"Čeští vědci v exilu" jsou fascinující příběhy třiceti českých vědců, kteří ve 20. století za různých okolností odešli do zahraničí a tam se proslavili. Většina z nich utekla před komunistickým systémem, protože v něm nemohli svobodně rozvíjet svůj talent. A tak byla naše země ochuzena o vynikající počítačové specialisty, historiky, chemiky, fyziky, matematiky, astronomy, geochemiky, lékaře. Všichni už zapustili kořeny jinde, ale občas se vracejí, aby doma aspoň pomáhali tyto obory dál rozvíjet.
Einsteinův "obyčejný násobilkář"
Václav Hlavatý vedle špičkové matematiky zformoval československý zámořský exil
Čeští vědci v exilu
V roce 1953 Albert Einstein v jednom z rozhovorů pro tisk řekl, že pokud vůbec někdo vypočítá jeho rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to profesor Václav Hlavatý. V té době tento český matematik patřil ve svém oboru k absolutní světové špičce. A ještě k tomu stihl založit Společnost pro vědy a umění, která organizovala Severoameričany českého a slovenského původu.
Světočára (řečeno terminologií teorie relativity) Václava Hlavatého se začala vinout 27. ledna 1894 v Lounech. Otec byl úředníkem a vzdělání svého potomka vyloženě přál. Koncem jara 1913 Václav odmaturoval a zapsal si na Univerzitě Karlově hned dva obory: matematiku a hudební estetiku (tehdy se obé učilo na filozofické fakultě). Matematika však brzy převládla, muzika zůstala "pouhým" doživotním koníčkem, relaxací a inspirací.
Po promoci v roce 1919 učil matematiku na několika středních školách a současně už intenzivně vědecky pracoval. Jeho badatelskými parketami se staly dvě matematické "princezny na hrášku". Proč princezny? Diferenciální geometrie a topologie totiž jsou i v rámci matematiky nesmírně náročné na představivost a znalosti řady matematických disciplín.
Na jaře 1925 se stal docentem, šest let nato profesorem UK, v roce 1926 byl jako teprve dvaatřicetiletý zvolen členem Královské české společnosti nauk, po devíti letech pak členem České akademie věd a umění. Semestr 1937-38 strávil na pozvání Alberta Einsteina v "jeho" Ústavu pro pokročilá studia, následující půlrok pak jako hostující profesor na univerzitě ve východoamerickém Princetonu.
Od pasivní rezistence k emigraci
Německou okupaci prožíval Hlavatý v pasivní rezistenci, doma však pilně sepisoval vědecké práce a učebnice. Pražské povstání strávil na barikádách.
Po obnovení činnosti českých vysokých škol v květnu 1945 okamžitě vstoupil za univerzitní katedru. V té době se také - poprvé a naposledy - zapojil i do politiky. Roku 1945 se stal členem národně socialistické strany, napřesrok byl dokonce na pět týdnů poslancem Prozatímního národního shromáždění.
Při svém pobytu v politice si nemohl nepovšimnout měkkosti řady nekomunistických politiků vůči Klementu Gottwaldovi a jeho kamarile. Proto ho únorový puč příliš nepřekvapil. Ostatně, měl namířeno ven a zřejmě doufal, že situace doma se časem alespoň trochu srovná. Počátkemroku 1948 totiž dostal, opět rovnou od Einsteina, pozvání k dlouhodobému přednáškovému cyklu ve Spojených státech.
Soudruzi ho zprvu nechtěli pustit, nicméně v červenci 1948 profesor Hlavatý s manželkou a dcerou konečně vyjel. Jeho působištěm se stala Indiana University v Bloomingtonu.
V čele amerických krajanů
Z dopisů českým přátelům vyplývalo, že se zpočátku chtěl vrátit. Odradily ho až hrůzostrašné politické procesy koncem 40. a počátkem 50. let. V roce 1952 získal v Bloomingtonu definitivní profesuru.
"Vzal jsem si s sebou do ciziny jen jednu věc, památku na domov: Dykovu báseň Země mluví. Končí: ?Prosím Tě, matka Tvá, braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti jdeš! Opustíšli mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš!? Tu báseň jsem vozil a vozím s sebou po všech svých cestách životem a jejím čtením se modlím ke ztracené vlasti, kterou jsem opustil bez boje. Tak za to jsem si umínil, že svou prací budu propagovat české jméno. Dělám to poctivě, nemohu vám to prokázat, to bych se musel chlubit, ale snad mi věříte i takto, že skutečně hledím odčinit svůj hřích, který jsem na vlasti spáchal, když jsem ji opustil. Já vím, že kdybych byl zůstal, asi by mne čekal osud generála Píky a Milady Horákové, ale to pro poctivého člověka není výmluva. Tak to skutečně hledím napravit poctivou prací ve svém oboru... Tak, když budete číst v novinách, že emigranti jsou odpadlíci, není to vždy pravda, a vždy to bolí," obhajoval své rozhodnutí.
