Kniha přibližuje spolkový život českých novinářů v relativně demokratickém období třetí republiky. Našli bychom jen málo oblastí, v nichž se poválečná československá společnost přiblížila totalitnímu uspořádání let poúnorových tak silně, jako tomu bylo v oblasti mediální, a především v organizaci žurnalistiky jakožto profesní a odborové oblasti. Právě proces uspořádávání a následně i řízení novinářského života prostřednictvím jednotné novinářské organizace je hlavní náplní předkládané knihy. Na tomto procesu se však nepodílela pouze novinářská organizace, a proto kniha akcentuje i její vztah k dalším významným institucím té doby. Zásadní úlohu v mediální oblasti sehrávalo především ministerstvo informací v čele s Václavem Kopeckým, zejména pak jeho tiskový odbor, důležitou roli mělo také jednotné Revoluční odborové hnutí. Velmi úzké personální spojení vedení novinářské organizace s vedením zmíněných institucí pak do značné míry definovalo, jakým směrem se bude život novinářů v poválečném režimu vyvíjet. Z hlediska změn, které společnost prodělala v únoru 1948 a v letech následujících, je klíčové, že vedení novinářské organizace podporované značnou částí jejího členstva již v období předcházejícím dávalo jasně najevo, na jakou stranu se v případném vnitropolitickém konfliktu novináři, a potažmo tedy i média, ve velké většině přikloní. Pozitivní vztah k ideologii prosazované komunistickou stranou se pak projevil v minimální mediální aktivizaci prodemokraticky smýšlející části veřejnosti v období února 1948 a následném poměrně hladkém převzetí moci v mediální sféře. Komunisté a jejich sympatizanti tak velmi rychle a bez velkého odporu ovládli prostředky veřejné komunikace, což následně přispělo k hladkému převzetí moci ve státě.

Pokud budou někoho zajímat dějiny české poválečné žurnalistiky nebo bude chtít dokonce bádat v této oblasti, nemůže opomenout Cebeho text. Zdánlivě časově krátké období tří poválečných let naplnily dramatické politické události, jež formovaly budoucnost obnoveného Československa a poznamenaly osudy jeho obyvatelstva na další desetiletí. Autor se k napsání této, dá se říci, syntézy připravil zevrubným studiem archivních materiálů, memoárů, odborné literatury a jak se již stalo dneska pravidlem, také využil internetové zdroje. K různým aspektům dané problematiky také publikoval kratší či větší studie (viz přehled použité literatury), v nichž se zabýval detailnějším pohledem na dané téma a také si ozřejmoval obecnější poznatky, uplatněné v textu připravované publikace. Přestože je možné konstatovat, že dějiny novinářské organizace (Svazu českých novinářů) v letech 1945 -1948 nepatří ke zvláště frekventovaným námětům bádání naší historiografie, mohl by autor v úvodní pasáži alespoň zmínit dosavadní literaturu, kriticky na ni pohlédnout a zdůraznit, že se pokouší o nový a pokud možno objektivní výklad. Právě to je totiž možné považovat za velký klad a přínos předkládaného textu.
Již samo rozčlenění práce ukazuje, nakolik J. Cebe zvažoval její logickou strukturu. Přestože se přidržuje chronologické osy výkladu, analyzuje postupně hlavní události a rozhodující aktivity hlavních aktérů, aby dospěl k určitým konkrétním a přitom zobecňujícím závěrům a to nejen v podobě oněch závěrů, jež ukončují jednotlivé kapitoly. Již jejich samotné názvy - Formování nové organizace novinářů v závěrečném období okupace a bezprostředně po jejím skončení; Valné shromáždění Svazu českých novinářů 17. 3. 1946; Poválečná očista v rámci Svazu českých novinářů; Účast svazu na vytváření poválečné mediální legislativy; Sdružení vězněných novinářů; Obnovení mezinárodních aktivit novinářské organizace po 2. světové válce; Majetkové poměry svazu v letech 1945-1948; Podíl Svazu českých novinářů na ustavení vysokoškolského studia žurnalistiky v letech 1945-1948; Úloha novinářské organizace v únorových událostech roku 1948 - dokládají, že autor neponechal stranou nic podstatného z dané problematiky.
Je třeba zdůraznit, že J. Cebe prokázal, nakolik je schopen usilovat o objektivitu výkladu, aby předestřel čtenářům své pohledy a názory. V této souvislosti by bylo vhodné upozornit např. na jeho postřehy o přebírání řady postupů a metod z doby nacistické okupace při vytváření poválečné novinářské organizace, ale také při řízení médií a jejich fungování. Nelze také opomenout jeho kritický pohled na ambicióznost některých novinářů, kteří přijali nabídku komunistického ministra informací V. Kopeckého, aby pracovali v tomto ministerstvu (koneckonců nebyli sami, obdobně se nechali zaměstnat i někteří spisovatelé). Právě rozbor politiky tohoto ministra vůči médiím a SČN patří mezi pozitiva, stejně jako srovnání poválečné očisty v řadách novinářů a spisovatelů či trestání v dalších evropských zemích (konkrétně Nizozemí a Francie).

Z recenzního posudku: PhDr. Jan Gebhart, CSc., DSc.