Předkládaný text se věnuje tématu arizace české kinematografie, které nebylo doposud samostatně zpracováno. Hlavní pozornost je soustředěna na období let 1938–1942. Samotný proces arizace začal až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, přesto se úvod textu zabývá již pomnichovskou druhou republikou (říjen 1938 – březen 1942). Jedním ze znaků tohoto období byla i vlna antisemitismu. V Československu byla ve velké míře spojena s úsilím zničit židovskou konkurenci v nejrůznějších oblastech podnikání. Tato vlna se nevyhnula ani oblasti kinematografie. Konkrétní projevy antisemitismu, názory a hlavní představitelé jsou zaznamenáni v úvodní kapitole.
Další části práce jsou již zaměřeny přímo na období Protektorátu Čechy a Morava. Kapitola 2 se zabývá změnami, které v oblasti kinematografie proběhly v prvním roce existence protektorátu a byly nějakým způsobem spojeny s židovskou problematikou.
Kapitola 3 je věnována otázce filmových ateliérů. Podrobně se zabývá vývojem situace v barrandovských ateliérech, kde Němci využili v létě 1939 arizace k dosazení nuceného správce, který mohl vyvíjet nátlak na akcionáře firmy AB Barrandov.
Kapitola 4 se zabývá arizací filmových společností a kin.
Kapitola 5 přináší profily hlavních německých arizátorů, kteří jako dosazení správci nebo jako úředníci Úřadu říšského protektora arizaci přímo prováděli. Je zachycen vývoj jejich kariéry a jejich činnost na území protektorátu.
Jako Apendix jsou připojeny dvě podkapitoly. Jedna se zabývá filmy s antisemitskými prvky, které byly natáčeny v protektorátu. Druhá podkapitola zaznamenává poválečný vývoj causy firmy Elektafilm, kterou její majitel Josef Auerbach chtěl obnovit, ale úřady mu to neumožnily.
V příloze jsou v německém jazyce uvedeny edice některých dokumentů k tematice arizace české kinematografie. Práce je doplněna přehledem židovských podnikatelů a tvůrců, kteří v české kinematografii působili do vzniku Protektorátu Čechy a Morava.

Práce Petra Bednaříka je čistý, tematický solitér, který pokrývá dosud jen sporadicky reflektovanou a systematicky nezpracovanou pasáž z temnějšího období dějin české kinematografie. S přehledem poučeného a kvalifikovaného badatele se autor vyrovnává s interpretací dosud systematicky nezpracovaných, netriviálních a mnohdy jen obtížně dostupných reálií, jejichž uspořádání a výklad vyžadovaly nejen odbornou erudici a zvládnutí historické metody, ale někdy i značné "investigativní" nasazení při shromažďování autentických pramenů.
Příznačným rysem Bednaříkovy práce je jeho respekt před doloženou historickou faktografií a korektní práce se získanými daty. Sympatické je jeho odmítání nepodložené fabulace, fiktivních konstrukcí a nedoložených hypotéz. Jeho text není spekulativní a může sloužit jako seriozní podklad i pro další badatele, kteří by se chtěli vydat tímto směrem. V pěti nosných, logicky provázaných a faktograficky nasycených kapitolách, autor podává seriózní obraz dobové "ideové deviace", jež poznamenala vývoj české kinematografie, ovlivnila osudy řady jejich protagonistů a svým způsobem předznamenala i její další poválečný vývoj. První kapitola (Projevy antisemitismu v kinematografii za druhé republiky) dokládá, že autor chápe své téma v relevantních souvislostech a uvádí jej proto analýzou předmnichovského období, v němž již bylo více či méně skrytě založeno mnohé z toho, co se pak v plné síle obnažilo v prvním roce existence Protektorátu Čechy a Morava. Při mapování tohoto období se pak soustřeďuje na eskalaci účelových protižidovských filmových opatření, formování koncepce německé filmové politiky v protektorátu a první pokusy českých fašistů o ovládnutí Barrandova, jež má své logické pokračování v relativně autonomní pasáži, věnované pohnutým osudům tehdejších filmových ateliérů. Kapitola, která se zabývá postavením tehdejších filmových půjčoven, výroben a kin logicky pokrývá vývoj v dalším prostoru filmového podnikání a práce pak logicky pointuje v portrétech čtyř klíčových filmových arizátorů, z nichž někteří významně ovlivnili i životní osudy tehdejších filmových hvězd. Přehlednost publikace umocňují i tematické přílohy, seznam dobových zkratek a jmenný rejstřík. Jedním z méně využívaných zdrojů jsou řízené rozhovory s žijícími pamětníky (např. Svatopluk Beneš), kteří by mohli dále doplnit, případně nezastupitelně komentovat i některé dílčí rozpory, které se mohou vyskytnout např. mezi dikcí archivních podkladů a tzv.memoárovou literaturou. Bednaříkova původní "malá velká" monografie je čtením stejně dramatickým jako poučným, jež zaplňuje další bílé místo v barvitých dějinách české kinematografie. Jestliže autorovým záměrem bylo, abychom na některé významné okamžiky a účastníky této historie filmových stínů nezapomněli, udělal proto velký kus poctivé badatelské práce.


Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Michal Šobr, CSc.

---

Vzhledem k probíhajícím výzkumům lze očekávat, že publikace Petra Bednaříka nazvaná Arizace české kinematografie (Karolinum, Praha 2003) představuje pouze počátek vlny historických knih věnovaných tématu arizace v českých zemích. Za hlavní problém této práce považuji skutečnost, že deklarované téma vystačilo pouze na text, který se jeví příliš dlouhý na časopisecky zveřejněnou studii a příliš krátký na samostatnou knihu. Autor se tedy rozhodl knihu určitým způsobem nastavit, a proto do ní přidal např. informace o protižidovské tematice v protektorátním filmu, údaje o problémech spojených s poválečným pokusem Josefa Auerbacha získat zpět nacisty zabavené akcie společnosti Elektafilm, životopisné medailony německých funkcionářů kinematografie v protektorátu. P. Bednařík s obdivuhodnou pílí nashromáždil řadu cenných údajů zejména z dosud nedostatečně vytěženého archivního materiálu. Podle mého názoru však měl důkladněji zvážit koncepci celé knihy a místy více syntetizovat.
KUDĚJ (Časopis pro kulturní dějiny, 2003/2)