V letech 1919–1922 byla Podkarpatská Rus ožehavou otázkou vnitřní i zahraniční československé politiky. Příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR ovlivňovala podobu bilaterálních vztahů s bezprostředními sousedy, Maďarskem i Polskem. Paradoxním problémem nového státu se po připojení Podkarpatské Rusi stalo zejména to, že se v otázce realizace mezinárodního závazku, tedy poskytnutí autonomie, od začátku střetávaly dvě takřka neslučitelné politickosprávní koncepce. Na jedné straně koncepce jednotného politického národa československého, a tedy i přísně centralisticky řízeného státu, na druhé koncepce Rusínů a jejich mezinárodněprávně garantované autonomie (územní, politické, kulturní), jejíž existenční podmínkou ale byla jen politickosprávní decentralizace v rámci tohoto státu. Rusíni požadovali, aby byli uznáni za specifickou národně-politickou korporaci uvnitř státu, a od okamžiku, kdy se Podkarpatská Rus stala součástí československého státu, se otevřeně hlásili k aktivní spoluúčasti při výkonu správy tohoto území. Je skutečností, že od počátku se názory československých a rusínských politiků na model správy tohoto území zásadně rozcházely, veřejně se však neprojevovaly. V těchto rozporech se však zásadně odrážela rozdílná míra identifikace nového státu (a jeho politického vedení) s tímto nově nabytým, ale historicky, politicky i kulturně cizím územím. Jen minimálně reflektovalo politické vedení nového československého státu historický význam tohoto procesu pro představitele domácích i zahraničních Rusínů. Tato neznalost, nezájem a kolikrát i úřednická arogance sehrály významnou roli v postupném ochlazování vztahů mezi těmi, kteří československé řešení budoucnosti Podkarpatské Rusi prosadili. Právě období let 1919–1922 je sice krátkým, ale z hlediska prosazení rusínské autonomie faktickým vrcholem této snahy, která se již v budoucnu a za demokratických podmínek nikdy nezopakovala.

Za situace, kdy v protikladu к možnosti již 25 let svobodně bádat, se česká historiografie věnovala problémům Podkarpatské Rusi jen minimálně, resp. v oněch zcela výjimečných pozitivních případech byla k tomu spíše dotlačena slovenskou historiografií (včetně českého vydání jedné z knih slovenského autora Petera Švorce), znamená Pejšúv rukopis zásadní přínos. Problematika Podkarpatské Rusi nejenže "stojí ve stínu", je v české historiografii stále nepřijatelně podceňována. Neznalost Podkarpatské Rusi zejména pro období 1919-1939 je závažnou bariérou pro pochopení především celkových politických poměrů i konkrétně politického a ústavního systému Československa. Neznalost problémů Podkarpatské Rusi stejně tak přispívá i к jednostrannostem výstupů zkoumání sociálních i ekonomických dějin meziválečného Československa.
Předložená monografie má logické členění a uspořádání, jednoznačně vázané na potřebu pochopení tehdejšího "startovacího období" Podkarpatské Rusi v rámci Československa. Monografie se opírá o rozsáhlou pramennou základnu, počínaje primárním archívním výzkumem fondů z činnosti ústředních orgánů československé moci a správy, až například po zdroje od organizací amerických Rusínů (či podstatně korektněji: Američanů rusínského původu) nebo dobové konfrontace mezi právními teoretiky na jedné a poněkud svévolnými až svéhlavými tvůrci právním norem na druhé straně.
Autor překonává koncepty, které přehnaně zdůrazňují dynamiku národních hnutí 1848-1918. Ta totiž už k roku 1918 vůbec není kontinuální, navíc pro každé etnikum je jiná a již rok 1867 znamenal obrovský předěl, ještě výraznější než rok 1914. Přitom už v roce 1848 šlo o občanskou společnost a směřování к ní (či absenci směřování u určitých proudů) jako o klíčový problém, nikoli o "národní cíle". Rok 1914 přinesl prudce zpětný chod právě v dimenzi cesty к občanské společnosti v Předlitavsku (předtím se průběžně reformujícím) a zároveň akceleraci degenerativního vývoje v Zalitavsku. Právě tento negativní zvrat v otázce občanské společnosti v provázání se zhoršujícími se sociálními důsledky války vedly к explozi 1918. A novým fenoménem byla nenávist к představitelům armády (armád) Rakouska-Uherska; ta - po krátké fázi nadšenectví z roku 1914 - průběžně rovněž akcelerovala.
