Miroslav Červenka (1932-2005) patřil k nejvýraznějším osobnostem české literární vědy druhé poloviny 20. století. Vynikl v oboru teorie literatury, historické poetiky, ale uplatnil se i jako editor a komentátor, osobitý kritik i básník. Jeho poslední, posmrtně vydaná kniha Kapitoly o českém verši shrnuje autorův celoživotní výzkum českého verše. První část se zabývá obecnými principy a v návaznosti i polemice vůči dosavadním koncepcím (včetně Romana Jakobsona a Červenkova učitele Jana Mukařovského) formuluje nově některé podstatné rysy českého verše. Druhou část tvoří průvodce základními metry novočeské poezie, od počátku obrození až do poloviny 20. století. Knihu, která vznikla na základě rozsáhlého excepčního materiálu a na které Miroslav Červenka pracoval do posledních dnů svého života, připravili k vydání Květa Sgallová a Jiří Holý.

Předkládaný text tvoří výsledek Červenkova celoživotního soustavného bádání v oblasti versologie; v jistém ohledu představuje pokračování toho, co autor na odborném poli provozoval od počátku 60. let a v čem neustal ani v 70. a 80. letech 20. století, kdy byl vyhnán z oboru. V jiném ohledu se však jedná o syntetické završení autorových výzkumů, tj. o snahu korunovat předchozí dílčí pokusy v celek s dosahem pro celý obor, a to jak pro jeho větev teoretickou, tak i historickou.
Dlouhodobost autorovy práce ve versologii je znát. Projevuje se bezpečnou znalostí české lyriky 19. a 20. století, přičemž v některých místech dokáže M. Červenka vzít v potaz i období předchozí. Projevuje se také v jeho bezpečné orientaci v literární teorii, nejen versologii. Červenkův přístup k verši, jak se projevoval po celou dobu jeho profesní dráhy, je zakořeněn v tradici Pražské školy. Tuto tradici autor nejenom obohacuje, nýbrž v některých místech i opravuje, čímž vstupuje v polemiku s Janem Mukařovským, řidčeji i Romanem Jakobsonem. Rukopis knihy prozrazuje i to, mezi jakými póly se autor pohyboval. Jedním z nich je snaha o exaktní zkoumání, založené namnoze na statistice a matematickém modelování (Statistické obrazy verše, Praha 1971), druhým je pól historické poetiky s volnějším výkladem a s větším důrazem na dobovou interpretaci jednotlivých jevů (Dějiny českého volného verše, 2001).
Pokud jde o rukopis knihy, bylo tomu tak, že smrt nedovolila autorovi ji dokončit. Editoři popisují, v jaké podoběji M. Červenka zanechal a co vše bylo na nich, aby dotáhli. Z podoby knihy není příliš patrné, že by se někde lámala, tedy že by v některých místech působila fragmentárně. Je to jistě především zásluhou editorů, že dali dohromady celek, jenž nemusí být vydán jen z pietních důvodů jako fragment. To, co máme před sebou, je promyšlený celek, který zcela jistě představuje odborné obohacení oboru. Červenkovi se podařilo dát v 11 kapitolách jedné knihy dohromady tři podstatná versologická témata: (1) obecnou charakteristiku českého přízvučného verše, (2) charakteristiku jeho základních pravidel a dominant, (3) vývojové charakteristiky základních rozměrů českého přízvučného verše. Ve skladbě knihy tato témata na sebě v jednotlivých kapitolách navazují. Je otázkou, zdali toto je ona syntéza, tedy zda by M. Červenka neměl potřebu ještě nějakého soudržnějšího celku, ale zde bychom se pouštěli na pole zcela nepřípadných spekulací. Sám bych si dokázal představit, že tematickou dominantou knihy bude zejména téma (3), přičemž předchozí dvě budou stažena na funkční minimum. Tak, domnívám se, by kniha daleko víc splňovala podobu průvodce českými metry s důrazem na historickou poetiku. Potlačen by zůstal i poněkud technicistní jazyk, který doprovází téma (1) a hlavně (2). Že tomu tak není, má však svou logiku, danou zejména osobností autora knihy a jeho odborným vývojem.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.

---

LITERÁRNÍ VĚDA

Téměř až do své smrti pracoval Miroslav Červenka (1932-2005), jeden z nejvýznamnějších českých literárních vědců, na tomto díle. "Jak to tak bývá, až na konci děkovací pasáže objímám svou ženu, která snáší svízele soužití s odborníkem, a teď také náhle udržuje při životě ohroženého člověka. Atisknu ruku svým synům, vnukům a vnučkám, z nich každý po svém přinesl jiný úžas do mého života," napsal rakovinou nemocný autor do předmluvy. Kapitoly o českém verši měly završit Červenkova mnohaletá bádání. V knize je publikováno jedenáct kapitol, ale pouze prvních sedm bylo autorem dokončeno relativně definitivně. Kapitola poslední je dokonce tvořena jen skicou, kterou dle autorových tezí sepsala Květa Sgallová. Červenka stihl podat obecné rysy českého přízvučného verše, rozebrat jednotlivá metra, ale zamýšlel i předložit "původ a příběhy hlavních přízvučných meter od puchmajerovců po druhou půli 20. století". To mu již nebylo osudem dopřáno...

