VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > HISTORIE > detail titulu
DETAIL TITULU:
Popely ještě žhavé. I. - Válka a nukleární mír
Durman Karel
Karolinum 2013
vydáno: březen 2014
e-kniha
ISBN 9788024623597 (PDF) 
E-KNIHA
290,-
247,-
K dispozici také jako
TIŠTĚNÁ KNIHA
-
anotace
anotace -
recenze
recenze -
ukázka e-knihy
ukázka e-knihy
Publikace je vynikající historickou syntézou světových dějin od rozkladu evropských demokracií a nástupu totalitních režimů koncem 30. let 20. století, do karibské krize a Chruščovova pádu v r. 1964. Karel Durman mimo jiné pojednává o světě ve stínu nacistického Německa, o druhé světové válce, o rozdělení Evropy, studené válce a dekolonizaci a následné destabilizaci třetího světa. Zejména polemizuje s relativizujícím pohledem na dějiny 20. století, jako dějiny v nichž nakonec "nevyhrál nikdo". Pro českého čtenáře kniha přináší i řadu neznámých či překvapivých zjištění. Mimo jiné o rusko-finské válce, politickém působení prezidentů USA F. D. Roosevelta, H. Trumana a D. Eisenhowera nebo o opakovaném selhávání demokratických politiků po druhé světové válce ve střetu se Stalinem a komunisty. Navazující druhý díl bude obsahovat světové dějiny od roku 1964 do devadesátých let 20. století.
Politická literatura na českých pultech, dne 24.01.2011, 20:10 hodin
Rozhlasový pořad ČRo 6. Komentář, rozhovory s historiky, úryvky z díla.
Nejnovější práce ve švédské Uppsale působícího českého historika Karla Durmana je obsáhlou syntézou dějin studené války. Autor na tomto poli rozhodně není nováčkem, z jeho česky vydaných novějších prací zmiňme kupříkladu Útěk od praporů (1998). Oproti posledně jmenované publikaci si Popely ještě žhavé kladou vyšší cíle. Nejde o dílčí monografii, ale o pokus předložit po desítkách let studia tématiky studené války vlastní, syntetický pohled na tento fenomén moderních světových dějin.
Durman je nepochybně pravým mistrem pera, jeho na politické dějiny soustředěné líčení proto čtenáře hned po několika prvních stranách vtáhne do děje. Autor dovedně pracuje s citáty z důkladně vytěžené memoárové literatury, děj získává spád i díky opatrně ordinovaným dávkám ironie hraničím někdy až se sarkasmem. Durman takto sice postupuje vůči oběma stranám tohoto latentního konfliktu, z textu je však přece jen patrná jeho spíše tradicionalistická orientace. Re-vizionistický pohled na studenou válku sice Durman neodmítá en bloc, ?generaci dětí détente" aie vyčítá, že ?odmítla uznat fakt historického bankrotu komunismu" (s. 10).
V Durmanově případě je ovšem pro někoho možná nemoderní tradiciona-listický pohled opřen nejen o již zmíněné paměti klíčových aktérů studené války, ale i o řadu nejnovějších pramenných edic, vzniklých například v rámci amerického Cold War International History Project. Autor využívá i nejnovější relevantní odbornou literaturu. Nesporným kladem Durmanový syntézy je její široký záběr. Neomezuje se totiž jen na dějiny euroatlan-tického prostoru, značnou pozornost věnuje zemím třetího světa. Dílo je sice chronologicky rozčleněno do 7 kapitol, ty však obsahují tematicky zaměřené podkapitoly. V nich se Durman věnuje jak problematice vztahu obou supervelmocí, tak například deko-lonizačnímu procesu či vnitropolitickému vývoji v zemích východního bloku. Zvláště je třeba ocenit, že kořeny studené války nenachází teprve v závěru války horké (druhé světové) a v první kapitole předkládá zdařilou analýzu obou velkých totalit 20. století - nacismu a komunismu. Proto lze autorův pohled na dějiny studené války oprávněně označit za komplexní.
Je přirozené, že se ani Durman nevyhnul některým diskutabilním tvrzením či drobným faktografickým chybám. Na straně 289 například uvádí, že ?v západním Německu skutečně toužila po sjednocení jenom SPD, kdežto 'pro-tipruský ' Adenauer tuto touhu spíše jen předstíral". Tento výrok platí snad jen pro konec 40. a první polovinu 50. let. V závěru své politické dráhy se první západoněmecký spolkový kancléř myšlenkou sjednocení Německa zabýval stále intenzivněji. Na straně 182 se Durman dopouští omylu, když tvrdí, že státní tajemník USA ve svém projevu na Harvardově univerzitě (5. 6. 1947) oznámil ?program pomoci (po dobu čtyř let v celkové hodnotě 17 miliard dolarů) ". Návrh v této výši předložil prezident Truman Kongresu teprve 19. 12. 1947. Původní Marshallova představa byla obecnější, předpokládalo se, že podrobnosti vypracují sami Evropané.
Uvedená drobná pochybení však v žádném případě nejsou pro Durmanovu knihu charakteristická. Jde o výjimky z pravidla dobře odvedené práce. Popely ještě žhavé jsou skvěle napsanou syntézou, vhodnou jak pro širší odbornou veřejnost, tak pro studenty historie, politologie či mezinárodních vztahů.
Václav Horčička, ročenka Semináře nejnovějších dějin, Ústav světových dějin FF UK, 2004, str. 379-380
Žádná z přeložených knih, které jsem letos stihl přečíst, nebyla tak vynikající jako studie Karla Durmana Popely ještě žhavé I. - Válka a nukleární mír (Karolinum). Durman je odvážný a ambiciózní v celkovém rozvržení své syntézy politických dějin 20. století, suverénní ve zvládnutí nejnovější literatury i v interpretacích čerstvé zpřístupněných dokumentů a umí psát o velké politice strhujícím stylem, jenž potvrzuje, že velký historik musí být i velký literát.
Jiří Ellinger, Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Autorem této nesporně významné knihy, o jejíchž kvalitách měla již za uplynulý rok možnost přesvědčit se řada čtenářů, je osobnost, kterou lze postavit na roveň nejdůležitějším českým poválečným historikům, a to i přesto, že se mu po odchodu z Československa roku 1980 druhým domovem a působištěm stala švédská Uppsala. Karel Durman se specializuje především na historii mezinárodních vztahů - jeho práce z konce šedesátých let patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti moderních dějin za komunistické éry vyšlo. Stačí snad uvést alespoň ?Blízký východ ve světové politice 1918-1959? z roku 1966 nebo dodnes využívaný ?Slovník moderních světových dějin? vydaný v roce 1969, který vznikl ve spoluautorství s Miloslavem Svobodou. Z poslední doby pak nelze opomenout především vysoce kvalitní ?Útěk od praporů / Kreml a krize impéria 1964-1991? z roku 1998, publikaci, která pozoruhodným a podmanivým způsobem zachycuje vývoj v sovětském bloku po roce 1964 a formování mezinárodních vztahů pod vlivem politiky Moskvy. Na ni v podstatě recenzovaná kniha - tedy prozatím její první díl - navazuje s tím rozdílem, že hlavní zájem je věnován světové politice a rozbor vnitřní situace jednotlivých zemí zůstává upozaděn. Obě zmíněná díla tak představují zásadní příspěvek k poznání vývoje zemí sovětského bloku a vlivu SSSR na utváření světové politiky a v uvedeném smyslu by se s nimi měl vypořádat každý badatel věnující se zmíněnému období.
