Kniha, jež byla přeložena do více než dvanácti jazyků, je originální analýzou jak porozumět vzniku, šíření a celosvětovému hodnocení literatury. V první části autorka, francouzská literární kritička a socioložka, popisuje vznik mezinárodního literárního prostoru, přičemž jeho kořeny nalézá již v polovině 16. století, kdy se v boji proti nadvládě latiny začal utvářet francouzský "literární kapitál", a to především překládáním a napodobováním klasických starořeckých a římských vzorů. V prostředí literární konkurence posléze vznikly další národní literární identity a důsledkem jejich soupeření se vytvořil nadnárodní literární prostor. V druhé části své knihy nazvané "Literární revolty a revoluce" pak ukazuje, jakými prostředky se spisovatelé z literární "periferie" snaží proniknout do centra, a dokazuje, že mezinárodního přijetí a uznání dosahují cestou literárních inovací.

Z francouzštiny přeložil Čestmír Pelikán.

PŘEDMLUVA K VYDÁNÍ Z ROKU 2008
OBRAZEC NA KOBERCI

První část
LITERÁRNÍ SVĚT

1. PRINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY
Burza literárních hodnot
Literatura, národ a politika

2. VYNÁLEZ LITERATURY
Jak "pozřít" latinu
Bitva o francouzštinu
Kult jazyka
Panství francouzštiny
Herderovská revoluce

3. SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR
Cesty svobody
Greenwichský poledník neboli čas literatury
Literární nacionalismus
Národní a mezinárodní
Formy literární nadvlády

4. VÝROBA UNIVERZALITY
Hlavní město a jeho dvojník
Překlad jako literarizace
Jazykové hry
Cena univerzálnosti
Etnocentrismy
Ibsen v Anglii a ve Francii

5. OD LITERÁRNÍHO INTERNACIONALISMU KE KOMERČNÍ GLOBALIZACI?

Druhá část
LITERÁRNÍ REVOLTY A REVOLUCE

1. MALÉ LITERATURY
Literární nouze
Politické závislosti
Národní estetiky
Kafka a "spojení s politikou"

2. ASIMILOVANÍ
Naipaul: konzervativní identifikace
Henri Michaux: co je to cizinec?
Cioran: o nevýhodnosti toho, narodit se v Rumunsku
Ramuz: nemožnost asimilace

3. REVOLTUJÍCÍ
Literární využití lidu
Národní pohádky, legendy, poezie a divadlo
Vylákání dědictví
Import textů
Budování hlavních měst
Internacionála malých národů

4. TRAGÉDIE "PŘELOŽENÝCH LIDÍ"
"Zloději ohně"
"Přeloženi z noci"
Tam a zpět
Kafka, přeložený z jidiš
Stvořitelé jazyků
Literární oralita
Macunaíma, anti-Camões
Švýcarská kreolština

5. IRSKÉ PARADIGMA
Yeats: vynález tradice
Gaelská liga: znovuvytvoření národního jazyka
J. M. Synge: psaná oralita
O'Casey: realistická opozice
G. B. Shaw: londýnská asimilace
James Joyce a Samuel Beckett, aneb autonomie
Geneze a struktura literárního prostoru

6. REVOLUCIONÁŘI
Dante a Irové
Joyceovská rodina. Arno Schmidt a Henry Roth
Faulknerovská revoluce: Benet, Boudjedra, Yacine, Vargas Llosa, Chamoiseau...
Vstříc vynálezu literárních jazyků

