Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana počíná v roce 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení, a na největší intenzitě nabývá o devět let později, kdy pro ně znovu nastává "čas srdce".

Rozhovor se s obtížemi přenáší přes temnou dobu Celanova ochromení gollovskou aférou a ustává teprve v druhé polovině šedesátých let, kdy oběma partnerům zbývá pár roků do konce života.

V kapitolách o německy psané lyrice po druhé světové válce se jejich jména objevují na předních místech, často vedle sebe. Bachmannová a Celan netvořili ovšem životní ani autorskou dvojici v běžném smyslu. Společně strávený čas by se u nich dal počítat na měsíce, ale pro životní rozvrh i vlastní tvorbu hráli jeden pro druhého nesmírně významnou roli.