Čtenáře Právněhistorických studií je třeba upozornit, že se nejedná o dílo právněhistorické, což ostatně není u dějin mezinárodních vztahů nikterak překvapivé. Pro Durmana je však příznačné, že jako badatel i ve svých pracích studujících vnitřní vývoj jednotlivých států (např. v ?Útěku od praporů?) věnuje právním otázkám jen okrajovou pozornost. To - právě s přihlédnutím k charakteristickému přístupu autora k vědecké práci - samozřejmě není míněno jako negativní kritika. Na rozdíl od řady historiků, pro něž je součástí jádra či nosné konstrukce díla alespoň rámcový výklad legislativy - tedy především klíčových ústavních a správních norem, volí Durman zcela odlišný způsob pojetí politických dějin. Nenalezneme u něho ani větší počet statistik a tabulek - typický znak pro styl historiků sledujících vývoj zejména z hlediska hospodářských dějin. Durmanovo specifikum spočívá v prokládání textu drobnými, často osobními informacemi nezřídka humorného rázu. Obecně jsou jeho práce mimořádně čtivé a živé, přitom reprezentované rozsahem, pro nějž jen stěží hledáme v současné české historiografii obdobu. Autorovou předností je rovněž vzácná schopnost vyjádřit zkratkou či drobnou historkou událost, na jejíž vylíčení by jiní autoři potřebovali nepoměrně větší prostor.
K názorné ilustraci příkladu metody, obvykle autorem užívané naznačení konkrétní politické psychologie, může vhodně posloužit počátek historického výkladu, kterým je moskevský proces s ?pravicí? - tedy Bucharinem, Rykovem aj. v březnu 1938, zejména pak reakce přítomných amerických diplomatů. Zatímco tlumočník Charles Bohlen byl procesem znamenajícím absurdní výsměch právu a pravdě oprávněně zhnusen a zděšen, americký velvyslanec Joseph Davies mu uvěřil. To bylo způsobeno i jeho minimálními znalostmi SSSR, protože do funkce se kvalifikoval dary do volebního fondu Demokratické strany. Díky takovýmto historickým detailům dosahuje autor pozoruhodné podmanivosti textu, jež se odráží v čtivosti jinak mnohdy suchopárných a strohých faktů, a zvyšuje tím i přitažlivost pro čtenáře.
Recenzovaná práce, respektive první svazek Durmanova díla, je zaměřena na léta 1938-1964 a nese název ?Světová válka a nukleární mír?. Za středobod výkladu tu lze označit sovětskou politiku a západní, především americkou reakci na ni. Přestože se práce věnuje i období druhé světové války, jedná se v podstatě toliko o dílčí rozbor vybraných aspektů, nikoli o všeobecný přehled uvedené dějinné éry. Markantní se v této souvislosti může jevit například strohost ve vztahu k událostem v nacistickému Německu. Pakliže jádro historického dění poválečného období představují pro autora - a dodejme, že vcelku oprávněně - aktivity Sovětského svazu, je přirozené, že je tomuto faktu přizpůsobena i celá obsahová stavba díla. Hlavní zájem je soustředěn na mezinárodní politiku - především vztahy SSSR a Západu, naznačen je vnitřní vývoj v zemích sovětského bloku a některých klíčových západních státech. Další otázky jsou pak studovány většinou pouze tehdy, pokud se výrazněji projevily ve světové politice - jde především o vývoj na strategickém Blízkém Východě. Oddíly věnované třetímu světu ostatně patří k nejpozoruhodnějším. Českého čtenáře může snad pouze poněkud překvapit, že situaci v Československu je věnován jen minimální prostor.
Durmanův způsob, s jakým přistupuje k hodnocení dějinných událostí, je dle názoru autora recenze, který ovšem v tomto směru zdaleka není ojedinělý, objektivní a vyvážený. Většinou se sice nejedná o pohled nikterak převratný, obvykle však původní, originálně a vzletně podaný. Za osobité je možno označit kupříkladu autorovo nazírání na Násira a egyptskou politiku jako celek - zde se znatelně projevuje jeho hluboký zájem a erudice v složité blízkovýchodní problematice. Ve vztahu ke zvolenému stylu psaní je možno s uspokojením přijmout parcelaci do chronologicky řazených kapitol sestávajících z relativně samostatných oddílů. Durmanovi se tak s přehledem podařilo vyrovnat se s komplikovaným překrýváním jednotlivých problémů, aniž by přitom přehnaně utrpěla věcná stránka díla. Z uvedeného důvodu sice některé důležité události zcela pomíjí, za tuto cenu však podržel celkově jednotný směr výkladu zaměřený ponejvíce na vliv SSSR na svět, a docílil tak jedinečné historické syntézy.
V úvodu práce se autor vyrovnává s některými metodologickými otázkami a zejména s problémem zpolitizovanosti studia. Značně kriticky hodnotí přístupy tradiční levice s její věčnou snahou nenávidět Západ a Ameriku zvlášť i postoje ovlivněné fenoménem politické korektnosti. Neváhá objektivně popsat ani vývoj v třetím světě - dokladem toho může být pasáž věnovaná situaci v Kongu po roce 1960 s jeho častou brutalitou a fanatismem, problému, nad nímž mnozí autoři přivírají oči. Na druhé straně není ani žádným nekritickým opěvovatelem pravice, když neváhá poukázat na její častý bezkoncepční neplodný konzervativizmus či neochotu řešit sociální i rasové problémy. Svůj sžíravý ale objektivní sarkasmus tedy zaměřuje nalevo i napravo. S použitím parafráze zdůrazňuje, ?že barva historické pravdy není ani rudá, ani modrá, ani černá, ale je ?vždycky šedivá?; a především, že zpravidla není ?politicky korektní?.? (s. 12)
Celkové strukturální uspořádání díla lze vyjádřit následovně: Po úvodu přechází čtenář k chronologickému rozboru vývoje v sedmi kapitolách, jejichž členění vcelku odpovídá obvyklému pojímání dějin mezinárodních vztahů: 1. Soumrak bohů (1938-1942), 2. Stalin - ?dobrý strýček Joe? (1943-1945), 3. Stalin - ?učitel národů? a ?zajatec politbyra? (1945-1947), 4. Meze bipolarity (1947-1949), 5. Svět v čínsko-korejském stínu (1949-1953), 6. Kdo je vinen? (1953-1956), 7. Fikce a reality (1957-1964). Výklad jako celek působí rovnoměrně a vyváženě, snad pouze s výjimkou části věnované období druhé světové války, kde - jak již bylo zmíněno výše - se autor zaměřuje pouze na vybrané otázky, a méně podrobné kapitoly poslední. Lze však důvodně očekávat, že autor se na některé problematické okruhy zaměří ještě ve druhém díle. Co se všeobecných úvah a shrnutí týče, uchyluje se k nim Durman spíše ojediněle - uvedený trend boří jen rozbory totalitních elit, příčiny prosazení totalit a srovnání nacismu a komunismu. Ten považuje autor na rozdíl od nacismu za komplexní totalitarismus, fašistická Itálie je mu pak spíš jen parodií totality, což ilustruje i na příkladech efektivity jednotlivých systémů, kde ovšem - alespoň dle autorů recenze - poněkud přeceňuje účinnost komunistického režimu.
Recenzované dílo je vybaveno kvalitním poznámkovým aparátem, seznamem základní literatury a pramenů a jmenným rejstříkem, naopak absentuje doprovodný fotografický materiál, mapy i případné tabulky či grafy. Pokus o zhodnocení jeho významu nemůže vyznít jinak, než že představuje mimořádný přínos a to nejenom pro českou historiografii. I přes okrajový zájem, který Durman ve svých pracích věnuje právním aspektům, je kniha inspirací také pro právní historiky, což je možno vztáhnout jak na obsažená fakta, tak na excelentní styl zpracování. Čtenáři se mohou již nyní těšit na druhý díl, u něhož bude nepochybně zajímavé srovnání s knihou ?Útěk od praporů?, věnovanou stejnému období 1964-1991, především pak míra odlišnosti přístupu ke zkoumání již jednou zpracovaného období a celková úspěšnost takovéhoto nového pojetí.
René Petráš, Helena Matulová, Právně-historické studie č. 38
O historickou knihu roku 2004
Již tradičně jsme požádali české historicky a historiky, aby uvedu jeden titul původní a jeden překladový, oba z roku 2004.
