Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Delauzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.
Svého druhu leitmotivem předkládané práce je úvaha o metaforách ?we live by" jako modelech, které však nejen reprezentují, nýbrž formují způsob reprezentace světa., a to do té míry že se stává problematickým sám pojem reprezentace stejně jako rozlišení doslovného a metaforického smyslu. A je zřejmé, že toto je vskutku vhodný leitmotiv pro kritický úvod do postmoderního myšlení, že tímto způsobem lze ukázat i jeho ?pragmatismus? stejně jako jeho strategii, jejímž objektem jsou ?režimy řeči?. Vedle této leitmotivické úvahy však autor v úvodu podává i vyčerpávající výklad genealogie pojmu, analyzuje souvislost se Strukturalismen, který se stal modelem humanitních věd, a vůbec s tak zvaným ?linguistic turn? a odtud i k mnohem složitějším transformacím této tendence, jak je fixuje třeba Deleuzův rozbor non-sensu (Logika smyslu). Stranou v tomto přehledu nezůstávají ani Althusser, pojem diskursu, vztah k Heideggerovi a Nietzcheovi apod. Je vidět, že Tomáš Hauer se ve věci dobře orientuje, když například ve stručném shrnutí hlavních ?tezí? čerpá z méně známé (přitom ale velmi důležité) Lyotardovy knihy Discours, figure a když výklad základních figur vede až k pojmu ?veřejného prostoru? a k Habermasově sporu s postmoderní nepřehledností. Je velmi sympatické, že jeho výklad není suchý, že jej oživují časté odkazy k literatuře, včetně takového Douglase Adamse a když své argumenty ilustruje nápadnými detaily z běžné sociální praxe, jak se objevují v novinách. Není to zbytečné: ve hře je také problematická hranice veřejného a soukromého.
Autorova perspektiva je velmi pohyblivá: dotýká se proměny estetických kategorií (fragment) stejně jako základních kategorií globalizace, jako je externalita, protože to, nač se zaměřuje jeho pozornost (zcela jistě inspirována i stylem Václava Bělohradského), jsou ?zápletky? postmoderního veřejného prostoru (str. 66) se vším všudy.
Po tomto úvodu pak následují spíše monograficky zaměřené kapitoly, které nemá smysl hodnotit jednu po druhé; důležitý je totiž autorův přístup k tématu. Zdá se mi, že se snaží podat co možná nejvíce relevantních informací, aniž by potlačoval jejich riskantní různorodost, přitom se však vždy snaží o co možná největší přesnost při hledání souvislostí a možných transverzálních spojnic mezi různým. Jinak řečeno: nezjednodušuje. Vattimo navazuje na Heideggera, a přesto má odpor ke ?koncům metafyziky? (T. Hauer zná i jeho knihy v italštině, takže je s to naznačit Vattimovu intelektuální biografii). Důležitý je nejen Foucault, nýbrž i Hayden White, od Benjaminových temných úvah se lze dostat až k estetizaci pravdy a přes Vattima se dostává do úvah o postmoderně dokonce i Gadamer. Naopak Baudrillard poskytuje příležitost k úvahám o ?ekonomické? teorii znaků (což je vskutku pramen všeho dalšího, co Baudrillard napsal, byť to tak na první pohled někdy nevypadá). Stejně tak v případě J.-F. Lyotarda ukazuje důležitou souvislost současné francouzské filosofie (včetně té tzv. postmoderní) s fenomenologií Maurice Merleau-Pontyho., jakož i zvláštní ?paralelismus?, jímž se tato filosofie v posledním padesátiletí vyvíjí (různí autoři spolu tak říkajíc na dálku komunikují, přejímajíce navzájem témata či klasické texty, dovolávajíce se podobných pramenů apod.)
Tomáš Hauer se pokusil rovněž o syntetický výklad díla Deleuze a Guattariho. Východiskem učinil interpretaci Nietzscheho (příklon k afirmativnímu, aktivnímu myšlení), ale soustředil se ? velmi oprávněně ? zejména na texty nejfilosofičtější (Rozdíl a opakování, Logika smyslu). I zde -jako ostatně v celé práci -jsou jeho přehledně uspořádané výklady srozumitelné věrně podávají i složitý způsob myšlení a poskytují čtenáři víc než jen základní orientaci obtížném světě současného myšlení. Omezení na ?vnitřní? kontexty postmoderny se zdá být v tomto případě vcelku adekvátní.
Tomáš Hauer nenapsal dílo, které by chtělo být originální filosofickou prací, jeho cíl byl zjevně mnohem skromnější: chtěl se pokusit co možná nejpodrobněji zmapovat ?diskurs postmoderny?, a to tak, aby ztratil rysy nepochopitelnosti a schválnosti. Stručně řečeno: chtěl stát spolehlivým průvodcem po jeho klikatých cestách. Svůj úkol splnil velmi dobře. Snad právě proto, že na počátku byla skromnost, na mnoha místech přesahuje i hranice vlastního záměru. Jeho kniha totiž podává nejen vyčerpávající přehled, ale také hluboce fundovaný pohled, protože autor si nevybírá pouze to nejsnazší, nýbrž referuje naopak to, co je skutečně základem tohoto ? snad opravdu ? ?postmoderního? způsobu myšlení.
Z recenzního posudku: Dr. Miroslav Petříček