Vedle intenzivní vědecké práce se profesor zapojil i do práce v československém exilu - už v roce 1949 se stal členem Rady svobodného Československa.
Roku 1956 vydal v Chicagu spisek s názvem O obrodu exilu. Měl lví podíl na založení Československé společnosti pro vědy a umění a celkem logicky byl zvolen jejím prvním prezidentem. Tuto funkci zastával v letech 1958 až 1962 a poté 1966 až 1968.
Sjednocený svět přírodních sil
Jeho dlouholetý přítel a obdivovatel, básník Ivan Jelínek, v pamětech Jablko se kouše o Hlavatém z počátku 60. let napsal: "Byl ve společnosti nesmírně oblíben, ale přes všechny své úspěchy byl v duši nešťastný, a snad i proto se stal hluboce věřícím. Přemíra práce a intenzivního vypětí zapříčinily jeho pozdější psychickou labilitu. Snad jako každý geniální člověk měl i on své výkyvy: často podléhal pesimismu, býval nevyzpytatelný, svéhlavý..." V březnu 1928 tvůrce teorie relativity Albert Einstein dokončil svoji verzi sjednocené teorie gravitace a elektřiny. Po jejím zveřejnění v lednu 1929 propukl rumraj; noviny psaly o vyřešení největší záhady vesmíru. Akademie věd v Berlíně práci vydala v nezvyklém počtu tisíce exemplářů, poté ještě dvakrát v témže nákladu. Stať byla kupříkladu vystavena ve všech svých šesti stránkách rozsahu ve výkladu jednoho londýnského obchodního domu a lidé se tlačili, aby si ji mohli přečíst... Přitom šlo o velmi rafinovanou matematiku (konkrétně diferenciální geometrii).
Avšak kolegové z řad fyziků tuto Einsteinovu teorii odmítli. Ne snad že by ji nepochopili, ale proto, zjednodušeně řečeno, že nesouhlasili s některými autorovými východisky ani s jeho způsobem matematického zpracování. Vylepšováním a obhajobou své unitární teorie se pak Einstein zabýval až do smrti.
Když v roce 1954 vybíral deník The New York Herald Tribune desítku nejvýznamnějších amerických vědeckých objevů loňského roku, ze státu Indiana pocházely dva - Kinseyova zpráva o sexuálním chování žen a Einsteinovo oznámení, že konečně formuloval matematické rovnice, "o kterých věří, že mohou popsat jakýkoli fyzikální jev". Mělo to ovšem vadu. Einsteinem sestavené rovnice nikdo neuměl vyřešit. První, komu se to podařilo, byl právě Václav Hlavatý.
Finální verze Hlavatého řešení v knižní podobě vyšla roku 1958 pod názvem Geometry of Einstein?s Unified Field Theory v nizozemském Groningenu. Z čistě počtářského hlediska tu autor podal vskutku impozantní výkon (řešení soustavy komplikovaných rovnic o čtyřiašedesáti neznámých) - však také odborníci toto dílo vysoce cení. Nicméně vzhledem k tomu, že pojednává chybnou teorii, má význam toliko teoretický. Lakonicky řečeno: Einstein se mýlil a Hlavatý, který nebyl fyzik, jeho omylu dal dokonalou matematickou formu.
Duší básník
Ivan Jelínek vzpomínal na Hlavatého jako na člověka kromobyčejně vzdělaného, s živým zájmem o každou tvůrčí činnost. Vášnivě se prý zabýval filozofií a náboženstvím. "Když jsem se ho dotazoval na řešení slavné Einsteinovy rovnice, řekl, že mu pojednou svitlo, že měl štěstí, protože jinak je obyčejný násobilkář, což byl jeho obvyklý způsob, jak mluvil o své práci."
