Cílem monografie je připravit kritickou edici a shrnutí církevně právního pojednání Processus iudiciarius secundum stilum Pragense Mikuláše Puchníka, generálního vikáře pražské arcidiecéze a zvoleného arcibiskupa pražského, a zasadit je do kontextu kanonického práva sklonku 14. a počátku 15. století. Puchníkův spis patří k žánru ordines iudicarii, které byly velmi častým a rozšířeným typem církevně právní literatury po celý evropský středověk. Zkoumané pojednání pochází z devadesátých let 14. století (dosud je známo 15 rukopisů ve 12 knihovnách), a jak dokládá řada zachovaných rukopisů v evropských knihovnách, bylo velmi užitečnou teoretickou a praktickou příručkou procesního práva, užívanou nejen studenty, ale i arcidiecézním klérem, stejně jako žalobci a obhájci.
Monografie sestává z Puchníkova životopisu, církevně právního, paleografického a kodikologického rozboru díla a z jeho kritické edice, zahrnující čtyři rukopisy ze 14. století (výchozím textem je rukopis označovaný jako Mnichov 677).
Předmětem zkoumání rukopisné práce dr. Budského, připravené pro vydání v nakladatelství Karolinum, je dosud jen okrajově známý traktát Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, který vznikl v Praze na přelomu 80. a 90. let 14. století, jehož autorem je profesor pražské právnické univerzity a oficiál (soudce) pražského arcibiskupství, Mikuláš Puchník. Publikace tedy sleduje náročnou tématiku z českých středověkých církevních dějin a z dějin univerzity s přednostním zájmem o kanonickoprávní otázky a se současným využitím kodikologického přístupu k pramenům traktátového typu. Interdisciplinární přístup k tématice se v ní projevuje uplatněním metodického postupu jednotlivých disciplín při badatelské práci a současně při použití výsledků všech disciplín jako dílčích faktů pro postižení vlastní tématiky. Nutné znalosti ze středověkého kanonického práva a jeho myšlenkového světa, dobrá orientace v terminologii předtridentského procesního práva a v praktických postupech místních soudů, zdaleka ne vždy dostatečně pramenně dokumentovaných, byly podpořeny mimořádnou možností autorovy účasti na seminářích pořádaných CLASMA, zajištěných stipendijní podporou grantové agentury UK. Vedle všech zmíněných okolností spočívá netradičnost textu rovněž a snad především v přípravě kritické edice Puchníkova traktátu, spočívající na pěti rukopisech vzniklých do začátku 15. století. Umět připravit kritickou edici odborného středověkého latinského textu je práce velice náročná na čas i pozornost a trpělivost - a proto se jí dnes bohužel věnuje málo mladých badatelů.
V zásadě se práce v maximální dosažitelné podrobnosti věnuje jednak osobě autora, jednak jeho literárnímu dílu. To samo podmínilo nutnost zmíněného interdisciplinárního přístupu k práci. Každý z metodických přístupů (vícesložkový zvláště v druhé části věnované dílu samému) si vyžádal samostatnou kapitolu. Stavba práce a skloubenost jejích částí, zdánlivě disparátních (biografie Puchníkova - rozbor rukopisů, v nichž se dochoval jeho Processus), je promyšlená; pořadí dílčích celků přitom neodpovídá pracovnímu postupu, ale vyplynulo teprve ze zvládnutí vší tématiky a detailní znalosti studované příručky. Platí to především pro přiblížení obsahu Procesu a při jeho rozboru věcném i stylistickém (ty jsou podávány v přehledných tabulkách a synopsích), a dále při porovnání právnických obratů a delších textových úseků; ty jsou nemyslitelné bez dobré právnické orientace. Všechny kapitoly jsou precizní, využívají maximum dosažitelných pramenů a bez zbytečného fabulování vystihují všechny podstatné okolnosti i detaily související s dílem samým. Výsledkem je logický a nenásilný, navzájem vnitřně provázaný postup výkladu, s dílčími shrnutími a závěrečným jasným (a neupovídaným) zasazením do vývojových souvislostí.
Životopis autora vydávané příručky, Mikuláše Puchníka, i jeho "druhý život" jsou podány objektivně a plasticky. Rozbor spisu samého vede k závěru, že jde o značně netradiční dílo sui generis, nezávislé na předlohách jinak dosti běžných procesních příruček středověku. Budského určení příručky jako pomůcky pro "zaměstnance" soudu a současně jako didaktické pomůcky pro výuku procesního práva na univerzitě (kde její autor přednášel), je zřejmě konečné; je podloženo širokým srovnáním s hlavními procesně právními kompendii evropského významu (že se u nás používaly, autor nenásilně dokládá odkazem na dochování jejich rukopisů v českých knihovních sbírkách) a současně evidencí a studiem písemností vzešlých z činnosti pražského oficialátu za Puchníkova vedení. Možná se v opisovém dochování (ne mezi originálními listinami) ještě může na leccos narazit, ale sotva by to změnilo celkové závěry. Při definování praktického rázu Puchníkovy příručky si zaslouží zvláštního upozornění určení právních obyčejů, na které příručka odkazuje už ve svém (profesorem Boháčkem) zavedeném názvu. "Processus" jich nezachytí! mnoho, ale sama dokumentace o existenci a určení právních obyčejů v oblasti kanonického práva - nikoliv zemského, jehož jsou podstatnou součástí -jsou pozoruhodné a do budoucna podnětné.