Autor dokázal vyhmátnout skutečnost, že k roku 1918 rovněž argumentace historickým právem byla již druhořadá, pokud vůbec měla smysl. Pařížská mírová jednání ji ve skutečnosti neakceptovala. Zásadní váhu měl postoj vítězných velmocí a schopnost jednotlivých entit ze střední Evropy být akceptován těmito velmocemi jako "spoluvítěz". (Jmenovitě pro Československo se stále nedoceňuje (naprosto prvořadý) význam legií v těchto poměrech.)
К výsledkům 1. světové války ve střední Evropě je stále žádoucí, abychom se důsledně naučili psát o "nástupnických státech", a to o všech, včetně Maďarska. Nikdo z nich nic "neztratil", protože předtím nebyly, všechny jsou nové. (Ostatně s Rakouskem problém není; představa, že v roce 1918 "Rakousko ztratilo Rakouské Slezsko" je na první pohled vnímána jako hloupá.) Jinak řečeno, nepřejímejme pasivně maďarskou propagandu, resp. se od ní v textech - je-li účelné její výrazy použít - zřetelně distancujme (například vsazením příslušných výrazů do uvozovek).
Je třeba odpoutat se od představy, že "Uhersko" tvořilo skutečný celek, propojený ekonomickými, sociálními, kulturními a politickými vazbami, je třeba opustit výrazy typu "několikasetleté vazby". Celkem bylo Rakousko, resp. od 1867 Rakousko-Uhersko, jehož "vnitřní" hranice měla jen omezený dopad. (Argumentovat, že metropole evropského formátu Vídeň ležela pouhých 40 km od uherských hranic, se mi zdá až banální.) Důsledkem je nejen samozřejmá mentální přináležitost Záhoria, Burgenlandu (v širším teritoriu než je dnešní) к Vídni, nýbrž "mosty к Vídni" pomimo Budapest až z Cluje. K tomu se řadí analýzy západoevropských geografů dávno před 1. světovou válkou, odmítající geografickou celistvost Uher. (Ještě v roce 1918 bylo až příliš zřetelně odlišitelné, co z Uher patřilo svého času přímo Turkům, co v téže době Habsburkům a co bylo Sedmihradské vévodství.)
V kapitole "Autonomie Podkarpatské Rusi a reforma..." by bylo možno být kritičtější. Především nešlo o žádnou "modernizaci" správy v porovnání se stavem v Předlitavsku, nýbrž o typickou byrokratickou centralizaci, nepřineslo to žádný modernější konstrukt veřejné správy, nýbrž nakonec převážil ryzí byrokratický účel, "byrokratická racionalita". Lze psát rovněž otevřeněji, že v případě uplatnění správy Podkarpatské Rusi šlo o porušení Malé Saint-germainské smlouvy, byť uznáme právě pro autorem sledovanou fázi i potřebu určitého přechodového období. (Pro Slovensko byla nalézána skutečná modernizace správy velmi exkluzivně: vykonatelem byla mimoústavní instituce ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska a právním rámcem se stal zákon o župním zřízení, který byl uplatněn výhradně na Slovensku, přičemž pro ostatní území v Československu vůbec nebyl realizován a v roce 1927 byl úplně zrušen.)
Jednoznačně vítám "Závěr" práce, včetně impulsů к dalším výzkumům celkového meziválečného vývoje Podkarpatské Rusi. Včetně impulsu, který by bylo možno formulovat ještě z dalšího úhlu pohledu i takto: Nebylo snad velmi závažným a dalekosáhlým problémem oné jinak opravdu "nejotevřenější společnosti ve střední Evropě", že zcela lehkomyslně pomíjela vztah к právu, že tímto byla nejzranitelnější, v souladu se svým často naivně nadšeneckým přesvědčením "vždyť ono to jde skvěle docela samo!"? Rozhodně i onen lehkomyslný vztah к právní dimenzi problémů Podkarpatské Rusi silně přispěl к rychlému zhroucení této nej otevřenější společnosti během několika málo týdnů po mnichovském verdiktu.
Předložená monografie je výrazně nová a podstatně posouvá naše poznání o Podkarpatské Rusi.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc.