Tato studie je psána z konsekventně religionistického pohledu. To znamená, že její autor se bez vázanosti na křesťanskou víru a její věrouku snaží uchopit téma konsekventně historicko-kritickou metodou jako kterékoli jiné historické téma. Přistupuje ke křesťanství jako k lidskému jevu lidských dějin a kultury. Ve svém pokusu o rekonstrukci minulých událostí nepočítá s nadpřirozenými zásahy. Nevykládá vznik křesťanské víry božím zjevením, resp. zjevením vzkříšeného Krista, nýbrž psychickým procesem, který se odehrál v myslích Ježíšových přívrženců, poté co se ještě plni Ježíšem hlásané vize příchodu božího království rozutekli v bolesti a ve zklamání po Ježíšově zatčení a ukřižování. Brzy se pak znovu v Jeruzalémě shromáždili, spojeni svou zjitřenou vizí, próto-vírou, že Bůh Ježíše vyvýšil a že ukřižovaný záhy přijde jako Syn člověka a království, které zvěstoval, nastolí. V této první fázi mělo společenství Ježíšových přívrženců po jeho ukřižování charakter židovské sekty. Teprve v dalším procesu prochází zejména v helénistickém prostředí tato próto-víra Ježíšových přívrženců závažnými transformacemi. Ježíš je vyznán jako Kristus, jako syn boží, jako vzkříšený, jako kyrios-Pán a spasitel. Jeho kříž je pochopen jako mesiášská událost, jako oběť za lidské viny. Ke konci 1. století, především pod vlivem gnose, začínají pak první teologické úvahy o Kristu jako o vtěleném Logu a o jeho jednotě s Bohem, která bude později postupně stále více chápána ontologicky.
Budiž řečeno hned na počátku, že jsem věřící křesťanský teolog a nesdílím závěry, ke kterým autor dochází.
Příčilo by se však mému přesvědčení a smyslu pro diskusi a v ní nalézané pravdy, kdybych z důvodů mého předporozumění nedoporučil Fundovo dílo k vydání - ba naopak, velmi důrazně je k tisku doporučuji. Vedou mě k tomu následující důvody:
Funda, ač se ke křesťanské víře již nehlásí, JE vzdělaným teologem. Zná všechny historické, filozofické, exegetické a hermeneutické metody - a to na nejvyšší možné, současné úrovni. Sám říká, že ke křesťanství přistupuje k jakémukoliv podobnému jevu lidských dějin a kultury. Tento jev zkoumá za pomocí všech dostupných moderních metod -s tím ovšem, že naprosto vylučuje fakt víry - hledí na látku "sine ira et studio".
Nemá smysl v tomto posudku podávat obsah díla a komentovat jej. Dělící hranicí mezi teologií a Fundovým ateistickým humanismem je, že Funda je přesvědčen, že okruh Ježíšovým učedníků po jeho smrti nevyznával vzkříšeného Krista, ale hledal pozitivní východisko ze své špatné situace. Ten byl nalezen v přesvědčení, že Ježíš byl jako člověk povýšen k Bohu a brzy opět přijde - a jim bylo, jako kdyby byl s nimi. A z toho se zrodila ve zjitřeném helénistickém prostředí křesťanská víra.
Dnešní doba se samozřejmě zamýšlí znovu nad poselstvím křesťanství - a ať už toho poselství přijímá či nikoliv, východiskem k zamyšlení by měla být solidní informovanost. Ta však není samozřejmá a s rozpadem všech stávajících hodnot a s nástupem postmoderny je stále menší.
Není třeba však skrývat, že lektura to bude náročná. Funda se však snaží didakticky a trpělivě vykládat termíny a děje, o kterých možný čtenář pravděpodobně nikdy ještě neslyšel.
Fundovo dílo je určeno především vzdělanému, sečtělému a inteligentnímu člověku začátku 21. století. Na dobré úrovni předkládá fakta, která v takto komprimované podobě čtenář v nezaujaté české literatuře nenajde. Své závěry Funda nabízí, nevnucuje. A právě proto by měl být velký čtenářský ohlas. A nakonec - bude-li číst dílo i věřící teolog bez předsudku - musí i ten přiznat, že ten, komu se víry nedostává, nemůže k ničemu pozitivnějšímu než dospívá Funda dojít. Pro věřícího teologa bude lektura Fundovy knihy prubířským kamenem tolerance, kterou dnešní doba tak potřebuje. Proto si myslím, že Fundovo doporučení, aby věřící křesťané tuto jeho knížku nečetli, na místě zcela není. Považuji se za výjimku (o které také ovšem hovoří), neboť jsem schopen s "klidnou věcností vnímat jiný pohled na téma".
Pro čtenáře, kterému je kniha určena, bude možná sympatické Fundovo závěrečné přiznání se k racionalitě, která sice nikam konkrétně nevede, které se však člověk nemůže vzdát.
Rád konstatuji, že v celém textu jsem nenašel nic, co by se nějak netaktně dotýkalo křesťanské víry, event. židovství. Veškerá fakta, v ní uváděná, jsou ověřitelná a metody, zde použité, jsou transparentní. V žádném případě se Fundovo dílo nedá řadit vedle různých senzacechtivých bestselerů bez odborné hodnoty, kterých je na evropském trhu velké množství.
Knihu doporučuji k tisku s tím, že bude dělat dobrou reklamu svému autorovi i nakladatelsví, ve kterém vychází.
