Československá společnost procházela po komunistickém převratu v únoru 1948 velmi obtížnou etapou, v níž probíhala rozsáhlá sociální transformace, celková přestavba ekonomiky a instalace pevné diktatury jedné strany. Kolektivizace venkova představuje jednu z charakteristických událostí tohoto období. Autor zpracovává téma v regionálním rozměru horního Polabí, v prostoru mezi Hradcem Králové a Krkonošemi. Nahlíží jej z mikrohistorické perspektivy – zajímá se především o aktéry a jejich motivace. Zkoumá, jak byla myšlenka kolektivního obdělávání půdy v letech 1945–1953 ve společnosti přijímána, jaké reakce kolektivizační úsilí vyvolávalo, jaké pohnutky a okolnosti za těmito reakcemi stály a jaké sociální souvislosti, vztahy a vzorce chování se skrývaly za konkrétním jednáním aktérů. V hlavních třech oddílech knížky sleduje fenomény odporu, dobrovolnosti a spolupráce při prosazování kolektivního hospodaření.

Poděkování

ÚVOD

DOSAVADNÍ HISTORIOGRAFICKÉ PŘÍSTUPY K TÉMATU
Sovětologická historiografická produkce
Východoasijská studia
Československá historiografie
Zpracování tématu kolektivizace v Česku
Česká historiografie protikomunistického odboje a odpor proti kolektivizaci
Zpracování tématu kolektivizace na Slovensku
Kolektivizace v Polsku
Kolektivizace v Maďarsku
Kolektivizace v Rumunsku
Kolektivizace v Pobaltí
Kolektivizace v komparativních pohledech

OTÁZKY, METODY, PRAMENY

CHARAKTERISTIKA HORNÍHO POLABÍ

FENOMÉN ODPORU
Okres Vrchlabí
Dolní Lánov: utváření nového lokálního společenství
Výsledky počáteční kolektivizační kampaně
Odpor proti kolektivizaci v Dolním Lánově
Od pasivního odporu...
... k aktivní rezistenci
Osudové pochybení
Prosazení JZD
Státní soud Praha ve Vrchlabí
„Kulacký“ cejch a akce „K“ v okrese Vrchlabí
Aktivita a krach vynuceného JZD
Charakteristika odporu proti kolektivizaci v Dolním Lánově

MEZI KOLABORACÍ, REZISTENCÍ A SPOLUPRACÍ
Kolaborace?
Retribuce
Rezistence?
Spolupráce?
Perzekuce
Rehabilitace
Životní střety

FENOMÉN SPOLUPRÁCE
Předpoklady využívání tajných spolupracovníků proti odpůrcům kolektivizace
Karel Liesler neboli „Karel Glaser“
Bedřich Hrdlička neboli „Sedlák“
Josef Čermák neboli „Jindřich“
Bilance

FENOMÉN DOBROVOLNOSTI
Družstevní dispozice v obci Stěžery
Zemědělské výrobní družstvo ve Stěžerách
Přerod ZVD v JZD Nový kurz
Antonín Zápotocký ve Stěžerách
Vyznění a ohlasy stěžerského projevu

