VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
Domácí stránka > PRÁVO > detail titulu
DETAIL TITULU:
O české státnosti 3. Demokratický a laický stát
Pavlíček Václav
Karolinum 2009
brožovaná, 544 str.
ISBN 9788024616421
Již základní členění tohoto třetího svazku vystihuje, kam směřuje téměř všechna Pavlíčkova publikační činnost: Předně a hlavně k historické paměti národa a kontinuitě státní ideje, k osvětlení a vypořádání se s tragickými obdobími dějin českého národa a jeho státnosti, k poučení z těchto dějin a kritické reflekci pokusů o jejich zkreslování, ke zdůraznění svým způsobem jedinečného fenoménu laickosti českého státu, kprincipům ústavního státu a zejména pak zárukám lidských s občanských práv v parlamentní demokracii, k vyzdvižení velkých osobností českých politických a ústavních dějin.
Soubor tří dílů Pavlíčkových úvah o české státnosti však překračuje hranice prostých, i když vědecky fundovaných statí. Jsou pozoruhodné a obdivuhodné především šíři problematiky, kterou prof. Pavlíček zkoumá a komentuje a zejména pak angažovaností, osobním zaujetím, originalitou přístupu a jednoznačnou (snad možno říci, že i bojovnou) polemikou s povrchními žurnalistickými pseudovědeckými komentáři, kterými se český denní a periodický tisk jen tak hemží a to právě v těch sférách (kontinuita státnosti, vztah církve a státu, restituce, dekrety prezidenta Beneše, sudetští Němci atd.), ve kterých je Václav Pavlíček tak argumentačně silný.
Jsem přesvědčen, že vydání Pavlíčkových statí o československé státnosti v univerzitním nakladatelství Karolinum je nakladatelským činem, který překročí hranice doby, ve které tyto stati vznikly a navíc - i z hlediska místa Karlovy Univerzity v dějinách národa a státu - též součástí angažovaného místa univerzity v českých národních dějinách.
Z recenzního posudku: Ján Gronský
Úvodní úvaha
I.
Třetí díl statí, přednášek a rozhovorů věnovaných problematice české státnosti obsahově navazuje na předchozí svazky (1) a zabývá se některými významnými hodnotami českého státu, jež jsou naznačeny v názvu této publikace. Ústavodárce hodnotovou orientaci státu formuloval především v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Prosazování těchto hodnot je záležitostí legislativy, judikatury i orgánů výkonné moci. Jejich činností se takové hodnoty promítají i do veřejného života české společnosti.
Obnovení či vytvoření vlastní státnosti je předmětem úsilí a boje zpravidla mnoha generací národa. Český národ ve spojenectví zejména se Slováky a za podpory židovské komunity tohoto cíle konečně dosáhl v roce 1918 v podobě Československé republiky. Tento zásadní přelom v dějinách české společnosti měl vyřešit na delší dobu problém, zda se český národ a jeho státnost rozplynou v německé "Schwarzenbergské říši" (2) koncipované v 19. století jako státní idea i státní politika habsburské monarchie spojená se zájmy vysoké aristokracie nebo zda si český národ jako celek zajistí svou státnost, udrží svůj jazyk a svoji identitu. Vlastní státnost má i svůj dějinný geopolitický rozměr, který zakládá konstanty vedoucí k opakování určitých vztahů. To je důvodem ke studiu historických zkušeností reagujících na minulé mocenské poměry v Evropě a ve světě, které trvají i v současnosti. Proto nelze záruky a jistoty státnosti nalézat pouze v aktuální politické situaci, ale právě v dějinném kontextu a v prožitých zkušenostech společnosti. Masaryk ve shodě s Wilsonem vyjádřil zejména ve své Nové Evropě (3) představu o podmínkách, za nichž se obnovený český stát v podobě Československa může udržet, proč je k tomu potřebná stabilita v Evropě a jaké jsou její podmínky. Spatřoval je též ve sjednocení státu jižních Slovanů, v jednotném polském státu, v demokratických státech západní Evropy a ve stabilním, sociálním a demokratickém Rusku, jež mohou společně čelit nedemokratickému pangermanismu. Je prospěšné se k těmto Masarykovým myšlenkám o potřebě stability Evropy pro český stát vrátit i v současné době, neboť jejich význam trvá. Není v existenčním zájmu České republiky, aby přispívala k nestabilitě v Evropě. O obnovení české státnosti měl významnou zásluhu zahraniční odboj ideově a politicky vedený T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Stefánikem a vojensky představovaný československými legiemi. Značnou finanční a částečně také vojenskou pomoc poskytovaly zahraničnímu odboji krajanské spolky, zejména z Ameriky. Na sklonku svého života Masaryk připomněl, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.
