Monografie představuje izolovanou slabiku moderní standardní čínštiny (putonghua), která je zvukovou nositelkou čínského morfému. Činí tak v širším kontextu tradičních i moderních fonetických a fonologických bádání. Tématem je segmentální stavba slabiky (tj. její hláskové složení) – tón je ponechán stranou. Autorka se významně zajímá i o praktickou stránku věci: metodologii a koncepci výuky výslovnosti čínského „slabikáře“.
Publikace může posloužit všem, kteří mají hlubší zájem o zvukovou stavbu čínštiny, o jemnosti její výslovnosti a případně se chtějí v praktickém jazyce přiblížit výslovnosti rodilého mluvčího. Autorka se nevyhýbá obecnějším výkladům, které zpřístupňují text i čtenářům bez lingvistického či fonetického zázemí. Knihu mohou využít jak vysokoškolští pedagogové, tak studenti na sinologických oborech. Poslouží též fonetikům a lingvistům pro mezijazykové srovnání.
Práce Dr. Hany Třískové se zabývá segmentální stavbou slabiky standardní čínštiny. Jistou skepsi, se kterou jsem jako čtenář k práci přistupoval po zjištění, že autorka opomíjí problematiku tónu, rozptýlila četba: zabývat se segmentalitou a současně suprasegmentalitou čínské slabiky tak vyčerpávajícím způsobem, jaký je aplikován, by znamenalo významně přesáhnout tisíc stran textu a je proto vhodnější, věnovat se jí samostatně. Z práce Dr. H. Třískové navíc vyplývá, že mezi oběma tématy přece jen existuje určitá mezera, která by práci současným popisem obou jevů v celé jejich šíři roztříštila, takže oddělení popisu slabiky a tónu jev tomto případě nejen přijatelné, ale i nezbytně nutné. Jistěže je problematice, jak vyplývá z rozsáhlé bibliografie, věnována v odborných kruzích značná pozornost. Je tato pozornost ale dostatečná i kvalitativně? Jak Dr. H. Třísková přesně upozorňuje, čínští i zahraniční autoři povětšinou zastávají vyhraněná stanoviska a diskuzi buď nepřipouští, nebo jen polemizují s vybranými autory; Dr. H. Třísková naproti tomu velmi úspěšně provádí funkční syntézu názorů. V kontextu této úvahy lze proto volbu tématu práce hodnotit jako velice moudrou, vylučující jakékoliv pochybnosti o původnosti. V této syntéze také spatřuji jeden z jejích nejvýraznějších přínosů: napříště nemusím zájemce o problematiku, kterých vzhledem k rostoucímu zájmu v řadách studentů o mluvený jazyk přibývá, odkazovat do mnoha cizojazyčných knih, ale odkáži je přímo na práci Dr. H. Třískové. Současně si velmi cením převodu čínské lingvistické terminologie do češtiny: jen člověk každodenně přímo zasahovaný absencí velkého čínsko-českého slovníku ocení práci, kterou musela Dr. H. Třísková podstoupit.
Práci Dr. H. Třískové považuji za formálně a obsahově velice zdařilou, vědecky přínosnou a to nejen samotným tématem, které je zpracováváno s erudicí. Nadto se jedná o práci interdisciplinární, komparační a syntetickou. Na základě analýzy bohaté primární literatury autorka popisuje přístupy, komentuje je a následně jasně deklaruje otázky, na které ve své práci úspěšně nachází odpovědi.
Z recenzního posudku: Mgr. David Uher, PhD.
V důsledku požadavků praxe narůstá význam výzkumné práce zaměřené na lingvodidaktické "aspekty jazykového popisu. Možnosti uplatnění lingvistických poznatků ve výuce jazyků se rozšiřují s tím, jak prostý zájem studovat cizí jazyk přerůstá v moderní společnosti v nezbytnost. U současné populace se již ovládání alespoň jednoho cizího jazyka explicitně vyžaduje. S pádem monopolu povinné ruštiny a rozšířenými možnostmi občanské mobility se pak objevuje požadavek expertního zvládnutí jazyků, které ještě donedávna stály spíše na okraji zájmu. Přitom krátkozraké vyhýbání se lingvodidaktickým otázkám jako "nedostatečně vědeckým" způsobuje, že i u tradičně studovaných evropských jazyků je jejich výuka žalostně neefektivní a často opřená jen o mlhavé intuice a mnohdy i nepodložené mýty, zejména pokud jde o význam jejich zvukové stránky. Předkládaná práce Dr. Hany Třískové tedy pomáhá splácet náš dluh důležitému oboru aplikovatelného vědění, a zároveň reaguje na nedostatečnost našich poznatků u jazyka, o němž je možno, z výše naznačených důvodů, hovořit jako o jednom z nejaktuálnějších.
