Kniha nabízí úvod do teologické reflexe vztahu křesťanství k jiným náboženským tradicím v katolické perspektivě. Představuje dějiny tohoto vztahu a definuje teologický základ křesťanského přístupu k náboženské pluralitě. Stranou neponechává ani současné teologické přístupy a některé otevřené otázky, s nimiž se setkáváme v rámci mezináboženského dialogu (zjevený charakter, spásonosnost a pravdivost různých náboženských identit).
Globalizace, nejvýraznější socio-kulturní revoluce naší doby, se promítá také do oblasti náboženství: zintenzívňují se vztahy mezi vyznavači různých náboženství a proměňuje se společenská role náboženství. Náboženství se více než dříve stávají výrazem identity různých sociálních skupin, a to zejména tam, kde se tyto skupiny (někdy celé civilizační okruhy) cítí v důsledku v důsledku globalizace (kterou často vnímají jako agresivní westernifíkaci) ve své identitě ohroženy. Reakce velké části arabského světa, který odmítl násilnou sekularizaci diktátorských režimů, chaos po pádu diktátorů a příklon některých skupin k radikální politické formě islamismu je nejnápadnějším, i když nikoliv jediným projevem těchto změn. Sociologové a politologové, kteří ještě před několika desítkami let většinou pokládali náboženství za slábnoucí fenomén, který se v důsledku očekávané globální sekularizace stane marginálním, dnes zcela opustili toto paradigma a upozorňují na to, že naopak návrat náboženství na světovou politickou scénu je globálním jevem a že prakticky neexistuje dnes jediný mezinárodní konflikt, v němž by důležitou roli nehrálo náboženství. Někteří autoři poukazují na to, že i do rétoriky sekulárních politiků dnes často proniká náboženská terminologie a činí tuto rétoriku extrémně nebezpečnou: je-li politický protivník vnímán jako "Velký Satan" nebo politický konflikt líčen jako apokalyptická bitva Dobra a Zla, je cesta k racionálnímu jednání prakticky znemožněna. Na druhé straně politika a diplomacie řady zemí využívá naopak pozitivní potenciál náboženství a náboženských institucí k řešení náročných úkolů a společensko-politických situací, které se vymykají kompetenci klasické politiky a diplomacie, např. v oblasti smíření a "hojení jizev minulosti" ve společnostech po pádu represivních režimů (např. apartheidu v Jižní Africe). Velmi aktuální je řešení vztahu mezi náboženstvími v důsledku enormní migrační vlny z oblastí Středního Východu a Afriky do Evropy a USA, která nesporně změní demografický charakter západního světa. Nyní jsou problémy s teroristickými organizacemi a masami uprchlíků vnímány především z hlediska bezpečnostního a ekonomického, je však zřejmé, že v budoucnosti půjde hlavně o problém kulturního soužití - a zde opět vztah západního světa, podstatně ztvárněného křesťanstvím (což se týká i sekulárních společností, které vznikly jako "nechtěné dítě" západního křesťanství) k vyznavačům jiných náboženství bude hrát velmi významnou roli. Vztah mezi náboženstvími a zejména vztah křesťanství a křesťanstvím ovlivněných národních kultur k jiným náboženstvím tedy není žádný okrajový či čistě akademický problém, nýbrž představuje jednu z klíčových otázek budoucnosti v planetárním měřítku. Není tedy divu, že jí sociologové, politologové, historici kultury a religionisté ve světě, ale částečně i u nás, věnují nyní velkou pozornost a vychází množství publikací na toto téma. V naší zemi je obzvláště důležité věnovat této oblasti zvýšenou pozornost, protože v důsledku desetiletí absence solidního vědeckého zkoumání náboženství a naopak všudypřítomnosti ideologického "vymývání mozků" primitivní protináboženskou propagandou převládl "náboženský analfabetismus" a předsudky. Nebezpečným projevem této neznalosti a předsudků je současný vztah nemalé části české veřejnosti k migrantům a k muslimům obecně. Přitom neschopnost rozlišovat např. mezi islamistickými extrémisty a islámem jako takovým výrazně nahrává právě snahám extrémistů vyvolat v muslimském světě dojem, že Západ nebojuje proti extrémistům, nýbrž proti islámu a vtáhnout tak celý muslimský svět do ničivé války. V celospolečenské debatě na téma vztah mezi náboženstvími výrazně chybí kompetentní hlas křesťanské teologie. Teologický úhel pohledu, který se na náboženství nedívá "zvnějšku", nýbrž reflektuje a interpretuje důležitý prvek náboženství, totiž jeho vlastní sebeporozumění, je přitom v této debatě nezastupitelný.
Zejména z tohoto důvodu je třeba vděčně uvítat knihu Denisy Červenkové Křesťanství a jiná náboženství. Jde o velmi kompetentní přehled u nás se teprve rozvíjející akademické disciplíny, "teologie náboženství". Kniha podává jak historický přehled vztahu křesťanství k ostatním náboženstvím, tak přehled současného stavu - a to jak oficiálních církevních dokumentů, tak různých teorií soudobých autorů. Autorka upozorňuje i na řadu dosud otevřených otázek a zamýšlí se nad perspektivním vývojem oboru. Jak jsme u této autorky zvyklí z jejích předchozích publikací, jde o pečlivé, přehledné, velmi kompetentní a přitom úsporné a čtivé zpracování složitého tématu, opřené o rozsáhlé studium množství odborné literatury, primárních i sekundárních pramenů. Kniha Denisy Červenkové je důkazem toho, že teologické bádání v českém akademickém prostředí - přes všechny obtíže, kladené z různých stran a různých důvodů tomu oboru - začíná být přínosem k interdisciplinárnímu zkoumání otázek, které mají aktuální naléhavost a celospolečenský význam.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., dr.h.c.
Stačí krátce pomyslet na dnešní světové dění, abychom si jako věřící přiznali, o jak významné téma tu jde. Autorka, karmelitka, mu věnovala již v roce 2013 knížku Náboženství jako teologický fenomén, v níž erudovaně a citlivě vyložila, proč a jak se dnes rozvíjí zájem o světová náboženství nejen optikou religionistiky, ale také teologie, která překračuje antropologické hranice směrem k otázkám zjevení, pravdy a spásy. V nové knize sestra Denisa směřuje dále, šíře a hlouběji k postižení předmětu, cíle a metod teologie (mimokřesťanských) náboženství. Sleduje dějiny názorů a vztahů křesťanů vůči jiným tradicím až po Druhý vatikánský koncil a navazující dokumenty, reflexe, praxi mezináboženského dialogu a problémy, jež zůstávají otevřeny. Koncil pochopil globalizační směr pohybu v kulturně různorodém světě a rozpoznal potřebu zkoumat různé tradice a vnímat je nikoli nepřátelsky, ale jako nabídky v Božím plánu spásy, s nimiž máme za úkol se vyrovnat. Recenzovaná kniha patří k vrcholům pozvolna se rozvíjející teologie náboženství u nás.
Luboš Kropáček (revue Universum 3/2017)