(jch), Dnes, 21.04.2007, str. 08

---

Vášnivé kapitoly o českém verši

Kniha, jejíž podklady i koncepce vznikaly desetiletí a kterou Miroslav Červenka (1932-2005) sepsal během posledního roku života, poskytuje komplexní pohled na novodobý český verš a rytmus, jak se proměňoval "od puchmajerovců po Palivce a Zábranu". Měla by se stát základní příručkou nejen pro literární vědce, ale i praktiky (mj. pro překladatele poezie). Název Kapitoly o českém verši nenápadně odkazuje k dílu dvou světových osobností české teorie literatury 20. století, Romana Jakobsona a Jana Mukařovského. Červenka je jejich žák, avšak na zakladatelské Jakobsonovy Základy českého verše (česky 1926) i Mukařovského studii Obecné zásady a vývoj novočeského verše (1934) zde navazuje kriticky - mj. vyvrací Mukařovského vlivnou teorii českého jambu. Vychází přitom z širokých a podrobných statistických výzkumů, na nichž léta pracoval se svými kolegy (především s Květou Sgallovou). Čísla tu však prezentuje minimálně, mnohem víc se zaměřuje na jejich interpretaci. V posledních čtyřech z jedenácti kapitol pak směřuje k jakési srovnávací stylistice českého verše.
Kapitoly si žádají pozorného čtenáře, jsou velmi hutné. Červenkův pohled na verš i statistiky o něm je věcný, ale ne chladný. Ačkoli v prvních sedmi kapitolách směřuje k obecným pravidlům a charakteristikám českého verše (k formulaci invariantu), v konfrontaci s konkrétními díly postupně některá pravidla zpochybňuje a zpřesňuje. Usiluje o to, aby se přehledné zobecnění nestalo úhledným zestejněním.

Daniela Iwashita, Lidové noviny, příloha Orientace, 2. června 2007

---

Miroslav Červenka (1932-2005) byl člověk mnoha kulturních aktivit. Jeho nejvlastnější zájmovou sférou však byla literární věda - a v jejím rámci věda o verši. V té - a to i v letech, kdy byl vystaven normalizačním postihům - dosahoval pozoruhodných, doma i v zahraničí vysoce ceněných výsledků. Obzvlášť naléhavě to dokládá tato jeho nejnovější a bohužel už poslední kniha, jak ji do tisku připravili Květa Sgallová a Jiří Holý. Červenka v ní zevrubně prezentuje své vidění stěžejních problémů moderní versologie a zároveň podává plastický obraz stavu a vývoje novočeského verše od počátku obrození až do nedávna. I když s žákovskou vděčností respektuje historický význam Pražského lingvistického kroužku, většinu jeho versologických závěrů podrobuje kritice a odmítá. Těžiště pozornosti zato přesouvá na otázky, jež se mu z hlediska aktuálních potřeb oboru zdají závažnější a perspektivnější - například nově zvažuje nejednoduchý vztah mezi veršem a jazykovým materiálem, blíže si všímá reálné funkce přízvuků v sylabotonické prosodii, bedlivě sleduje vliv metrických schémat na utváření individuálních a zejména nadindividuálních básnických stylů apod. Přitom u něj nikde nejde o planě spekulativní teoretizování, nýbrž o přísně věcné domýšlení a osvětlování výsledků široce pojatého, o mimořádně bohaté a spolehlivé statistické údaje se opírajícího výzkumu.

