První ze tří oddílů zahrnuje práce věnované francouzské literatuře. Po studii o vývoji motivu svatého grálu ve francouzské středověké artušovské literatuře jsou do něho zařazeny studie věnované Raymondu Queneauovi a Samuelovi Beckettovi, dvěma osobnostem, jež výrazně ovlivnily tematické volby a narativní postupy moderní prózy. Druhý oddíl soustřeďuje práce italianistické. První studie je věnována nejvýznamnějšímu zjevu romantické periody Giacomu Leopardimu, v následující stati je zvažována možnost aplikace slohového označení „biedermeier“ na italský materiál, dvě závěrečné studie analyzují na příkladu krepuskolárních básníků a marinettiovského futurismu italskou cestu k avantgardnímu modernismu. Do třetího oddílu jsou zařazeny práce komparatistického charakteru, mapující především italsko-české a francouzsko-české literární vztahy (recepce Francesca Petrarky, „marinismus“ v české barokní poezii, dandyovská estetika Arthura Breiského), práce věnované českým autorům (Hrabal, Holan) a příspěvky k historii českého překladu. Do posledního oddílu jsou vyčleněny studie věnované výrazným postavám novodobé literární vědy (Leo Spitzer, Tzvetan Todorov, Claudio Magris).
Předkládaný soubor 23 studií je tematicky rozčleněn do 4 oddílů (I.-III. literatura francouzská, italská a česká, IV. literární věda), ale přitom představuje pozoruhodně jednotný celek tím, že se tu na jednotlivých literárních jevech, problémech a osobnostech vždy z různých stran osvětlují i některé zásadní, "makrostrukturální" otázky: upřesnění tradičních definic (kurtoazní láska apod.), celková charakteristika epochy nebo směru, hranice a přechody mezi jednotlivými estetickými systémy (např. marinismus - baroko, klasicismus - romantismus - biedermeier - realismus).
Základní rysy většiny čísel souboru vidím v těchto bodech:
1) Autorův nesmírně široký (dnes u nás, pokud dohlédnu, ojedinělý) literárněhistorický záběr, sahající od středověku až po současnost a zahrnující detailní, ne pouze povšechnou erudici nejen romanistickou, nýbrž i bohemistickou (jak demonstruje mj. 12 studií oddílu III), a dokonce germanistickou (viz mj. magrisovskou studii v odd. IV).
2) Konkrétní dílo se na jedné straně podrobí minucióznímu textovému rozboru (Queneau, Beckett aj.), na druhé straně zasadí do širokých celoevropských souvislostí (např. český Život svaté Kateřiny do souvislosti artušovské literatury, navíc pojednané z nového hlediska, část. korigujícího simplifikace a klišé tradované namnoze dodnes i v odborné literatuře); i u detailních problémů národních literatur zůstává Pelán komparatistou: národní literatura je pro něj stále a přirozeně součástí světové (nebo přinejmenším evropské) literatury. Toto "antiprovinciální" hledisko je u nás dodnes spojeno s osobností Václava Černého; v mladší generaci literárních vědců nevidím nikoho, kdo by v této tradici pokračoval tak kompetentně a produktivně (tzn. bez kopírovnání, zcela vlastním způsobem a vlastním směrem) jako právě Pelán.
3) Pelánovy práce přesvědčivě prokazují, že umělecké dílo je vždy podstatně spjato s neopakovatelnou individualitou autora, že tedy zabývat se osobností tvůrce (pokud se neomezíme na vnějškový biografismus) může být klíčem - někdy dokonce nezbytným -k pochopení tvorby; v tom mají Pelánovy práce i hodnotu metodologického příkladu, prokazujícího, že některé novější teorie - třeba o "smrti autora", popř. o tom, že "text sám o sobě" je jediným legitimním předmětem literární vědy - poznání mněleckého díla nejen prohloubily, nýbrž v lecčem i povážlivě redukovaly.
4) Pelán se vyhýbá metodologickému teoretizování (dnes tak oblíbenému a často tak jalovému), které je samo sobě předmětem a pro které je umělecká literatura, pokud ji vůbec bere na vědomí, pouze magacínem neosobního, libovolně využitelného materiálu. Hlavním předmětem Pelánovy literární vědy je literatura, nikoli literární věda. Na druhé straně nejen oddíl IV, ale i řada pasáží v konkrétních studiích (např. rozpracování metody "konformního" a "adaptačního" překladu v obou zeyerovských číslech) dokládá, že obecné otázky literárněvědné metodologie a teorie literatury nejsou Pelánovi zdaleka cizí, že je má v neobyčené šíři - zase: napříč národními filologiemi - ,,načtené" a dovede je samostatně, nezávisle na měnících se módách promýšlet, rozlišit na nich podstatné od nepodstatného: dovede to proto, že ví, co dané metodě (např. strukturalistické naratologii v pojetí T. Todorova) předcházelo, jak se vyvíjela dál, a především v čem může být přínosná při aplikaci na konkrétní literární dílo nebo problém.
Závěr může být stručný:
Je mimo vší pochybu, že předložený soubor představuje mimořádný vědecký přínos, daleko překračující hranice románské nebo bohemistické filologie, a tudíž využitelný v celém spektru naší současné literární vědy. V dnešní situaci metodologicky desorientované a samu sebe namnoze zpochybňující literární vědy (viz výše bod 3 a 4) se vydání tohoto souboru jeví jako nejvýš potřebné. Proto jej bez výhrad a důrazně doporučuji k vydání.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jiří Stromšík, CSc.
Literární věda jako dobrodružství
Oblasti zájmu Jiřího Pelána (* 1950) jsou pestré - od románských literatur přes medievalistiku až po literaturu soudobou. Zde je čtenářům znám především jako interpret díla Bohumila Hrabala. Ve své zatím poslední knize shrnuje své studie z let 1999-2006, a navazuje tak na předchozí Kapitoly z francouzské a italské literatury (2000). Texty čtyř oddílů se zabývají tématy z historie francouzské, italské a české literatury, knihu uzavírají studie o Leo Spitzerovi, Tzvetanu Todorovovi a Claudiu Magrisovi.
Základní orientace souboru, doplněného o výbor z autorovy bibliografie, je sice romanistická, avšak podstatně rozšířená "o bohemikální témata, nahlížená zpravidla v komparativních souvislostech". Srovnávací metoda a jazykový rozhled Pelánovi umožňují jak důkladnou textovou analýzu, tak shrnující konstatování o autorech či celých uměleckých epochách. Dosavadní výklady přehodnocují například jeho studie o Kollárově podobě sonetu ve Slávy dceři, jeho snahy o nové uchopení pojmu "biedermeier" či o oživení tématu literárního zobrazování střední Evropy.
Pelánovy studie zachovávají nároky vysoce odborného stylu, a přitom jsou psány čtivým a přístupným jazykem. Leckteré závěry mohou působit velmi odvážně. Autorovo pojetí literární vědy má však daleko k suchopárnosti. Příznačné je pro něj hluboké, až "barokně" exaltované zaujetí tématem. Pelán nezapře svého učitele Václava Černého a jeho komparativní přístupy, stejně jako nekompromisní požadavky na morální integritu umělcovy osobnosti.
Oskar Mainx, Lidové novin, příloha Orientace, 5. ledna 2008
