací, věnované tématicky pojatým sborníkům o dějinách soudobé i starší sociologie, ať už jde o individuální práce Šubrtovy, řadu prací v univerzitních aktech, sborníky z konferencí nebo chystaný sborník o historické sociologii. Tak by lépe vynikl význam této aktivity pro českou sociologickou veřejnost. Neboť o tu jde především. Na konferencích, při nichž se setkávají zasvěcení znalci konkrétní tématiky (a je podivuhodné, kolik se jich už jich, zvláště mezi mladšími sociology, objevuje a kolik z nich - pravda, nejsou to ještě všichni - už v této fázi. zaujímá k sociologickým dílům, jimiž se zabývá, samostatnou, ba i kritickou pozici). Soustavná editorská a publikační činnost však směřuje k informaci odborné sociologické veřejnosti, včetně studentů, o tom, co se děje ve světové sociologii, a otevírá jim tak nové a nové obzory. Jsem přesvědčen, že - podobně jako tomu bylo v šedesátých letech minulého století - tento další, ovšem dnes mnohem dlouhodobější, kvantitativně objemnější a kvalitativně pestřejší skok do světa, příznačný pro uplynulou dekádu, povede i k rozmachu vlastní tvorby českých sociologů, reflektující neobyčejně složitou a zajímavou českou a vůbec postsocialistickou problematiku na pozadí vývoje světových sociologických teorií. Pak česká sociologie bude moci hrát ještě významnější roli jako samostatný a originální verifikátor či falzifikátor sociologického poznání.
Kromě dvou úvodních textů zahrnuje sborník dvanáct kvalitních, odborně přínosných větších či širších studií pestrého tématického složení, jež se dotýkají produkce parsonsovské a její následné reflexe, odmítání, či přejímání; bezprostředně postparsonsovské; neomodernistické; a také i postmodernistické. Takto pojatá publikace zjevně naplňuje výše zmíněné poslání informační a kultivační vůči české sociologické obci a zasluhuje být vydána, čtena a využívána jako inspirace pro další sociologická bádání. Chybí ovšem Mertonova revize Parsonse, na jejíž význam oprávněně poukazují někteří autoři - nejpodrobněji M. Sedláčková - ve svých příspěvcích. Nebyl by ještě čas požádat o příspěvek M. Petruska? Naštěstí nechybí Eisenstadt, jímž se, alespoň v jedné souvislosti, dosti podstatně zabývá stať Kubátové a Znebejánka.
Jestliže se v textu tohoto sborníku z konference častěji, než v některých předchozích sbornících objevují již zmíněné samostatné soudy českých autorů, nemohu ani po přečtení této nové sbírky sociologických studií neopakovat svou stabilní, zřejmě českým historikům sociologie nepříjemnou, výtku, že své práce píší, jako by žili na pustém ostrově, vybaveném však kromě jejich osobního počítače navíc ještě jen velkou specializovanou knihovnou, v daném případě systémové teorie a obecné sociologie. Až na výjimky se nesnaží své poznatky o autorech a dílech, vypůjčených z této knihovny a soudy o nich zasazovat do toho sociokulturního prostředí a do té historické etapy, v nichž tito autoři žili a tvořili (popř. žijí a tvoří), alespoň naznačovat, na jaké společenské děje či celé historické trendy reagovali, do jaké míry adekvátně postihli problémy prostředí a doby, popř. směry jejich následného vývoje, o jakých typech sociokulturních systémů vlastně píší. Nebo jde snad u všech těch analyzovaných autorů o všeplatné výpovědi o společnostech jako takových? (Pokud jde o ony výjimky, jde většinou - kromě textu Muchova - jen o zběžné zasazení díla autora, o němž referují, do velkých období světových sociokulturních dějin, jakými jsou etapy industriálního a postindustriálního vývoje.) Je to škoda, protože sociologie je a zůstane vědou o společnosti a jejích proměnách a dějiny sociologie jsou a budou vědou mj. o tom, jak sociologie toto své poslání naplňuje. Navíc pak ani ta nejgeniálnější díla nejsou nikdy všeplatná - mohou skvěle odpovídat určitým sociokulturním poměrům, které zobecňují, avšak selhávat tváří v tvář poměrům odlišným, jejichž studium by naopak vedlo k částečné falzifikaci a případné revizi jejich poznatků. A právě v tomto ohledu nevyužívají historici soudobé světové sociologie skvělé možnosti, dané tím, že žijí a působí ve velkém přelomovém období společnosti vlastní země i celé řady dalších zemí s podobnými osudy a ani je nenapadne si, třeba jen okrajově, položit otázku, do jaké míry jsou ty velké teorie, o nichž píší, aplikovatelné na tento nový typ historického pohybu, jímž je postsocialistická transformace polomoderních a polobohatých východo- středoevropských společností, co z nich lze pro nás převzít a co je naopak nutno v nich z hlediska naší zkušenosti revidovat. (Snad se příliš nezmýlím, když řeknu, že mám dojem, že na slovo transformace jsem v přečtených textech snad ani nenarazil.) Možná, že by takto zpracované texty byly i pro čtenáře zajímavější.