Jiří Honzík, A2 kulturní týdeník 24/2007

---

Český verš z boží perspektivy

Psát recenzi na knihu, která byla diktována do posledních dnů autorova života (posmrtně vyšla zásluhou Květy Sgallové a Jiřího Holého), a přesto zůstala bohužel pouze torzem, není jednoduché. Recenzentovu pozici navíc ztěžuje předmluva, nesmírně silný a obdivuhodný text, který Miroslav Červenka psal s vědomím blížícího se konce.
Kapitoly o českém verši nejsou ucelenou teorií českého verše, Miroslav Červenka si pole bádání omezuje na metriku. K českému verši se však snaží přistoupit od základů a s úmyslem revidovat sporná, či přímo chybná tvrzení, bez ohledu na autority, které je vyslovily. Mluvíme-li o českém verši, upřesněme, že Červenka se v celé práci zabývá pouze českým sylabotónismem (SBT), ostatním systémům, které se objevily v dějinách českého verše (sylabismus, časomíra, tónismus, volný verš, ten ovšem Červenka nepovažuje za systém sui generis, Červenka 2001), není v práci věnována pozornost.
Text je rozdělen na dvě části: teoretickou a literárně historickou. Teoretická část se zabývá jak těmi nejobecnějšími prozodickými parametry českého SBT, tak i otázkami speciálnějšími: například si všímá začátků a konců veršů, možností cézurování (frázování), výskytu/absenci přízvuku na silných a slabých pozicích verše nebo rozdílů mezi metry dvoudobými a třídobými, mužskými a ženskými atd. Literárně historická část nabízí průvodce některými (právě tato část je nejvíce poznamenána tím, že autor dílo nemohl dokončit) českými SBT metry od počátků novočeské literatury do poloviny 20. století.
První úkol, který si Miroslav Červenka stanovil, je určení prozodických základů českého verše. Červenka tu reaguje jednak na Hrabákovo (napr. Hrabák 1970) pojetí českého SBT verše (Hrabák ovšem není citován, zmínku o něm nenajdeme v celé knize) a jednak na Jakobsonovy výklady o frázování jako fonologické bázi českého rytmu (Jakobson 1995/1926).
Je jasné, že pro český SBT je důležitá jak slabika (resp. jejich počet ve verši), tak i přízvuk (resp. jeho místo ve verši). Otázkou je, co z toho je pro český verš primární, tedy jestli je český SBT blíž k pólu sylabismu, nebo tónismu. MiroslavČervenka připomíná (Hrabákovy) argumenty, které jsou jak strukturní (omezená úloha přízvuku v české SBT normě, tj. silné pozice nemusejí být obsazovány přízvučnými slabikami, patrná zejména ze srovnání s ostatními SBT systémy - anglickým, ruským...), tak pragmatické (co považují uživatelé za rozhodující rys českého SBT). Hrabák upřednostnil první z nich a za základ českého SBT pokládal proto počet slabik. Tím dosáhl toho, že na český verš (resp. "na český verš o pevném počtu slabik s trochejským nebo jambickým spádem", Hrabák 1970, s. 73) je možno pohlížet jako na celek - jde totiž o různotvary verše sylabického (různá období se pak liší tím, jak moc se blíží k pomyslné maximální realizaci shod iktů a přízvuků). Červenka však dal přednost argumentu pragmatickému (nemá pravdu, když tvrdí, že nebyl dosud brán v potaz: srov. Hrabák 1970, s. 68), čímž za základ českého SBT stanovil přízvuk. Červenka se s Hrabákem rozchází v interpretaci toho, co považuje čtenář za odklon od SBT: podle Hrabáka je to porušení sylabické konstanty, podle Červenky však v dějinách českého verše "asylabické sylabotonické" řádky nevedly recipienta k tomu, aby je přestal považovat za SBT (funguje to přirozeně i obráceně: porušení přízvukové organizace vedlo k chápání řádky jako sylabické, resp. jako volné). Průzkum rytmického povědomí není však v žádném případě jednoznačný: v jedné ze svých předchozích studií Červenka totiž uvádí, že Dobrovského návrh možné substituce trochejských stop stopami daktylskými (tedy místo dvou slabík slabiky tři) nebyl v českém SBT přijat, a to proto, že taková odchylka od sylabické formanty byla považována za něco českému verši naprosto cizího, něco, co příliš směřovalo k (německému) tónismu (Červenka 2003, s. 274).
Rozhodnutí o hierarchizaci konstitutivních složek českého SBT má vážné důsledky. Učiníme-li základem českého SBT sylabismus, zvýrazňuje se tím podíl frázování na ustavení rytmické osnovy. Učiníme-li však základem českého SBT tónismus, můžeme roli frázování omezit pouze na popis rytmu (typických vlastností české prozodie) a upustit od něj jako od nástrojejeho organizace (fonologické báze rytmu) SBT. Rozchod s Jakobsonovou teorií (Červenka také upozorňuje na její vnitřní rozpornost) a tím i přeformulování základů českého SBT je akt prvořadé důležitosti. To vynikne zejména ve srovnání s nedávno vydanými Základy slovenskej verzológie, jejichž autorem je významný slovenský teoretik František Štraus, Červenkův generační i metodologický souputník (Štraus 2003, Červenka na tuto práci neodkazuje). Štraus totiž stáíe trvá na jakobsonovských formulacích, které za základ prozodie připouštějí pouze fonologické jevy (Červenka připomíná, že toto pojetí kritizoval už Mukařovský v roce 1931, s. 24). Proto je podle Štrause ve slovenštině základem rytmu mezislovní předěl a rytmickou dominantou slovenského sylabotónického verše sylabismus (Štraus 2003, s. 18nn.).
