Knihu tvoří deset kapitol. První čtyři texty zahrnují heideggerovské souborné tázání po smyslu, v našem případě historie (čas, prostor, kultura, dialog). Následující dva prodlévají u faktografického jsoucna dějin (antisemitismus, husitská tradice). Závěrečná čtveřice formuluje metateoretické otázky, jako jsou historická sémantika, modelování, historická psychologie, historická etika. Z tohoto desatera byly čtyři etudy již publikovány.
Hledání historického času je podstatným rozšířením stati, která původně nesla název Čas dění subjektu, čas vyprávění, čas historický a vyšla v publikaci Historik v proměnách doby a prostředí – 20. století (vyd. Jiří Hanuš a Radomír Vlček), Brno 2009, s. 89–116. Kultura jako kategorie dialektické hermeneutiky je upraveným a rozšířeným zněním studie, jež původně vyšla ve sborníku Kultura jako téma a problém dějepisectví (vyd. Tomáš Borovský, Jiří Hanuš a Milan Řepa), Brno 2006, s. 25–34. Skica dějin antisemitismu se zvláštním zřetelem na české dějiny 19.–20. století je přepracovanou variantou hesla Antisemitismus, napsaného pro Encyklopedii českých dějin, z jejíhož projektu nakonec sešlo a z níž Historický ústav AV ČR vydal v Praze 2009 pod redakcí Jaroslava Pánka ukázkový první svazek. Konečně Zamyšlení nad husitskou tradicí v legiích a hermeneutickým výkladem „tradice“ se v původním užším znění jmenovalo Zamyšlení nad husitskou tradicí v legiích (a hermeneutickým výkladem pojmu "tradice") a knižně vyšlo v publikaci My, Jan bratr Žižka (vyd. Jaroslav Hrdlička a Jan Blahoslav Lášek), Brno 2006, s. 90–102. Šest dalších etud otiskujeme poprvé.
Zastavení na pouti
Hledání historického času
Rozprostraněnost dějin (Ke struktuře pojmu „historický prostor“)
Kultura jako kategorie dialektické hermeneutiky
Příspěvek k teorii dialogu
Příklad synchronní historické metody: Skica dějin antisemitismu s ohledem na české země 19. a 20. století
Zamyšlení nad husitskou tradicí v legiích a hermeneutickým výkladem „tradice“
Reflexe pojmu „prorakouský aktivismus“ jako výzva k historické sémantice
Úvaha o modelu v historických vědách
Živý člověk jako zdroj historických poznatků
Étos v dějinách, nebo v dějepisci?
Jmenný rejstřík
Práci Martina Kučery je nutno hodnotit v kontextu současného českého historického a filozofického myšlení. V situaci, kdy naše dějepisectví strádá absencí filozofických přesahů (což je ostatně jev dlouhodobý) a kdy filozofové osnují své konstrukce, aniž by se příliš zamýšleli nad jejich historickými souvislostmi, působí dílo Martina Kučery, vědeckého pracovníka Historického ústavu AV ČR, dojmem vysloveně osvěžujícím. Jde o zaznamenáníhodný výkon, svým způsobem mimořádný. Nejedná se zatím ještě o sevřené, ucelené metodologické dílo, k němuž autor v posledních letech postupně, ale neochvějně směřuje a jehož budoucí objevení v závěru knihy naznačuje. Čtenáři se dostává zatím "jen" dvanácti úvah, z nichž některé byly již publikovány ve sbornících (k přítomnému vydání byly doplněny a upraveny). Jednotlivé "etudy" se od sebe liší i formou zpracování i různým metodologickým přístupem, což může čtenářům nezvyklým soustředěnému čtení činit jisté potíže. Každé Kučerovo "preludium" má význam samo o sobě, vnímavý čtenář však postřehne jejich vnitřní provázání. Otázky, kterými se autor zabývá, jsou spojeny především s problémy poznání a ústí v tázání po etice práce historika.
