Skutečnost, že struktury různých mezinárodních institucí - a tedy jejich forma - se často velmi liší, představuje jednu z nejzajímavějších a nejpodstatnějších otázek současné mezinárodní politiky. Tato práce si klade za cíl prohloubit zatím nedostatečný výzkum této otázky. Vedle toho nabízí i první rozsáhlejší přehled teoretických přístupů k mezinárodním institucím publikovaný v ČR.
POZNÁMKA
SEZNAM TABULEK
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
PŘEDMLUVA
ÚVOD
ODDÍL PRVNÍ
HLAVNÍ TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K MEZINÁRODNÍM INSTITUCÍM
Úvod
Vymezení hlavních teoretických přístupů k mezinárodním institucím identifikace hlavních myšlenek teoretických přístupů
Struktura oddílu
KAPITOLA PRVNÍ: MEZINÁRODNÍ INSTITUCE -ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ A TYPY
KAPITOLA DRUHÁ: REALISMUS
2.1 Realismus jako racionalistický přístup
2.2 Obecné myšlenky realismu
2.3 Realismus a instituce
KAPITOLA TŘETÍ: NEOLIBERALISMUS
3.1 Obecné myšlenky neoliberalismu
3.2 Neoliberalismus a instituce
3.2.1 Základní neoliberální perspektiva
3.2.2 Situační strukturalismus
3.2.3 Neoliberální institucionalismus
KAPITOLA ČTVRTÁ: KONSTRUKTIVISMUS
4.1 Obecné myšlenky konstruktivismu
4.2 Konstruktivismus a instituce
Závěr
ODDÍL DRUHÝ
NEOLIBERÁLNÍ VYSVĚTLENÍ INSTITUCIONÁLNÍ FORMY A KONSTRUKCE JEHO ALTERNATIV
Úvod
Specifický cíl práce
Metodologický rámec pro konstrukci vysvětlení institucionální formy
Struktura oddílu
KAPITOLA PRVNÍ: TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K MEZINÁRODNÍM INSTITUCÍM A INSTITUCIONÁLNÍ FORMA - SOUČASNÝ STAV VÝZKUMU
1.1 Neoliberalismus a institucionální forma
1.2 Realismus, konstruktivismus a institucionální forma
KAPITOLA DRUHÁ: KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC PRO VYSVĚTLENÍ INSTITUCIONÁLNÍ FORMY
2.1 Neoliberální konceptualizace a výzkum institucionální formy
2.2 Reformulace neoliberální konceptualizace .
2.3 Operacionalizace
KAPITOLA TŘETÍ: TVORBA ALTERNATIVNÍCH VYSVĚTLENÍ I. -REALISMUS
3.1 Zhodnocení realistických perspektiv
3.2 Moderní realismus jako východisko realistického vysvětlení
3.3 Operacionalizace
KAPITOLA ČTVRTÁ: TVORBA ALTERNATIVNÍCH VYSVĚTLENÍ II. - HISTORICKÝ INSTITUCIONALISMUS
4.1 Obecné myšlenky historického institucionalismu
4.2 Historický institucionalismus a instituce
4.3 HI vysvětlení institucionální formy
4.4 Operacionalizace
KAPITOLA PÁTÁ: REFORMULACE A OPERACIONALIZACE NEOLIBERÁLNÍHO VYSVĚTLENÍ
5.1 Reformulace hypotéz
5.2 Operacionalizace
Závěr
ODDÍL TŘETÍ
PŘÍPADOVÁ STUDIE: INSTITUCIONÁLNÍ FORMA BEZPEČNOSTNÍHO REŽIMU OSN, NATO A SZBP
Úvod
Časová rovina "případů"
Metodologický rámec případové studie
Struktura oddílu
KAPITOLA PRVNÍ: METODOLOGICKÝ RÁMEC
1.1 Výzkumný cíl a proměnné
1.2 Výběr případů
1.3 Operacionalizace proměnných
1.4 Data
1.5 Implementace
KAPITOLA DRUHÁ: INSTITUCIONÁLNÍ FORMY BEZPEČNOSTNÍHO REŽIMU OSN, NATO A SZBP
2.1 Rozsah cílů
2.2 Delegace pravomocí
2.3 Sdílení pravomocí
KAPITOLA TŘETÍ: TESTOVÁNÍ REALISTICKÉHO, NEOLIBERÁLNÍHO A HI VYSVĚTLENÍ
3.1 Hodnoty nezávislých proměnných
3.2 Výsledná analýza
Závěr
ZÁVĚR
SUMMARY
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Studium mezinárodních institucí je v posledních dvou desetiletích fenoménem, na nějž se soustředí širší spektrum teorií, přestože neoliberalismus zůstává nadále dominantní (studiu institucí se od svého vzniku věnuje a přiznává jim podstatný vliv a dle názoru autora se zatím jako jediný vyznačuje přesnou analýzou). Autor publikace vychází z existence třech výrazně odlišných hlavních teoretických přístupů k mezinárodním institucím: realismu, neoliberalismu a konstruktivismu. V práci jsou přitom definovány primární a sekundární cíle. Primárním cílem práce je nalezení alternativních vysvětlení institucionální formy, které doplní již existující neoliberální vysvětlení (konkrétně vychází z realismu a vysvětlení stavějícím na historickém institucionalismu). Konstrukci alternativ je přitom věnována druhá kapitola. Sekundárním cílem je provedení předběžného srovnání empirické hodnoty neoliberálního vysvětlení institucionální formy se zkonstruovaným realistickým a institucionalistickým vysvětlením a to na základě provedení případové studie, která je obsahem třetí kapitoly.