Pro Červenkova pozorování o českém verši je příznačné, že na teoretické otázky se hledají empirické odpovědi, které jsou založeny na ohromné excerpci z básnické produkce, ale také kontrolních úseků z prózy (analýzy se opírají o celkový soubor zhruba 100 000 veršů, což je naprosto srovnatelné s moderními pracemi o versologiích jiných jazyků - viz např. práce M. Tarlinské o angíickém verši; na zpracování této stěží uchopitelné masy se významnou měrou podílela i K. Sgallová). Takové množství dat samozřejmě vyžaduje zkušeného průvodce (a tím Červenka bezpochyby je) - kvanta tabulek a čísel sice mohou působit exaktně, ale pro toho, kdo je neumí interpretovat, nakonec stejně nic neznamenají. Červenkovo úsilí směřující k pokud možno úplnému obrazu českého verše je příkladné. Jistě se mohl stejně jako ). Mukařovský spolehnout na odhad, intuici vypěstovanou zkušenostmi a kontaktem s materiálem, ale to by mu nedávalo "naději, že to, co ve výkladu pomine, pomine nikoli z neznalosti, ale že se tak rozhodl" (s. 210) a že tedy bude mocí určit, co je v českém verši nutný (jazykově daný) invariant a co je individuální záležitostí stylu. Nebot' "jakákoli charakteristika rytmu má smysl jen na pozadí příslušných kontextů, tj. kontextu řeči, kontextu nadindividuálních charakteristik rytmu v daném období a kontextu českého rytmu vůbec" (s. 172).
Přístup Miroslava Červenky k metrice je ve srovnání s předchozími etapami v dějinách české versologie nebývale komplexní. Tam, kde kdysi stačila jednoduchá, avšak, jak by Červenka dodal, komicky bezobsažná pravidla typu: na silné pozici je přízvuk, na slabé není, stanovuje Červenka (inspirován moderní, generativní metrikou) soubor korespondenčních a preferenčních pravidel (např. právě ono obsazování silných pozic v českých dvoudobých metrech, tj. trocheji a jambu, se řídí jen pravidlem preferenčním, nikoli korespondenčním). Tato pravidla vytvářejí logický systém, který může sice působit poněkud komplikovaně, ale taková je i "živá skutečnost veršová" (Mukařovský). Červenka však na svém důmyslném systému nelpí za každou cenu - dovolí si i frajerské gesto, když prohlásí, že korespondenční pravidlo K6 (v českých dvoudobých metrech odpovídá slabé pozici metra nepřízvučná slabika nebo přízvučné jednoslabičné slovo) je sice dost dobře redukovatelné na pravidlo KO3 (v českých dvoudobých metrech může slabé pozici odpovídat přízvučná slabika jen v případě, že odpovídá přízvučná slabika také následující pozici silné), ale v zájmu srozumitelnosti má být přece jen radějiuváděno. Nemusím snad dodávat, že stanovením pravidel Červenka nesleduje vytvoření preskriptivního aparátu (to by ani nebylo možné vzhledem k samotné povaze pravidel), porušení normy se totiž v moderní metrice netrestá, je spíš podnětem k výzkumu, a to zejména proto, že může poukazovat k motivacím "na vyšší rovině estetického smyslu" (s. 172).
Verš Červenkovi není skupinou pozic, které by si byly rovny (toto fatální rozlišení vnesl do české metriky J. Mukařovský), naopak ho zajímá popis jejich vzájemných vztahů a zákonitostí, jejich hierarchizace. Kromě silných pozic se věnoval, a to už na rozdíl právě od Mukařovského, i pozicím slabým, což do jisté míry upřesnilo naše vnímání českého sylabotónického verše (viz např. polemika o verš Slávy dcery. Červenka-Sgallová, 1994, zde s. 52, nebo další vyvrácení Mukařovského stále tradovaného výkladu o nesnesitelné monotónnosti verše puchmajerovského, s. 73-74).
Právě tato doplnění a zpřesnění formulací otců zakladatelů dodávají Červenkovu textu na mimořádném významu. Červenkova polemika s učiteli, jak také zní název jedné kapitolky, je sice nekompromisní, ale kdo by čekal plakátové exklamace nesouhlasu, bude zklamán.
Je-li trochej (sestupný spád) pro češtinu osudem (s. 102), jamb je pro ni velkým problémem. Tedy alespoň z pohledu české teorie verše (už od Josefa Dobrovského). Básnická praxe přesto ukazuje, že jambických řádků máme v češtině desetitisíce a že s jamby si hravě po radí i ten poslední epigon. Něco tu tedy není v pořádku. To Červenku vede k bližšímu zkoumání protikladů českého trocheje a jambu. Předně odmítá Zichovu teorii o jambu jako trocheji s předrážkou. Rozhodujícím argumentem je mu literární povědomí, "digitální" systém českých meter: nezáleží tolik na tom, jestli se český jamb od trocheje liší ,,,jen' jakýmsi ničemným, sotva pozorovatelným slovíčkem" na začátku verše (s ironickým nadhledem Červenka parafrázuje Zichova slova, s. 84), důležité je, že v našem povědomí vytvářejí tato metra vyhraněné opozice - intelektuální/lidový, umělý/přirozený, rněstský/venkovský, světový/domácí atd.