SVĚT A LITERÁRNÍ KALHOTY

DOSLOV

REJSTŘÍK

Jen si nemyslete, že všichni literáti mají stejné šance

Jak dlouho už existuje "světová literatura"? A je nějaká obecná cesta, jak se stát známým spisovatelem? Na tyto otázky hledá odpověď francouzská literární kritička a socioložka Pascale Casanova (1959) v knize Světová republika literatury.
Casanova vychází v ní z představy kulturního kapitálu, koncipovaného proslulým frncouzským sociologem Pierrem Bourdieuem. Podle něho tento kapitál funguje v rámci "směnného systému" - jako sociální vztah zahrnující nashromážděné kulturní vědění a poskytující moc i sociální status. Kapitál určité národní literatury existuje v podobě literárních institucí, časopisů, kritiků či porot, jejichž legitimita se měří jejich starobylostí a účinkem uznání, o němž rozhodují.
Spisovatel, který se tak narodí do určitého jazykového (a tedy i literárního) společenství, může dědictví své literatury odmítnout a snažit se integrovat do jiného literárního univerza (kupříkladu Samuel Beckett odmítl být jen irským spisovatelem, Henri Michaux jen belgickým), či ho může "přijmout a bojovat za jeho proměnu a osamostatnění" (jako další Ir James Joyce, o jehož Oddyseovi trochu v nadsázce Casanova píše jako o postkoloniálním románu), nebo může "potvrdit odlišnost a význam národní literatury" (Franz Kafka ve vztahu k jidiš).
Svůj "literární kapitál" tudíž má jak jednotlivý spisovatel v rámci určité národní literatury, tak i jednotlivé literatury navzájem v rámci mezinárodního literárního prostoru. Autorka hledá jeho počátky v polovině 16. století, kdy se v boji proti do té doby dominující latině začal utvářet "francouzský literární kapitál", a to nejprve hlavně překládáním a napodobováním antických vzorů. Jelikož se tato strategie zdařila, stala se podle Casanovy Paříž nejen hlavním městem "intelektuálů, arbitrem dobrého vkusu, zakládajícím místem politické demokracie, idealizovaným městem, kde může být vyhlašována umělecká svoboda", nýbrž také "hlavní městem literatury". Literatura je přitom pro ni republikou "bez hranic či omezení, univerzální vlast zproštěná jakéhokoli patriotismu, království, které vzniklo proti všem zákonům států, transnacionální místo, jehož jedinými imperativy jsou imperativy umění a literatury." (...)

Svou knihu Casanova dokonce sympaticky zamýšlí jako "kritickou zbraň sloužící všem excentrickým literaturám", jako prostředek k "boji proti předsudkům a centrální kritice, která popírá realitu nerovnosti v přístupu do univerza literatury".
V každém případě ti, kdo by si dělali iluze, že v dnešním propojeném světě mají všichni začínající literáti stejnou šanci a probíhá zde čilá a "rovnoměrná" či spravedlivá" kulturní výměna, z nich budou touto knihou rychle vyvedeni z omylu. I když přeci jen v skrytu duše doufám, že moc "center" není tak fatální, jak to zde autorka podává. Ostatně ona sama v závěru vyjadřuje svoje přesvědčení, že "existuje univerzalita, která centrům uniká, univerzální nadvláda spisovatelů, která dokázala vyvolávat tytéž účinky a na celém světě". Škoda jen, že o ní neprozradila více.
Co se týká literárního vlivu Paříže, už v prvním vydání knihy z roku 1999 autorka přiznávala, že o úlohu "hlavního města literatury" zčásti soupeří s Londýnem. A v předmluvě z roku 2008 pak konstatuje "objektivní úpadek pařížské moci (jak na straně tvorby, tak pokud jde o moc posvěcení"). To plně potvrzuje i pohled z Česka: Milan Kundera, jehož autorka několikrát zmiňuje, si vydobyl světovou slávu z Paříže. Nezmiňuje ovšem jeho snahy rehabilitovat ve Francii pojem "střední Evropa" či získat uznání pro hudbu Leoše Janáčka, a můžeme se i u něj pochybovačně ptát, zda cestu k slávě nezískal více díky překladům do angličtiny a tomu, že v době jeho emigrace byli čeští autoři ve světě žádaní.
A situace dnes? Podle Magdy de Bruin Hüblové, jejíž literární agentura Pluh zastupuje řadu významných českých spisovatelů v zahraničí, je pro české autory důležité, aby jejich kniha vyšla německy, což je "odrazový můstek i do dalších zemí". Podle Hüblové cesta k mezinárodní literární slávě přes Paříž v současnosti nevede, vždyť svět je dnes orientovaný "tak silně anglosasky, že největší prestiž mají žebříčky a ceny angloamerické oblasti".

