Monografie, na níž se podíleli historikové a literární vědci z Kuby, Francie, Španělska, České republiky a dalších států, pojednává o různých politických a kulturních projektech v karibské oblasti v průběhu devatenáctého a dvacátého století, přičemž je sledován proces jejich realizace, popřípadě důvody, proč zůstaly projekty nerealizovány. Společným zájmem hned několika odborníků je řešení otázky otroctví na Kubě v devatenáctém století, jehož likvidace byla současně problémem ekonomickým, sociálním a kulturním. Na tuto problematiku pak navazují další autoři zabývající se literárním projekty dvacátého století, v nichž je sledován odkaz na africké dědictví v literaturách karibských ostrovů.

Další ze suplement ročenky Ibero-Americana Pragensia přináší studie, věnované realizovaným i nerealizovaným politickým a kulturním projektům ve španělsky mluvících zemí karibské oblasti. Celkem podle očekávání se většina ze tří desítek autorů zaměřila na kubánskou problematiku, pouze jednotlivci sledovali situaci na Portoriku a jediná studie byla věnována problematice východní části ostrova Haiti. Tato nerovnováha je pochopitelná a odráží stupeň zájmu historiků, literárních vědců či sociologů o španělsky mluvící ostrovy regionu. Pokud pak jde o preferovaná témata, převažuje zde zájem o historii, literární problematice je věnována jen menší část studií.
Z historických témat přitahovala největší pozornost otázka vztahu kubánské kreolské elity k obchodu s otroky a otrokářství vůbec, na obecné rovině ji sledoval přední španělský iberoamerikanista José Antonio Piqueras, autor diskutované publikace o otrokářství a španělské společnosti v devatenáctém století, který se pokusil klasifikovat názory kreolských liberálů, zatímco autoři dalších studií se věnovali spíše názorům jednotlivých osobností koloniální společnosti na problém, který tuto komunitu výrazně rozděloval především podle pozic v ekonomickém životě Kuby třicátých a čtyřicátých let.
Na pomezí zájmu o historii a publicistiku se pak pohybují texty několik autorů, velmi inspirativně především Paul Estrade a Consuelo Naranjo Orovio. První sleduje profil portorického listu La Democracia, jehož programem byla politická a kulturní autonomie ostrova, v širším kontextu se zabývá obdobnou problematikou Consuelo Naranjo Orovio, která analyzuje činnost španělských vědeckých institucí na Portoriku a na Kubě, které se pokoušely v prvních desetiletích dvacátého století přispět ke zlepšení vzdělávacího systému v bývalých koloniích s cílem čelit silném vlivu anglosaské kultury na obou ostrovech. Této problematiky se dotýkají i dvě další autorky, každá z jiného úhlu.
Sylvie Megevand věnovala svoji studii významnému kulturnímu představiteli Kuby první poloviny dvacátého století. Emilio Roig de Leuchsenring získal už v době první světové války pověst velmi agilního a kvalitního popularizátora kubánských dějin, známého široké laické veřejnosti. To byl také jeden z důvodů, proč se stal prvním držitelem úřadu historika města Havany. Jeho úkolem nebylo jen bádat nad historií hlavního města ostrova, ale seznamovat s výsledky bádání širokou veřejnost a vytvořit z úřadu důležité havanské kulturní centrum. To se mu skutečně podařilo, přičemž jednu z os jeho činnosti představovalo neustálé varování před posilování pozic USA a na ostrově, které bylo podle jeho názoru doprovázeno kontaminací místní kultury kulturou anglosaskou. Laura Hernandez se potom naopak pokouší zjistit, jak ovlivnil Martího pobyt v Mexiku v polovině sedmdesátých let jeho politické a literární koncepce ve smyslu posílení vědomí příslušnosti k hispánské kultuře. Všechny studie rukopisu vynikají originalitou a není nejmenších pochyb, že přispějí k mezinárodní diskusi, která se v posledních letech rozvíjí kolem významu politických a kulturních programů. Ty byly prezentovány s rostoucí frekvencí v devatenáctém a dvacátém století a ovlivňovaly různé vrstvy společnosti nejen na španělsky mluvících karibských ostrovech bez ohledu na to, dočkaly-li se realizace či zůstaly pouze projekty a návrhy.

Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Ivo Barteček