Unikátní rukopis sbírky 120 japonských básní ilustrovaných v kartuších ve tvaru vějířů z konce 16. století je nejrozsáhlejším dochovaným originálem žánru tzv. knih vějířů (ógi no sóshi) na světě. V roce 1906 ho přivezl ze své první cesty do Japonska český spisovatel a sběratel Joe Hloucha (1881–1957) a posledních šedesát let je opatrován ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze. Básně obsažené v rukopisu přeložila a do japonského literárního i výtvarného kontextu zařadila Helena Honcoopová, bývalá ředitelka Sbírky orientálního umění, ve spolupráci s Joshuou S. Mostowem, světoznámým odborníkem na starou japonskou poezii, a Makoto Yasuharou, japonskou badatelkou z tokijské univerzity Rikkyó.
Překladatelka Helena Honcoopová, do nedávná ředitelka Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze, připravila k vydání překlad unikátní antologie japonské poezie waka (sto dvacet pětiverší tanka) z 16. století, jejíž faksimile je v majetku NG zásluhou sběratelské a donátorské činnosti cestovatele a spisovatele Joe Hlouchy. Anonymní sbírka reprezentuje svébytný výtvarně-poetický žánr ilustrovaných básní kaligraficky provedených na obrázcích vějířů ógi.
Kniha vějířů, tak jak má být v překladu a v úpravě H. Honcoopové vydána v nakladatelství Karolinum, představuje další záslužný překladatelský počin v kontextu české japanistky usilující o to, aby starojaponské verše stále pluly na českých vodách. Současně je Kniha vějířů díky všem doprovodným textům (erudovaným pojednáním o japonské poetice, příspěvkům zahraničních badatelů, připomínce sběratelských zásluh Joe Hlouchy, přehledným a užitečným přílohám včetně konkordance usnadňující orientaci v textu) dokladem překladatelčiny zdatnosti jak ve svém oboru, tak i v organizování vědecké práce na mezinárodní úrovni.
Z recenzního posudku: Zdenka Švarcová
Pod vějířem japonské poezie
Psát na vodu,
jež se stále žene,
je vděčnější
než roztouženě vzpomínat
na toho, jenž si nevzpomene.
Řekne-li se japonská poezie, každému se vybaví Verše psané na vodu přebásněné Bohumilem Mathesiem a vydané v roce 1943 a pak ještě mnohokrát, naposledy v roce 2002. I když už dnes literární historici chápou jeho přebásnění jako parafrázi a nikoliv překlad, udělal Mathesius japonské poezii opravdu velkou službu, protože ji dostal do povědomí českých čtenářů na samém konci doznívání romantického orientalismu.
Kniha vějířů je moderní překlad klasické japonské poezie, tzv. notoricky známých děl japonských básníků, na kterých se měly cvičit mladší generace, aby dokázaly složit stejně krásné verše. Knihy veršů doplněné ilustracemi vějířů se zřejmě vyvinuly z básnických soutěží, kdy se nově složené básně psaly na vějíře k ilustraci básně. Šlechtic doby Heian (794-1185) tak musel být vzdělaný nejen literárně, ale musel umět i malovat a ovládat kaligrafii. Spojení poezie, kaligrafie, ilustrací na vějířích se v čase různě proměňovalo, přesto i na počátku dlouhého období Tokugawa (1600-1868), kdy byla tato Kniha vějířů sestavena, se v ní stále opakují slavné verše nej starších období.
Ostatně jak autorka českého překladu, Helena Honcoopová, tak dva další badatelé, Joshua S. Mostow a Makoto Yasuhara, prozkoumali jednotlivé básně velmi důkladně a nalezli souvislosti, které by český čtenář u jednatřicetislabičných básní, mnohdy anonymních, rozhodně nečekal. Kniha vějířů tak neobsahuje jen český překlad básní, japonské barevné faksimile původních stránek a důkladný poznámkový aparát, ale i pět esejů o knihách vějířů a důkladně zpracované přílohy. To všechno skýtá výklad nej širších souvislostí jak literárních, tak výtvarných i historických.
S tímto hodnocením se nabízí otázka: komu je vlastně kniha určena? Milovníkům poezie? Studentům japanologie? Historikům umění, aby si rozšířili obzory o zcela výjimečný japonský žánr? Asi bude třeba nechat na čtenářích, aby si vybrali, zda se budou kochat českým překladem, který se snaží dodržet japonskou koncepci krátké jedenatřicetislabičné básně, kde první tři verše (5-7-5 slabik) nastíní zajímavý a poetický obraz a následující dva verše (7-7 slabik) mu přiřadí velmi nečekanou, překvapivou souvislost.
Jak klestím roští
na pláni pod horou Sono,
skoro jsem se lek' –
Mezi stromy náhle vyšel
vyleštěný úplněk.
Otázka, jak překládat japonskou poezii, je docela složitá. Autorka překladů se snaží o co nejúspornější formu a daří se jí vejít se do japonského formátu 31 slabik nebo jen o několik málo více. Také se jí povedlo zachovat jistou zvukomalebnost, i když tento úkol je obzvlášť obtížný.
Gokuraku no
uči ni mo koši wo
kakeba koso
sono ha nani ka wa
kurušikarubeki
Pokud sníš,
že se snad jednou usadíš
uprostřed ráje,
musíš si umět poradit,
dokud smíš ještě žít.