Politické síly, které se o vznik této státnosti zasloužily, bojovaly o obnovení československého státu ve 2. světové válce spolu s generací vychovanou již v demokratických poměrech československého státu v zahraničním i domácím odboji. Naproti tomu někteří z dřívějších stoupenců monarchie (část katolíků spojených s monarchisticky orientovanou církevní hierarchií, významná část aristokracie, atd.) nebo ti, kdo odmítali novou státnost z důvodů ztráty národnostních či jiných privilegií, se proti ní postavili i po Mnichovské dohodě. V době mezinárodní krize demokracie se pokusily tyto síly o nastolení totalitního státu s ideologiíi protikladnou ideálům zakladatelských osobností československého státu. Německá politika vůči českému národu v době okupace postihla posléze i některé jednotlivce z této skupiny stoupenců českého totalitního systému katolické či jiné orientace. Německo nemělo zájem na české státnosti v jakékoliv podobě a na české státní ideji jakékoliv (byť totalitní či monarchistické) hodnotové orientace. Poprava studentských představitelů 17. listopadu 1939 a uzavření vysokých škol symbolizovaly další plány Německa vůči Čechům. Ztroskotala i politika významné části české aristokracie, která se orientovala na protektora von Neuratha a nacházela u něho údajné rodové "přemyslovské" kořeny. Neurath, který chtěl uskutečňovat germanizaci a nacizaci českých zemí pomocí aristokracie, byl ze své funkce odstraněn již v září 1941 a skončila tím i privilegia a ochrana pro tuto vrstvu. (4)
Demokratické hodnoty se ukázaly být i ve 2. světové válce prospěšné a nosné pro zachování české státnosti a vedly k obnově Československa. Česká společnost se k nim vracela i později. Ukázalo to i období, jež vyústilo do demokratických změn roku 1968. Pod týmiž ideály chtěli občané obnovit demokratickou společnost i v roce 1989. Některými z těchto nosných idejí demokratického uspořádání se zabývá i tato publikace. Zakladatelská generace vzniku československého státu již nežije a postupně odcházejí i ti, kteří se o obnovu státnosti zasloužili v době 2. světové války. Význam toho, co jednotlivci i národy ztratili, se většinou oceňuje teprve tehdy, když i takové hodnoty jsou již minulostí. Proto autor považuje za užitečné se těmito státotvornými hodnotami zabývat z hlediska zájmu na jejich uchování a posílení. Vlastní státnost se získává velmi obtížně, ale ještě mnohem těžší je si stát udržet.
K ústavním základům české státnosti zejména patří, že český stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Odpovídá to i tradicím československé státnosti, ke kterým se Ústava ČR hlásí. Česká republika je demokratický laický stát, což jsou hodnoty, které se dosud osvědčily v dějinných zkušenostech.
Lektorské posudky k minulým svazkům doporučovaly autorovi doplnit publikaci o stati věnované vztahu katolické církve ke státu a svobodě vyznání, zejména tehdy aktuálnímu tématu Smlouvy ČR se Svatým stolcem. S tím souvisí i svoboda projevu a některé další svobody vyjádřené v principech demokratického a laického státu. Těmito úvahami se autor řídil při úvahách, které články a rozhovory do tohoto svazku zařadit. Některé stati navazují na témata obsažená v předchozích svazcích, jiné řeší oblast vztahů, kterým nebyla dosud věnována pozornost. Autor se jimi zabýval naposledy v učebnici Ústavní právo a státověda (5) a publikované stati by měly výklad učebnice doplňovat. Ani do tohoto svazku nebyly zařazeny studie obsažené v publikacích, které autor vydal v rámci grantů řešených pod jeho vedením na katedře ústavního práva Právnické fakulty UK. (6) Zejména problematika suverenity a bezpečnosti, včetně účasti každého občana na uchování její vnitřní a vnější stránky, je podle názoru autora tématem, kterým by se měla i nadále zabývat teorie státovědy i praxe.
První část této publikace obsahuje projevy a stati, které se zabývají českou státní ideou a trvajícími spory o tradice a hodnoty české státnosti a o demokratické uspořádání státu. Navazují tím i na první svazek, neboť tematika obrany před útoky na český národ a jeho státnost a proti jeho tehdejším demokratickým představitelům, zejména proti hlavě státu prezidentu Benešovi, zůstává stále aktuální, i když se plány nepřátel české státnosti zatím neuskutečnily. Stále aktuální jsou rovněž s tím spojené tradice vyjádřené symboly 28. října a 17. listopadu a boje proti nacismu. Nacismus a fašismus v době svého panství dokázal v některých státech jako onen pohádkový krysař omámit a svést zejména mladou generaci, a to hesly o německé "árijské" panské rase a o užitečnosti diktatury, která měla nahradit hodnoty svobody, rovnosti a bratrství vyjádřené demokratickými ideály Francouzské revoluce, k nimž se významná část české společnosti hlásila již od 19. století. Značná část české společnosti odolala svodům fašismu a nacismu také proto, že československé školství k demokratickým a vlasteneckým hodnotám vychovávalo a neomezovalo se jen na předávání znalostí. Texty určené 17. listopadu jako symbolu boje proti nacismu jsou věnovány i kritice absence této výchovné funkce při současné reformě školství.
Ukazuje se, že v mezinárodních i vnitrostátních vztazích se i při změně politických poměrů znovu otevírají problémy kdysi uzavřené porážkou nacismu a fašismu ve válce. Do veřejného života se vracejí symboly a hesla vypůjčená z tehdejších diktátorských režimů, jež by v poválečné době neobstály, neboť hrůzy nacistických zločinů vůči jednotlivcům i celým národům byly v živé paměti a po právu je společnost považovala za nesrovnatelné a neospravedlnitelné. Žádný český politik by se po válce neodvážil na veřejnosti vyhrožovat "nocí dlouhých nožů" namířené v době panství nacismu Hitlerem a jeho skupinou proti jeho frakcím a spojencům nebo opakovat Hitlerovu hrozbu "Es kommt der Tag" či výroky novodobých nacistů o "osvětimské lži", neboť by se veřejně zcela znemožnil. Patrně by mu hrozilo i trestní stíhání pro propagaci fašismu. V důsledku plynutí času a ubývání historické paměti a znalostí se vytrácí vědomí těchto souvislostí zločinů nacistické vlády. Takové výroky nejvyšších státních činitelů však ve vědomí občanů nabývají zdání společenské legitimity. Autor na takové nebezpečí upozornil již v otištěném projevu na národní tryzně v Terezíně. Porážka nacismu byla vyjádřena dohodami Spojenců protinacistické koalice a uvnitř státu zejména dekrety prezidenta republiky. Velká jejich část měla jednorázový charakter a dávno splnila svou funkci. Jiné byly později mnohokrát měněny. Byly legitimní součástí právního řádu. Pokusy o jejich nové otevírání uvnitř státu i politickými silami v zahraničí nebo zpochybňování důsledků, které přineslo potrestání válečných zločinů, považuje autor po šedesáti letech za nelegitimní z důvodů, které ve statích a rozhovorech vysvětluje.