Z české literatury se mi vybaví Karel Durman Popely ještě žhavé I. - Válka a nukleární mír (Karolinum). Čtivé, přehled o světovém bádání, který není v českých poměrech úplně běžný. Z překladů Anne Applebaum Gulag: Dějiny (Beta-Dobrovský, Ševčík, přeložila Petruška Šustrová). "Senzační" téma, podané s úctou k obětem, bez laciného patosu a se schopností domyslet věci do důsledků. A na pomezí, jako připomínka společných československých dějin a pozoruhodného člověka, výbor z textů Milana Šimečky Společenská strachu a jiné eseje (Nadacia Milana Šimečku).
Jaroslav Cuhra, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
Pravděpodobně ani jedna z přečetných definic by neumožnila zařadit publikaci Karla Durmana Popely ještě žhavé... Velká politika 1938-1991. I. Válka a nukleární mír (Karolinum, Praha 2004) do kulturních dějin. Přesto považuji za správné se o ní alespoň letmo zmínit, protože kulturní dějiny neexistují ve vzduchoprázdnu a musí vnímat i kontext "velké politiky a diplomacie". Durmanová práce představuje mohutnou syntetizující fresku celosvětového politického vývoje zachycenou velice čtivým způsobem. Rozhodně se jedná o práci v českých poměrech jen velmi zřídka vídanou. Zároveň je však třeba k ní přistupovat s určitou opatrností, protože autor zastává poměrně vyhraněný přístup, jak ostatně korektním způsobem uvádí v předmluvě. S Durmanovými názory poměrně často nesouhlasím nebo je považuji za příliš vyhrocené, zároveň se ale obávám, že zastánci přístupů odlišných bohužel nejsou schopni alespoň v současné době prezentovat rovnocennou alternativu podobně širokého záběru.
(fra), Kuděj 1/2006, str. 109
Označemím "životní dílo" by se nemělo plýtvat. Mělo by být vyhrazeno kníhám, které shrnují témata a zájmy, jimž bylo věnováno úsilí celého badatelského života a jejichž autoři se nadto do takového shrnutí pustili, sportovní řečeno, v životní formě. Kniha Karla Durmana Popely ještě žhavé: Velká politika: 1938-1991 tak označena jistě být může, ačkoliv zatím vyšel pouze první díl.
Karel Durman vynikajícím způsobem rehabilituje psaní o "velké politice". To na Západě (a do tohoto kontextu musíme řadit autora, působícího po roce 1968 dlouhá léta na univerzitě ve švédské Uppsale) prošlo zásadním vývojem a Durman inspirativně ukazuje jeho současnou podobu, obohacenou navíc o důslednou netečnost k "politické korektnosti". K důležitým tématům nabízí výčet základních interpretací, aniž by se bál dát najevo vlastní pohled. Používá množství dokumentů, odtajněných po pádu komunismu během 90. let (včetně dnes již nezbytných odkazů na jejich zveřejnění na webu) a detaily z jednotlivých jednání či dobových analýz vkládá do suverénně komponovaného celku. Nadto píše osobitým slohem, jenž má u nás málo vídaný literární šarm a vtip. Durman také chápe, že při takto široce vymezené syntéze dějin 20. století je nezbytné: děj ilustrovat i pomocí vrcholných dobových literárních děl, jež atmosféru (ale mnohdy i podstatu) událostí mnohdy nedostižně přibližují První díl Popelů, vymezený léty 1938-1964, je rozdělen na sedm chronologicky řazených kapitol. Každá z nich je věnována dvěma až čtyřem rokům, pouze poslední trochu neúměrně pokrývá delší období let 1957-1964. Práce tak končí přesně tram, kde začínala Durmanová předchozí kniha (Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991, Praha 1998). Během napjatého čekání na druhý díl Popelů můžeme odhadovat, v čem Durman prohloubí a rozšíří svůj dosavadní výklad, který se zde samozřejmě nebude týkat pouze politiky Sovětů.
Vymezení celého Durmanová díla daty 1938 a 1991 může vypadat trochu neobvykle. "Krátké 20. století", končící léty 1989 či 1991 (pádem sovětského vnějšího či vnitřního impéria), bývá ve většině výkladů zahajováno již rokem 1914 nebo 1917. Při ambicích, jež jeho syntéza nemůže popřít, nelze nezalitovat toho, že se autor nedostal ke zkoumání také meziválečmého dvacetiletí, neboť v průběhu a výsledcích první světové války najdeme kořeny téměř všech velkých témat, jež Durman sleduje. Obdobným směrem míří i druhá poznámka: autor se programově vyhýbá zmínkám o českých dějinách, neboť se zřejmě nepovažuje za odborníka povolaného o nich hovořit. Směšný čechocentrismus, projevující se nutkáním koncentrovat světové události tak, aby jejich střed tvořila Prraha, se tu převrací tak důkladně, až to zarazí - Mnichov 1938 či únor 1948 měly významný dopad na světovou politiku a neměly by být přecházeny jen proto, že autor nepíše práci o českých dějinách.
Kniha, jakkoliv počíná rokem 1938, tak nezačíná naší nejoblíbenější zradou. Jistě není náhoda, že první i poslední scéna tohoto mohutného svazku se symbolicky odehrávají v Kremlu. "Tmou o polednách'" v březnu 1938 při moskevském procesu s Bucharinem děj začíná a sesazením Chruščova a instalací Brežněva v říjnu 1964 končí, spolu s celým "utopickým stadiem" sovětského impéria. Durman tak literárně skvěle vytváří hlavní osu své knihy, kterou podle něj pro 20. století musí být fenomén sovětského komunismu. Ve srovnání s tímto "komplexním totalitarismem se nacismus ("nekomplexní totalitarismus") v Durmanově výkladu jeví jako téma vedlejší a nikoliv zcela svébytné. Druhým trvalým motivem je mu americká zahraniční politika, postavená před sovětskou vyzvu.
Durmanovy detailní a rozsáhlé analýzy doplňují a v mnohém překonávají jak Luňákův Západ (1997), tak Vykoukalův, Literův a Tejchmanův Východ (2000), předchozí dvě významné domácí syntézy obdobného typu. Durman tyto studie obohacuje důsledně o třetí, "jižní" rozměr důrazem na dění v bývalých koloniích evropských metropolí i na politiku, jež tam vedly SSSR, USA i Čína. Mnohé z těchto pasáží patří k vrcholům knihy, třeba kapitoly o Středním východě během 50. let jsou nejen cenné přesnými analýzami, ale také strhujícím způsobem napsané.
Jednotlivé Durmanový interpretace se jistě stanou předmětem pečlivého odborného zkoumání - zde stojí za zmínku např. jeho analýza Stalinovy opatrné politiky po roce 1945, koncentrované na upevňování čerstvě rozšířeného impéria. Autor vyvrací dobové americké domněnky, že Stalin na přelomu 40. a 50. let pracoval s vizí globálního šíření říše. Podle něj naopak vycházel z pragmatické dělby práce s Maem - "my v Evropě, vy v Asii". Aktivitu Moskvy, pokud jde o arabsko-africký svět, pak Durman datuje až do roku 1955 (a navíc ji připisuje Čou Enlajově radě Násirovi v Bandungu, aby se obrátil s žádostí o zbraně na SSSR) - Stalinovi byla chruščovovská impulzivita, s jakou se rozhodl využívat právě potenciálu třetího světa, naprosto cizí. Durmanovy postřehy, jimiž dokáže ve zkratce vyjádřit politickou psychologii jednotlivých aktérů, jsou hluboké a přesné - viz jeho srovnání Kádára, kterého "stíhalo svědomí a pocit hanby za spoluúčast na znásilnění revoluce", a Gomulky, u něhož naopak "dominoval pocit ukřivdění, jak málo mu národ rozumí".
Období, jemuž se věnuje, je pro Durmana především "krizí civilizace", kdy se ,,mozaiky dílčích pravd" složily ve "velké lži" extremistickýclh ideologií 20. století. Příčinou tak ohromujícího vítězství ideologických lží je podle něj "dvojí selhání": náboženských institucí a humanitní inteligence. Obojí pak Durman na mnoha konkrétních případech dokládá a oceňuje postavy, které svou dobu přerůstaly. Má k tomu své vlastní míry, které čtenáře učí používat, když vyzdvihuje úlohu polského primase Wyszyńského, slučujícího pragmatickou obhajobu národních zájmů s pevným morálním vůdcovstvím a neúnavnou každodenní prací na velkých i malých úkolech, oproti nakonec prázdnému radikalismu maďarského kardinála Mindszentyho.