Klasická japonská poezie má kromě zvukomalby mnoho dalších prostředků pro elegantní vyjádření lyriky. Jsou to např. makura kotoba, cosi jako epiteton constans evropské poezie, kakekotoba - homonymní slova s různým významem, kterých lze vtipně využít pro mnohoznačnost básnických obrazů, engo - jedno užité slovo automaticky navozuje jiné slovo. Ani jednoho z těchto japonských prostředků nelze využít v českém překladu. Ale můžeme použít rým, případně rytmus. Což je dobrá rada, ale obtížně aplikovatelná v tak krátké formě a bez toho, že by příliš posunula význam básně. Přesto se to autorce překladů občas daří.
Luk měsíce
střílí do podzimní noci
jasný svit.
Na vlnách v rybníce
září záblesků tisíce.
Vhled do historie japonské poezie i do stylu japonských básní obecně a do pražské Knihy vějířů konkrétně skýtá první esej autorky překladů. Fundovaný přehled doplněný o japonské termíny i se znakovou podobou jistě ocení studenti japanologie, protože jim poskytne na jednu stranu velmi stručný a na druhou stranu velmi obsažný chronologický výklad.
Druhá esej Makoto Jasuhary osvětluje ilustrační postupy při sestavování knih vějířů a uvádí je na dalších příkladech do širších souvislostí vývoje japonského výtvarného umění. Třetí esej Joshuy S. Mostowa se zabývá principy japonských řazených básní a reminiscencemi těchto pravidel právě v pražské Knize vějířů a doložením dalších příkladů na jiných obrazech.
Autorka překladů přidala k předcházejícím esejům ještě svůj pohled a komentář k ilustracím, kde vysvětluje základní styly, jako jsou jamato-e, neboli japonská malba, ógie-e neboli malba na japonských skládacích vějířích a kasen-e neboli podobizny japonských básníků. I tato esej patří mezi jedinečné zdroje týkající se jak japonského básnictví, tak výtvarného umění, kterých je v češtině velmi pomálu. Esej je doplněna množstvím příkladů ilustrací z depozitáře Národní galerie i jiných zdrojů. Každý příklad je opatřen nejenom popiskem, ale i výkladem, případně překladem básně a celý text je doplněn podrobným poznámkovým aparátem.
Poslední esej se týká sběratele Joe Hlouchy. Na rozdíl od předchozích skvěle sestavených a podrobně vysvětlujících pojednání bych k této části měla zásadní připomínku. Je škoda, že badatelka nebyla trochu více obezřetná a dobře si nerozmyslela svoje fabulace. O Hlouchovi víme, že nebyl tak zcela nemovitý, když dorazil v roce 1906 do Japonska. Otec mu totiž na cestu vyplatil podíl z budoucího dědictví. Při nákupu knih a dřevořezů mu možná Karel Jan Hora pomáhal, ale určitě ne se vším, protože když posléze Hloucha konzultoval část dřevořezů, které nakoupil, se Sigismundem Bouškou a žádal ho o přesné určení jejich autorů, ten v dopisech naznačil, že se v převážné většině jedná o novotis- ky a nepříliš kvalitní staré tisky. Hloucha patrně používal jednoduchou mluvenou japonštinu, ale rozhodně nečetl a už vůbec nebyl schopen přečíst nápisy na dřevořezech, případně v ilustrovaných knihách. V překladech spoléhal kupříkladu na japonského studenta, s nímž se znal a který mu pomáhal.
V roce 1943 Hloucha skutečně odprodal Náprstkovu muzeu konvolut předmětů, ale tyto se mu zpátky nikdy nevrátily. Dosud jsou deponovány v japonské sbírce Náprstkova muzea.
Hlouchovy sbírky dávno neodpočívají v muzeu v bednách jako za časů druhé světové války, jak autorka píše, ale jsou podle typu materiálu lokovány v nově vybudovaných depozitářích Náprstkova muzea, a to v adekvátních klimatických podmínkách. S Hlouchovými předměty se návštěvníci mohou seznámit na dílčích výstavách pořádaných Náprstkovým muzeem, popř. jinými muzei v České republice i v zahraničí a dále v tištěných i elektronických katalozích. Ósacké dřevořezy, mečové záštity a ručně kolorované fotografie z Hlouchovy sbírky jsou součástí e-sbírek prezentovaných na webu Národního muzea.
Ještě bych se ráda zmínila o přepisu japonských slov v celé knize. Sama autorka píše v první poznámce, že používá mezinárodní Hepburnovu transkripci, ale délku vokálů nahrazuje českou diakritikou. Vzniká tak podivný typ přepisu, ani český ani mezinárodní. Je-li kniha určena českému čtenáři, přimlouvala bych se za standardní českou transkripci, která je i nejapanologům dobře srozumitelná. Poslední připomínka se týká překlepu na str. 187: japonskou čajovnu provozoval Hloucha v letech 1909-1915, nikoliv 1809-1915.
Kniha vějířů je nádherně graficky zpracovaná, faksimile originálních listů se vyznačují decentní barevností. I ostatní doplňující ilustrace, ať už ze sbírek Národní galerie, nebo z jiných zdrojů, se podařilo dokonale barevně reprodukovat. Výpravná publikace jistě zaujme širokou paletu čtenářů, kteří se zajímají o japonskou poezii, malbu, knižní kulturu i způsoby zpracování sbírkových předmětů našich kulturních institucí.
Básně přeložila a do příslušného literárního i výtvarného kontextu zařadila Helena Honcoopová, bývalá ředitelka Sbírky orientálního umění, ve spolupráci s odborníkem na starou japonskou poezii a badatelkou z tokijské univerzity Rikkyó.
ALICE KRAEMEROVÁ (japanoložka), Literární noviny 3/2017, příloha biblio, str. 6