Spojování výzev k boji proti nacismu a k boji proti komunismu ve své podstatě nesměřuje proti obecnému odmítnutí totalitarizmu všeho druhu (rasového, politického, náboženského atd.), jehož kritiku provedla západoevropská politická teorie ještě před pádem sovětského impéria. Cílem těchto výzev je ve skutečnosti zrelativizování zločinů nacistického systému ve vědomí nových generací, které již nezažily uskutečňování nacistické politiky panství "vyšší árijské rasy", zničení či zotročení údajně méněcenných ras a národů, které padly za oběť miliony lidí, zejména z řad židů a Slovanů. Ve svých projevech to někteří politici již veřejně říkají a zčásti se daří takové názory imputovat veřejnosti v České republice i v zahraničí. Taková rétorika přináší výsledky a nová aktuální nebezpečí pro společnost. V některých státech se legálně uskutečňují srazy bývalých příslušníků oddílů SS s odůvodněním, že takové jejich jednotky bojovaly za národní zájmy "proti bolševismu". Oběťmi těchto jednotek spojených s nacismem a fašismem v koncentračních táborech i na frontách války byli příslušníci národů, které tvořily tehdy protinacistickou koalici. Obhajoba tehdejších zločinů založená na potlačení historické paměti má aktuální ohlas i v růstu současného neonacismu, skupinové zášti, rasové a národnostní nenávisti zejména ve státech střední a východní Evropy. Publikované články na některé z těchto současných jevů reagují. Obhájci nových aktivit bývalých nacistů a jejich stoupenci nepřiznávají, co by znamenalo tehdejší vítězství aktivních spojenců nacistického Německa pro osud svobody a demokracie, pro osud těch, kteří byli nacistickou ideologií označeni za příslušníky méněcenných národů a ras. Nacistická ideologie a praxe nebyla speciřcká jen pro Německo a Němce. Měla ohlas i mezi jinými národy. Žádný národ a žádná společnost nejsou imunní vůči fanatismu a krutostem. Italský spisovatel a novinář C. Malaparte kdysi působivě popsal v knize Kaput své setkání s ustašovským vůdcem "Charvátského státu" "poglavnikem" A. Paveličem, který mu hrdě ukazoval velký koš vyloupaných lidských očí zajatých nepřátel jako dar od svých oddaných podřízených. V duchu nacistické ideologie fašistické kolaborantské kruhy těchto vazalských režimů odmítaly především jakékoliv vztahy k židovství nebo slovanství. Deutsche Allgemeine Zeitung 30. 10. 1941 informovaly o rozhovoru s Paveličem, který odmítal, že by "Charváti" byli slovanský národ, a tvrdil, že ve skutečnosti pocházejí od germánských Gótů, na rozdíl od slovanských Srbů. Své tvrzení opakoval Pavelič později při návštěvě Berlína a při dalších příležitostech, jak o tom informoval protektorátní tisk. Podobné teorie proklamovali i představitelé dalších kolaborantských režimů, aby zdůvodnili, že patří k vyvoleným národům, nikoliv k těm opovrhovaným a zavrženým. V Pobaltí se kolaborantské oddíly SS podílely na likvidaci Židů i z českých zemí. Na Slovensku tamní vláda vedená katolickým knězem Tisem v té době vydala židovský kodex na základě rasově konfesního principu, který směřoval k likvidaci židovských spoluobčanů a za pomoci ozbrojených oddílů Hlinkových gard tuto likvidaci uskutečňovala. Ohlas těchto rasových teorií se projevil a projevuje i v českém prostředí. Menší důraz se již klade při odmítání slovanských kořenů na původ Čechů údajně odvozený od germánských Markomanů. O to více se šířila novodobá "keltománie". Proto je užitečné připomenout jak zmíněné myšlenky Masaryka o slovanství, tak i názory českých státovědců z třicátých let, zabývajících se menšinovou problematikou, že žádný národ není vymezený "čistou rasou", ale je výsledkem míšení různého historicky se měnícího osídlení národního a kulturního. Ani tomuto střetu názorů mezi tehdejšími českými a německými teoretiky, který má i současný význam politický, není věnována dostatečná pozornost. K vysvětlování a ospravedlňování úspěchu henleinismu se spíše zdůrazňují údajné chyby české národnostní politiky. V tomto kontextu se některé uveřejněné texty zabývají judikaturou ve věcech restituce velkého pozemkového majetku té části šlechty, která v různé míře kolaborovala s fašismem a nacismem a jejíž někteří příslušníci usilovali o německou národnost a německé občanství, aby se vyhnuli osudu Čechů. Stále menší pozornost věnovaná na právnických fakultách studiu právních vztahů i širším společenským souvislostem tohoto období zčásti vysvětluje také nekvaliřkované argumenty uváděné někdy soudy v některých případech návratu velkého pozemkového majetku konřskovaného kolaborantům a zrádcům z doby 2. světové války. (7) Pokud jsou takové vztahy předmětem rozhodování správních orgánů a soudů v současné době, měly by být i předmětem studia platného práva. (8) Probíhající právní spory odpovídají i na otázku, zda jsou dekrety prezidenta republiky "vyhaslé".
Značná pozornost je věnována judikatuře Ústavního soudu při interpretaci ústavního řádu. Kritériem je stabilita a nezpochybnitelnost demokraticko-republikánské české státnosti a ústavnosti, jako základní atribut podstatných náležitostí demokratického právního státu v ČR. V oblastech, týkajících se návratu velkého pozemkového majetku, některé obecné soudy i senáty Ústavního soudu (v rozporu se stanoviskem jeho pléna) docházejí někdy k právně těžko pochopitelným, až absurdním závěrům.