Nakonec ještě jednu obecnou poznámku: v celém velkém sborníku o sociálních systémech postparsonsovského období se člověk téměř nesetká s problematikou vertikální sociální diferenciace, sociální nerovnosti, stratifikace, třídní struktury. Člověk má ten dojem, že jsou jakási neslušná slova, které se podařilo vymazat ze sociologického slovníku. Bohužel se však jevy, které jsou těmito pojmy označovány, nepodařilo vymazat ze společenské reality.
Tyto obecněji formulované výhrady by bylo v obdobném znění napsat i k většině české a evropské sociologické produkce, takže jejich uvedení na tomto místě nikterak nesnižuje celkově kladné hodnocení sborníku a jeho přínosu pro odbornou a intelektuální veřejnost.
A teď už jen letmo o jednotlivých příspěvcích. Samozřejmě své dílčí náměty nikomu z autorů nevnucuji.
Jan Balon ve svém stručném textu analyzuje sílu a slabiny Parsonsovy obecné teorie ve světle úvah jeho pokračovatelů a zároveň kritiků, zejména Alexandera a Luhmanna a klade zásadní otázku "vyprazdňování" samoúčelně pojatých sociologických kategorií a ztráty jejich významu pro společnost. Někdy se mi zdá, že zejména pozdní Parsons, který od teorie šité na tělo americké společnosti přešel ke zkoumání i jiných typů společností, mj. i třetího světa, svým příklonem k problematice modernizace a evolucionismu, včetně úvah o možné konvergenci hodnotové rozdílných sociálních systémů, dobře věděl, co by se proti samoúčelné abstraktní prázdnotě jeho původně statické vlastní teorie v měnícím se světě mohlo a mělo dělat a naznačil docela rozumné cesty jakéhosi obratu ani ne tak k přejímání aparátu teorií jiných věd, jako k vývoji společenské reality. To, alespoň podle toho, co o nich píše Balon, nejspíš ne všichni jeho bezprostřední následovníci adekvátně pochopili. Zdá se mi, že poněkud odlišně od nich s Parsonsovým dědictvím naložil např. S. N. Eisenstadt, také jeho žák a spolupracovník, nebo později W. Zapf a Ken'iči Tominaga - všichni ve směru ke zkoumání reálných a rozporuplných procesů modernizace.
Zajímavá a objevná se mi zdá být studie H. Kubátové a F. Znebejánka věnovaná nejvíce vlastně S. N. Eisenstadtovi sjeho dosti důsledným, ale historické realitě bližším neofunkcionalismem, a rovněž jeho dílem zprostředkovanému pokusu J. C. Alexandera a P. Colomyho o vývojovější a diferenciaci více zdůrazňující verzi strukturálního funkcionalismu, který plným právem samostatně myslících soudobých autorů hodnotí jako ne zcela organickou syntézu.
M. Sedláčková dále pokročila ve své systematické práci na jistě důležité problematice důvěry i v analýze přínosu významného polského sociologa P. Sztompky. Drtivá většina jejího textu je věnována přehlednému převyprávění Sztompkova díla, které však zařazuje do kontextu vývoje teorie sociálních systémů a revize strukturálního funkcionalismu, přičemž názory Sztompkovy srovnává s názory jeho předchůdců i souběžců. To samo o sobě je užitečné jednak proto, že Sztompkovo dílo není u nás tak známé, jako práce západních autorů, jednak proto, že na něm lze ilustrovat některé poměrně typické rysy postparsonsovského vývoje. (Připomeňme např., že i on si zakoketoval s teorií modernizace.) Škoda, že ještě více nevyužila srovnání Sztompkovy koncepce důvěry s koncepcí Giddensovou, kterou nadhodila svého času v jiné ze svých studií. Jen okrajovou pozornost v závěru věnovala Sztompkovým aplikacím (spíše normativně koncipovaných) teoretických tvrzení na reálný vývoj polské společnosti, která jistě skýtá pozoruhodné pole právě pro studium celých cyklů zrodu, vývoje a pádu důvěry ve společenské instituce. Právě v závěrečné poznámce k této problematice totiž ukázala, že by na tomto příkladu mohla předvést své vlastní, a to jistě zajímavé názory, důležité pro předmět celého sborníku. Podobně by bylo zajímavé, kdyby v textu rozvedla svou poznámku 1 o možném sbližování systémově strukturálních a akcionálních (nejspíše také sociálních a kulturních) přístupů v soudobé sociologii.