Knihu Světová republika literatury je každopádně nutné číst s vědomím toho, že ji psala žena, která je - jak sama uznává - "čistým produktem struktury, kterou popisovala".

Jan Lukavec, iDNES.cz, 17. srpna 2012 8:47

---

U bran světové literatury
Jak globální literární pole maskuje svou národnost
Další překladový příspěvek k sociologickému myšlení o literatuře přináší nakladatelství Karolinum v podobě knihy Pascale Casanovové. V publikaci Světová republika literatury se hlavním tématem stávají kulturní centra, to, jak vznikají, jakými nevyřčenými pravidly se řídí a jaký je jejich vliv na podobu globálního knižního trhu.

Nad hájemstvím uměleckých činností po léta panuje krásná myšlenka, že se jedná o autonomní oblast ztělesněné demokracie, v níž se střetávají ti nejlepší s nejlepšími. Z čestných klání, na jejichž průběh dohlížejí přísní arbitři vkusu v podobě kritiků, zaslouženě vystupují géniové, kteří se dík nesporným kvalitám svých děl otiskují do literární historie. Obraz, na němž je nesmrtelná sláva spravedlivou odměnou za heroické vzepětí ducha, je nám alespoň takto vštěpován zpoza školních kateder, institucemi, které mají péči o umění na starost, vydavateli, zprostředkovateli vytříbených informací, konečně i samotnými tvůrci a intelektuály, již díla hodnotí. Nemusíme být ale kdovíjak nadaní pozorovatelé, abychom k této myšlence nepřistupovali s podezřením. Vždyť jakými prostředky by umělecká sféra mohla dosáhnout ideálu, který jinde selhává - vítězí většinou jedinci s lepší startovní pozicí, ti obratnější, asertivnější, prostě ti, kteří jsou v sociální situaci primus inter pares. A podstupujeme-li každodenní boj o přežití na poli umění a kultury, iluze se drolí dokonale.
V roce 1999 vydala francouzská literární kritička Pascale Casanovová knihu Světová republika literatury (La République mondiale des Lettres), v níž si všímá právě rozporu mezi deklarovanou autonomií uměleckého (konkrétně literárního) prostoru a jeho faktickou závislostí na ekonomickém a politickém stavu světa. Řeší především, odkud se myšlenka nezávislosti bere, co še s ní děje dnes a pro koho kdy byla a nebyla výhodná. Komu neunikl český překlad knihy Pravidla umění (Les regies de l'art, 1992; česky 2010) jejího slavnějšího kolegy Pierra Bourdieua, má nyní díky nakladatelství Karolinum možnost pokračovat v četbě o literatuře jako poli sociálních vztahů z podobného, ale přece jiného úhlu pohledu.

