Cílem práce je prozkoumat vizuálněobrazné prostředky s představou o jejich neustálém strukturním prohlubování od jejich prapočátků v úsvitu vizuálního vyjadřování lidstva až k vlivu nových médií. K tomu autor navrhuje model, v jehož začlenění je možné chápat vizuální představivost, obrazivost jako zásadní faktor vizuálního vnímání, podmíněný na sociální strukturní úrovni vizuálněobraznými prostředky, které má societa k dispozici. V duchu tohoto přístupu vidíme vývoj vizuálního vyjadřování jako růst, v němž se prvně odhalené prostředky zapojují v dalším vývoji do strukturně členité soustavy dalších vizuálních prvků na několika strukturálních úrovních. Autor věnuje pozornost zejména transformaci obrazové struktury, kterou přinesla moderna a jejím důsledkům pro současné chápání vizuálněobrazného vyjádření v nových médiích.

I. OBSAH A CÍL PRÁCE

II. LINEARITA A STRUKTURACE MODELU VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ
II. 1 Mýty vizuálního vnímání
II.2 Návrh relačního strukturního modelu vizuálního vnímání
II. 3 Sémiologický model ve vztahu k relačnímu strukturnímu modelu vizuálního vnímání
II.4 Strukturní podstata ikonologie

III. OBSAH VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ V BUNĚČNÉ (SMYSLOVÉ) STRUKTURNÍ ÚROVNI MODELU
IV OBSAH VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ V PSYCHOSOMATICKÉ STRUKTURNÍ ÚROVNI MODELU
IV.2 Obrazivost v relačně-strukturním modelu. Mimesis. Ikoničnost
IV.3 Mimetická klasifikace obrazivosti, mimetičnost vnímání
IV.4 Mimetické chápání vizuálněobrazného vyjádření z hlediska psychosomatického individua

V. STRUKTURNÍ MODEL VIZUÁLNÍHO VNÍMÁNÍ ZE STRUKTURNÍ POZICE SOCIETY
V.2 Diskurzivní přístup k sociální strukturní úrovni modelu vizuálního vnímání
V.3 "Obrat k jazyku" - strukturovaný znakový systém vizuálního vnímání
V.4 Historický přístup k vizuálněobrazným znakovým systémům jako k transformování struktury

VI. VÝVOJ VIZUÁLNĚOBRAZNÝCH PROSTŘEDKŮ A VIZUÁLNĚOBRAZNÝCH SYSTÉMŮ
VI. 1 Objekt jako vstupní obrazový element
VI.2 Element a jeho místo ve vizuálněobrazném znakovém systému

VII. SCÉNA, OBJEKT, ELEMENT A RELAČNÍ VZTAHY V "REPRODUKČNÍM MÉDIU" - FOTOGRAFIE

VIII. SCÉNA, OBJEKT, ELEMENT A POHYB JAKO PŘEDPOKLADY KINEMATOGRAFIE
VIII. 1 Podstata kinematografického obrazu - pohyb a dění
VIII. 2 Analýza předkinematografických vizuálních znakových prvků v kinematografii - časová simultaneita obrazové plochy
VIII.3 Scénický koncept kinematografie - pohyb v uzavřené, časově simultánní scéně

IX. STRUKTURA KINEMATOGRAFICKÉHO CHÁPÁNÍ ČASU A PROSTORU
IX. 1 Relační pojetí prostoru v kinematografickém vyjádření
IX.2 Vizuální objektové trsy (clustery) - narušení časové simultaneity obrazové plochy
IX.3 Časová a prostorová strukturace vizuálních objektových trsů (clusterů) v obrazivosti
IX.4 Rekonstrukce kinematografického časoprostoru jako relace vizuálních objektových trsů (clusterů)
IX.5 Kvalitativní proměna objektů, objektových trsů a sestav, relační chápání času
IX.6 Časové relace a střihová skladba
IX.7 Mód časoprostorové konfrontace - interakce

X. VSTUPNÍ PŘEDPOKLADY ANALÝZY NOVÝCH MÉDIÍ
X. 1 Vstupní vymezení nových médií
X.2 Kontinuita a kontradikce starých a nových médií
X.3 Nová média a (malířský) obraz
X.4 Nová média, typografie a hypertext
X.5 Nová média a fotografie
X.6 Nová média a kinematografické vyjádření
X.7 Nová média a televize
X.8 Nová média a animace

XI. INTERAKTIVITA A STURUKTURALITA ZOBRAZENÍ V NOVÝCH MÉDIÍCH
XI.2 Propozice interaktivity
XI.3 Virtuální realita
XI.4 Strukturní organizace vizuálního vyjádření v nových médiích - vrstvy a interní čas

XII. ZÁVĚR

XIII. RESUME

XIV. BIBLIOGRAFIE

Práce Jaroslava Vančáta se rozvíjí kolem několika základních konceptů - dva z nich, obrazivost a interaktivita, jsou zmíněny hned v názvu práce. Oba tyto koncepty, mohu-li soudit z autorova textu, se vztahují k dispozicím subjektu (v autorově terminologii psychosomatického individua) utvářejícím se jak ve vztahu k realitě tak vizuálním zobrazením.(1) Představa rozvoje, víceméně lineárního či spíše evolučního směřování od strukturně jednodušších ke strukturně složitějším celkům je dalším ze stěžejních rysů práce. Projevuje se jednak ve Vančátem navrhovaném "relačním strukturním modelu vizuálního vnímání", jednak v přesvědčení, že historicky nové formy vizuálních zobrazení v sobě organicky zahrnují starší média: fotografie malbu, film fotografii, animace film. Tento diachronní pohled na vývoj obrazových médií má v posuzovaném textu dvojí paralelu - ve fylogenezi lidského vidění (od elementárních smyslových vjemů ke komplexnímu vizuálnímu vnímání) i v ontogenezi lidského vidění, v němž sehrává zásadní roli societa, která uchovává, standardizuje a předává koncepty vidění.
Zmiňovaný relační strukturní model vizuálního vnímání staví Vančát do ostrého kontrastu k "reflexivnímu modelu", který implikuje, že obraz je otiskem reality. V souvislosti s tímto modelem jsou v úvodní části textu analyzovány některé klíčové sémioticko-estetické kategorie -mimeze, ikoničnost, podobnost, iluze. Vančát dospívá k jednoznačnému odmítnutí reflexivního modelu a jím implikované představy o povaze obrazu. Je podle něj spojena s univerzalistickým pohledem na svět, nepřipouštějícím subjektivní interpretaci vizuálního zobrazení (a pokud ano, tak s přívlastkem solipsismu). Oproti tomuto univerzalistickému nároku na kodifikovaný výklad vidění Vančát zdůrazňuje přednosti postmoderní plurality, která radikálně zahrnula hledisko subjektu (tedy: "psychosomatického individua") jako plnohodnotné východisko interpretace významu.¨
(1) Opět autorova terminologie, kterou ovšem používal ve své starší práci Tvorba vizuálního zobrazení a v posuzovaném textu ji nahrazuje celým souborem jiných termínů, které budou zmíněny dále.

Z recenzního posudku: Mgr. Jan Zálešák, Ph.D.