Zichovo zdůraznění předrážky a s tím související plynulejší návaznosti veršů vedlo |akobsona k úvaze, že český jamb (alespoň ten, kterému říkal realistický) se vyznačuje zvýšenou konektivností, respektive deixí (způsobenou tim, že konektiva jsou v češtině často jednoslabičná nepřízvučná slova, které jambická předrážka preferuje). Červenka k tomu dodává, že "stupňovanou četnost konektiv můžeme předpokládatjednakv řeči intelektuální, [...] jednak v řeči běžného hovoru" (s. 88-89). To první "pomáhá jambické básně zařadit k vyššímu stylu, k myšlenkově náročnějšímu básnictví. [...] Naproti tomu v trocheji počátek verše favorizuje asyndetická větná spojení, s větnými částmi a větami kladenými prostě vedle sebe, což příslušné texty táhne spíš k pólu poezie spontánní, často i blízké lidové slovesnosti apod". (Červenka-Sgallová-Kaiser 1995, s. 94; záměrně odkazuji také k tomuto staršímu textu, ze kterého Červenka na tomto i mnoha jiných místech vychází). Tato elegantní korelace mezi metrem a syntaktickým stylem obdivuhodně posiluje naše povědomí o rozdílech mezi těmito dvěma základními českými dvoudobými metry. Jenže výzkum první silné pozice v trocheji - o kterou se nikdo nikdy nestaral, neboťkdo bytu hledal něco zajímavého? - ukázal, že i tu se nápadně často objevují ona "jambická" konektiva (v případě, že verš začíná přízvučným monosylabem, se jen přesouvají na následující pozici). To neznamená, že si verš nedokáže s tímto problémem poradit i jinak, a už vůbec ne, že mezi incipity jambických a trochejských veršů není rozdíl.
Zajímavý je v tomto kontextu také výzkum přizvukování koncových iktů v mužských jambických a trochejských řádcích. Předpokládalo se (Mukařovský) totiž, že vysoká akcentuace koncového iktu v mužských verších je "příznakem, oporou a nástrojem jambické vzestupnosti veršového rytmu" (s. 129). Červenka s odvoláním na |akobsona ukazuje, že ani v tomto bodě neprobíhá hranice mezi jambem a trochejem, protože koncový iktus mužských veršů preferuje přízvuk bez ohledu na metrum (s. 130).
Nezbývá než se v krátkosti zastavit u části literárně historické. Červenka v ní sleduje osudy některých českých meter (třístopého jambu a trocheje, kombinace čtyřstopého a třístopého jambu i trocheje, čtyřstopého jambu; kapitolka o čtyřstopém trocheji je tu pouze rozvedena do tezí K. Sgallovou). Pouť jednotlivých rozměrů časoprostorem domácí i evropské literatury je v mnoha ohledech zajímavá a poučná: versologův pohled může pohled literárního historika v lecčems obohatit, pozměnit, ukázat souvislosti tam, kde jsme je doposud neviděli, to ale těm, kdo znají Červenkovy dřívější práce, netřeba připomínat. Nejde o vyčerpávající výklad, ale spíše o zásobník využitelný k dalším analýzám. Sledování funkce a sémantiky veršových útvarů v literárním systému (literárních dílech) je pro mnohé, a právem, nejvíce vzrušující oblastí teorie verše. Pro versologa jsou výsledky na tomto poli odměnou za stovky hodin strávených počítáním slabik a přízvuků. Zároveň se ale také jedná o problematiku, kde je nutné výklad často doplňovat různými signály modality, vzpomeňme jen na Červenkovo tolikrát zdůrazňované slůvko snadtx obavu, zda neslyší trávu růst.
Kapitoly o českém verši se nečtou snadno. Jedním z důvodů je to, že završují autorovy (připomínám: včetně těch, které dělal s K. Sgallovou nebo v rámci širšího mezinárodního fóra soustředěného kolem polských badatelek Z. Kopczyňské, L Pszczotowské a D. Urbaňské) téměř padesátileté výzkumy, a tak se může stát, že bez znalosti toho, co předcházelo, co bylo řečeno jinde, jinak a na větším prostoru, čtenář některé věci přejde bez povšimnutí nebo k nim dokonce ani nedojde. Bylo by naivní apelovat na to, že se vložená energie vyplatí, zkusím to jinak: doporučoval bych začít sedmou kapitolou, věnovanou parametrům metrického stylu, pokračovat pasážemi literárně historickými a kapitoly teoretické nechat až na závěr, |e to sice jiné pořadí, než zvolil autor, resp. editoři (a jež je logičtější a pochopitelné), ale věřím, že části, které jsem uvedl jako první, disponují poznatky oslovujícími i odborníky z jiných oblastí, než je metrika.
Na jednom místě své knihy (s. 22-23) Červenka v nadsázce přirovnává práci versologa k vševidoucímu božímu oku, kterému jsou přístupny jevy běžnému člověku nedostupné. Kapitolyo českém verši jsou opravdu naplněny jakousi nadlidskou vyrovnaností, výklad je pev ný, neodbíhá do poznámek pod čarou (v celém 250stránkovém textu jsou jenom tři, to ale může být způsobeno úpravou editorů), nezatěžuje čtenáře množstvím citované literatury (někdo to však může pociťovat jako nevýhodu) a ubyly i ony výše uvedené známky znejistění (je to však dáno i tím, že se autor tolik nezabývá speciální oblastí veršové sémantiky).
Červenkovými Kapitolami o českém verši, knihou-monumentem, byly před českou metrikou vztyčeny úkoly, které se nebudou plnit snadno. Hloubky Červenkových úvah se totiž dosahuje jen velmi obtížně.