Někdy před polovinou 60. let ho Jelínek požádal o tip na matematickou rovnici, která má co dělat s vesmírem, poněvadž měl pocit, že jeho nové básnické sbírce právě něco takového chybí. Hlavatý odpověděl až po několika měsících z nemocnice: "Zcela správně jste se domníval, že by tam patřila matematická formule. Znám jednu, která by pro to byla jako stvořena svou mystickou podstatou, která je lidské duši nepochopitelná. Je to formule, která vyjadřuje v teorii relativity, že energie (E) a hmota (m) jsou jen různé formy téže substance: E = mc2 (c je rychlost světla). Oba pojmy, nejen E a m, ale i c, které zde vystupuje v kvadrátu c2, jsou vesměs pojmy svou podstatou tajemné, neboť i to, že rychlost světla je nezávislá na pohybu svítícího tělesa, je nepochopitelné."
A zde je výsledek - část Jelínkovy rozsáhlé básně Sochy, věnované Václavu Hlavatému: Slepost znásobiv, hřímá smrtelné Hosana jara, zimy, léta, jeseně ve čtverce mříž.
On ono, ona je.
V tři rody, v těla soch smělá a posléze v kříž vše vzdělá: v Parky vznešené, v Charitky tři E =mc2.
V obavách z úplného oslepnutí - vždy nosil silné brýle - a v beznaději na návrat pramenící z okupace Československa v srpnu 1968, dožil Václav Hlavatý poslední týdny života poměrně osamocen. Zemřel 11. ledna 1969 v Bloomingtonu.
V roce 1991 dostal in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Text je zkrácená kapitola z knihy K. Pacnera, F. Houdka a L. Koubské Čeští vědci v exilu, která právě vychází v nakladatelství Karolinum.
* Život v datech
27. ledna 1894 - narodil se v Lounech
1919 - promoval a začal učit matematiku na středních školách
1925 - stal se docentem na UK
1926 - byl zvolen členem Královské české společnosti nauk
1931 - stal se profesorem UK
1937 až 1938 - působil na pozvání Alberta Einsteina v princetonském Ústavu pro pokročilá studia
1948 - dostal od Einsteina další pozvání do USA
1952 - získal v Bloomingtonu definitivní profesuru
11. ledna 1969 - zemřel v Bloomingtonu
"Já vím, že kdybych byl zůstal, asi by mne čekal osud generála Píky a Milady Horákové, ale to pro poctivého člověka není výmluva." Václav Hlavatý
František Houdek, Dnes, 26.11.2007, str. 06
Čeští vědci v exilu - píle a umění improvizace
Rozhovor s Karlem Pacnerem
Karel Pacner je v oblasti literatury faktu znám především jako popularizátor astronomie a astronautiky. Zabýval se také historií československých výzvědných služeb. Při svém bádání mnohdy narážel na osobnosti vědců českého původu, kteří se proslavili v zahraničí. Kniha Čeští vědci v exilu, která vyšla v nakladatelství Karolinum, představuje tři desítky vědeckých osobností na pozadí jejich životních příběhů.
"Když jsme tuto knížku s kolegy Františkem Houdkem a Libuší Koubskou připravovali, tak nás dost šokovalo, o kolik myšlenkového bohatství jsme přišli následkem komunistického režimu. Kolik lidí, kteří by tady mohli být zlatým fondem republiky, muselo odejít. To je tragédie, kterou nelze komunistům odpustit." To je vlastně základní teze vaší knížky. Na druhou stranu při čtení těch zhruba tří desítek portrétů si uvědomujeme, že kdyby ti lidé tady zůstali, tak by sotva využili to myšlenkové bohatství v té míře, v jaké se jim to podařilo v zahraničí.
"Víte, to je otázka. V případě, že by Československo zůstalo otevřenou demokratickou společností, většina z nich by mohla své kvality projevit při spolupráci s kolegy v zahraničí. A to je malér těch čtyřiceti let." Jak jste vybírali jednotlivé osobnosti? Je jich, jak jsem řekl, zhruba třicet.
"Ano, je jich třicet a vybírali jsme je různými způsoby. Za prvé já jsem už začátkem 90. let za pomoci SVÚ v Americe vytipoval pár lidí a objel jsem je. Tenkrát jsem o nich psal pro Mladou frontu Dnes reportáže. S některými jsem zůstal ve styku. Další kritérium bylo, že jsme některé poznávali v průběhu minulých patnácti let. A třetí věc byla, že vedení Akademie věd upozornilo ředitele ústavů, aby nám dávali tipy. A navíc vyšla výzva i v časopise Přítomnost." Kolik podnětů jste z těchto zdrojů dali dohromady? A jak jste z nich nakonec vybírali?