V publikovaných textech se poukazuje, že při soudním rozhodování se projevila neznalost relevantních historických skutečností i tehdy platných předpisů mezinárodního a vnitrostátního práva, jakož i práva cizího, zejména německého. V důsledku toho dochází k zásadním pochybením a k vydávání velkého majetku dědicům těch, kteří se provinili z hlediska poválečného protinacistického práva. Na některé případy problematických rozhodnutí a právních názorů soudů se poukazuje v otištěných textech. Současná restituční legislativa a judikatura vracejí i období války a panství nacismu do aktuálních právních vztahů současnosti.
Totalitní režim založený na podobné ideologii se neprosazoval jen ve Frankově Španělsku nebo v Rakousku za vlády Dollfusse a na Slovensku za režimu Tisa a Tuky. I v českých zemích v době 2. republiky některé kruhy organizovaly kampaně proti demokratům 1. republiky a politické levici, aby nastolily totalitní systém v režimu, který označily za revoluční. Někteří z intelektuálů, kteří se účastnili na politických kampaních (např. proti K. Čapkovi a jeho přátelům) a hrozili koncentračními tábory, se později stali oběťmi politické represe v jiném režimu.
Demokratické síly v těchto státech v různé míře a intenzitě proti totalitarizmu zevnitf i iz vnějšku bojovaly. Takový boj se neomezoval jen na dobu války a akty spoj ené s válkou, které s sebou nesly i nezbytné použití násilných prostředků. Právním aktem proklamujícím legitimitu a záslužnost tohoto boje byl např. v Rakousku spolkový zákon č. 14/1946 Sb. spolkových zákonů z 21. 12. 1945 publikovaný 19. 1.1946, který upravoval beztrestnost boj e proti fašismu a nacionálnímu socialismu a vztahoval se na činy tohoto druhu uskutečněné již od 5. 3. 1933 až do publikace tohoto zákona. Vyjadřoval tak legitimitu násilných činů proti klerofašistickému režimu i proti režimu nacistickému. Symbolika tohoto zákona spočívala v tom, že byl podepsán socialistou Rennerem a katolickým politikem Fíglem, tedy představiteli hlavních politických sil poválečného Rakouska - socialistů a katolických lidovců. Zákon byl namířen proti legitimitě katolického fašistického totalitarizmu i proti nacismu a byl podpořen také demokratickými silami poválečného katolicismu. V Československu podobnou roli sehrály některé dekrety prezidenta republiky
a zejména pak zákon č. 115/1946 Sb., podporovaný všemi silami politického spektra poválečné doby, včetně katolických politiků v čele s předsedou československé vlády Msgr. J. Šrámkem. Je proto podivuhodná kritika některých rakouských politiků této právní úpravy v Československu, pokud ji ovšem nepochopíme jako snahu ospravedlnit režimy fašismu a nacismu, proti kterým byly v Československu i Rakousku namířeny tyto zákony. Obdobné zákony jako v Československu a v Rakousku vydávaly také některé jiné státy na ochranu sil bojujících proti fašismu a nacismu, jak se v knize uvádí. Legitimitu takového boje proti nacismu nevyjádřilo a neuznalo zákonem poválečné Německo. Nikdy také nepotrestalo pachatele vražd a útoků vedených ze svého území oddíly Freikorpsu v roce 1938, které předznamenaly 2. světovou válku. Zůstaly amnestovány vraždy na Češích i demokratických Němcích, kteří zůstali věrni republice. Československo (a Česká republika) nevznesly ani požadavek na jejich potrestání, dokonce tak neučinily jako možnou odpověď na útoky Landsmanschaftu a Německa proti zákonu č. 115/1946 Sb.
Znovu nabytá státnost po 2. světové válce byla vnímaná jako výsledek ozbrojeného boje na všech frontách války. V konfrontaci se stále bolestnými ztrátami by si po válce žádný politik netroufl z těchto důvodů tvrdit, že český národ po staletí nebojoval, jak bylo možné slyšet v letech devadesátých od tehdejších opravovatelů historie z řad politiků i publicistů. Československá státní idea spojená s ještě živou historickou pamětí sahající časově až k boji legií za vznik Československa byla nezpochybnitelná. Úsilí o obnovení historické paměti v zájmu pochopení současného nebezpečí od následovníků předválečného a válečného fašismu a nacismu pro demokracii je také předmětem textů v první části této publikace.
Druhá část knihy je věnována problematice laického státu a diskusím o řešení vztahu katolické církve a státu. Je zahájena článkem, který autor napsal v roce 1988 pro tehdy nepovolené Lidové noviny. Reaguje se v něm na tehdejší diskuse ve společnosti, které se ovšem neprojevily v ořciálních sdělovacích prostředcích. V této době se stala aktuální petice katolíků - laiků, která spatřovala cestu k větší svobodě církve a k větší svobodě náboženství v odluce církve od státu. Článek chtěl v reakci na tuto petici stručně osvětlit, jaké podoby měla v historii odluka státu a církve, a upozornit, že v nedemokratických poměrech nemusí být ani odluka spolehlivým řešením pro zajištění potřebné svobody vyznání. Autor tehdy nepochyboval o upřímnosti stanovisek představitelů katolické církve, s nimiž se mohl seznámit zejména v roce 1968 při spolupráci s tehdejšími představiteli církevní politiky v čele s dr. E. Kadlecovou, když zástupci katolické církve při jednáních zdůrazňovali, že církvi nejde o znovuzískání majetku, ale o svobodu náboženského vyznání a jejího projevování jako prostředku svobodného dialogu při hledání pozitivních hodnot v protikladu k povrchnímu materialismu konzumní společnosti. Taková stanoviska duchovního obrození společnosti byla formulována později i arcibiskupem Tomáškem v programu Desetiletí duchovní obnovy. Omezování svobody vyznání opět v době takzvané normalizace bylo součástí obecného omezování svobody ve společnosti a z toho vyplývala i solidarita a vzájemná tolerance všech jednotlivců a skupin, kterým byla svoboda omezována nebo odpírána. Již v té době se i v opozici projevila výrazná diferenciace ve vztahu k minulosti. V uvedeném článku se to neprojevilo, neboť autor považuje svobodu vyznání za jednu z priorit při obnově demokracie.