Zákonitosti center
Casanovová totiž k inspiraci Bourdieuem přidává Představy společenství (Imagined Communities, 1983; česky 2008) Benedicta Andersona a Orientalismus (Orientalism, 1978; česky 2008) Edwarda W. Saida, a už z tohoto výběru se ukazuje, kam především směřuje její zájem - k otázce kulturní hegemonie mezi národy ve světové, nebo chceme-li moderněji globální literatuře. Zatímco čtenář se v případě podezření, co literaturu zvenku ovládá, spoléhá na osobní zkušenost a intuici, autorka na nesčetných příkladech osobních zpovědí velkých literárních postav dokládá, kde hledat důkazy pro svá stanoviska. Když v historii literatury odhaluje existenci jistých geografických center - měst, v nichž určitá díla musela usilovat o získání důvěry a přesvědčit své okolí, že se v jejich případě jedná o cosi hodného světové pozornosti - a za metropoli světové literární tvorby vyhlašuje Paříž, nemůžeme ji obžalovat z "frankocentrismu". Uznání Paříže, jakéhosi pomyslného "greenwichského poledníku" při poměřování hodnot, který má přes svůj abstraktní původ reálné dopady, kdysi skutečně otevíralo cestu ke světovému úspěchu. Jako jeden příklad za všechny připomeňme Jamese Joyce "odmítaného v Dublinu, ignorovaného v Londýně, zakázaného v New Yorku" a nakonec uznaného v estetickými normami nespoutané Paříži.
Centra, v nichž se hromadí "kredit" modernosti a světovosti (mimo Paříž v jisté době "modernější" Brusel, nebo pochopitelně Londýn), pracují na vysoce sofistikovaném principu maskování vlastního původu. Před příchozími z jiných národních literatur ukrývají vlastní národní zakotvení za iluzí univerzálnosti a autonomii uměleckého díla schovávají do bezčasí, v němž musí být jeho hodnota rozpoznatelná za všech historických okolností. Aby se totiž takové centrum mohlo stát "ideálním metrem" uloženým kdesi v sametem vyložené skřínce, o níž všichni vědí, ale málokdo ji viděl, musí existovat mimo čas a prostor. Není potom divu, jakého ohlasu dosahují spisovatelé typu Kafky, jejichž přináležitost k určitému národu je přinejmenším komplikovaná, nebo ti/kteří vědomě zvyšují vlastní kredit tím, že cíleně píší a vydávají vícejazyčně, jako v případě Samuela Becketta.

Vábení světového úspěchu
Podobně jako v každé jiné hegemonii sytý hladovému nevěří, a formaci literární mocenské struktury vidí spíše ti na okraji, kteří nutně musí věnovat vlastnímu uznání více energie, než ti, kteří neviditelnou překážku překonávat nemusí - spisovatelé afričtí či asijští by mohli vyprávět, jak dlouho trvalo, než si jich světová obec všimla. Casanovová kupodivu příliš nesdílí nabroušenost tzv. postkolonialistické kritiky, která se snaží tuto hegemonickou univerzalitu vymýtit, jelikož správně podotýká, že funguje dvojsečně - omezuje, ale zároveň posvěcuje, po svízelném procesu vměstnání se do určité jazykové formy nabízí sladkou odměnu v podobě celosvětového uznání.
Dnešní doba proměňujícího se ekonomického modelu velkých vydavatelství zpochybňuje tradiční roli "kulturních center", protože sázka na krátkodobý zisk příliš nenahrává investicím do uměleckých děl, která se budou vydávat i za sto let, ale upřednostňuje spíše okamžité bestsellery. Nad horizont záruční lhůty se nevyrábí. A tak autonomní oblast literatury, která se ve své sebevědomé pýše zavřela ve slonovinové věži univerzality a ahistoričnosti, opět protíná časová osa - tentokrát ovšem v podobě prchavé chvíle. Newyorský model přináší hodně literatury, ale málo umění, a ať se nám to líbí nebo ne, angličtina se stává podobným hegemonem, jako byla dříve francouzština. Spor o to, zdali je dnes důležitější Londýn nebo Paříž, ostatně pomůže rozřešit i způsob, jakým vešla Casanovové kniha v obecnou známost - skrze anglické vydání z roku 2004. V prostředí světové literatury, kde mnoho autorů nejrůznějších národních literatur usiluje o uznání centra, které se snaží předstírat dekorum nestranné univerzality a popírá jakékoli národní určení ve prospěch obecné estetické hodnoty, hrají velmi výraznou roli gatekeeperů tzv. velcí zprostředkovatelé - překladatelé. Casanovová nedává odpověď na těžkou otázku, odkud se bere avantgarda, velmi přesvědčivým způsobem je ale schopna popsat, jak se prostřednictvím překladů dostává určitým dílům "liteřarizace", jak jsou z periferie přenášena pod neony centra a odtud zase zpátky do míst svého národního původu, aby vytvořila novou normu, která bude později opět svržena.

