Kniha přináší dvě závěrečné kapitoly díla Homo viator, v nichž Marcel uvádí Rilkeho poezii do kontextu se svou filosofií poutnictví, kterou pojímá jako směřování z viditelného do neviditelného. Duše se takovýmto "přesídlením" vrací z "exilu" do "vlasti". Pod vlivem "vysušující techniky" se však smrt stává "brutálním faktem připomínajícím rozpad nějakého zařízení".

Neosókratik Marcel nás vyzývá, abychom znovu vstoupili na nekonečnou cestu k tajemství bytí i smrti. Přeložila Peluška Bendlová