X Urban napsal koncizní text o Giddensově teorii strukturace, v němž na základě informace o obsahu jeho teoretických prací přehledně informuje o podstatě této koncepce. Správně hodnotí Giddensovo dílo jako jeden z významných pokusů překonat zdánlivě nesmiřitelný konflikt (tradičnějších) objektivističtějších a statičtějších systémově strukturálních a (novějších) subjektivističtějších a dynamičtějších teorií akcionálních. Cenné je i to, že Giddensovy názory soustavně konfrontuje s názory autorů, na které navazuje či které kritizuje, také však s názory, které (převážně kriticky) hodnotí jeho dílo, včetně názorů inklinujících k postmodernismu. Sympatické je, že při tom uvádí, jak bývá u nás zvykem, nejen autory anglosaské, nýbrž také francouzské. V návaznosti na tyto názory formuluje i svoje vlastní hodnocení Giddensova přínosu. Nakonec jako jedna z hlavních námitek vyznívá tvrzení, že teorie strukturace nebyla dostatečně empiricky ověřena. Urbana to vede k odvážnému závěru, že tato teorie selhala. Má na něj právo. Mohl by však snad vzít v úvahu, že jádro Giddensova přínosu, tj. snaha o jakýsi druh rovnováhy či kompromisu mezi jinak oprávněnými akcenty jak na objektivně histporicky dané struktury, tak na lidské sociální jednání, které je proměňují, není ověřitelná ani tak na úrovní běžných empirických bádání, jako na úrovní větších historicko- sociálních analýz soudobé epochy společenského vývoje. A tu se mi zdá, že jak jeho příklon k teorii reflexivní modernizace, tak jeho pokusy o zkoumám problematiky možných "třetích cest" rozhodně na užitečnost jeho prvotních obecně teoretických pojednání pro zkoumání soudobé společnosti poukazují, zvláště srovnáme- li je se zjevnou kapitulací subjektivistických a postmoderních názorů před složitostí soudobého společenského vývoje a resignací na možností předvídám, nemluvě už o možnosti racionálních zásahů. Zvláště užitečné se mi Giddensovo pojetí zdá být pro pochopení četných soudobých transformačních procesů.
Studie I. Muchy o rozdílnosti teorie otevřeného systému a Luhmannova systému autopoietického vyniká úsilím o osvětlení obou těchto typů přístupu ke společnosti v souvislosti s reálnými historicko- společenskými změnami. Jistě ne náhodou uvedl autor i konstatace, týkající se původní Luhmannovy profese, jež jako by předurčovala jeho pojetí snad ještě více než reálné společenské změny, na něž reaguje. (Čtu- li texty, věnované Luhmannovi, vždycky za nimi cítím problémy, které má se společností její administratátor, který se nedokáže s nimi vyrovnat nijak jinak než zavedením autonomně resortně byrokratického způsobu řešení problémů.) Muchovi se podařilo srozumitelně a při tom plasticky popsat podstatu obou komparovaných přístupů a obohatit tak informovanost sociologické veřejnosti. Nevím však, zda vždy udržel rovinu objektivní nepředpojatosti. Myslím si, že teorie otevřených systémů, opírající se o humanistické a demokratické předpoklady, je tu líčena až přehnaně skepticky jako aprioristicky normativní, neschopná respektovat složitost různorodých podmínek, na něž v různých kulturních okruzích reaguje. Jistá selhání velkých teorií, které vycházely z idejí humanismu, racionalistického osvícenství, modernizace a demokracie v jedné fázi dějinného vývoje nemusejí znamenat definitivní pád principů, o něž se opíraly, nýbrž spíše signál pro sofistikovanější jejich uplatnění v teorii i společenské praxi, jak to odpovídá právě podstatě ideje otevřené společnosti. To se také, přes jisté excesy a omyly, právě od sklonku minulého století s jistými úspěchy děje. Na druhé straně by neškodilo promyslet, jaké varovné důsledky pro dějiny lidstva i vědy by mohl přinést přílišný odklon od těchto univerzálních principů k tomu zvláštními typu myšlení a praxe, který se zdá být spojen s autopoetistickým pojetím společenských systémů.