Předložená práce je členěna do tří kapitol, přičemž každá kapitola je uvedena formulací zkoumaných otázek a metodologickým rozborem, má svůj úvod i závěr a je tedy sama o sobě komplexní a uzavřená. První kapitola představuje shrnutí hlavních teoretických přístupů, které jsou spojovány se studiem mezinárodních institucí. Autor odpovídá na otázku, jak tyto přístupy k mezinárodním vztahům obecně nahlížejí na mezinárodní instituce. S omezením výběru lze souhlasit, autor se soustředí na potvrzení vhodnosti výběru stěžejních přístupů. V textu není provedena jejich komparace, ale autor se soustředí na identifikaci hlavních znaků jednotlivých přístupů. Z textu je zřejmé, že konstruktivismus, který se spíše věnuje vlivu (neboť konstituje zájmy a identity aktérů) než vzniku institucí, není zatím zcela připraven na vysvětlení institucionální formy (hlavními argumenty zřejmě jsou, že nevychází z duchu pozitivizmu a neumožňuje empirické testování hypotéz).
Sám autor označuje za jádro knihy druhou kapitolu, neboť právě ona má přispět k posunutí úrovně teoretického výzkumu institucionální formy. Práce sice vychází z neoliberalismu, ale pokouší se úspěšně ukázat, že i realismus a historický institucionalismus mohou rovněž nabízet východisko pro studium institucionální formy. Text hodnocení realistických perspektiv je úsporný, přesto ale vyúsťuje v seznam realistických vysvětlení institucionální formy ve vztahu k relativním výnosům. Autor vychází z předpokladu, že nejvhodnější východiska představují moderní realismus a teorie hegemonistické stability oproti klasickým realistickým přístupům, které se otázkou institucionální formy nezabývaly. Jako druhou alternativu neoliberální institucionalizace rozebírá autor historický institucionalismus, který na rozdíl od předchozího není původním přístupem k mezinárodním vztahům, ale přístupem k obecné sociální realitě. Vysvětlení institucionální formy na základě formulace hypotéz pomocí rozpracování neoliberálního přístupu a následně realismu a historického institucionalismu, lze považovat za základní přínos práce využitelný i pro další studium a analýzu mezinárodních institucí.
Ve třetí části autor analyzuje institucionální formu bezpečnostního režimu OSN, NATO a SZBP EU s cílem posoudit empirickou hodnotu předchozích vysvětlení institucionální formy. Autor při analýze využívá zejména užšího formálního přístupu, neboť v rámci kategorie základních smluv je možné na úrovni všech tří režimů identifikovat všechny prvky, kdežto u neformálního přístupu by hrozilo, že nebude část prvků identifikována a mohlo by docházet ke srovnání neúplných dat. Je to logické, vzhledem ke komplexnosti zkoumaných bezpečnostních režimů fungujících v realitě vývoje mezinárodního prostředí v evropské i globální rovině. Ocenit lze zejména, že autor úspěšně odolává riziku výběrového
zdůraznění a zpracování empirických poznatků s ohledem na posuzování teoretických hypotéz. Je nezbytné respektovat skutečnost, že nutná míra obecnosti nemůže například reflektovat některá specifika bezpečnostních režimů z hlediska homogenity členské základny (nebo např. specifické postavení Francie v NATO, úlohu USA v téže organizaci, nebo výjimku Dánska z bezpečnostního režimu SZBP). Následně autor testuje zjištěné výsledky se základními teoretickými přístupy ke studiu institucí z druhé části práce. Za hlavní přínos třetí části lze považovat provedení souměřitelného hodnocení institucionální formy podle jednotlivých teoretických přístupů a to na základě kvalitně zpracovaného metodologického rámce.
Text je po formální stránce kvalitně zpracován a neobsahuje překlepy. Vzhledem k povaze textu, je jazyk práce hutný a náročný z hlediska čitelnosti. Rovněž zvolený způsob odkazování přímo v textu vynucuje větší koncentraci čtenáře. Jelikož text ale obsahuje obrovské množství odkazů, jedná se o dobrou a jedinou možnou volbu. V případě odkazování pod čarou by docházelo k neúnosnému nárůstu objemu práce.
Lze konstatovat, že definované cíle předkládané práce byly naplněny. Minimálně v českém prostředí práce posunuje výzkum institucionální formy významným způsobem zejména tím, že nabízí propracovaný metodologický rámec a alternativní teoretické přístupy. Práce na základě shrnutí výsledků teoretického studia provádí jejich zpřesnění, přináší nové poznatky a navíc představuje alternativy dalšího směřování teoretického výzkumu institucionální formy.
Ocenit lze proto přesnou formulaci výzkumných otázek a kvalitně propracovanou, argumentovanou a vyčerpávajícím způsobem představenou metodologii v každé fázi předkládané práce. Zvolené metody uvedené v úvodu práce a následně aplikované při vlastních analýzách lze považovat za plně adekvátní. Práce tak může být využita pro další teoretické studium, ale rovněž v pedagogickém procesu, ať se jedná o oblast teorií mezinárodních vztahů, analýzu a komparaci institucionálních struktur bezpečnostních režimů nebo obecněji o bezpečnostní studia. Práce může být rovněž inspirativní pro potřeby praxe. Je nesporné, že po formální i obsahové stránce je práce PhDr. Jana Karlase, Ph.D., MA., kvalitní a proto ji doporučuji v předložené podobě k otištění.
Z recenzního posudku: Ing. Zbyněk Dubský, Ph.D.