Monografie zachycuje, jak se v 90. letech vyvíjely vztahy mezi politickou a mediální sférou v Česku, jak politická sféra ovlivnila transformaci ČTK. První tři kapitoly se týkají procesu tvorby institucionální legislativy (zákony č. 123/1965 Sb., č. 310/1991 Sb. a č. 517/1992 Sb.), další dvě pak aplikace právních norem: na příkladu volby první Rady ČTK (1993) a pokusu vlády vrátit do zákona povinnost zveřejňovat oficiální prohlášení v plném znění, a redefinovat tak úlohy agentury (1995). Poslední část rekapituluje postoje ke změně statutu, respektive k případné privatizaci agentury a časově se váže k druhé Radě ČTK (1998), byť téma prolíná celými 90. léty. Zákonodárci totiž v roce 1992 předpokládali, že statut ČTK jako média veřejné služby bude dočasný, na rozdíl od zákonů o České televizi a Českém rozhlasu.

Posuzovaná práce je dílem autorky, která má ve svém oboru značné zkušenosti, je erudovanou badatelkou věnující se problematice zpravodajských agentur již několik desetiletí a zůstává za ní řada monografií a článků. Tato skutečnost je předpokladem kvalitního zpracování zvolené problematiky.
Téma posuzovaného díla je aktuální a společensky relevantní; ocenit zaslouží zájem o vývoj "národní" zpravodajské agentury už proto, že není mnoho prací, které by se tak podrobně věnovaly složitému polistopadovému transformačnímu procesu v oblasti médií. Osudy Československé/České tiskové kanceláře (ČTK) v 90. letech reprezentují mnohé iluze a omyly tehdejší elity, především naivní opojení tržními principy. Důležité jsou také více či méně smělé snahy opanovat terén ČTK tehdejší vládnoucí garniturou, jejíž představitelé, socializovaní v časech komunistického "ancien régime", načrtávali komplexní společenskou a ekonomickou transformaci v "nejlepších" tradicích sociálního inženýrství. Celá doba tak nepostrádala bezděčně groteskního pozadí.
Textem se jako červená nit vine zápas o polistopadovou demokratizaci společnosti a o její míru, přičemž nezávislost ČTK na státu lze implicitně chápat jako jeden z ukazatelů tohoto procesu. Pro porovnání postavení ČTK ve středoevropském kontextu slouží adekvátně volená komparace s postaveními "národních" zpravodajských agentur v sousedních zemích (rakouská a německá reprezentují západní státy, polská a slovenská transformující se postkomunistický svět). Obtížně prosazovaná liberalizace agentury dobře odhaluje snahu polistopadového establishmentu ponechat si značnou kontrolu nad ČTK, přičemž za zvláště zajímavou považuji pasáž o tom, kdo ji bude kontrolovat - zda budou zahrnuty v podstatě jenom vládní strany "Klausovy pětiletky" (1992-1997) nebo i účinným způsobem tehdejší opozice. Pasáž popisující rozpory mezi vládou a ČNR v otázce samotného přijetí zákona o ČTK č. 517/1992 Sb. mohla dle mého názoru jít více nad rámec deskripce a postupovat analytičtěji, interpretovat nazírání na ČTK ve výraznější souvislosti s dobovým (stranicko-) politickým vývojem i se zájmy konkrétních "hráčů" na jenom zdánlivě přehledné politické šachovnici. Příčiny rozporů ohledně postavení a fungování ČTK samozřejmě nebyly primárně věcně odborné, nýbrž mocenskopolitické.
V textu napsaném L. Trunečkovou s příznačně úzkostlivou korektností se zračí řady dobových konfliktů, které jsou v textu pečlivě a plasticky popsány. Z těch, které čtenáři ulpí silněji než v jiné v paměti, lze zmínit popis složitého procesu odpolitizování mediálních rad, otázku odbornosti a kompetentnosti jejich členů a jejich odměňování či vylíčení pokusu o novelizaci zákona z r. 1995, která by znamenala hlubší podřízenost ČTK vládnoucí garnituře.
V neposlední řadě bych ocenil explanaci věnující se snaze privatizovat ČTK; autorka mj. popisuje spor o to, zda se případnou privatizací má ČTK dostat do rukou vydavatelů nebo "finančních kruhů" spojených s bankami a spořitelnami. Tato otázka má opět zřetelné politické pozadí, přičemž privatizační apetit může být také vysvětlován s ohledem na dobovou fascinaci části mocenských elit ideologií neoliberalismu. Privatizace se v 90. letech jevila jako kouzelný proutek, jehož mávnutím nastane "zemský ráj", byť zprvu asi ne na pohled. V bezbřeze sebejistém - a málo čím podloženém - optimismu 90. let se zdál euroamerický svět blízek jakémusi ahistoricky finálnímu stavu, jehož mírou, smyslem i transcendencí bude sama konzumace podmíněná předchozí komodifíkací všeho a všech.
Jedná se o promyšlený a přínosný text v oblasti poznání, jež je zmapována dosud jen velmi dílčím způsobem.

Z recenzního posudku: PhDr. Pavel Večeřa, Ph.D.