LITERATURA
Miroslav Červenka: Kapitoly o českém verši, (Eds. Květa Sgallová a Jiří Holý), Karolinum, Praha 2006
Červenka, Miroslav: Dějiny českého volného verše. Host, Brno 2001. Červenka, Miroslav: Tři poznámky k Dobrovského Prozodiím. Slovo a slovesnost LXIV, 2003, s. 269-275.
Červenka, Miroslav-Sgallová, Květa: Novinky o versi Slávy dcery. Slovenská literatura XLI, 1994, s. 417-427.
Červenka, Miroslav-Sgallová, Květa-Kaiser, Petr: Hlavní česká přizvučná metra v 19. století. In: Slowiańska metryka porównawcza VI, Europejskie wzorce metryczne w literaturach slowiańskich, eds. M. Červenka ad., IBL, Warszawa 1995, s. 75-144.
Hrabák, Josef: O charakter českého trocheje a jambu. ln: O charakter českého verše, Svoboda, Praha 1970, s. 65-77.
Jakobson, Roman: Základy českého verše. In: Poetická funkce, ed. M. Červenka, H&H, Jinočany 1995, s. 157-248.
Štraus, František: Základy slovenskej verzológie. Literárne informačné centrum, Bratislava 2003.

Robert Ibrahim, Slovo a smysl č. 7/2007, ročník 4

---

Dílo předčasně uzavřené

Českou literární vědu postihla úmrtím Miroslava Červenky vážná ztráta. Spojoval totiž v sobě dvě zdánlivě si odporující vlastnosti: jako básník měl citlivý vztah k slovu jako poetickému nositeli estetického významu a jako literárního vědce ho charakterizovala schopnost teoretického odstupu od uměleckého literárního textu, především básnického. Rozpor mezi nimi byl ovšem jen zdánlivý, neboť obě vlastnosti se v jeho osobnosti vzácně doplňovaly; jeho poezie, zejména z poslední doby, se vyznačovala intelektuálním nadhledem, z jeho odborných statí vyzařovala zase při vší akribii láska k poezii.
Jeho vhled do problematiky literární teorie byl nejen široký (srov. jeho knihu Významová výstavba literárního díla, 1992, práci ediční i překladatelskou), nýbrž vyznačoval se i mimořádnou intenzitou a soustředěností k problematice, která mu byla vlastní. Tou byla pro něho jakožto žáka a následovníka zakladatelů české strukturální školy Mukařovského a Jakobsona, především česká versologie. Bibliografie uvedená v jeho posthumním díle Kapitoly o českém verši čítá více než dvacet titulů publikací věnovaných versologické problematice, vydaných samostatně nebo ve spolupráci s dalšími kolegy. Dá se tedy říci, že v Červenkovi vyrostl v druhé polovině minulého století nejvýznamnější pokračovatel v díle jeho učitelů zaměřeném na zvukovou stránku uměleckého literárního projevu, především na verš.
Knížka, na jejímž textu pracoval až do posledních chvil, je důstojným odkazem korunujícím jeho dosavadní dílo. Editoři Květa Sgallová a Jiří Holý připravili svazek jednak z definitivních textů připravených autorem (kapitoly 1-7), jednak z jeho rukopisných záznamů a poznámek, které vyžadovaly nemalou redakční práci (kapitoly 8-11). Díky tomu se podařilo vytvořit relativně uzavřený celek zahrnující problematiku českého přízvučného (sylabotónického) verše. Základy prozodické typologie tvoří v autorově koncepci obecně vzato opozice suprasegmentálních příznaků, tj. kvalitativní protiklady slabičných celků (přízvučná × nepřízvučná, dlouhá × krátká, jeden tón × ostatní tóny) kombinované s hlediskem počtu slabik. To demonstruje v knize tabulka ve směru vodorovném klasifikující kvalitativní protiklady, ve směru svislém pak rozlišující funkčnost a nefunkčnost počtu slabik. Už tady můžeme sledovat Červenkovu návaznost na strukturalistické myšlení budující systém na kombinaci klasifikačních hledisek a na třídění opozičních kvalit.
Pro charakteristiku sylabotónického verše užívá Červenka pojmu přízvukový celek, neboli takt, jímž rozumí seskupení slabik tvořených buď jedním slovem s přízvukem na první slabice (což je příznačné pro češtinu), nebo slovem s připojenými jednoslabičnými slovy, která přízvuk nemají. Ustálená pozice přízvuku pak omezuje český sylabotónický verš na několik "stavebních panelů" utvářených selekcí a rekombinací taktů. To ovlivňuje i některé vztahy mezi výstavbou verše a syntaxí, jež směřují k vyrovnávání rozsahů výpovědí a jejich částí ve veršovaném textu tak, aby bylo posíleno vnímání jejich paralelnosti bez ohledu na syntaktickou a výpovědní hierarchii. Nepřímo tyto univerzální charakteristiky připomínají někdejší myšlenky o veršové izochronii.
Po obecném úvodu vymezujícím rysy sylabotónické prozodie směřuje výklad k stanovení - již na základě rozsáhlých statistických výzkumů - určitých korespondenčních a preferenčních pravidel (jsou shrnuta na zvláštním přílohovém listu), která objasňují možnosti uplatnění této prozodie v českém básnictví. Červenka tu nepracuje s tradičním terminologickým aparátem stop, nýbrž rozlišuje silné a slabé pozice a jejich rozmístění ve vztahu k mezislovným předělům a jejich povaze. Korespondenční pravidla se týkají odpovídajících vztahů rytmických pozic a přízvučných a nepřízvučných slabik, preferenční pravidla postihují situaci při obsazování silných nebo slabých rytmických pozic přízvučnými respektive nepřízvučnými slabikami. Tak vzniká obraz systému vztahů mezi rytmem a přízvukem, který odpovídá povaze jazyka a zároveň nabízí možnosti alternativ.