Ještě jedna malá "metodická" poznámka: patnáct rukopisů s Puchníkovou příručkou, jež mimochodem značně převyšuje dosud známý počet dochovaných exemplářů díla, stále nemusí být zcela konečný stav v poznání, kam se dílo rozšířilo; teoreticky jsou vždy možné další nálezy. Snad stojí za připomenutí, že se tu při tak velkém rozšíření pramenné základny pozitivně projevila schopnost dohledání údajů pomocí speciálních programů na internetu, jež už je mladé generaci vlastní a je-li takto využívána, stává se vítanou, dříve neznámou pomůckou s pozitivními výsledky. Stojí tu za připomenutí a uvážení, že rukopisy Puchníkova Procesu se s jedinou výjimkou (Olomouc) dochovaly mimo území našich zemí a že všechny dosud známé opisy, jež jsou roztroušené po střední Evropě, pocházejí z doby nejvýše do počátku druhé poloviny 15. st. Zjevně se tu prokazuje změna společenského klimatu střední Evropy, jež znamenala i vyhasínání zájmu o podobná díla, resp. snad i upadání dosavadní praxe precizního církevního soudnictví či zájmu o tento směr univerzitních studií. Takové závěry, stejně jako samo posouzení faktu specifičnosti příručky ve vztahu k zemi jejího původu, je zatím ponecháno - naštěstí - stranou. Autor se drží pramenů a zpracovává je s maximální objektivitou, aby vyvodil závěry opravdu platné. Je dobře, že postupoval právě touto jedinou možnou cestou, jež vede v historiografii k platným závěrům; jeho práce tak může poskytnout podněty pro drobné ale bezpečné krůčky, jež ji posouvají kupředu.
Preciznost všeho rozboru a práce s textem se promítla do připravené edice Puchníkova traktátu. Edice je doprovozena obvyklým kritickým aparátem především textového charakteru, v menší míře i věcného. Spočívá, jak už bylo řečeno, na okruhu nejstarších (a lišících se) rukopisů; stranou byly ponechány opisy textu z 15. století, jejichž varianty by kritický aparát nadměrně a ne už zcela účelně zatížily, jelikož by už pro uživatele edice nepřinesly zásadnější informace. Přesto textová znění těchto mladších rukopisů nejsou zcela pominuta, jelikož jejich případná specifika si může každý zájemce dohledat v kapitolách rozebírajících jednotlivá rukopisná znění, kde jsou vesměs vytčena a popsána.
Z recenzního posudku: Prof. Dr. Zdeňka Hledíková, CSc.
Studie pojednává o Mikuláši Puchníkovi (?-1402), známém církevním hodnostáři, který se dokonce stal designovaným pražským arcibiskupem. (Své funkce se ovšem už neujal.) Kniha je rozdělena na dvě části: první je studií o Puchníkovi, druhou část tvoří edice. Úvodem autor předkládá čtenáři Puchníkův životopis, který zahrnoval univerzitní pedagogickou i duchovní kariéru. Jako generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna byl Puchník vtažen do kola dramatických událostí sporu Jana z Jenštejna a krále Václava IV. Z nich vyšel na rozdíl od Jana z Pomuku živ a zdráv, utrpěla však jeho pověst. Zatímco Jan z Pomuku byl považován za mučedníka, Mikuláš Puchník, který byl rovněž vystaven mučení, zůstal v paměti generací jako mnohoobročník a ziskuchtivý člověk. Jeho postava posloužila dokonce jako vzor exempla „O hamižném klerikovi“. Autor studie se zaměřil na Puchníkův opomíjený odkaz, a to na dílo Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, dochovaný v patnácti rukopisech v různých zemích od Ruska po Německo. Edici spisu vypracoval Budský na základě pěti rukopisů, přičemž jako kmenový použil rukopis mnichovský. Výklad o díle zahajuje autor rozborem okolností vzniku Puchníkova spisu, vytvořeného v době prelátova působení na pražské univerzitě v letech 1386–1389, kdy Puchník, licenciát dekretů, zastával i úřad oficiála pražského arcibiskupa a získal tak cenné praktické znalosti. V úzkém, ale důležitém segmentu právní teorie se stal v českém prostředí průkopníkem kanonického procesního práva. Jeho cílem bylo vytvořit v českém prostředí chybějící příručku průběhu procesního řízení před soudem, od předvolání až po vyhlášení rozsudku. Spis obsahuje také formule, předepsané pro jednotlivé právní kroky. Nejedná se o původní dílo, i když je u nás průkopnické. Puchník čerpal z dalších příruček, zejména ze spisu Speculum iudiciale Wilhelma Duranda. Budský předkládá čtenáři obsahovou synopsi díla, která usnadní orientaci v četnými stereotypními formulemi přetíženém textu. Synopsi člení do dvaceti šesti oddílů, od incipitu až po kanonickou důtku. Na závěr vysvětluje pojem a obsah právních obyčejů, které se vžily de more consistorii Pragensis. Následující kapitola představuje Puchníkův Ordo iudiciarius ve světle žánrových souvislostí, podává přehled relevantní literatury a juristických obratů, kterých Puchník používal. Připojuje seznam dochovaných listin, jejichž vydavatelem Puchník byl.
Pečlivá práce vychází vstříc zájemcům o Puchníkovu osobnost i o dějiny normativního práva.
Lenka Blechová (Český časopis historický 02/2017, str. 596)