Přístup Martina Kučery je originální, on sám jej v lektorované knize nazývá "dialektickou strukturální hermeneutikou" (v textu za odkazem 172), což naznačuje jeho inspirace. Silnou stránkou Kučerových textu je ovšem neobyčejná šíře jeho rozhledu - od antických myslitelů po nejžhavější současné texty. Vedle děl historiků, filozofů a sociologů autor využívá i uměleckých děl a prací teoretiků umění - mimochodem i v tomto zakotvení představuje autor výjimku mezi českými historiky. Bez zajímavosti nejsou úvahy nad etymologií jednotlivých pojmů. Pozoruhodná se mi jeví nejen reflexe děl myslitelů, kteří stojí v samém centru Kučerova zájmu (především je třeba upozornit na práci s tezemi Martina Heideggera či Jana Mukařovského), ale i některých myslitelů, jimž není věnován primární zájem, ale k nimž přesto autor přináší cenné postřehy (namátkou uvádím jeho namnoze novátorské uvažování nad některými tezemi Jeana-Paula Sartra, Michaila Bachtina či jeho připomínky Jindřicha Kohna, Jana Slavíka či Jana Patočky - uvádím opět jen namátkou tři jména z mnohých). Odborníci zajisté ocení přemýšlení nad pojetím historického času, kultury, mýtu a symbolu, nad pojetím moderny a avantgardy, nad smyslem historikovy práce.
Z recenzního posudku: PhDr. Jiří Křesťan, CSc.
Pochybuji, zda jsem práv lektorovat pozoruhodný text Martina Kučery, kterého si vážím, avšak s nímž se názorově v mnoha ohledech rozcházím. Kolega Kučera je dějinný optimista, svým způsobem programově kráčející ve stopách Hegelových, Marxových, Palackého, Masarykových i Gadamerových, je to učenec, sdílející představu, že dějiny lidstva jsou dějinami zušlechťování lidského rodu a že tento trvale přítomný humanizující náboj předurčuje, vzdor všem peripetiím, budoucnost, v níž se globálně prosadí harmonizující tendence, vyznačující se ohleduplností k zájmům jedince, etnických, náboženských i kulturních menšin a na neposledním místě také k životnímu prostředí, resp. k prostoru, v němž se dějinné bytí uskutečňuje. Je to představa natolik podmanivá, svůdná a krásná, že v její realizaci nevěřím. Osobně se obávám, že lidstvo spěje ke katastrofě, ať již v podobě zničujícího globálního konfliktu, či (a to spíše) naprosté devastace podmínek potřebných k životu.
V přístupu k dějinám se Kučera filozoficky prezentuje jako synkretik, čerpající z hegeliánství a mladohegeliánství (včetně mladého Marxe), Dilthey o va intuiti vismu a vciťování i fenomenologie, jejíž chápání hermeneutiky se snaží propojit s podněty strukturalismu a poststrukuralismu. Svou metodu charakterizuje, nikoliv nevýstižně, jako dialektickou hermeneutiku. Těmto principům zůstává v zásadě věrný v celé knize, zajímavé již svým vnitřním uspořádáním. Tvoří ji, jak podtitul napovídá, dvanáct relativně uzavřených kapitol, provázaných shodnou metodou, takže dílo lze číst jak po částech, tak jako konzistentní celek.
Snad se příliš nezmýlím, prohlásím-li, že Kučera napsal své dílo nejen jako výraz osobní potřeby a hlubokého zaujetí teoretickými problémy historické vědy, ale rovněž jako instruktivní text určený odborným historikům, aby si uvědomili gnozeologické, ontologické, axiologické i etické aspekty své práce.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.
... Dějiny se dějí v každodenním provozu a neutuchajícím časovém spádu, dějinné zůstává jako podloží, jako podstata,
a ta se dotýká struktury bytí, konkrétně oné jeho části, která zahrnuje společnost, sociální jevy, komplexitu lidského pobytu.
... Tak se produkty interpretací historiků jako subjektivní výpovědi o minulém dostávají do oběhu. Vždy jsou interpretacemi, dokonce ztrojenými: první interpretace je pramen (pramenů je většinou víc, proto je x interpretací), druhá interpretace je historikův výstup a třetí interpretace je to, co z něj učiní příjemce, do
jaké míry jej přijme nebo odmítne, jak jej sděluje dál. Příjemce ovšem - a to je podstatné - přijímá odkaz svědků minulosti či výklad událostí, epoch atd. nejčastěji skrze historikovu interpretaci, k ní je veden, nikoli přímou cestou k pramenům.
... Historické poznání je bytostně relativní, a to v silnějším významu než kterékoli jiné vědecké poznání.
... MY JSME KULTURA, naše činy jsou kulturotvorné. To, co jsme, podmiňuje a bezprostředně ovlivňuje jednak naši kulturotvornost a jednak kulturnost.
... To, jak s kulturou zacházíme, respektive nezacházíme, jak se k ní chováme či nechováme, nevypovídá o ničem jiném než o tom, kým a jací jsme my sami.