M. Skovajsa jde na své téma moci v díle N. Luhmanna poměrně zeširoka. Velmi logicky a srozumitelně vyloží podstatu tzv. klasických teorií moci, velkou část studie věnuje pojetí Parsonsovu, potom té části názorů Luhmannových, které jsou Parsonsovi blízké, a posléze - přes odbočku k Habermasovi - specifickému přístupu Luhmannovu. To vseje imformativní, cenné a zajímavé. Na rozdíl od předchozí studie je to sepsáno přísně neutrálně, objektivisticky. Mně jako čtenáře by však přece jen zajímalo, jaké důsledky v tak citlivé oblasti života společnosti, jakou je (navíc výrazně uzavřený) politický systém by měla aplikace Luhmannových principů nejen pro politický život, ale i pro ostatní sféry života lidí např.v soudobých demokratických společnostech. To se ale při bezchybné akademické zdrženlivosti autorově nedovídám.
J. Šubrt vkládá do sborníku další ze svých seriózně napsaných luhmannovských studií, opět zaměřenou na specifické představy tohoto sociologa o diferenciaci společnosti na výrazně uzavřené autonomní systémy. Připomíná i jak empirickou, tak teoretickou kritiku zjevných slabin takovéhoto pojetí společenského systému i způsoby, jakými je Luhmannovi následovníci lehkou rukou vyvracejí. On sám v závěrečném odstavci upozorňuje, že přijetí Luhmannových představ znamená vyloučení společenské integrace v podobě nějaké centrální funkce a rovněž prostřednictvím vzájemného průniku. Ztotožňuje Luhmannem preferovaný typ diferenciace s úspěšnou strategií moderny, která ssebou přináší i problematické důsledky. Společnost prý na tento problém může reagovat vždy jen dílčím, systémově specifickým příspěvkem. Soudobá modernizace a globalizace skutečně v jisté posiluje tendence k uzavřenosti autonomních společenských subsystémů odlišených horizontální diferenciací (omlouvám se, v poslední recenzi jsem omylem napsal "vertikální"). Ale současně ji neustále mocnými proudy informatizace, tržní nadooborové ekonomické jakož i mimořádně horlivé politické, vojenské i ideologické expanze a současně vůči nim protikladnými humanisticky a demokraticky koncipovanými aktivitami v těchto oblastech ve světovém měřítku i v rámci jednotlivých společností bourá, tak jako bourá i autonomii národních společenských systémů. Sebezáchovná izolovanost jednotlivých subsystémů v tomto období spíše ztrácí svou funkčnost i společenskou váhu. V reálném světě se tedy děje něco jiného, než si analyzovaný směr sociologického myšlení předpokládá. Možná že to je jeden z případů platnosti Balonový myšlenky "vyprazdňování" samoúčelně pojatých sociologických kategorií a ztráty jejich významu pro společnost.
M. Německý se zabývá přesně tím, co slibuje nadpis jeho příspěvku. Je to pojmoslovná analýza těch termínů, které bývají chápány jako označení té či oné míry sjednocenosti či celostnosti společnosti. Věcně je příspěvek opřen o rozbor stanovisek několika postparsonsovských teoretiků, zejména R. Müncha, což ve sborníku působí jako jistá protiváha přemíry luhmannovské problematiky a mj. skýtá trochu víc (na Parsonse navazujícího) optimismu do budoucnosti. Sympatické je, že autor věnoval, byť pouze okrajovou pozornost aktuální problematice koheze (soudržnosti) a konsenzu. Jinak se snaží vykládané pojmy občas ilustrovat "příklady ze života", což ovšem nemůže nahradit soustavnější pozornost problémům přístupů k odhalování společenské reality, jež se za zdánlivě samoúčelnými terminologickými polemikami skrývají.