Zaběhnutí pořádků
Kouzlo humanitních a sociálních věd, nebo ještě obecněji kouzlo teorie spočívá vtom, že modely uvažování o jistých problémech, které vytváří, lze s úspěchem aplikovat na naprosto odlišné oblasti, jež se ukazují být překvapivé souměřitelnými. Casanovová v prvních kapitolách své knihy ukazuje, jak lze fungování literárního pole vnímat na základě ekonomické struktury a jak je podstatná část metaforiky kolem literárního pole založená na obrazu tohoto pole jako ekonomické "burzy nápadů". Hodnocení těchto nápadů pak zprostředkovává především kredit, jejž zaručuje právě místo původu. Šipky ovšem můžeme i obrátit a zpětně zapochybovat, nakolik jsme se naučili věřit některým jasně artificiálním ekonomickým modelům jen proto, že jsou na světě dlouho a maskují původ a spletitou historii svého trvání.
Podobně jako si literatura nasazuje masku samostatnosti a čiré hodnoty "o sobě" odvislé od vnitřních, a nikoli jiných kritérií, tak i panující politická nebo ekonomická organizace společnosti může snadno využívat hru na "bezčasí" a nezávislost na dějinách. Tato hra ovšem nezůstává při životě ani tak díky jakési tajemné přirozenosti stavu věcí, jako spíš kvůli tomu, že v ní pokračujeme už příliš dlouho. "Literární kapitál tak existuje ve své nemateriálnosti pouze proto, že na všechny, kteří jsou ve hře, a především na ty, jimž se tohoto kapitálu nedostává, působí objektivně měřitelnými účinky, jež udržují jeho důvěryhodnost." Hřídelemi jakéhokoli světa symbolů, který před námi vybudovali dříve příchozí, otáčí naše víra, že svět, do něhož jsme se narodili, byl takový odjakživa. Druhou půlku knihy, věnovanou literárním revoltám a revolucím, pak za těchto okolností můžeme chápat i jako spiklenecké pomrknutí. Konečně, i svržená královna Paříž se stala pomyslným centrem literárního dění právě pro svoji spojitost s metaforou revoluce.