Významnou charakteristikou předložené práce je její logická stavba. Autorka postupuje od obecných výkladů týkajících se vývoje zápisu čínštiny a jejího zkoumání přes popis obecné struktury slabiky ke konkrétnějšímu představení artikulačních a fonologických vlastností hlásek. Nejkonkrétněji pak pracuje v samotném jádru práce, tedy při popisu jednotlivých komponent čínské slabiky, jejíž důležitost pro chápání jazyka lined od počátku správně zdůrazňuje.
Systematický přístup a ohledy na praktickou využitelnost práce jsou patrny také v rámci jejích jednotlivých částí. Tak např. hned v předmluvě je kromě obvyklého představení tématu a postupu výkladu také přehledný popis zvolených grafických konvencí a strukturovaný souhrn publikačních typů, které autorka ve své práci využívá. Tyto zdánlivé maličkosti, v řadě podobných prací vynechávané, ve skutečnosti zvyšují kvalitu studie a usnadňují sledování autorčina postupu ve všech detailech.
Stejné pozitivní atributy nese i první kapitola nazvaná skromně "Úvodem". Jak již bylo řečeno výše, týká se obecnějších charakteristik zkoumaného jazyka a vývoje těch jazykovědných bádání, která souvisí s předmětem práce. V této kapitole autorka navíc prokazuje značnou šíři znalostí načerpaných z odborné literatury a schopnost kritického přístupu k problematickým skutečnostem (viz např. s. 16 - otázka funkce a vymezení jazykové normy) a jejich realistického hodnocení.) Stejnou kritičnost a realismus by si možná.
Druhá kapitola práce diskutuje problematiku struktury slabiky. Je opět příkladné a chvályhodné, že autorka na jejím úvodu vypočítává problémy, s nimiž je v této oblasti nutno počítat (a kterým se také bude věnovat). Velmi užitečnou součástí kapitoly je představení různých modelů čínské slabiky. Tyto modely jsou adekvátně popsány a jejich podstata je demonstrována i graficky. Autorka při prezentaci terminologických sporů prokazuje cit pro přiměřenost, když omezuje vlastní komentáře na pouze nezbytně nutné, zároveň však dokáže odmítnout některé nepříliš užitečné koncepty nebo postupy (viz např. problematika "polosamohlásky" na s. 42 nebo zavádění diachronních aspektů do synchronního popisu na s. 71). Sympatický je též autorčin umírněně rezervovaný postoj k Duanmuovu "pevnému vzorci slabiky" (s. 82 i jinde). Hana Třísková dává bez i dlouhých rozkladů najevo svou snahu najít rovnováhu mezi mentální uchopitelností popisu (a tím i jeho využitelností v našem prostředí) a jeho adekvátností, tj. dostatečnou věrností realitě. U terminologických sporů fonologů by ovšem možná bylo vhodné razantněji deklarovat, že spekulace, které odmítají promyšlený experiment jakožto zdroj informací o kompetencích uživatelů jazyka, mohou být bezbřehé a sterilní. Logickým vyústěním úvodních kapitol je pak podrobný popis čínských iniciál v kapitole třetí a finál v kapitole čtvrté. Autorka zde prokazuje značnou erudici v otázkách artikulačního popisu a opět i výjimečně široký záběr poznatků z prostudované literatury. Z jednotlivých formulací, detailnosti popisu i uváděných příkladů je zřejmé, že se autorka s citovanými zdroji seznámila opravdu důkladně. Chvályhodný je kupříkladu její poučený výklad aspirace, a to zejména v kontextu přežívajících pseudofonetických zjednodušení tohoto jevu. Zcela v souladu s moderními poznatky spojuje Hana Třísková aspiraci se synchronizací laryngálních a orálních artikulačních úkonů a vznik aspiračního šumu chápe jako důsledek časových poměrů mezi nimi.
Předloženou studii Hany Třískové pokládám za velmi záslužnou a věřím, že bude inspirací pro mnohého studenta, učitele i filolog.
Z recenzního posudku: doc. PhDr. Jan Volín, Ph.D.