Vydání Durmanovy rozsáhlé monografie je skvělou zprávou pro čtenáře, ale také velkou událostí pro naši historiografii. Nikdo, kdo se u máš vážně zabývá historií 20. století, ji napříště nemůže pominout.
Jiří Ellinger, Dějiny a současnost 1/2005, str. 44
Válka a nukleární mír
Karel Durman strhujícím stylem líčí světovou politiku v letech 1938 - 1964
První část knihy Karla Durmana Popely ještě žhavé je v českém prostředí zcela mimořádné dílo, které spojuje znalost nejnovější literatury se skvělým literárním zpracováním.
Původních českých prací, které by přinášely souhrnný výklad světové politiky po druhé světové válce, příliš mnoho není. Pomineme-li různá skripta pro studenty a stručné přehledy psané jako kompilace z podobně koncipovaných knih zahraničních, pak se doposud čtenář musel spokojit s knihami Západ od Petra Luňáka a komplementárně koncipovaným Východem od Jiřího Vykoukala, Bohuslava Litery a Miroslava Tejchmana. Minulý rok k nim přibyla první část práce Karla Durmana Popely ještě žhavé, která líčí "velkou politiku" v letech 1938-1964. Toto dílo posouvá pomyslnou laťku žánru o několik stupňů výše a nikdo, koho zajímají dějiny 20. století, ho nemůže obejít.
Karel Durman (*1932) začínal v 60. letech jako historik Blízkého východu, jeho monografie Blízký východ ve světové politice 1918-1959, vydaná v roce 1966, se v českém prostředí stala "klasickou" prací k tomuto tématu. O tři roky později publikoval s Miloslavem Svobodou Slovník moderních světových dějin, který se výrazně vymyká z dobové historiografické produkce: i po pětatřiceti letech je možno značnou část jeho hesel využít k základní orientaci v moderních dějinách. V roce 1970 byl Durman propuštěn z politických důvodů z pražské filozofické fakulty a dalších deset let se živil jako rešeršér Státní technické knihovny. V roce 1980 odešel do exilu do Švédska a stal se profesorem východoevropských dějin na univerzitě v Uppsale. Do českého prostředí se vrátil ve velkém stylu v roce 1998 knihou Útěk od praporů, v níž zkoumá vývoj Sovětského svazu a jeho bloku v letech 1964-1991.
Komplexní totalitarismus
Základním problémem všech dějinných syntéz 20. století není nedostatek, ale naopak nadbytek pramenů a literatury. Autor uvádí, že pouze o dějinách Francie v letech 1940-1944 existuje osm tisíc knih a odborných článků. Není v lidských silách tuto masu informací prostudovat a ti, kteří se o to pokoušejí, se často nechají ubít fakty a faktíčky. Karel Durman toto dilema historika soudobých dějin vyřešil tak, že se soustředil na literaturu vydanou v posledním dvacetiletí a na práce (paměti, deníky, články) těch, kteří byli v centrech dění.
Na první pohled poněkud nezvyklá periodizace - od roku 1938 do roku 1964 - je velmi logická vzhledem k Durmanově koncepci, která za nejdůležitějšího aktéra velké politiky považuje Sovětský svaz. V prologu tak sledujeme makabrózní divadlo moskevských procesů (březen 1938), v závěru jsme svědky sesazení Chruščova (říjen 1964). V knize je upozaděno zejména hitlerovské Německo, které autor s odkazem na amerického historika Arthura Schlesingera jr. označuje za nekomplexní a improvizovaný totalitarismus, který vytvářel prvky sebedestrukce mnohem rychleji než komplexní totalitarismus sovětský.
Přestože je kniha výslovnou polemikou s "prostoduchými levicovými schématy", podle nichž ještě nedávno vykládali světovou politiku mnozí američtí a západoevropští historici, Durman neupadá do opačného extrému. Jeho práce se vyznačuje uvážlivostí a uměřeností soudů, zásadní kritiky nejsou ušetřeni ani čelní představitelé Západu. Autor se nesoustředí na fakta, ale na koncepce a interpretace, mezi nimiž se pohybuje s obdivuhodnou virtuozitou. Nebojí se zaujmout vlastní stanovisko a náležitě jej zdůvodnit - také díky tomu se jeho text často blíží k eseji.
Co je tedy pro autora náplní oné "velké politiky"? Z povahy věci vyplývá, že především zahraniční politika velmocí. Druhá světová válka jako konflikt, v němž demokratický Západ za pomoci Stalinova "komplexního totalitarismu" potřel "nekomplexní", ale mnohem agresivnější totalitarismus Hitlerův. Studená válka jako dlouhý plíživý konflikt mezi demokratickým světem vedeným Spojenými státy a Sovětským svazem a jeho impériem. Součástí "velké politiky" je pro Durmana ovšem i vnitropolitický vývoj velmocí a států, které se ocitly v centru či na periferii jejich soupeření. Zatímco v případě demokratických zemí je možno většinou ukázat, jak se rodilo to či ono rozhodnutí, kdo dané řešení podporoval a kdo byl naopak proti, v případě Sovětského svazu nám dodnes, jak Durman ukazuje, chybí osvětlení řady důležitých Stalinových rozhodnutí. "Politikové tehdy a historici potom žasli, jako mohl ministr politické taktiky Stalin postupovat tak neobratně," píše Durman třeba o sovětském odmítnutí účasti na Marshallově plánu v roce 1947.
Předností Durmanovy práce je i to, že druhou světovou a zejména studenou válku nechápe jako konflikty "bílého muže". Po roce 1945 a zejména po nástupu Chruščova k moci jsou do "velké politiky" vtahovány nově vzniklé státy třetího světa, součástí globálního soupeření je také jejich osvobozování z koloniální nadvlády. Přesto ale třeba latinská Amerika je až do Castrova příklonu k sovětskému bloku mimo světovou politiku a v knize o ní, s výjimkou několika odstavců věnovaných Guatemale, nenajdeme žádnou zmínku.
Durmanova kniha zaujme i svébytným a strhujícím literárním stylem. Autor dokáže citovat velmi výstižné i obrazné charakteristiky situací a osob, neváhá využít ani beletristických příspěvků k danému tématu.
Kosmetické vady na kráse
Knihy o světových dějinách od českých autorů trpí povětšinou nemístným čechocentrismem, Durmanova práce však kupodivu tenduje k opačnému extrému. Přestože například postupu sovětizace ve východoevropských zemích autor věnuje poměrně velkou pozornost, o Československu se nedozvíme vůbec nic. Dokonce i tak důležité události jako byl Mnichov 1938 nebo únor 1948, které měly nepochybně velký vliv na světovou politiku, Durman připomíná maximálně několika letmými narážkami ve vedlejších větách. To je skutečně škoda, protože čtenář přišel o možnost komparace a zasazení českých respektive československých dějin do kontextu dějin světových.
V syntéze tohoto rozsahu se zřejmě není možno vyhnout faktickým chybám: Durman si např. plete Tanganiku s Malawi, jiné omyly se dají počítat na vrub redakční práce (chybné zkratky u institucí apod.). Nakladatelskému zpracování se dá vytýkat také neuvádění českých překladů citovaných knih a celkově neatraktivní prezentace (fádní obálka, nepřítomnost obrazové přílohy).
Tyto drobné vady však nic nemění na tom, že Durmanova kniha je to nejlepší, co si český čtenář o tématu může přečíst. Doufejme, že se brzy dočkáme jejího pokračování.