Marta Svobodová, časopis A2, č. 18/2012, str. 6

---

Úsilí o nový literární zeměpis, o "tvořivý" model Světové republiky literatury (Karolinum 2012), jež podnikla Pascale Casanova, ocení hlavně komparatisté či romanisté, poskytuje však i množství podnětů a otázek obecně literárněhistorických. Kniha vyšla poprvé v roce 1999 (La République mondiale des Lettres), z vydání datovaného 2008 ji pro pozoruhodnou mezioborovou edici Limes (jež od roku 2004 přinesla práce Stephena Greenblatta, Umberta Eca, Waltera J. Onga, Petera Burkea, Johna Bossyho, Benedicta Andersona, Wolfganga Isera, Haydena Whitea, Tzvetana Todorova a Claudea Léviho-Strausse) přeložil Čestmír Pelikán. "Tato světová republika literatury," píše autorka v úvodní kapitole Principy světových dějin literatury, "má svůj vlastní způsob fungování, svou ekonomii, plodící hierarchii a násilí, a především svou historii, která, zakryta zdánlivě systematickým nacionalistickým (a tedy politickým) přivlastněním faktu literatury, nebyla ještě nikdy skutečně popsána. Její geografie se ustavila na základě opozice mezi literárními centry a periferiemi, které jsou na nich (literárně) závislé a které se definují svým estetickým odstupem vůči danému centru. A konečně, vybavila se instancemi specifického posvěcení, jedinými legitimními autoritami v otázce literárního uznání, jež jsou pověřeny zákonodárnou činností v oboru literatury: díky několika výjimečným objevitelům, kteří se osvobodili od národnostních předsudků, byl nastolen mezinárodní literární zákon, specifický modus uznání, které nic nedluží nátlaku, předsudkům či politickým zájmům" (s. 27).
"Změna perspektivy" a popis univerza literatury a jeho zákonitostí představuje jednu z možností, jak rozvíjet dynamizující koncept Pierra Bourdieua, zkoumání vztahového a silového literárního pole, prostoru svébytnosti i závislosti. Francouzská kritička, teoretička a socioložka literatury jej rozšířila časově (historicky) a prostorově (geograficky), z vyššího stanoviště na tomto základě zkonstruovala "estetickou mapu světa", internacionální literární prostor strukturovaný a proměňovaný ve vztazích mezi národními prostory či jazykovými oblastmi, poměřováním, soupeřením a obohacováním. "Šlo tedy o to, prostřednictvím konstrukce internacionálního a historického modelu, v této knize navrženého a rozvíjeného, a zcela konkrétně skrze poznání historického spojení, jež se od 16. století ustavilo mezi národem a literaturou, poskytnout literárnímu projektu periferních spisovatelů odůvodnění a estetickou a politickou koherenci. Vytvořením mapy literárního světa a ozřejměním diachronie, oddělující ‚velké' a ‚malé' literární národy, se ukázalo možné objektivizovat kategorie centrálního kritického nevědomí" (s. 417-418). V knize rozdělené do dvou částí (Literární svět a Literární revolty a revoluce) autorka vysvětluje proces ustavení a legitimizace národních literatur (spjatý s principem nerovnosti, který strukturuje literární svět, významně s Herderovými idejemi) a postupného vyprošťování literatury z politicko-nacionální závislosti, dekolonizace a dosažení autonomie, svobody "skrze osamostatnění každého jednotlivého národního literárního pole: v těchto zápasech šlo o osvobození se od politických tlaků a o to podrobovat se nadále už jen specifickému zákonu literatury" (s. 58). Definuje pojmy jako literární (symbolický) kapitál, uznání a posvěcení (především kritikou a překladem). Ukazuje jazyk jako literární a politický nástroj, popisuje formy nadvlády a antagonismů, úlohu literárních cen, význam komerce a obchodu. Jde jí o postižení pohybů a mezi-národních, mezi-literárních souvislostí, (možných) pozic autorů a textů, opozice center a okrajů; zaměřuje se na dynamiku literárního prostoru z hlediska modifikace mocenských vztahů a převracení hierarchie, tedy i na problémy tzv. malých literatur, na strategie asimilace a diferenciace (revoluce), na roli anachronismů i (moderních) inovací. Dokumentuje je množstvím konkrétních, reprezentativních příkladů a spisovatelských osudů, cest či řešení vepsaných do "téměř univerzální chronologie" (Samuel Beckett, Juan Benet, Georg Brandes, Rubén Darío, William Faulkner, Witold Gombrowicz, Henrik Ibsen, James Joyce, Franz Kafka, Danilo Kiš, Milan Kundera, Henri Michaux, Sean O'Casey, Octavio Paz, Marcel Proust, Ch.-F. Ramuz, G. B. Shaw, Arno Schmidt, Gertruda Steinová, August Strindberg, J. M. Synge, Paul Valéry, Kateb Yacine, W. B. Yeats, Émile Zola aj.).