Další stati a rozhovory byly psány v době, kdy katolická církev získala plnou svobodu od dohledu státu v míře, která v minulých staletích, zejména od josefínských reforem, na území státu neexistovala. V období totalitní moci katolická církev v Československu i v mezinárodních vztazích se státem spolupracovala nebo vedla jednání s respektem k druhé straně, jak o tom také svědčí publikovaný dokument o konečném uspořádání diecézí v roce 1977, předložený československému parlamentu v roce 1991 kardinálem Korecem, kterým se dořešily sporné problémy obsažené v Modu vivendi. V demokratických poměrech po zásadních změnách znamenajících svobodu víry i svobodu církevních poměrů představitelé některých církví předkládali a navyšovali majetkové požadavky. Svoboda náboženského života byla zajištěna Listinou základních práv a svobod i zákonem č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.
Svoboda vyznání byla plně zajištěna, společnost a stát musely řešit zejména požadavky katolické církve, která chtěla získat nejen větší ekonomickou moc, ale konkurovat státu i ve sféře veřejné moci. Jedním z prostředků jak toho dosáhnout byl i návrh smlouvy se Svatým stolcem. Několik statí se zabývá touto problematikou v druhé části této publikace. K poznání souvislostí mají přispět i přílohy, na které články reagují, zejména znění Modu vivendi a dohodnutý text Smlouvy se Svatým stolcem, který byl předložen Parlamentu spolu s předkládací zprávou. Otištěný dopis prezidenta republiky V. Klause obsahuje další závažné právní důvody pro nepřijetí této smlouvy, v té době již zamítnuté Poslaneckou sněmovnou.
Naproti tomu se autor nezabývá návrhem na "finanční vyrovnání" s církvemi. Tento návrh vlády zcela pomíjí právní povahu majetku katolické církve, která vyplývala z jejího veřejnoprávního postavení. Pro potřeby české vlády a na její vyžádání byla tématika majetkových vztahů osvětlena v posudku Právnické fakulty UK (vypracovaném právním historikem a tehdejším děkanem doc. Vl. Kindlem a odborníkem v oblasti správního práva a členem akademického senátu fakulty doc. Vl. Mikule). (9) Současný vládní návrh nedbá na tuto expertizu a informace v ní obsažené. V průběhu času takový "církevní" majetek často přecházel do rukou panovníka nebo šlechty a josefínské reformy nebyly výjimkou. V důvodové zprávě k církevnímu zákonu z roku 1874 se ostatně přesvědčivě dokládá, že josefínské reformy spojené s dalekosáhlými zásahy do církevního majetku nebyly jevem v Evropě mimořádným. Nástup republikánského zřízení v nové době, zejména ve Francii, spojený posléze s odlukou státu a církve, vyvolal v tehdejší době rétoriku představitelů církve o "loupeži" církevního majetku francouzským státem. Svědectví o tom podával i dr. Beneš v průběhu svého studijního pobytu ve Francii v článcích otiskovaných v Čechách. Upozorňuje na to i stať věnovaná dr. Benešovi. Frazeologie církevních kruhů použitá proti demokratické republice ve Francii v roce 1908 z důvodu konřskace i kultovních budov - kostelů a katedrál, je o sto let později používaná proti demokratické České republice, aby na úkor státu a občanů státu obnovila katolická církev svou ekonomickou moc, působila na úkor celé společnosti tím, že by zvyšovala daňové břímě a státní dluh českého státu. (10) Francie tehdy takovým útokům úspěšně čelila. Ukáže se, jak obstojí Česká republika. (11) Ani liberalistická argumentace, že stát je špatným hospodářem na svém majetku, nemůže obstát v porovnání s hospodařením nedemokraticky uspořádané katolické církve, která je stejným "anonymním vlastníkem", ledaže by se přiznávalo, že příčina tohoto špatného hospodaření tkví v držitelích moci, kteří aktuálně s tímto majetkem nakládají.
Euforie ze svobody, živená vzpomínkami na minulou solidaritu různých ideových proudů postupně vyprchávala poté, co byly novými představiteli katolických institucí nastolovány vůči státu stále nové požadavky, které měly s duchovními hodnotami a tolerancí málo společného. Symbolem této situace se stal také vývoj sporu o katedrálu sv. Víta a o část komplexu budov Národního divadla, kterou nově církevní instituce neprávem či omylem získaly a odmítly ji vrátit.
Příznačným jevem té doby také bylo, jak malou pozornost věnovaly v ČR tyto kruhy spjaté s katolickou církví sociálním výzvám obsaženým v encyklice Centesimus annus nebo mírovým výzvám papeže Jana Pavla II. v době údajně "humanitárních" válečných útoků a bombardování civilních objektů na Balkáně. Společnost na tento obrat od tolerance k militantní rétorice a od deklarovaných náboženských hodnot k ofenzivě za získání majetku a různých forem účasti na veřejné moci reagovala odvratem od většiny tradičních církví a na rozdíl od polistopadového období, které se vyznačovalo náboženským oživením, také obratem k ateizmu, jak ukázaly výsledky sčítání lidu. V určitém smyslu se tak opakovala reakce české společnosti na politiku katolické církve vůči habsburské monarchii, j ež vedla po 1. světové válce k velkým otřesům uvnitř katolické církve a k odchodu značné části věřících i duchovenstva z ní a k vytvoření Církve československé i k antiklerikalismu některých stran.