Petr Zídek, Lidové noviny, příloha Orientace, 19. 02. 2005
Příběh druhé světové války a války studené, nahlížený protagonisty protihitlerovské koalice, začíná v roce 1938 a končí pádem Chruščova v roce 1964. Obrovská římská jednička na titulu značí, že se máme těšit na druhý díl. A je na co! Autor v úvodu říká, že bylo vždy trpkým vědomím autorů historických syntéz, že není v jejich silách obsáhnout odbornou literaturu. Durman tím míní veškerou a upomíná, že jen o vývoji ve Francii v letech 1940-1944 bylo publikováno 8 000 knih. Durmanovým pramenným podkladem bylo "jen" 300 knih, ale pracuje s nimi tak bravurně, že se jeho dějepis čte jedním dechem. Mottem knihy by mohl být v knize zmíněný povzdech izraelského diplomata Abba Ebana: Všechny státy určují svou politiku ve světle vlastního zájmu a vysvětlují ji v pojmech sebeobětující altruistické morálky.
Právo, 16. 9. 2004
Rozhlasový pořad ČRo 6. Komentář, rozhovory s historiky, úryvky z díla.
Nejnovější práce ve švédské Uppsale působícího českého historika Karla Durmana je obsáhlou syntézou dějin studené války. Autor na tomto poli rozhodně není nováčkem, z jeho česky vydaných novějších prací zmiňme kupříkladu Útěk od praporů (1998). Oproti posledně jmenované publikaci si Popely ještě žhavé kladou vyšší cíle. Nejde o dílčí monografii, ale o pokus předložit po desítkách let studia tématiky studené války vlastní, syntetický pohled na tento fenomén moderních světových dějin.
Durman je nepochybně pravým mistrem pera, jeho na politické dějiny soustředěné líčení proto čtenáře hned po několika prvních stranách vtáhne do děje. Autor dovedně pracuje s citáty z důkladně vytěžené memoárové literatury, děj získává spád i díky opatrně ordinovaným dávkám ironie hraničím někdy až se sarkasmem. Durman takto sice postupuje vůči oběma stranám tohoto latentního konfliktu, z textu je však přece jen patrná jeho spíše tradicionalistická orientace. Re-vizionistický pohled na studenou válku sice Durman neodmítá en bloc, ?generaci dětí détente" aie vyčítá, že ?odmítla uznat fakt historického bankrotu komunismu" (s. 10).
V Durmanově případě je ovšem pro někoho možná nemoderní tradiciona-listický pohled opřen nejen o již zmíněné paměti klíčových aktérů studené války, ale i o řadu nejnovějších pramenných edic, vzniklých například v rámci amerického Cold War International History Project. Autor využívá i nejnovější relevantní odbornou literaturu. Nesporným kladem Durmanový syntézy je její široký záběr. Neomezuje se totiž jen na dějiny euroatlan-tického prostoru, značnou pozornost věnuje zemím třetího světa. Dílo je sice chronologicky rozčleněno do 7 kapitol, ty však obsahují tematicky zaměřené podkapitoly. V nich se Durman věnuje jak problematice vztahu obou supervelmocí, tak například deko-lonizačnímu procesu či vnitropolitickému vývoji v zemích východního bloku. Zvláště je třeba ocenit, že kořeny studené války nenachází teprve v závěru války horké (druhé světové) a v první kapitole předkládá zdařilou analýzu obou velkých totalit 20. století - nacismu a komunismu. Proto lze autorův pohled na dějiny studené války oprávněně označit za komplexní.
Je přirozené, že se ani Durman nevyhnul některým diskutabilním tvrzením či drobným faktografickým chybám. Na straně 289 například uvádí, že ?v západním Německu skutečně toužila po sjednocení jenom SPD, kdežto 'pro-tipruský ' Adenauer tuto touhu spíše jen předstíral". Tento výrok platí snad jen pro konec 40. a první polovinu 50. let. V závěru své politické dráhy se první západoněmecký spolkový kancléř myšlenkou sjednocení Německa zabýval stále intenzivněji. Na straně 182 se Durman dopouští omylu, když tvrdí, že státní tajemník USA ve svém projevu na Harvardově univerzitě (5. 6. 1947) oznámil ?program pomoci (po dobu čtyř let v celkové hodnotě 17 miliard dolarů) ". Návrh v této výši předložil prezident Truman Kongresu teprve 19. 12. 1947. Původní Marshallova představa byla obecnější, předpokládalo se, že podrobnosti vypracují sami Evropané.
Uvedená drobná pochybení však v žádném případě nejsou pro Durmanovu knihu charakteristická. Jde o výjimky z pravidla dobře odvedené práce. Popely ještě žhavé jsou skvěle napsanou syntézou, vhodnou jak pro širší odbornou veřejnost, tak pro studenty historie, politologie či mezinárodních vztahů.
Václav Horčička, ročenka Semináře nejnovějších dějin, Ústav světových dějin FF UK, 2004, str. 379-380
Žádná z přeložených knih, které jsem letos stihl přečíst, nebyla tak vynikající jako studie Karla Durmana Popely ještě žhavé I. - Válka a nukleární mír (Karolinum). Durman je odvážný a ambiciózní v celkovém rozvržení své syntézy politických dějin 20. století, suverénní ve zvládnutí nejnovější literatury i v interpretacích čerstvé zpřístupněných dokumentů a umí psát o velké politice strhujícím stylem, jenž potvrzuje, že velký historik musí být i velký literát.
Jiří Ellinger, Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Autorem této nesporně významné knihy, o jejíchž kvalitách měla již za uplynulý rok možnost přesvědčit se řada čtenářů, je osobnost, kterou lze postavit na roveň nejdůležitějším českým poválečným historikům, a to i přesto, že se mu po odchodu z Československa roku 1980 druhým domovem a působištěm stala švédská Uppsala. Karel Durman se specializuje především na historii mezinárodních vztahů - jeho práce z konce šedesátých let patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti moderních dějin za komunistické éry vyšlo. Stačí snad uvést alespoň ?Blízký východ ve světové politice 1918-1959? z roku 1966 nebo dodnes využívaný ?Slovník moderních světových dějin? vydaný v roce 1969, který vznikl ve spoluautorství s Miloslavem Svobodou. Z poslední doby pak nelze opomenout především vysoce kvalitní ?Útěk od praporů / Kreml a krize impéria 1964-1991? z roku 1998, publikaci, která pozoruhodným a podmanivým způsobem zachycuje vývoj v sovětském bloku po roce 1964 a formování mezinárodních vztahů pod vlivem politiky Moskvy. Na ni v podstatě recenzovaná kniha - tedy prozatím její první díl - navazuje s tím rozdílem, že hlavní zájem je věnován světové politice a rozbor vnitřní situace jednotlivých zemí zůstává upozaděn. Obě zmíněná díla tak představují zásadní příspěvek k poznání vývoje zemí sovětského bloku a vlivu SSSR na utváření světové politiky a v uvedeném smyslu by se s nimi měl vypořádat každý badatel věnující se zmíněnému období.
Čtenáře Právněhistorických studií je třeba upozornit, že se nejedná o dílo právněhistorické, což ostatně není u dějin mezinárodních vztahů nikterak překvapivé. Pro Durmana je však příznačné, že jako badatel i ve svých pracích studujících vnitřní vývoj jednotlivých států (např. v ?Útěku od praporů?) věnuje právním otázkám jen okrajovou pozornost. To - právě s přihlédnutím k charakteristickému přístupu autora k vědecké práci - samozřejmě není míněno jako negativní kritika. Na rozdíl od řady historiků, pro něž je součástí jádra či nosné konstrukce díla alespoň rámcový výklad legislativy - tedy především klíčových ústavních a správních norem, volí Durman zcela odlišný způsob pojetí politických dějin. Nenalezneme u něho ani větší počet statistik a tabulek - typický znak pro styl historiků sledujících vývoj zejména z hlediska hospodářských dějin. Durmanovo specifikum spočívá v prokládání textu drobnými, často osobními informacemi nezřídka humorného rázu. Obecně jsou jeho práce mimořádně čtivé a živé, přitom reprezentované rozsahem, pro nějž jen stěží hledáme v současné české historiografii obdobu. Autorovou předností je rovněž vzácná schopnost vyjádřit zkratkou či drobnou historkou událost, na jejíž vylíčení by jiní autoři potřebovali nepoměrně větší prostor.
