V dobách habsburské monarchie se Francie začala Čechům jevit jako potenciální spojenec, politický model hodný následování, kulturní vzor a kromě toho i jako prostředník začleňování se do západní Evropy. Frankofilství se široce prolnulo s českým vlastenectvím, což byl v Evropě druhé poloviny 19. století zvláštní úkaz, a proto nebylo pouhým projevem společenského snobismu. Češi svým frankofilstvím čelili poněmčování, vyjadřovali jím pasivní rezistenci k Vídni, využívali ho v politických zápasech mezi stranami a za účelem sebekritiky jím nastavovali sami sobě zrcadlo. Tím vším frankofilství přispívalo k budování národní identity. Zároveň pokládalo základy francouzsko-českého přátelství a podílelo se na přípravě vyhlášení nezávislosti. Dílo historika Stéphana Reznikowa věnované úloze frankofilství při vytváření moderní evropské kultury je doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii v uvedeném období.
Autor v knize shrnul své poznatky z mnohaletého bádání v českých i zahraničních archivech a v rámci daného tématu se pokusil svou pozornost soustředit rovnoměrně na několik základních aspektů česko-francouzských vztahů v rovině politického dění, sociálního vývoje a recipročních kulturních vlivů. Jeho práce se tak stává doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii za uvedené období.
Doubravka Olšáková (
Český časopis historický 4/2008)
Díky versailleskému míru svět přece potvrdil existenci Československa, které už předtím jako první uznala Francie.
Kořeny českého frankofilství jsou však daleko hlubší, říká historik Stéphane Reznikow v právě vydané knize
Frankofilství a česká identita 1848–1914. Jak ukazují letopočty, duchovní i jazykové přilnutí Čechů k Francii začalo už v dobách habsburské monarchie a netýkalo se zdaleka pouze české šlechty. Národním obrozencům frankofilství posloužilo jako účinný nástroj proti poněmčování i v důsledněji praktikované deslavizaci.
Jaroslav Formánek (
Respekt 39/2008)
S českou identitou a jejím zkoumáním souvisí i překlad francouzské práce Stéphana Reznikowa
Frankofilství a česká identita 1848–1914 (Nakladatelství Karolinum, Praha 2008). V hutném textu se odráží dobrá znalost archivních pramenů, primárních i sekundárních literárních zdrojů. Reznikow svoji práci do značné míry koncipuje jako paralelní česko-francouzské dějiny, sleduje jejich prolínání a vzájemné ovlivňování se. V popředí jeho zájmu přitom nejsou jako již tradičně pouze politika či kulturní styky omezené na pobyty českých umělců ve „sladké Francii“, ale v reprezentativní míře jsou sledovány i hospodářské vazby, studentské výměny, problém znalosti francouzštiny v české společnosti, institucionalizované frankofilství v podobě spolků zaměřených na poznávání Francie a francouzské kultury. Na Reznikowově práci je rovněž sympatická skutečnost, že jeho práce není pouhým popisem dějin česko-francouzských vztahů, ale že je naopak založena na aktivním ptaní se, proč se česko-francouzské styky utvářely právě tak a ne jinak, proč přese všechno okouzlení českého světa Francií byl reálný efekt česko-francouzského souznění přece jen relativně malý.
Luboš Velek (KUDĚJ, Časopis pro kulturní dějiny, 1/2009)