"Víte, ten výběr byl poměrně složitý. Když jsem se třeba ptal Jirky Grygara, kteří astronomové by si zasloužili, aby se o nich napsalo, vyjmenoval mi jich pět, ale já jsem mohl dát jen dva. Muselo se to nějakým způsobem omezovat. Kdyby to bylo třeba, tak bychom dali dohromady tipy na dalších třicet, čtyřicet lidí, kteří se do téhle knihy nevešli." Při psaní portrétů jednotlivých osobností jste zřejmě často vycházeli z jejich osobních vyprávění...
"Zpravidla ano, ale hovořili jsme taky s jejich partnery zde v Čechách, protože my jsme chtěli, aby to byli lidé, kteří jsou po roce 1990 i nadále spojeni s republikou. Proto jsme také chtěli, aby každého člověka velice krátce v úvodu představil jeho český partner." (...)
Vilém Faltýnek, Knihovnička Radia Praha, ČRo 7, 20. 01. 2008
Celý rozhovor najdete na stránkách
Českého rozhlasu
Knihovna pro čtenáře vědeckopopulární literatury
Čeští vědci v exilu
Karel Pacner, František Houdek, Libuše Koubská "Když jsme tuto knížku připravovali, tak nás dost šokovalo, o kolik myšlenkového bohatství jsme přišli následkem komunistického režimu," uvedl při vydání knihy Karel Pacner. V knize se nyní můžeme seznámit s pohnutými osudy třiceti vynikajících odborníků, kteří značnou část života žili a bádali v exilu.
(ebo, catt), mf Dnes, 09.02.2008, Věda, str. 10
"Pokud vůbec někdo vypočítá moje rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to profesor Hlavatý - prohlásil v roce 1953 Albert Einstein. Což se pak do několika měsíců skutečně stalo." Matematik Václav Hlavatý, který "patřil ve svém oboru k absolutní světové špičce"; světově proslulý mineralog Zdeněk Johan; jeden ze zakladatelů moderní imunogenetiky Jan Klein; literární vědec Sergej Davydov - profesor na univerzitách v Yale, Princetonu a Berkeley... Celkem jedenatřicet osudů vynikajících českých vědců a vynálezců přinucených okolnostmi k emigraci - poúnorové či posrpnové. (Autoři v předmluvě upozorňují, že nejde o skutečně reprezentativní výběr - ten by musel mít nejméně dvojnásobný rozsah.) Samozřejmě je to dosti hořká četba - obzvláště vezmeme-li v potaz upřímné (a bolestně prožívané) vlastenectví bez výjimky všech prezentovaných osobností. Na druhé straně nepochybně povzbudivě působí jejich obrovská vůle a nezdolnost - lidská i odborná - vedoucí k vynikajícím výsledkům v oblasti vědecké. Kniha je napsána věcným, ale živým a působivým jazykem literatury faktu; lidské i vědecké osudy jejích protagonistů jsou prezentovány poutavě a čtivě. A lze říci, že jeden vedle druhého by mohly být předlohou románového zpracování.
Blanka Kostřicová, A2 kulturní týdeník 14/2008
Zajímavým příspěvkem k současným diskusím o stavu a budoucnosti české vědy je kniha publicistů Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské Čeští vědci v exilu (Karolinum, Praha 2007) obsahující třiceti předních českých odborníků, kteří opustili Československo po únoru 1948. I když vzhledem k zaměření Karla Pacnera je logické, že důležitou roli hrají výzkumníci z oblasti astronomie, ale figurují zde např. i představitelé věd o živé přírodě, matematici nebo historici. Samozřejmě publikace není pojata jako nějaká kritická studie a portrétované osoby jsou zde ukazovány v tom nejlepším světle. Jako jednoznačný cíl kniha se jeví propagace české vědy a snaha ukázat, že není správné propadat při zamyšlení o významu české vědě pocitu malověrnosti. Přitom ovšem skutečně přibližuje většině lidí neznámé a pozoruhodné příběhy. Zajímavou inspirací se přitom jeví zejména závěrečné pasáže některých medailonů, věnovaných otázkám návratu, opětného setkání s bývalou vlastí a znovunavazování kontaktů s bývalými spolupracovníky. Do toho se přitom ještě vplétá příběh stárnutí vědce a otázka ukončení jeho aktivního působení. Zde se podle mého názoru rýsuje velmi pozoruhodné téma, které se snad podaří obsáhnout nějakým celkovým pohledem. Ten pak by mohl leccos napovědět o naší společnosti i společnosti v jiných zemích.
Martin Franc (mf), KUDĚJ, ČASOPIS PRO KULTURNÍ DĚJINY, 2/2009