K názorné ilustraci příkladu metody, obvykle autorem užívané naznačení konkrétní politické psychologie, může vhodně posloužit počátek historického výkladu, kterým je moskevský proces s ?pravicí? - tedy Bucharinem, Rykovem aj. v březnu 1938, zejména pak reakce přítomných amerických diplomatů. Zatímco tlumočník Charles Bohlen byl procesem znamenajícím absurdní výsměch právu a pravdě oprávněně zhnusen a zděšen, americký velvyslanec Joseph Davies mu uvěřil. To bylo způsobeno i jeho minimálními znalostmi SSSR, protože do funkce se kvalifikoval dary do volebního fondu Demokratické strany. Díky takovýmto historickým detailům dosahuje autor pozoruhodné podmanivosti textu, jež se odráží v čtivosti jinak mnohdy suchopárných a strohých faktů, a zvyšuje tím i přitažlivost pro čtenáře.
Recenzovaná práce, respektive první svazek Durmanova díla, je zaměřena na léta 1938-1964 a nese název ?Světová válka a nukleární mír?. Za středobod výkladu tu lze označit sovětskou politiku a západní, především americkou reakci na ni. Přestože se práce věnuje i období druhé světové války, jedná se v podstatě toliko o dílčí rozbor vybraných aspektů, nikoli o všeobecný přehled uvedené dějinné éry. Markantní se v této souvislosti může jevit například strohost ve vztahu k událostem v nacistickému Německu. Pakliže jádro historického dění poválečného období představují pro autora - a dodejme, že vcelku oprávněně - aktivity Sovětského svazu, je přirozené, že je tomuto faktu přizpůsobena i celá obsahová stavba díla. Hlavní zájem je soustředěn na mezinárodní politiku - především vztahy SSSR a Západu, naznačen je vnitřní vývoj v zemích sovětského bloku a některých klíčových západních státech. Další otázky jsou pak studovány většinou pouze tehdy, pokud se výrazněji projevily ve světové politice - jde především o vývoj na strategickém Blízkém Východě. Oddíly věnované třetímu světu ostatně patří k nejpozoruhodnějším. Českého čtenáře může snad pouze poněkud překvapit, že situaci v Československu je věnován jen minimální prostor.
Durmanův způsob, s jakým přistupuje k hodnocení dějinných událostí, je dle názoru autora recenze, který ovšem v tomto směru zdaleka není ojedinělý, objektivní a vyvážený. Většinou se sice nejedná o pohled nikterak převratný, obvykle však původní, originálně a vzletně podaný. Za osobité je možno označit kupříkladu autorovo nazírání na Násira a egyptskou politiku jako celek - zde se znatelně projevuje jeho hluboký zájem a erudice v složité blízkovýchodní problematice. Ve vztahu ke zvolenému stylu psaní je možno s uspokojením přijmout parcelaci do chronologicky řazených kapitol sestávajících z relativně samostatných oddílů. Durmanovi se tak s přehledem podařilo vyrovnat se s komplikovaným překrýváním jednotlivých problémů, aniž by přitom přehnaně utrpěla věcná stránka díla. Z uvedeného důvodu sice některé důležité události zcela pomíjí, za tuto cenu však podržel celkově jednotný směr výkladu zaměřený ponejvíce na vliv SSSR na svět, a docílil tak jedinečné historické syntézy.
V úvodu práce se autor vyrovnává s některými metodologickými otázkami a zejména s problémem zpolitizovanosti studia. Značně kriticky hodnotí přístupy tradiční levice s její věčnou snahou nenávidět Západ a Ameriku zvlášť i postoje ovlivněné fenoménem politické korektnosti. Neváhá objektivně popsat ani vývoj v třetím světě - dokladem toho může být pasáž věnovaná situaci v Kongu po roce 1960 s jeho častou brutalitou a fanatismem, problému, nad nímž mnozí autoři přivírají oči. Na druhé straně není ani žádným nekritickým opěvovatelem pravice, když neváhá poukázat na její častý bezkoncepční neplodný konzervativizmus či neochotu řešit sociální i rasové problémy. Svůj sžíravý ale objektivní sarkasmus tedy zaměřuje nalevo i napravo. S použitím parafráze zdůrazňuje, ?že barva historické pravdy není ani rudá, ani modrá, ani černá, ale je ?vždycky šedivá?; a především, že zpravidla není ?politicky korektní?.? (s. 12)
Celkové strukturální uspořádání díla lze vyjádřit následovně: Po úvodu přechází čtenář k chronologickému rozboru vývoje v sedmi kapitolách, jejichž členění vcelku odpovídá obvyklému pojímání dějin mezinárodních vztahů: 1. Soumrak bohů (1938-1942), 2. Stalin - ?dobrý strýček Joe? (1943-1945), 3. Stalin - ?učitel národů? a ?zajatec politbyra? (1945-1947), 4. Meze bipolarity (1947-1949), 5. Svět v čínsko-korejském stínu (1949-1953), 6. Kdo je vinen? (1953-1956), 7. Fikce a reality (1957-1964). Výklad jako celek působí rovnoměrně a vyváženě, snad pouze s výjimkou části věnované období druhé světové války, kde - jak již bylo zmíněno výše - se autor zaměřuje pouze na vybrané otázky, a méně podrobné kapitoly poslední. Lze však důvodně očekávat, že autor se na některé problematické okruhy zaměří ještě ve druhém díle. Co se všeobecných úvah a shrnutí týče, uchyluje se k nim Durman spíše ojediněle - uvedený trend boří jen rozbory totalitních elit, příčiny prosazení totalit a srovnání nacismu a komunismu. Ten považuje autor na rozdíl od nacismu za komplexní totalitarismus, fašistická Itálie je mu pak spíš jen parodií totality, což ilustruje i na příkladech efektivity jednotlivých systémů, kde ovšem - alespoň dle autorů recenze - poněkud přeceňuje účinnost komunistického režimu.
Recenzované dílo je vybaveno kvalitním poznámkovým aparátem, seznamem základní literatury a pramenů a jmenným rejstříkem, naopak absentuje doprovodný fotografický materiál, mapy i případné tabulky či grafy. Pokus o zhodnocení jeho významu nemůže vyznít jinak, než že představuje mimořádný přínos a to nejenom pro českou historiografii. I přes okrajový zájem, který Durman ve svých pracích věnuje právním aspektům, je kniha inspirací také pro právní historiky, což je možno vztáhnout jak na obsažená fakta, tak na excelentní styl zpracování. Čtenáři se mohou již nyní těšit na druhý díl, u něhož bude nepochybně zajímavé srovnání s knihou ?Útěk od praporů?, věnovanou stejnému období 1964-1991, především pak míra odlišnosti přístupu ke zkoumání již jednou zpracovaného období a celková úspěšnost takovéhoto nového pojetí.
René Petráš, Helena Matulová, Právně-historické studie č. 38
O historickou knihu roku 2004
Již tradičně jsme požádali české historicky a historiky, aby uvedu jeden titul původní a jeden překladový, oba z roku 2004.
Z české literatury se mi vybaví Karel Durman Popely ještě žhavé I. - Válka a nukleární mír (Karolinum). Čtivé, přehled o světovém bádání, který není v českých poměrech úplně běžný. Z překladů Anne Applebaum Gulag: Dějiny (Beta-Dobrovský, Ševčík, přeložila Petruška Šustrová). "Senzační" téma, podané s úctou k obětem, bez laciného patosu a se schopností domyslet věci do důsledků. A na pomezí, jako připomínka společných československých dějin a pozoruhodného člověka, výbor z textů Milana Šimečky Společenská strachu a jiné eseje (Nadacia Milana Šimečku).