Třetí část je věnována politickým právům a ústavním změnám při vytváření demokratického systému v ČR. K těmto tématům patří stať o svobodě projevu, na kterou se již upozorňovalo v předmluvě k druhému dílu této publikace v souvislosti s názory K. Poppera o moci televize a problémech moderní demokracie. Další stati se zabývají obnovou pluralitního politického stranictví a problémy týkajícími se ústavních změn. Otázky, které byly předmětem polemik - např. limity pravomoci mezi prezidentem republiky a předsedou vlády a vládou jako celkem, se od té doby do ústavních vztahů několikrát vrátily. Rozsáhlejší stať se zabývá teoretickou koncepcí ústavy a perspektivami české ústavnosti v stále intenzivněji se integrující Evropské unii. Oslabování české státnosti nejrůznějšími vlivy je konfrontováno s pojetím suverenity, jak se postupně vytvářelo a bylo hájeno proti jeho nepřátelům. Zájmem státu by mělo být posílit právní jistotu jednotlivce, nikoliv permanentní "revoluční" změny v jeho postavení, které svědčí o nestabilitě státu a jeho ústavního řádu.
Značná pozornost je věnována vzájemným vztahům nejvyšších ústavních orgánů, zejména úloze prezidenta republiky jako hlavy státu a roli soudů jako významných činitelů při vytváření demokratického právního státu. Soudy, včetně soudu Ústavního, neberou dostatečně na zřetel zájmy stability ústavního zřízení státu jako celku. Zejména malé státy a mladé demokracie se potřebují vyvarovat trvalých otřesů a zápasů různých ústavních orgánů, pokud má organismus státu obstát v nestabilním světě. Hlava státu má podle demokratických ústavních předpisů a osvědčených tradic parlamentních republik k tomu významně přispět jako integrující a stabilizující instituce. Autor této publikace se domnívá, že některá rozhodnutí soudů při zdůrazňování vlastního významu ajedinečné role ve společnosti nedbají na obecný zájem o uchování české státnosti, její stability a právní jistoty pro každého jednotlivce i pro stát. Bez fungujícího státu jako celku, respektování j eho suverenity uvnitf i inavenek není vymahatelné ani právo a prosazuj e se tak zvůle vůči jednotlivcům. Z těchto důvodů působí státu škodu i překračování limitů ústavně stanovených pro soudní moc a zpochybňování autority hlavy státu v parlamentní republice. Potřebná je nejen sebelimitace uplatňování moci prezidenta republiky, jak se jednostranně zdůrazňovalo, ale sebelimitace ostatních ústavních orgánů včetně soudů v zájmu nastolení právní jistoty při uplatňování funkcí státu, který má parlamentní formu vlády a není tedy soudcovským státem ani prezidentskou republikou. Některé formulace Ústavy však připouštějí silnější vliv prezidenta, než jev parlamentní republice obvyklé, a vývoj ústavních poměrů při vzniku ČR tento trend posiloval. To je základní myšlenka některých statí v této části knihy.
Závěrečný oddíl se zabývá některými osobnostmi, které významně ovlivnily českou státnost a její dějinný vývoj. Navazuje tím na stati věnované A. Meissnerovi a B. Baxovi v předchozích svazcích. Zahrnuje osobnosti širokého politického spektra, jež přispěly k národní a státní emancipaci a jejichž význam pro českou státnost by neměl zůstat opomenut v důsledku ideologických či politických potřeb některých politických sil současnosti, jak se to stávalo v minulosti. K vyrovnání těchto minulých dluhů je věnována větší pozornost J. Hlávkovi, konzervativně zaměřenému českému vlastenci 2. poloviny 19. a počátku 20. století. Z téhož důvodu jsou přetištěny i stati věnované levicovým osobnostem (J. Hájkovi, Zd. Mlynářovi a Zd. Jičinskému), které se zasloužily o českou státnost o sto let později, aby nedocházelo k novým jednostrannostem.
Kniha je doplněna dokumenty, které se vztahují k hlavnímu tématu knihy - k hodnotám laického státu. Zvlášť je třeba upozornit na předkládací zprávy připojené k návrhu vlády na uzavření Smlouvy se Svatým stolcem.
Předkládací zprávy uvedené v příloze II vládního návrhu a v příloze IV se ve svém znění příliš neliší. Ve verzi určené pro vládu jsou navíc uvedeny některé pozoruhodné komparativní údaje o rozšíření konkordátů a o obligatorních světských sňatcích i ve výhradně katolických státech, jakož i o důsledcích předložené smlouvy pro budoucí legislativu. V plném znění se uveřejňuje příloha určená pro Parlament, z přílohy pro vládu jen část, která není jinde obsažena. Při prosazování požadavku na církevní sňatek rovnoprávný se sňatkem občanským je pozoruhodné, že chybí zdůvodnění, proč by uzavřené církevní sňatky neměly být také ukončovány adekvátně podle církevních předpisů, když obsahově jsou podmínky vzniku a náležitosti církevního sňatku podle kanonického právajiné, a to např. i v závazcích ohledně výchovy dětí, než u sňatku občanského. Autor je přesvědčen, že se nelze vracet k úpravě historicky dávno překonané a jen obligatorní občanský sňatek odpovídá ústavnímu principu laického státu. V současné globalizované době, kdy do Evropy včetně ČR pronikají náboženské vlivy mimoevropské, není dlouhodobě možné, aby stát diskriminoval nebo preferoval jen některé z nich. Shodný režim úkonů, s nimiž stát spojuje určité důsledky v právu (sňatek, rozvod, postavení ženy a dětí v zákoně) může být zajištěn pouze principem sekulárního státu, který garantuje stejné postavení občanů bez rozdílu náboženství na základě jediného zdroje práva, kterým je stát, a jež také zaručuje svobodu vyznání a integruje vícekulturní společnost.
Otištěný dopis arcibiskupa kardinála Korece spolu se slovenským zněním dekretu Pavla VI. o konečné delimitaci diecézí vyvrací některá tvrzení, že ze strany Svatého stolce došlo k naplnění Modu vivendi již roku 1937. Ukazuje rovněž mimořádný význam II. vatikánského koncilu pro církevní poměry i v tehdejším Československu. Latinské znění tohoto dekretu, obsažené v dopise, se vynechává s ohledem na cíle otištění tohoto dokumentu. (12)
II.