Rozsáhlá, obsažná a o bohatou literaturu, včetně vlastních prací autorových, opřená studie J. Schenka je v zásadě výkladem stavu a problémů současného stupně vývoje obecné teorie systémů s uplatněním dalších doplňujících obecných teorií: synergetiky, teorie sociální entropie a teorie chaosu. Na rozdíl od historicky již vzdáleného stavu, kdy se obecná teorie systému rozvíjela mimo sociologii, a to simpulzy čerpanými spíše z biologie, prezentuje Schenk všechny teorie, jimiž se ve stati zabývá, jakožto předem zahrnující společenskovědní, najmě sociologickou problematiku. Informace o takovémto směru vývoje je povzbudivá, důležitá a zajímavá. Pozoruhodné je, že, podobně jako někteří zkušenější čeští spoluautoři tohoto sborníku, ale v ještě výraznější míře, se J. Schenk opírá o vlastní díla i o díla dalších domácích, tj. slovenských autorů a vystupuje tu tedy jako suverénní znalec problematiky, nejen jako tlumočník poznatků vyčtených pouze ze zahraniční literatury. Obsah statí dává tušit, že aplikace této nově akumulované sumy poznatků na sociologickou problematiku může být velmi významná - na první pohled se např. zdá, že by mohla napomoci řešit třeba spor o význam autopoietického a otevřeného systému, jímž se v tomto sborníku zabývá zejména i. Mucha. Je zřejmé, že složité problémy, které autor stati do textu nahromadil, jsou plně srozumitelné především odborníkům v obecné teorii systému a příbuzných disciplinách, méně už sociologům, zabývajícím se studiem společenské empirie, interpretací a zobecňováním jeho výsledků. Chápu, že snaha alespoň ty nejdůležitější z nich zveřejnit v jednom textu, zabránila autorovi, aby se podrobněji zabýval možnými směry aplikací těchto poznatků v sociologii, zejména pak v jejím vztahu k soudobým reálným společenským problémům a tak je učinil průhlednějšími pro sociologickou veřejnost. I tak však díky za mimořádně cennou a inspirativní informaci.
Snad proto, že autor stati o teorii komplexity V. Piorecký je sociolog, který na svoje téma narazil v souvislosti s řešením konkrétního sociologického problému sociálních hnutí, a že si nečiní nárok na vyčerpávající znalost obecné teorie systémů, je jeho logický a srozumitelně výklad dosti bohaté literatury, se kterou se seznámil, pro sociologa dobře pochopitelný a velmi inspirativní. Ač já sám jsem skeptický vůči postmodernistické skepsi, ke které se hlásí, a zcela staromódně si myslím, že i ve společnosti existují nemechanické deterministické vazby, docela dobře chápu jeho autory, kteří vlastně mluví o tom, jak dialekticky analyzovat a porozumět reálným komplexním a nelineárně provázaným a nepřetržitě se pohybujícím, vznikajícím a zanikajícím reálným společenským objektům a vyvarovat se přitom jak mechanického determinismu tak apriorních normativistických spekulací. Bral bych dokonce i jeho chápání Baumanovy metaforické "tekuté modernity", kterou tento autor pokračuje ve své distanci od zastaralých koncepcí, ale současně už zase uznává existenci modernizačních procesů a jistou míru jejich poznatelnosti a snad i omezené predikce. Zkrátka, stať se mi velmi líbí.
Krátký text J. Bystřického informuje o úvahách J. Baudrillarda o obtížích poznávání reality v epoše, v níž se prvotní skutečnost prolíná s různými stupni sociálního konstruování a virtuální reality. Tím se možnost poznávám reálné dynamiky sociálních systémů stává krajně pochybnou. Informace o tomto skeptickém přístupu, zahrnujícím mimo jiné konstatování, že původní představa postmodernismu o mnohotvárnosti a pestrosti soudobé společnosti se setkává s pravým opakem zestejňování, byla právem zařazena do sborníku, pojednávajícího o postparsonsovských teoriích sociálních systémů.
Za užitečné považuji i zařazení informace P. Lupače o myšlenkách několika autorů, kteří se zabývají problematikou velkých technologických systémů, podrobněji demonstrovanou na systému počítačových sítí, ztělesněnou v Internetu. Zdůraznění sociálně systémotvorné úlohy technologických systémů vůbec a informačních zvláště je velmi důležité, stejně tak jako upozornění na střetávání jejich vlivu se systémy ekonomickými, politickými apod. Navíc jde v tomto případě o jediný text, který prostorově vymezuje zkoumaný systém jako světový.
Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Pavel Machonin, DrSc.