ZÁVĚR

Seznam zkratek
Seznam pramenů a literatury
Summary
Jmenný rejstřík

Prací týkajících se nucené kolektivizace vznikla již celá řada, jak je ostatně zřejmé i autorova úvodu. S různou intenzitou máme také fenomén kolektivizace zpracován na regionální úrovni. Práce Jiřího Urbana, zabývající se kolektivizací v horním Polabí, především pak v obci Dolní Lánov na úpatí Krkonoš a ve Stěžerech nedaleko Hradce Králové, se nicméně částečně vymyká dosavadním dílům z hlediska svého zpracování. Všímá si zároveň jak těch, kteří o kolektivizaci usilovali, tak i těch, kdož se jí naopak snažili zabránit. Na příběhu kolektivizace v někdejším okrese Vrchlabí a na poněkud odlišném případu přeměny Zemědělského výrobního družstva ve Stěžerech v JZD ukazuje Urban komplikovanost celé problematiky kolektivizace, odporu proti ní, ale zároveň i případů její podpory ze strany části venkovského obyvatelstva.
Práce je rozdělena do osmi kapitol, z nichž první tvoří úvod a poslední závěr. Po úvodu, v němž Urban vysvětluje členění práce, se v další kapitole (označené jako druhá) autor věnuje hodnocení dosavadní literatury, naši i zahraniční. Je třeba ocenit, že Urban přistoupil ke zpracování problematiky na základě hluboké znalosti odborné literatury naší i zahraniční. Využil v plné míře i literatury vzniklou u nás před rokem 1989, na níž ukazuje posun od prací čistě apologetických z padesátých let přes práce reformního dějepisectví let šedesátých, které již v různé míře reflektuje i odpor proti kolektivizaci a metody nahánění rolníků do JZD zpět k pracím vzniklým v normalizačním období, které v mnoha ohledech znamenají regres a návrat ke schematismu padesátých let. Hodnocení dosavadní naší i zahraniční literatury týkající se kolektivizace svědčí o velkém zájmu autora o uvedenou problematiku u nás i v jiných bývalých tzv. socialistických státech. Přehled dosavadní literatury naší i zahraniční je vyčerpávající a je už sám o sobě přínosem pro naši historiografii. Autor uvádí práce zabývající se kolektivizací v Polsku, NDR, Maďarsku, Rumunsku a pobaltských republikách, jakož i komparativní práce.
Třetí, krátká kapitola, se týká charakteristiky horního Polabí z hlediska zeměpisného a z hlediska správního členění ve sledované době. K této kapitole, obsahující mimo jiné údaje o toku Labe a jeho regulaci, není co dodat, má spíše informativní charakter.
Čtvrtá kapitola, nazvaná "Fenomén odporu", podává výklad o probíhající kolektivizaci v horském a podhorském okresu Vrchlabí, přičemž se soustřeďuje na obec Dolní Lánov. Obec byla až do roku 1946 německá. Čeští starousedlíci zde nebyli, přistěhovalci po roce 1945 pocházeli z nedalekého českého Podkrkonoší, z českého vnitrozemí, ale také ze Slovenska a najdeme zde i rodinu české repatrianty z Volyně. Stranické a státní orgány zřejmě počítaly s tím, že odpor obyvatelstva proti kolektivizaci zde bude slabší, protože rolníci zde nemají několik generací trvající vztah k obdělávané půdě, avšak tyto naděje se splnily jen částečně. Přídělci, kteří dostali půdu teprve nedávno, nebyli příliš ochotni se jí vzdát. JZD v obci bylo sice založeno velmi brzy, ale po roce 1953, kdy kolektivizační tlak polevil, z něj většina rolníků opět vystoupila a vrátila se k soukromému hospodaření. Podobně jako jinde v Československu, úspěšný byl teprve druhý kolektivizační pokus ve druhé polovině padesátých let.
Mechanismus vlastní kolektivizace za pomoci zvyšování povinných dodávek a administrativního nátlaku byl již v literatuře mnohokrát popsán a v tomto ohledu Urban ani nemohl objevit nic nového. Přínos práce je spíše ve výkladu různých forem odporu proti kolektivizaci. Na jedné straně je zde pasivní odpor, spočívající v odmítání vstupu, bojkotu schůzí majících rolníkům vysvětlit výhody společného hospodaření, ve snaze vzájemnou pomocí splnit povinné dodávky a o vzniku JZD také ve snaze znesnadnit jeho převedení na JZD III. a IV. typu, tj. připustit "rozorání mezí". Tento odpor byl dost rozšířená, ale jen zcela malá část občanů byla ochotna jít dále a přistoupit k aktivním formám odporu, které znamenaly jednoznačně konflikt se státní mocí a hrozbu vysokých trestů v případě odhalení.
V dané lokalitě představovala aktivní odboj malá odbojová skupina skládající se ze sedmi lidí, která se snažila zastrašovat místní funkcionáře výhružnými dopisy a vůči jednomu se dokonce dopustila fyzického násilí. V pohraničí bylo po válce dost zbraní a členové skupiny plánovali i další akce, ale brzy uvázli v síti StB a byli pozatýkáni. Před Státním soudem, který speciálně přijel na výjezdní zasedání do Vrchlabí, se 19. - 20. září 1952 konal proces se sedmičlennou "ilegální teroristickou skupinou", v němž byli tři obžalovaní odsouzeni k odnětí svobody na doživotí, zbytek dostal tresty vězení v rozmezí od 7 do 20 let.
Za stěžejní považuji 5. a 6. kapitolu s názvy "Mezi kolaborací, rezistencí a spolupráci" a "Fenomén spolupráce". Urban se nespokojil s pouhou narací a reprodukcí archívních materiálů týkajících se kolektivizace v oblasti mezi Hradcem Králové a Krkonošemi, ale metodou sondy do osobního života některých aktérů kolektivizace se snaží odhalit jejich osobní a ideové či jiné motivy. Na příkladech tří osob, které se nějakým způsobem "zapletli" s odbojovou skupinou v Dolním Lánově, a nakonec se stali spolupracovníky Státní bezpečnosti, ukazuje složitost celého problému kolaborace. Ukazuje se také různé motivy těch, kteří se zapojili do činnosti odbojové skupiny, odhalené a souzené před soudem ve Vrchlabí.
Z výkladu je jasné, že odpor proti kolektivizaci a komunistickému režimu nebyl vždy veden jen čistě ideovými důvody a nešlo také od počátku o ideové a přesvědčené antikomunisty. Jeden člen odbojové skupiny byl původně dokonce členem KSČ.
Kapitola sedmá má název "Fenomén dobrovolnosti". Autor ukazuje, že ne všude vstupovali rolníci do JZD jen v důsledku ekonomického nebo administrativního tlaku státních orgánů. Ve Stěžerech vzniklo už v roce 1947 výrobní zemědělské družstvo (VZD) založené někdejšími zemědělskými dělníky na někdejším zbytkovém velkostatku. VZD si vedlo celkem dobře, po roce 1948 k němu přistupovali další členové. V roce 1952 bylo nuceně přeměněno v JZD IV. typu, aniž by ale proti tomu vznikl nějaký větší odpor mezi původními členy. V uvedené kapitole se také Urban zabývá návštěvou prezidenta Antonína Zápotockého ve Stěžerech a jeho známým projevem, v němž potvrdil zásadu dobrovolnosti při vstupu do JZD, o které již dříve mluvil v projevu na Klíčavské přehradě. Autor ale připomíná, že ani Zápotocký nikdy neuvažoval o definitivním zastavení kolektivizace a ponechání soukromého sektoru (jako to udělal např. Wladyslaw Gomulka v Polsku).
V "Závěru" (8. Kapitola) autor shrnuje jednotlivé poznatky a snaží se také objasnit, proč právě ve Stěžerech převážil fenomén dobrovolnosti. Autor zřejmě správně vysvětluje příčinu: většinu členu fakticky netvořili rolníci vlastníci půdu, ale někdejší zemědělští dělníci bez vlastní půdy. Ti logicky neměli k půdě tak silný vztah jako jiní rolníci, včetně těch, kteří ji získali v pohraničí v rámci přídělového řízení.
Práce je napsána čtivým stylem, s přehledem a znalostí věci.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.