Z recenzního posudku: Doc. ThDr. Jan B. Lášek
Funda nezastírá, že čtenářům předkládá text, který má povahu zdůvodněné hypotézy. V závěru osmé kapitoly dokonce zpochybňuje své vývody sugestivní otázkou: „A co když to bylo úplně jinak?“ Postmoderní skepsi je však vzdálen, neboť fakta existují nezávisle na teoriích a mají vlastní svébytnost. Kategoricky tudíž zavrhuje i feministické teze a rádoby politicky korektní interpretace, anachronicky projektované do starověké reality. Proti nim klade požadavek důsledného historismu. Vynikající a kultivovaně napsanou práci by měli povinně číst všichni studenti humanitních oborů i jejich učitelé.
Petr Čornej (Dějiny a současnost 7/2008)
Recenzovaný spis je zevrubným religionistickým dílem, které svou propracovaností, šíří i hloubkou záběru, elaborací filosofických východisek, hermeneutickou precizností, historickou důkladností i naléhavým vyjádřením autorova stanoviska přesvědčuje o své jedinečnosti. Je pravděpodobné, že si získá nemalý okruh čtenářů, které obohatí nejen prezentací trvale fascinujícího tématu, ale také kulturou vědecké práce. Autor je znám celou řadou svých prací a zaujímá pevné postavení mezi našimi vůdčími mysliteli, zabývajícími se religionistikou, filozofickou antropologií a tázáním po situaci člověka v naší přelomové době. Předložený rukopis považuji za vyvrcholení jeho dosavadního díla - většina témat, kterými se dosud zabýval, se zde v nových souvislostech vynořuje v pozoruhodné syntéze.
Poměrně rozsáhlý spis je strukturován do jedenácti kapitol. Autor vychází z vymezení své religionistické pozice (vůči pozici teologické) a z charakteristiky metody, o kterou se hodlá opírat. Vyjasňuje svou výchozí pozici ateisty, kterou pak, v závěrečné kapitole/dodatku upřesňuje jako pozici kritického racionalizmu, s odvoláním, na Poppera. Svůj počin charakterizuje jako "konsekventní historicko kritické bádání o raném křesťanství". To mu ale nebrání pronikat s mimořádně hlubokým porozuměním do nejsubtilnějších otázek náboženské víry a zapáleného vyznavačství.
Centrální kapitoly díla se opírají o detailní rozbory novozákonních textů, zejména o komparaci čtyř textů evangelijních. Děje se tak s oporou o vynikající znalosti historického kontextu, o analýzu jazykových vyjádření příslušných textů, hluboké znalosti specifik náboženského prožívání a společensko politických dobových dramat. Mimořádnou pozornost věnuje odhalování nesrovnalostí mezi jednotlivými evangelii a vyjasňování vrstev časového vznikání jednotlivých jejich pasáží. Vlastní jeho objevy a hypotézy jsou diskutovány vzhledem k bádání jiných autorů - vesměs představitelů starší i nejnovější protestantské teologie.
Klíčové formulace, v nichž je vlastně zakotven jádrový smysl celého díla, najde čtenář zejména v kapitolách šesté až desáté. Podává zde svou argumentovanou hypotézu o vzniku křesťanské víry po zhroucení očekávání a nadějí, spojovaných s historickým vystoupením Ježíše a otřesených jeho smrtí na kříži.
Vyvrcholení v tomto směru pak představují zejména kapitoly devátá a desátá. Zevrubně zde analyzuje tři následné fáze krize, kterou Ježíšovi stoupenci prošli a tři fáze jejich překonání. Klíč k pochopení vzniku křesťanství, tak jak vešlo do dějin a stvrdilo se jako neopomenutelný kulturní fenomén po dnešní dobu, je obsažen ve zvolání Maranata - "náš pane přijď". Vyjádření tohoto klíče ovšem prof.Funda předesílá svá detailní zkoumání souvislostí rodícího se Kristovského mýthu jak z dobového rozpoložení tehdejšího židovstva, tak z psychologické situace existenciálně zaangažovaných osob.
Čtenář, uchvácený strhujícím podáním tohoto příběhu, nabývá po dočtení desáté kapitoly dojmu, že dílo je uzavřeno přesvědčivým podáním mohutné proměny dramatu několika konkrétních lidí v osvobozující a dějinně vybízející vyznání výkupné lásky a apelu k obětavému následování. Tak tomu ale není. Prof.Funda ještě připojuje dodatek (kapitolu jedenáctou), v němž precizuje svou ateisticko-kriticko-racionalistickou Popperovskou pozici. Vrací se k tezi, kterou již dříve vyjádřil v knize "Znavená Evropa umírá" a vyslovuje nad veškerým vzedmutím Kristovského mýthu svou radikální skepsi. Soudím, že tak svému čtenáři způsobuje mocný šok; sice na něj v úvodních pasážích díla víceméně připravuje, přesto ale vnímavého čtenáře zaskočí. To, že mu neupírá právo na odlišnou pozici, mnoho úlevy nepřinese. Situace - dle prof. Fundy - je neutěšená a s tímto faktem je třeba se důstojně smířit.
Závěrem opakuji, že jde o dílo zcela mimořádné, stavějící naše religionistické bádání na světovou úroveň.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc.
Recenzovaný spis je zevrubným religionistickým dílem s antropologicko-filosofickým vyústěním. Svou propracovaností, šíří i hloubkou záběru, hermeneutickou precizností, historickou důkladností i naléhavým vyjádřením autorovy osobní pozice přesvědčuje o své jedinečnosti. Jest jen doufat, že si získá co nejširší okruh čtenářů, které obohatí nejen originální prezentací fascinujícího tématu, ale také kulturou vědecké práce. A to jak ty, kteří se chtějí v tématu knihy teprve orientovat, tak i ty pokročilé, kteří se jejím tématem soustavně zabývají, ale zůstávají otevřeni novým pohledům, včetně těch, které neodpovídají jejich výchozímu přesvědčení.
Zdeněk Helus (Filosofický časopis, ročník 56 2008/3, str. 451–453)