Stati a rozhovory jsou zpravidla otištěny v dříve publikovaném znění. V některých případech, kdy redakce novin upravila a zkracovala původní text a autor jej měl k dispozici, bylo použito původní znění. Kráceny či vypuštěny s vyznačením v textu jsou v několika případech úvodní hodnocení redaktorem. Názvy textů jsou výjimečně změněny v případech, kdy je autor nepovažuje za adekvátní obsahu. Poznámky autora k článkům, rozhovorům a dokumentům jsou odlišeny kurzivou.
Stejně jako u předchozího svazku s názvem O právech, svobodách a demokracii, i do této knihy je zařazen rejstřík, zpracovaný studentkou Právnické fakulty UK Miloslavou Dibelkovou ve spolupráci s dále jmenovanými studenty. Kritéria tohoto rejstříku se nezměnila.
Autor děkuje studentům Právnické fakulty (Janu Bartoničkovi, Miloslavě Dibelkové, Janu Grincovi, Pavlu Rackovi), kteří se podíleli na technické stránce publikace. Věří, že tato kniha může být užitečná studentům Právnické fakulty k rozšíření jejich znalostí v oboru ústavní právo a obecná státověda a otištěné texty mohou přinést užitečné informace i širší veřejnosti o demokratickém a laickém státě.
V Praze únor 2009
Václav Pavlíček
Poznámky:
(1) V. Pavlíček O české státnosti, úvahy a polemiky, svazek 1, Český stát a Němci, Praha Karolinum 2002, svazek 2, O právech, svobodách a demokracii, Praha Karolinum 2002.
(2) Uvedený pojem pro takovou politiku uvádí O. Urban: Česká společnost 1848-1918, Svoboda Praha, 1982. Autor popisuje úsilí knížete Felixe Schwarzenberga, rakouského ministerského předsedy s titulem kancléře v letech 1848-1852, který spolu se svým švagrem, knížetem agenerálem A. K. E. Windischgrätzem, uskutečňoval reakční germanizační protislovanskou a protičeskou politiku směřující k vytvoření 70ti milionové "všeněmecké" říše. Tento projekt se znovu uplatnil v době 1. světové války. Protislovanská politika není mrtvá ani v současnosti a je protikladná Masarykovu pojetí. Hlavní proud českého obrození měl plebejské kořeny (a to mezi konzervativci i liberály). Někteří aristokraté ovšem významně přispěli k rozvoji českého národního života ještě do vzniku Československa a k uchránění české státnosti později. Problémy českého státního práva v této době se řadou svých studií zabývá kniha Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918, Sborník příspěvků, uspořádal prof. JUDr. Karel Malý, DrSc, dr. h. c., doc. JUDR. Ladislav Soukup, CSc., UK v Praze, Karolinum, 2006.
(3) T. G. Masaryk, Nová Evropa. Stanovisko slovanské, nakl. G. Dubského, Praha 1920.
(4) Viz k tomu J. Gebhart, J. Kuklík st., Druhá republika 1930-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka, Praha 2004, tíž autoři: Velké dějiny zemí koruny České, 1938-1945, svazek XV.a, Paseka Praha - Litomyšl, 2005. J. Rataj: O autoritativní národní stát, Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939, Karolinum, Praha 1999. Názor Pavla Maršálka v článku Kolaborace s nacisty a diskreditace české státní ideje za druhé světové války (in: Mikule, Vl., Suchánek, R. (ed.), Pocta Zdeňku Jičínskému k 80. narozeninám. Praha: ASPI - Wolters Kluwer, 2009, str. 184 an.) ohledně diskreditace české státní ideje je problematický. Prosazované svatováclavské symboly ze strany některých nacistických činitelů neměly být vyjádřením české státní ideje, ale podle Heydrichových představ ideologií bezstátnosti a lokajství českého obyvatelstva ve vztahu k Německu. Česká státní idea setrvala i v době války v podobě českoslovenství, jak to ukázaly již demonstrace 28. října 1939 a programové dokumenty domácího i zahraničního odboje.
(5) V. Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda, II. díl Ústavní právo České republiky, část 1., 2. podstatně rozšířené a doplněné vydání, Edice vysokoškolské právnické učebnice, Praha 2008, Linde.
(6) V. Pavlíček a kol., Suverenita a evropská integrace, vyd. UK Praha, Právnická fakulta, Vodnář 1999; dále tíž autoři Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy, vydáno tamtéž, část I, 1999, druhá část 2000, třetí část 2001, tíž autoři Právo a bezpečnost státu, Praha 2002, vydáno tamtéž, tíž autoři Bezpečnost a potřeba ústavních změn, vydáno tamtéž, Praha 2004.
(7) Mezerovitost nebo absenci v těchto znalostech se snaží doplnit učebnice V. Pavlíček a kolektiv, Ústavní právo a státověda. Ústavní právo České republiky. Část 2. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Linde Praha, a. s., 2008. Kapitoly věnované ústavněprávním vztahům při vzniku Československa, v době nesvobody vletech 1938 až 1945 a v obnovované demokracie do roku 1948, chtějí poskytnout základní informace o vztazích, jež jsou předmětem některých probíhajících restitučních sporů o velký pozemkový majetek, jehož zábor se uskutečňoval již v důsledku demokratické revoluce v roce 1918 a měl být dokončen po roce 1945. Restituční trend v právu, na který autor upozornil ve statích uveřejněných v prvním dílu této publikace se nezastavil u opatření spojených se zvratem v únoru 1948, ale směřuje až k demokraticko-republikánským změnám uskutečněným nebo proklamovaným při vzniku československého státu.
