Tato práce přináší důvody podloženou obhajobu hypotézy „diateze“ v románských jazycích.
1) Navrhuje v první řadě novou systematizaci pojmů.
V rámci nejnovějších generativistických tendencí tzv. minimalistického programu chápe diatezi jako slovesnou syntaktickou kategorii, která je ovlivněna faktory jednak sémantického a jednak událostního typu a která určuje fónickou podobu prvního argumentu a udělení pádu u druhého argumentu.
2) Práce zároveň zavádí novou terminologicko-typologickou systematizaci.
Na základě analýzy a podrobné charakterizace různých struktur diateze navrhuje nahradit následující termíny:a) „(slovesný) rod“ termínem „diateze“;
b) „činný“ (rod) v protikladu k „trpný“ (rod) termínem (diateze) „příznaková“ v protikladu k (diateze) „bezpříznaková“;
c) „trpný“ termínem „adjungující“, a „agentního komplementu“ termínem „argumentový adjunkt“;
d) (rod) „ergativní“ („střední“) a „zvratný trpný“ („neosobní“) termínem (diateze) „neadjungující“, a to „silná“ („absorbující“) resp. „slabá“ („blokující“).
3) Práce ukazuje některé z nejdůležitějších uplatnění této hypotézy – jako nástroje pro analýzu jazykových struktur, pro typologickou klasifikaci a analýzu evoluce jazyka.
4) Práce si rovněž klade za cíl potvrdit a navrhnout nové morfosyntaktické kategorie, k nimž například patří diatetizující syntagma, syntagma se shodou předmětu, argument-adjunkt, diatetizující podmět a plovoucí morfémy.