Velkou pozornost věnuje Červenka v rámci dvoudobého rytmického rozměru opozici jambu a trocheje. Polemizuje tu s názory, které chápaly jamb jako pro češtinu (vzhledem
k jeho vzestupné povaze odporující sestupnému rázu slovního přízvuku) "nepřirozený" a v názorech Zichových razily koncepci "nepravého" jambu chápaného jako trochej s předrážkou. Stopy této tendence (a jistý rozpor pramenící ze Zichova ztotožnění stopy jako primární rytmické skupiny) nalézá Červenka ještě i v myšlenkách Mukařovského, který hovoří o Máchovi jako o tvůrci českého jambu, kdežto jambické verše před Máchou chápal v duchu Zichově jako trocheje s předrážkou; podle něho pak po Máchovi Erben a májovci přetvořili jamb v daktylotrochej. Červenka se v otázce opozice jambického a trochejského rytmu přiklání k pojetí Jakobsonovu, jenž namísto stopového členění zavádí koncept frázování, tj. kladení mezislovních předělů ve vztahu k silným slabým pozicím verše. Základní jednotkou rytmu se stává celý verš (jak to teoreticky stanovil také Mukařovský) a výpověď je nazírána z hlediska akcentologického. To autorovi Kapitol umožňuje, aby se kriticky vyrovnal se koncepcemi "realistického" a "romantického" jambu a na základě poznatků, jak čeští básníci dokázali využívat potenciální pružnosti tohoto verše, rozvrhl český jamb do pěti tříd.
Další opozicí, kterou se Červenka zabývá, je opozice ženského a mužského zakončení ve veršových klauzulích. Zde se na širokém základě statistického materiálu zabývá problémem metriky veršových klauzulí, jazykovými předpoklady ženských a mužských zakončení, přičemž vždy zdůrazňuje diference mezi rytmickým důrazem a přízvukem, které jsou vnímatelné, tj. takové, "které ovlivňují rytmické očekávání a rytmický prožitek opřený o intuitivní povědomí o poměrech v řeči" (to znamená v předpokladech, jež jsou dány rytmem jazyka nezávisle na básnickém užití). Tu se ukazuje, jak Červenkovo pojetí směřovalo ke zjištění obecných předpokladů a možností, které slovesnému umělci nabízí sama řeč, na jejichž pozadí pak lze uvažovat o statisticky zachytitelných obecných tendencích básnického rytmu měnících se v průběhu času.
Celkový záměr tohoto vědeckého zkoumání tedy usiloval o nalezení pokud možno obecných základů básnické rytmiky, neboli, jak říká autor, směřoval "k invariantám novočeského verše v celé jeho rozloze a k jeho variantám uskutečněným v rozsahu velkých období a generací a také k variantám potenciálním". To mělo cílit k vytvoření materiálové základny, respektive obecného kontextového pozadí ("nadindividuálních charakteristik rytmu v daném období a v kontextu českého rytmu vůbec"), na němž by bylo možné zkoumat rytmický styl jednotlivých tvůrčích osobností.
Tyto výroky nabízejí možnost zřetelně si uvědomit, jak Červenka chápal způsob umělecké tvorby; šlo mu o to, aby na objektivní základ postavil podmínky, za jakých básnické individuum tvoří, jaké má možnosti výběru, co je v jeho výběru jedinečné, respektive jakou dosud neznámou možnost rytmické stylizace básnické výpovědi objevil. Až odtud, ze zjištění individuality rytmického stylu na základě rytmických parametrů textu, může podle jeho pojetí začít začleňování této individuální veršové "techniky" do celkové významové výstavby díla.
Teprve z těchto celkových obrysů jeho vědeckého záměru, jak vyvstávají z jeho posthumní knihy, si můžeme učinit představu, jak velkorysý tento záměr byl a zároveň jak naplňoval a rozvíjel představy někdejší Pražské školy o zkoumání předpokladů či pozadí, na nichž či na němž spočívá budova literární vědy. To znamená literární vědy jako disciplíny, která si klade nároky přinášet poznání, jež by nebylo založeno pouze na intuitivním rozvrhu zkoumatele, nýbrž na pokud možno objektivních údajích. Tu by bylo možné konstatovat afinitu Červenkova pojetí literárněvědného zkoumání českého verše k statistickým modelům klasika francouzského strukturalismu C. Lévi-Strausse (jakkoli mezi francouzským a českým strukturalismem existují podstatné rozdíly). Ten kladl statistické modely do opozice k modelům mechanickým jakožto modely vhodné pro historická zkoumání spočívající na irreverzibilitě času a na sběru a organizaci dokumentů (kdežto mechanické vznikají na jejich podkladě).V současné situaci, kdy skeptický relativismus zasáhl hluboko do základů literárněvědného myšlení, působí Červenkova kniha o českém verši také jako metodický odkaz způsobu vědeckého zkoumání, jehož zásadní význam docení nejspíše až další generace.