(8) Soudy se často při revizi poválečných opatření, které přinášejí obrovské majetkové přesuny, zabývají hodnocením historie, aniž by znaly relevantní skutečnosti. Na některé aspekty upozorňují otištěné články. Historický výzkum však není ukončen a mnohé prameny v archivech z této oblasti nejsou ještě využity. Nedostatečně je zhodnoceno období německé politiky vůči českému národu za působení K. v. Neuratha ve funkci protektora. Český historik nacismu M. Kárný podrobně doložil jeho rozhodující účast na protižidovských vyhlazovacích opatřeních. Neurathova úzká spolupráce s členy aristokratických rodů v českých zemích byla naznačena v průběhu některých restitučních případů, na něž se reaguje v otištěných textech. Rada dalších souvislostí není dosud dostatečně známá. Pozornosti ušla např. návštěvní kniha u Neuratha z doby jeho působení v této funkci, dokládající jeho úzké kontakty se značným počtem příslušníků aristokracie. Pozoruhodná je i souvislost mezi těmito návštěvami a dalšími jevy uskutečňované politiky a postoji jednotlivců z těchto kruhů. Karl Fours Walderode navštívil v. Neuratha 4. 7. 1939 a téhož dne podepsal prohlášení ("Fragebogen") týkající se jeho německé příslušnosti. Záznamy v návštěvní knize v. Neuratha vlastnoručně vyplněné těmito aristokraty a uskutečňované od jeho nástupu do funkce až do ukončení jeho působení v Praze doplňují zjištění německých a českých historiků, na která se odkazuje v otištěných článcích. Vztahují se k probíhajícím restitučním sporům.
(9) Právněhistorická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v 2. polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR, viz http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/katmaj .htm.
(10) CEVRO Institut a Konrad Adenauer Stiftung uspořádaly dne 31. 1. 2008 konferenci s názvem Narovnání vztahu mezi církví a státem a aktuální reflexe, spojenou s veřejnou prezentací věcného záměru zákona o nápravě některých majetkových křivd, způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. V souvislosti s tím, že vládní návrh předpokládá vedle materiální "restituce" majetku i finanční úhradu ve výši cca 270 miliard Kč, jež by zatížila i další generace české společnosti, autor této předmluvy v diskusním příspěvku doporučil, aby byl tento způsob vyrovnání s církví (církvemi) předložen občanům k všelidovému hlasování. Současný Parlament k takovému finančnímu zatížení několika budoucích generací totiž nedisponuje dostatečnou legitimitou. Rovněž upozornil na průběh diskuzí o revizi pozemkové reformy v roce 1947 v Národním shromáždění, kde se rozhodlo již před Únorem 1948 o osudu církevních velkostatků a na interní diskuze v tehdejším klubu ČSL, kde poslanci upozorňovali na veřejné mínění i mezi aktivními katolíky, podporující tato opatření, na neústupnost církevní hierarchie a stanoviska ostatních nekomunistických stran. Replika J. Kasala, místopředsedy KDU-ČSL a místopředsedy Poslanecké sněmovny, že jde o záležitost státního rozpočtu, která nemůže být předmětem referenda, z ústavního hlediska neobstojí s ohledem na dlouhodobé důsledky takového opatření, které časově přesahují rozpočtový rok i funkční období Poslanecké sněmovny. Ani po formální stránce nejde o rozpočet, o kterém rozhoduje jen Poslanecká sněmovna. Zabrání velkého pozemkového majetku včetně církevních velkostatků bylo založeno již v zákonech z roku 1918 a 1919 a znovu provedeno zákonem č. 142/1947 Sb. z 11. 7. 1947, tedy jako opatření demokratické revoluce, nikoliv jako opatření socialistické, jak se v současné době uvádí. Revize těchto aktů tedy není revizí socialistických zásahů, ale revizí demokratické revoluce. Tehdy platná Ústavní listina výjimečně připouštěla v § 109 odst. 2 vyvlastnění bez náhrady, pokud tak stanoví zákon, což mělo být aplikovatelné právě především v případech pozemkové reformy.
(11) Sekularizace církevního majetku se uskutečňovala v 19. století i v jiných evropských státech. Katolický autor A. Franzen (Malé církevní dějiny, Zvon, České katolické nakladatelství, Praha 1992) uvádí, že podle usnesení říšské deputace v Řezně 25. února 1803 bylo nařízeno vyvlastnění a sekularizace 22 arcibiskupství a biskupství, 80 Říši bezprostředně podléhajících opatství a více než 200 klášterů. Tím pozbyla církev materiální základnu. Zaniklo i 18 katolických univerzit. Na Vídeňském kongresu se kurie vzdala mlčky tohoto sekularizovaného církevního majetku. A. Franzen tuto sekularizaci hodnotí z hlediska náboženského života tak, že se církev zbavila zastaralých přežitků a ochuzena a zbavena moci vstupovala do nového poměru k lidu (str. 244-245). Z toho hlediska je pozoruhodná rétorika o obdobných opatřeních v Československu po sto až sto padesáti letech. Každého, kdo respektuje suverénní práva českého státu, musí udivit prohlášení současného papeže Benedikta XVI., který je německé národnosti, když v nástupní audienci nového českého velvyslance dne 27. září 2008 napomíná představitele českého státu, aby pracovali čestně a poctivě při vyřešení mimořádné otázky církevního majetku jako dokladu souladu mezi církví a státem, a požaduje, aby se v tomto smyslu řešila otázka pražské katedrály (http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=295). Patrně klade v majetkových otázkách jiné požadavky na Německo a jiné na Českou republiku.
(12) O vztazích nově vzniklého Československa a Svatého stolce podává nejnověji přesvědčivou informaci J. Dejmek: Vztahy ČSR a Vatikánu v meziválečném období. In: Vztah církví a státu, CEP č. 31/2004. Z článku vyplývá, že text i vládní zdůvodnění Smlouvy se Svatým stolcem sotva může obstát i pokud jde o historickou rekapitulaci vzájemných vztahů.