Kniha profesora Bedřicha Moldana je druhým, rozšířeným a aktualizovaným vydáním úspěšné publikace, která za rok 2009 získala Cenu rektora Univerzity Karlovy za nejlepší monografii v oboru přírodních a lékařských věd. Základním konceptem knihy zůstává i nadále pojem antropocénu. Oproti prvnímu vydání však došlo k výrazné změně jejího uspořádání. Ve čtyřech oddílech podává přehled o dnešním světě v historické perspektivě z hlediska vztahu člověka a přírody, přičemž se zaměřuje na základní hnací síly současného vývoje; pojednává o současném stavu zemského systému, jehož jsme součástí, a o vyhlídkách do budoucnosti; a představuje rozbor reakcí lidské společnosti na environmentální situaci, jakým způsobem se tyto reakce utvářely a jak se uplatňují v různých oborech lidské aktivity.
Má-li ekologie fungovat, je třeba, aby se vizemi reálné a snesitelné budoucnosti bylo schopno zabývat co nejvíc lidí. To zřejmě nedokážou zařídit alarmistické zprávy, jakkoli pravdivě informují o tom, že temné předpovědi se naplňují a čas na nápravu se zkracuje. Aby lidé vzali ekologické myšlení za své, potřebují spíš než děs, jakkoli odůvodněný, aby tomu, co se děje s biosférou Země, doopravdy rozuměli.
Ani v tom směru Moldan své polistopadové roky nepromarnil. Hodně psal a obracel se ke všem vrstvám společnosti, mezinárodní odbornou elitou počínaje a českými farmáři konče.
„Potřebné technologické změny lze úspěšně zavést jen v souladu s tržními mechanismy,“ psal v roce 2003. „Nelze je plánovat, nařizovat z ‚osvíceného‘ centra. Jejich zavádění se prostě musí vyplatit, podnikatelé je sami musejí chtít – ne z altruismu nebo idealismu, ale proto, že jim přinášejí naději na solidní zisk. Pro průmyslové a jiné podniky musí být ekonomicky výhodnější znečišťovat méně a spotřebovávat méně zdrojů.“
Svět vstupuje do postindustriální fáze, pro kterou musí vynalézt nové a dosud neznámé způsoby udržitelného rozvoje. Nová éra nabídne prostor kontextovým lidem. Co se nesmí stát a před čím Moldan varoval, je, aby se společnost rozdělila na dva tábory: zastánce pokračujícího industriálního věku a odpůrce, odmítající soudobou civilizaci jako celek. Nestane se to, dokud jedni druhým budou schopni věřit, že to se světem myslí fér. „Lidé si musí být jisti, že se s nimi zachází upřímně, že nejsou podváděni ani manipulováni.“
Nemanipulovat a nenechat se manipulovat: to je Rhodos, přes který se ve společnosti 21. století skáče a bude skákat každý den. Bedřichu Moldanovi slouží ke cti, že se proti tomuto požadavku neprohřešil ani jako politik, ani jako občan.
Pavel Kosatík (
DeníkN, 21. 7. 2023)
