Cílem práce je prozkoumat vizuálněobrazné prostředky s představou o jejich neustálém strukturním prohlubování od jejich prapočátků v úsvitu vizuálního vyjadřování lidstva až k vlivu nových médií. K tomu autor navrhuje model, v jehož začlenění je možné chápat vizuální představivost, obrazivost jako zásadní faktor vizuálního vnímání, podmíněný na sociální strukturní úrovni vizuálněobraznými prostředky, které má societa k dispozici. V duchu tohoto přístupu vidíme vývoj vizuálního vyjadřování jako růst, v němž se prvně odhalené prostředky zapojují v dalším vývoji do strukturně členité soustavy dalších vizuálních prvků na několika strukturálních úrovních. Autor věnuje pozornost zejména transformaci obrazové struktury, kterou přinesla moderna a jejím důsledkům pro současné chápání vizuálněobrazného vyjádření v nových médiích.

Práce Jaroslava Vančáta se rozvíjí kolem několika základních konceptů - dva z nich, obrazivost a interaktivita, jsou zmíněny hned v názvu práce. Oba tyto koncepty, mohu-li soudit z autorova textu, se vztahují k dispozicím subjektu (v autorově terminologii psychosomatického individua) utvářejícím se jak ve vztahu k realitě tak vizuálním zobrazením.(1) Představa rozvoje, víceméně lineárního či spíše evolučního směřování od strukturně jednodušších ke strukturně složitějším celkům je dalším ze stěžejních rysů práce. Projevuje se jednak ve Vančátem navrhovaném "relačním strukturním modelu vizuálního vnímání", jednak v přesvědčení, že historicky nové formy vizuálních zobrazení v sobě organicky zahrnují starší média: fotografie malbu, film fotografii, animace film. Tento diachronní pohled na vývoj obrazových médií má v posuzovaném textu dvojí paralelu - ve fylogenezi lidského vidění (od elementárních smyslových vjemů ke komplexnímu vizuálnímu vnímání) i v ontogenezi lidského vidění, v němž sehrává zásadní roli societa, která uchovává, standardizuje a předává koncepty vidění.
Zmiňovaný relační strukturní model vizuálního vnímání staví Vančát do ostrého kontrastu k "reflexivnímu modelu", který implikuje, že obraz je otiskem reality. V souvislosti s tímto modelem jsou v úvodní části textu analyzovány některé klíčové sémioticko-estetické kategorie -mimeze, ikoničnost, podobnost, iluze. Vančát dospívá k jednoznačnému odmítnutí reflexivního modelu a jím implikované představy o povaze obrazu. Je podle něj spojena s univerzalistickým pohledem na svět, nepřipouštějícím subjektivní interpretaci vizuálního zobrazení (a pokud ano, tak s přívlastkem solipsismu). Oproti tomuto univerzalistickému nároku na kodifikovaný výklad vidění Vančát zdůrazňuje přednosti postmoderní plurality, která radikálně zahrnula hledisko subjektu (tedy: "psychosomatického individua") jako plnohodnotné východisko interpretace významu.¨
(1) Opět autorova terminologie, kterou ovšem používal ve své starší práci Tvorba vizuálního zobrazení a v posuzovaném textu ji nahrazuje celým souborem jiných termínů, které budou zmíněny dále.

Z recenzního posudku: Mgr. Jan Zálešák, Ph.D.