Aleš Haman, Česká literatura 55, 2007, č. 3, s. 408-412

---

Poslední slovo Miroslava Červenky k versologii

Nauka o verši je tradičně oblast, které je věnován jen zlomek literárněbadatelského úsilí. Nejvýznamnějším versologem, který se v posledních desetiletích pokoušel tento úzus zvrátit, byl bezesporu Miroslav Červenka, jehož poslední knihu Kapitoly o českém verši nyní vydalo Nakladatelství Karolinum (Praha 2006). Nejde o běžnou příručku, ale jak naznačuje autorova předmluva i plán knihy, o pokus shrnout a zhodnotit výsledky čtyřicetiletého výzkumu v dané oblasti. Jedná se bohužel o torzo. Svazek z autorovy pozůstalosti připravili a doplnili editoři Jiří Holý a dlouholetá spolupracovnice M. Červenky Květa Sgallová.
Naším cílem není a nemůže být detailní kritická analýza díla, které aspiruje určit směr versologického bádání na několik dalších desetiletí. Můžeme pouze naznačit jeho parametry a některé možnosti. Při poměrně nevelkém rozsahu (283 stran) je Červenkův text maximálně informativní. Autor jej s ohledem na čtenáře (a též při vědomí nedostatečnosti času, který zbýval k jeho dopsání) nechtěl zatěžovat nadměrným množstvím statistických tabulek a grafů ani výčty ilustračních příkladů z analyzovaného veršového materiálu, jak bývá v textech tohoto typu běžné. Přesto je zřejmé, že jeho text spočívá na podstatně širším materiálovém základu, než jakým mohl disponovat kterýkoli z jeho českých předchůdců. Průběh těchto rozsáhlých přípravných prací je však ve vlastním textu reprodukován jenom v nejnutnější míře. Červenkovy Kapitoly o českém verši tak ve skutečnosti podávají "jen" shrnutí a závěry, tedy sumarizaci a hermeneutickou interpretaci výsledků dříve realizovaných analýz. V tomto rámci definují dosah, způsob a míru platnosti jednotlivých zjištění s ohledem na relevantní souvislosti, přičemž se orientují výhradně na "jádro" provedených výzkumů. Tato pisatelská strategie určila celkový ráz textu.
Červenkova kniha strukturovaně mapuje podstatnou část problematiky českého přízvučného verše, a to hned ze dvou různých perspektiv. První, teoretická část, zanechaná autorem v relativně dohotovené podobě, komentuje obecné versologické principy; druhá část, už nedokončená, sleduje vývoj jednotlivých meter, respektive nejfrekventovanějších metrických kombinací, v české poezii od raného obrození až do poloviny 20. století.
První část přehledově popisuje jednotlivé jevy relevantní z pohledu z české versologie (konkrétně jsou to charakteristiky veršových systémů, opozice třídobých a dvojdobých meter, v rámci dvojdobých pak podrobně komentovaná opozice trocheje a jambu, dále veršové incipity a klauzule, délka verše). Fakt, že tyto fenomény jsou zkoumány izolovaně, sám autor pokládá za jistou nevýhodu (srov. třeba jeho komentář na s. 171), toto uspořádání textu však zde bylo zcela samozřejmě vynuceno potřebou zpracovat předkládané poznatky systematicky a srozumitelně pro čtenáře. Vcelku kniha naopak tendenci izolovaného vnímání jednotlivých rysů problematiky zdařile eliminuje.
Červenkovu příručku v žádném případě nelze označit za dogmatickou, jak naznačuje přinejmenším neustále patrná snaha neuzavírat se do úzkého prostoru stanovených veršových systémů, ale naopak petrifikovaná dogmata podrobovat přehodnocující kritice. Výrazná je v tomto smyslu i tendence rozšiřovat pohled na problematiku stále novým kontextovým zapojováním, a to především ve vztahu k volnému verši (v návaznosti na autorovu monografii Dějiny českého volného verše, Brno, Host 2001) a k představě přirozeného rytmu řeči (jmenovitě v tomto ohledu autor statisticky zkoumal nezáměrnou metrickou výstavbu souboru řečových úseků vybraných z prózy).
Vedle těchto "antidogmatických" snah ale Červenkovy Kapitoly vykazují rovněž sympatickou ambici postihnout obecné zákonitosti organizace jednotlivých typů českého verše a formulovat pro ně jednoznačná a závazná pravidla. Zkoumání vzájemných vztahů mezi slabými/silnými pozicemi metra a přízvukem autorovi umožnilo stanovit některé metrické konstanty (podle jeho nastavení jevy s minimální statistickou četností 95 %), jež se staly podkladem některých určujících poznatků. Ty autor téměř učebnicově definoval formou několika tzv. preferenčních a korespondenčních pravidel (P, K), respektive kontextových omezení (KO), jež představují zřejmě nejvlastnější teoretický přínos monografie.
Z těchto regulativů, uvedených též příhodně na záložce, jež je součástí knihy, uveďme pro ilustraci Červenkův postulát "KO3 (j, t)", tj. kontextové omezení č. 3 pro jamb a trochej: "Slabé pozici může odpovídat přízvučná slabika jen v případě, že odpovídá přízvučná slabika také následující pozici silné." Toto omezení - v souladu s korespondenčními pravidly, týkajícími se slabičnosti - autor pokládá za vůbec nejdůležitější pro popis dvojdobých českých meter. Nedokážeme tu spolehlivě ocenit relevanci uvedeného regulativu, všimněme si jen způsobu jeho definování: je určen relačně, kontextem vyšších, "suprasegmentálních" jednotek, z nichž nejmenší je verš. Nejedná se o pouhé frekvenční konstatování, ale o závažnou práci se statistickými výsledky, o pokus postihnout obecnou zákonitost.
Velkým tématem Červenkovy knihy je jamb. Autor odmítá tvrzení o nemožnosti českého jambu vzhledem k fixnímu iniciálnímu přízvuku v češtině. Dosud užívaná lehce pohrdavá "zpřesňující" označení jambu (trochej s předrážkou, v jistém smyslu daktylotrochej) chápe jako alternativní a nepatřičná. Formová rozmanitost jambických incipitů (Červenka uvádí hned pět jejich variant, viz s. 92) je pro něho právě naopak důkazem "pružnosti jambického verše, jeho vstřícnosti vůči individuálním rozdílům při formování řeči" (s. 91), jeho variability a přizpůsobivosti. Červenka se tak dostal do jmenovité polemiky s některými svými předchůdci a učiteli, zvláště s Romanem Jakobsonem a Otakarem Zichem, méně též s Janem Mukařovským. Dokázal v ní myslím přesvědčivě a definitivně emancipovat český jamb vzhledem k českému trocheji.
Fragment druhé části Červenkových Kapitol o českém verši je projektován jako úctyhodná série medailonů o jednotlivých básnických rozměrech české poezie v perspektivě dvojsetletého vývoje od thámovců a puchmajerovců až po Palivce nebo Zábranu. Autor z ní bohužel dokázal jen v prvním náčrtu dokončit kapitolky o třístopém trocheji a jambu, o jejich strofických kombinacích se čtyřstopými metry a o čtyřstopém jambu (poslední kapitolku o čtyřstopém trocheji na základě autorových tezí napsala editorka Květa Sgallová). K pěti- a vícestopým rozměrům se už Červenkova monografie nevyjadřuje.
Důležitost metráře je přitom přes jeho torzovitost patrná na první přečtení. Je v něm totiž charakterizován, byť často jen několika slovy, každý pozoruhodnější básnický pokus v daném rozměru, ve významných případech pak i metrický styl jednotlivých básníků. Jedná se v této fázi textu spíše už jen o poznámky než o souvislý výklad, i tak se ale v těchto poznámkách zpřístupňuje množství informací z oblasti versologie, jejichž dobrá využitelnost pro interpretaci básnických děl je zřejmá a nepřehlédnutelná.
Kapitoly o českém verši jsou posledním slovem prof. Miroslava Červenky k české versologii, a to slovem závažným a potřebným. Spolu s jeho dřívější publikační produkcí v dané sféře, zejména ovšem pozdní - jmenujme v naší souvislosti jen ještě autorovu studii o májovském daktylotrocheji, otištěnou rovněž posthumně ve sborníku Mezi texty a metodami (Olomouc, Periplum 2006) -, přehodnocují dosavadní přístupy k této disciplíně (Levý, Hrabák aj.) i její celkové pojetí. Červenkou vypracovaná formulace, racionální a přesná, nicméně vždy připravená vyjadřovat básnické obsahy, se pro aplikaci v české versologii ukazuje jako nejvýš užitečná. Hoden zmínky je také fakt, že v Kapitolách se vedle Máchy a ikonických básníků 20. století do dnešního literárněvědného povědomí znovu výrazně prosazuje autorem rozsáhle excerpované básnictví lumírovsko-ruchovské větve, na prvním místě neprávem zapomínaný Vrchlický.
Podobných pokusů jako tento je dnes zvláště ve vědě o českém verši jako šafránu a dá se čekat, že Červenkovo poslední slovo v ní bude posledním slovem nadlouho. Miroslav Červenka se dokázal prosadit v mnoha oblastech literární vědy, jeho Kapitoly o českém verši ale znovu dokazují, že je ho třeba vnímat v prvé řadě jako versologa. Přesto se zdá, že v nich měl autor neustále skrytě na paměti jisté kontextové zapojení ve vztahu k svému osobnímu literárněteoretickému uvažování. Červenkovy Kapitoly v úhrnu nepřímo podporují hypotézu z jeho pozdní studie Fikční světy lyriky (Praha, Paseka/FF UK 2003), že v hierarchii mluvčích básnického textu je třeba vyčlenit zvláštní příčku pro tzv. lyrický subjekt, jehož úkolem je zejména metrická organizace komunikovaného diskurzu: jeho poslední kniha dokazuje, že versologická informace v básnickém textu je sama o sobě závažná a svou specifičností zároveň i vzdálená tradičním podavatelským subjektům.

Michal Charypar, Česká literatura 55, 2007, č. 3, s. 408-412