Rozhodnutí pro časoprostorovou komplexnost spolu se zvolenou metodou přinášejí možnost ukázat mnohé momenty a tendence postřehnutelné právě jen z intencionálně pozměňované perspektivy. Spisovatel je tak "v časoprostoru literatury situován dvakrát: jednou podle pozice národního literárního prostoru, z něhož pochází, jednou podle místa, které v tomto národním prostoru zaujímá" (s. 415). Kniha je svébytným upozorněním na meziprostory, v nichž zůstává stále mnoho neznámého a také těžko postižitelného (každodennost vzájemného vědomí lze těžko dokumentovat, písemná korespondence bývá pak spíše dokladem nikoli stálého nebo přímého styku), z hlediska bohemistiky zejména prostoru česko-německého (německo-českého). Minulost (ale i současnost) literatury autorka zachycuje jako "historii soupeření, v nichž je literatura v sázce a která tvoří - projevy odmítnutí, manifestacemi, specifickými převraty a revolucemi, oklikami, literárními hnutími - světovou literaturu" (s. 28). Konsekventně pak dovozuje: "Jestliže se tedy přikloníme k definici literatury jako sjednoceného (či sjednocujícího se) mezinárodního pole, nemůžeme již dále popisovat nadnárodní cirkulaci a přenos velkých literárních revolucí (jako byl naturalismus či romantismus) ani v termínech ‚vlivu', ani v termínech ‚recepce'. Porozumět zavádění nových estetických norem pouze s odkazem na kritické přijetí, počet překladů, ohlasy v článcích a časopisech, výše nákladů jednotlivých vydání, znamená předpokládat existenci dvou synchronních a sobě rovných literárních světů. Jedině když tento jev uchopíme na základě zvláštní literární geografie a jejího estetického časového měřítka, to znamená na základě vytyčení soupeření, bojů a mocenských vztahů, jež organizují literární pole, tedy na základě literární geografie, kterou jsem se zde snažila popsat, můžeme skutečně pochopit, jak dochází k ‚přijetí', ‚recepci' a ‚integraci' cizího literárního díla" (s. 132-133).
Podtrhuje-li Casanova, že "vlastní čtení textů nelze oddělit od vnějších podmínek jejich vzniku" (s. 416), jde v Bourdieuových stopách - ve srovnání s jeho psaním je však to její o poznání mechaničtější, oproti jeho nezjednodušující lehkosti a otevřenosti je tu patrný proces modelování, resp. sklon k definitivním tvrzením. Vyznačuje-li autorka originalitu svého pohledu ve značně účelové opozici vůči (ne)možnostem literární historie, jako by brala příliš doslovně Bourdieuovo instruktivní a k překonání vybízející rozlišení dvou pólů přístupu k literárnímu dílu, a sice v krajnostech redukce na kontext, nebo na text (již nadsazuje). Šíře záběru a přidaná časová perspektiva přinášejí i jisté znejasňující obtíže, dané míšením, smiřováním času "světového" a "literárního", různých druhů autonomií, "navazováním spojení mezi dvěma univerzy" - literaturou a světem, resp. literaturou a historií. Historie literatury je tu traktována jako vrstvení pozic, postupný pohyb prostoru, jako minulé děje i jejich obraz, modelování i rekonstrukce, rovněž však jako možnost aktuálních časoprostorových spojnic. V tomto ohledu působí poněkud nešťastně metafora "greenwichského poledníku literatury" jako jakéhosi společného, neustále redefinovaného ústředí a měřítka; myšlena je samozřejmě Paříž jako transnacionální "hlavní město literárního světa", ale i jako mýtus. V modelu, který je založen dynamicky a cílen k proměnám, působí pevně stanovený středobod - navíc pro minulost i současnost - dosti staticky a kontraproduktivně.
V Doslovu překladatel záslužně připomíná Sociologii literatury Karla Krejčího z roku 1944 (poslední, dopl. vyd. Grada Publishing 2008), která "načrtává téměř totožný model geografické struktury literárního pole, jaký později nabídne Bourdieu a převezme a rozvine Casanovová: dělení na literaturu národní a nadnárodní, na centrum a regiony, či otázku regionalismu a literárních tendencí" (s. 421). Vybízí tak k pozoruhodnému srovnání i k přídavku, neboť tato i další literárně zeměpisná témata v našem literárním dějepisectví zazněla častěji, zvláště v návaznosti na podněty z německého prostředí, např. ve statích Miloše Weingarta Problémy a metody české literární historie (Sborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave 1922/č. 12, t. r. i separátně) a Otokara Fischera Nové směry v literární vědě (Časopis pro moderní filologii 20, 1933/34, knižně in Slovo o kritice,Václav Petr 1947). - To, že Světová republika literatury větší ohlas (uznání, posvěcení), spojený ovšem i s polemickou nevolí vůči jejímu nepřehlédnutelnému frankocentrismu, vyvolala až v anglickém překladu (2004), se může jevit jako paradox. Na jedné straně to užitou metodu a výsledný model může zpochybňovat, na druhou stranu je potvrzuje (ve smyslu fungování širšího prostoru bojů). Každopádně autorka sama tento další život svého díla s nadhledem a ústrojně využila a komentovala v předmluvě k jeho novému vydání a poskytla nám tak vlastně sama jakousi rekapitulující pointu.

Luboš Merhaut, Institu pro studium literatury, www.ipsl.cz