Monografie velmi podrobně analyzuje přelomové období v moderních dějinách Kosova. V průběhu let 1958-1969 se v několika etapách zásadně změnil dosavadní přístup jugoslávského autoritativního režimu ke správě Kosova. Titova oligarchie postupně zcela zrovnoprávnila zdejší většinové albánské obyvatelstvo a správu autonomní oblasti předala komunistickým funkcionářům albánského původu. Cílem této politiky bylo výrazně zrychlit ekonomický rozvoj Kosova a pobídnout zdejší Albánce, aby přijali Jugoslávii za svoji vlast.

Přehlíželo se přitom, že tyto změny se dějí na úkor kosovských Srbů, kteří byli stále více vystaveni projevům diskriminace ze strany většinového etnika. Za přechodný jev se považoval i náhlý vzrůst albánského nacionalismu. Výsledky nového kursu se však ukázaly jako problematické. Kosovští Albánci pouze částečně přijali modernizační podněty. Jejich velká většina se i nadále odmítala s Jugoslávií identifikovat.

Monografie se zabývá nejen politickým vývojem a mezietnickými vztahy v regionu, ale obsáhle se věnuje i ekonomickému a sociálnímu vývoji Kosova ve sledovaném období. Opírá se o příslušnou, nijak početnou, sekundární literaturu a memoárovou produkci. Vychází především z rozsáhlé, doposud neprobádané archivní dokumentace uložené v bělehradských archivech.