Německá inspirace v díle Gérarda de Nerval identifikuje intertextové zdroje vrcholných próz tohoto francouzského prozaika, básníka a překladatele druhé romantické generace. Analýza se soustřeďuje především na dvě povídky ze souboru Dcery ohně, Sylvii a Oktavii, na dva příběhy vložené do Cesty do Orientu a na Nervalovy poslední prózy, Aurelii a Pandoru.

Monografie odhlíží od psychobiografického klíče a naopak se soustřeďuje na kulturní vklad německých textů, které Nerval znal - především díky knize O Německu od paní de Staël - a částečně také překládal. Vazbu na německou literaturu dokládá topika "spění k ideálu" a představa dvojího světa. V prvním případě je asi zásadní důvěrná znalost Goethova Fausta; dvojí svět odkazuje jednak k fantastické lidové inspiraci, jak se s ní Nerval setkal především v Bürgerově Lenoře, a k Hoffmannovým povídkám. Nerval - stejně jako němečtí romantikové - upřímně touží pojmout sebe i svět v univerzálním klíči.

Pravou poezii pro něj zakládá náboženské cítění. "Cesta do hlubin snu" znamená nemožnost rezignovat na metafyzický rámec. Na rozdíl od některých německých romantiků je Nerval ovšem neschopen přijmout nějaké z již existujících vyznání a jeho vize světa nakonec přináší zprávu o osamění, metafyzickém exilu bez Boha a bez přítele.

Nervalovy vrcholné prózy zabydlují především ideální přízraky žen, které tuto samotu vlastně generují, protože iniciační rituál vyžaduje, aby adept k těmto "sirénám" stoupal oproštěný od všeho ostatního. Může si ponechat jen svůj sen, ale i o něj nakonec přichází.