Jaroslav Cuhra, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
Pravděpodobně ani jedna z přečetných definic by neumožnila zařadit publikaci Karla Durmana Popely ještě žhavé... Velká politika 1938-1991. I. Válka a nukleární mír (Karolinum, Praha 2004) do kulturních dějin. Přesto považuji za správné se o ní alespoň letmo zmínit, protože kulturní dějiny neexistují ve vzduchoprázdnu a musí vnímat i kontext "velké politiky a diplomacie". Durmanová práce představuje mohutnou syntetizující fresku celosvětového politického vývoje zachycenou velice čtivým způsobem. Rozhodně se jedná o práci v českých poměrech jen velmi zřídka vídanou. Zároveň je však třeba k ní přistupovat s určitou opatrností, protože autor zastává poměrně vyhraněný přístup, jak ostatně korektním způsobem uvádí v předmluvě. S Durmanovými názory poměrně často nesouhlasím nebo je považuji za příliš vyhrocené, zároveň se ale obávám, že zastánci přístupů odlišných bohužel nejsou schopni alespoň v současné době prezentovat rovnocennou alternativu podobně širokého záběru.
(fra), Kuděj 1/2006, str. 109
Označemím "životní dílo" by se nemělo plýtvat. Mělo by být vyhrazeno kníhám, které shrnují témata a zájmy, jimž bylo věnováno úsilí celého badatelského života a jejichž autoři se nadto do takového shrnutí pustili, sportovní řečeno, v životní formě. Kniha Karla Durmana Popely ještě žhavé: Velká politika: 1938-1991 tak označena jistě být může, ačkoliv zatím vyšel pouze první díl.
Karel Durman vynikajícím způsobem rehabilituje psaní o "velké politice". To na Západě (a do tohoto kontextu musíme řadit autora, působícího po roce 1968 dlouhá léta na univerzitě ve švédské Uppsale) prošlo zásadním vývojem a Durman inspirativně ukazuje jeho současnou podobu, obohacenou navíc o důslednou netečnost k "politické korektnosti". K důležitým tématům nabízí výčet základních interpretací, aniž by se bál dát najevo vlastní pohled. Používá množství dokumentů, odtajněných po pádu komunismu během 90. let (včetně dnes již nezbytných odkazů na jejich zveřejnění na webu) a detaily z jednotlivých jednání či dobových analýz vkládá do suverénně komponovaného celku. Nadto píše osobitým slohem, jenž má u nás málo vídaný literární šarm a vtip. Durman také chápe, že při takto široce vymezené syntéze dějin 20. století je nezbytné: děj ilustrovat i pomocí vrcholných dobových literárních děl, jež atmosféru (ale mnohdy i podstatu) událostí mnohdy nedostižně přibližují První díl Popelů, vymezený léty 1938-1964, je rozdělen na sedm chronologicky řazených kapitol. Každá z nich je věnována dvěma až čtyřem rokům, pouze poslední trochu neúměrně pokrývá delší období let 1957-1964. Práce tak končí přesně tram, kde začínala Durmanová předchozí kniha (Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991, Praha 1998). Během napjatého čekání na druhý díl Popelů můžeme odhadovat, v čem Durman prohloubí a rozšíří svůj dosavadní výklad, který se zde samozřejmě nebude týkat pouze politiky Sovětů.
Vymezení celého Durmanová díla daty 1938 a 1991 může vypadat trochu neobvykle. "Krátké 20. století", končící léty 1989 či 1991 (pádem sovětského vnějšího či vnitřního impéria), bývá ve většině výkladů zahajováno již rokem 1914 nebo 1917. Při ambicích, jež jeho syntéza nemůže popřít, nelze nezalitovat toho, že se autor nedostal ke zkoumání také meziválečmého dvacetiletí, neboť v průběhu a výsledcích první světové války najdeme kořeny téměř všech velkých témat, jež Durman sleduje. Obdobným směrem míří i druhá poznámka: autor se programově vyhýbá zmínkám o českých dějinách, neboť se zřejmě nepovažuje za odborníka povolaného o nich hovořit. Směšný čechocentrismus, projevující se nutkáním koncentrovat světové události tak, aby jejich střed tvořila Prraha, se tu převrací tak důkladně, až to zarazí - Mnichov 1938 či únor 1948 měly významný dopad na světovou politiku a neměly by být přecházeny jen proto, že autor nepíše práci o českých dějinách.
Kniha, jakkoliv počíná rokem 1938, tak nezačíná naší nejoblíbenější zradou. Jistě není náhoda, že první i poslední scéna tohoto mohutného svazku se symbolicky odehrávají v Kremlu. "Tmou o polednách'" v březnu 1938 při moskevském procesu s Bucharinem děj začíná a sesazením Chruščova a instalací Brežněva v říjnu 1964 končí, spolu s celým "utopickým stadiem" sovětského impéria. Durman tak literárně skvěle vytváří hlavní osu své knihy, kterou podle něj pro 20. století musí být fenomén sovětského komunismu. Ve srovnání s tímto "komplexním totalitarismem se nacismus ("nekomplexní totalitarismus") v Durmanově výkladu jeví jako téma vedlejší a nikoliv zcela svébytné. Druhým trvalým motivem je mu americká zahraniční politika, postavená před sovětskou vyzvu.
Durmanovy detailní a rozsáhlé analýzy doplňují a v mnohém překonávají jak Luňákův Západ (1997), tak Vykoukalův, Literův a Tejchmanův Východ (2000), předchozí dvě významné domácí syntézy obdobného typu. Durman tyto studie obohacuje důsledně o třetí, "jižní" rozměr důrazem na dění v bývalých koloniích evropských metropolí i na politiku, jež tam vedly SSSR, USA i Čína. Mnohé z těchto pasáží patří k vrcholům knihy, třeba kapitoly o Středním východě během 50. let jsou nejen cenné přesnými analýzami, ale také strhujícím způsobem napsané.
Jednotlivé Durmanový interpretace se jistě stanou předmětem pečlivého odborného zkoumání - zde stojí za zmínku např. jeho analýza Stalinovy opatrné politiky po roce 1945, koncentrované na upevňování čerstvě rozšířeného impéria. Autor vyvrací dobové americké domněnky, že Stalin na přelomu 40. a 50. let pracoval s vizí globálního šíření říše. Podle něj naopak vycházel z pragmatické dělby práce s Maem - "my v Evropě, vy v Asii". Aktivitu Moskvy, pokud jde o arabsko-africký svět, pak Durman datuje až do roku 1955 (a navíc ji připisuje Čou Enlajově radě Násirovi v Bandungu, aby se obrátil s žádostí o zbraně na SSSR) - Stalinovi byla chruščovovská impulzivita, s jakou se rozhodl využívat právě potenciálu třetího světa, naprosto cizí. Durmanovy postřehy, jimiž dokáže ve zkratce vyjádřit politickou psychologii jednotlivých aktérů, jsou hluboké a přesné - viz jeho srovnání Kádára, kterého "stíhalo svědomí a pocit hanby za spoluúčast na znásilnění revoluce", a Gomulky, u něhož naopak "dominoval pocit ukřivdění, jak málo mu národ rozumí".
Období, jemuž se věnuje, je pro Durmana především "krizí civilizace", kdy se ,,mozaiky dílčích pravd" složily ve "velké lži" extremistickýclh ideologií 20. století. Příčinou tak ohromujícího vítězství ideologických lží je podle něj "dvojí selhání": náboženských institucí a humanitní inteligence. Obojí pak Durman na mnoha konkrétních případech dokládá a oceňuje postavy, které svou dobu přerůstaly. Má k tomu své vlastní míry, které čtenáře učí používat, když vyzdvihuje úlohu polského primase Wyszyńského, slučujícího pragmatickou obhajobu národních zájmů s pevným morálním vůdcovstvím a neúnavnou každodenní prací na velkých i malých úkolech, oproti nakonec prázdnému radikalismu maďarského kardinála Mindszentyho.
Vydání Durmanovy rozsáhlé monografie je skvělou zprávou pro čtenáře, ale také velkou událostí pro naši historiografii. Nikdo, kdo se u máš vážně zabývá historií 20. století, ji napříště nemůže pominout.
Jiří Ellinger, Dějiny a současnost 1/2005, str. 44
Válka a nukleární mír
Karel Durman strhujícím stylem líčí světovou politiku v letech 1938 - 1964
První část knihy Karla Durmana Popely ještě žhavé je v českém prostředí zcela mimořádné dílo, které spojuje znalost nejnovější literatury se skvělým literárním zpracováním.
Původních českých prací, které by přinášely souhrnný výklad světové politiky po druhé světové válce, příliš mnoho není. Pomineme-li různá skripta pro studenty a stručné přehledy psané jako kompilace z podobně koncipovaných knih zahraničních, pak se doposud čtenář musel spokojit s knihami Západ od Petra Luňáka a komplementárně koncipovaným Východem od Jiřího Vykoukala, Bohuslava Litery a Miroslava Tejchmana. Minulý rok k nim přibyla první část práce Karla Durmana Popely ještě žhavé, která líčí "velkou politiku" v letech 1938-1964. Toto dílo posouvá pomyslnou laťku žánru o několik stupňů výše a nikdo, koho zajímají dějiny 20. století, ho nemůže obejít.
Karel Durman (*1932) začínal v 60. letech jako historik Blízkého východu, jeho monografie Blízký východ ve světové politice 1918-1959, vydaná v roce 1966, se v českém prostředí stala "klasickou" prací k tomuto tématu. O tři roky později publikoval s Miloslavem Svobodou Slovník moderních světových dějin, který se výrazně vymyká z dobové historiografické produkce: i po pětatřiceti letech je možno značnou část jeho hesel využít k základní orientaci v moderních dějinách. V roce 1970 byl Durman propuštěn z politických důvodů z pražské filozofické fakulty a dalších deset let se živil jako rešeršér Státní technické knihovny. V roce 1980 odešel do exilu do Švédska a stal se profesorem východoevropských dějin na univerzitě v Uppsale. Do českého prostředí se vrátil ve velkém stylu v roce 1998 knihou Útěk od praporů, v níž zkoumá vývoj Sovětského svazu a jeho bloku v letech 1964-1991.
Komplexní totalitarismus
Základním problémem všech dějinných syntéz 20. století není nedostatek, ale naopak nadbytek pramenů a literatury. Autor uvádí, že pouze o dějinách Francie v letech 1940-1944 existuje osm tisíc knih a odborných článků. Není v lidských silách tuto masu informací prostudovat a ti, kteří se o to pokoušejí, se často nechají ubít fakty a faktíčky. Karel Durman toto dilema historika soudobých dějin vyřešil tak, že se soustředil na literaturu vydanou v posledním dvacetiletí a na práce (paměti, deníky, články) těch, kteří byli v centrech dění.
Na první pohled poněkud nezvyklá periodizace - od roku 1938 do roku 1964 - je velmi logická vzhledem k Durmanově koncepci, která za nejdůležitějšího aktéra velké politiky považuje Sovětský svaz. V prologu tak sledujeme makabrózní divadlo moskevských procesů (březen 1938), v závěru jsme svědky sesazení Chruščova (říjen 1964). V knize je upozaděno zejména hitlerovské Německo, které autor s odkazem na amerického historika Arthura Schlesingera jr. označuje za nekomplexní a improvizovaný totalitarismus, který vytvářel prvky sebedestrukce mnohem rychleji než komplexní totalitarismus sovětský.
Přestože je kniha výslovnou polemikou s "prostoduchými levicovými schématy", podle nichž ještě nedávno vykládali světovou politiku mnozí američtí a západoevropští historici, Durman neupadá do opačného extrému. Jeho práce se vyznačuje uvážlivostí a uměřeností soudů, zásadní kritiky nejsou ušetřeni ani čelní představitelé Západu. Autor se nesoustředí na fakta, ale na koncepce a interpretace, mezi nimiž se pohybuje s obdivuhodnou virtuozitou. Nebojí se zaujmout vlastní stanovisko a náležitě jej zdůvodnit - také díky tomu se jeho text často blíží k eseji.
Co je tedy pro autora náplní oné "velké politiky"? Z povahy věci vyplývá, že především zahraniční politika velmocí. Druhá světová válka jako konflikt, v němž demokratický Západ za pomoci Stalinova "komplexního totalitarismu" potřel "nekomplexní", ale mnohem agresivnější totalitarismus Hitlerův. Studená válka jako dlouhý plíživý konflikt mezi demokratickým světem vedeným Spojenými státy a Sovětským svazem a jeho impériem. Součástí "velké politiky" je pro Durmana ovšem i vnitropolitický vývoj velmocí a států, které se ocitly v centru či na periferii jejich soupeření. Zatímco v případě demokratických zemí je možno většinou ukázat, jak se rodilo to či ono rozhodnutí, kdo dané řešení podporoval a kdo byl naopak proti, v případě Sovětského svazu nám dodnes, jak Durman ukazuje, chybí osvětlení řady důležitých Stalinových rozhodnutí. "Politikové tehdy a historici potom žasli, jako mohl ministr politické taktiky Stalin postupovat tak neobratně," píše Durman třeba o sovětském odmítnutí účasti na Marshallově plánu v roce 1947.
Předností Durmanovy práce je i to, že druhou světovou a zejména studenou válku nechápe jako konflikty "bílého muže". Po roce 1945 a zejména po nástupu Chruščova k moci jsou do "velké politiky" vtahovány nově vzniklé státy třetího světa, součástí globálního soupeření je také jejich osvobozování z koloniální nadvlády. Přesto ale třeba latinská Amerika je až do Castrova příklonu k sovětskému bloku mimo světovou politiku a v knize o ní, s výjimkou několika odstavců věnovaných Guatemale, nenajdeme žádnou zmínku.
Durmanova kniha zaujme i svébytným a strhujícím literárním stylem. Autor dokáže citovat velmi výstižné i obrazné charakteristiky situací a osob, neváhá využít ani beletristických příspěvků k danému tématu.
Kosmetické vady na kráse
Knihy o světových dějinách od českých autorů trpí povětšinou nemístným čechocentrismem, Durmanova práce však kupodivu tenduje k opačnému extrému. Přestože například postupu sovětizace ve východoevropských zemích autor věnuje poměrně velkou pozornost, o Československu se nedozvíme vůbec nic. Dokonce i tak důležité události jako byl Mnichov 1938 nebo únor 1948, které měly nepochybně velký vliv na světovou politiku, Durman připomíná maximálně několika letmými narážkami ve vedlejších větách. To je skutečně škoda, protože čtenář přišel o možnost komparace a zasazení českých respektive československých dějin do kontextu dějin světových.
V syntéze tohoto rozsahu se zřejmě není možno vyhnout faktickým chybám: Durman si např. plete Tanganiku s Malawi, jiné omyly se dají počítat na vrub redakční práce (chybné zkratky u institucí apod.). Nakladatelskému zpracování se dá vytýkat také neuvádění českých překladů citovaných knih a celkově neatraktivní prezentace (fádní obálka, nepřítomnost obrazové přílohy).
Tyto drobné vady však nic nemění na tom, že Durmanova kniha je to nejlepší, co si český čtenář o tématu může přečíst. Doufejme, že se brzy dočkáme jejího pokračování.
Petr Zídek, Lidové noviny, příloha Orientace, 19. 02. 2005
Příběh druhé světové války a války studené, nahlížený protagonisty protihitlerovské koalice, začíná v roce 1938 a končí pádem Chruščova v roce 1964. Obrovská římská jednička na titulu značí, že se máme těšit na druhý díl. A je na co! Autor v úvodu říká, že bylo vždy trpkým vědomím autorů historických syntéz, že není v jejich silách obsáhnout odbornou literaturu. Durman tím míní veškerou a upomíná, že jen o vývoji ve Francii v letech 1940-1944 bylo publikováno 8 000 knih. Durmanovým pramenným podkladem bylo "jen" 300 knih, ale pracuje s nimi tak bravurně, že se jeho dějepis čte jedním dechem. Mottem knihy by mohl být v knize zmíněný povzdech izraelského diplomata Abba Ebana: Všechny státy určují svou politiku ve světle vlastního zájmu a vysvětlují ji v pojmech sebeobětující altruistické morálky.
Právo, 16. 9. 2004