Během posledních dvou desetiletí prošla světová geografie významnými proměnami, které jsou často souhrnně označovány jako kulturní obrat. Postupná integrace geografie mezi sociální vědy a vzájemná potřeba prozkoumávat oborově čím dál „vzdálenější“ teritoria zvýšila intenzitu mezioborové komunikace a současně umožnila postupné sbližování odlišných jazyků, metod a epistemologií. Geografie zaznamenala neuvěřitelné množství nových podnětů pocházejících z mimogeografického prostředí, ale současně se geografické myšlení stávalo daleko atraktivnějším i pro ostatní disciplíny.
Ambicí předkládané monografie je představit vybrané – v českém prostředí zatím nepříliš známé – teoretické perspektivy etablované především v posledních dvou desetiletích ve světové (především angloamerické) geografii. Odlišný jazyk, metody i epistemologie, které s sebou přináší kulturní obrat, jsou reflektovány už v samotném názvu knihy Prostor(y) geografie. I když předkládaná publikace zachycuje pouze určitou dílčí část prostorů současné geografie, věříme, že pomůže vytvořit prostor(y) pro teoretické diskuse reflektující kulturní obrat, čímž současně přispěje i k další diverzifikaci prostorů geografie.
Velmi potřebná kniha, po které existuje u nás nesporná latentní poptávka. Mnohé z popisovaných směrů v současné geografii jsou právě ve stádiu zrodu nebo formování a tudíž neexistuje ani jejich ustálená terminologie, ani dokonce konsensuální názor, jak na ně pohlížet. Některé nejsou průměrnému českému geografovi ani známy a musím říci, že i já jsem se při čtení rukopisu dost poučil.
Pokus zaznamenat rané a dosud nepopsané stadium současné etapy vývoje geografie je chvályhodný, ale naráží na úskalí výše uvedených terminologických a paradigmatických nejasností. Je však docela dobře možné, že právě zde prezentované termíny a náhledy (přinejmenším některé) se časem stanou součástí mainstreamu české geografie a jejich autorům zůstane navždy punc průkopníků.
Z recenzního posudku: Prof. RNDr. Tadeusz Siwek, CSc.
V loňském roce se na knižních pultech objevila kniha, která by neměla chybět v knihovně žádného geografa, který se zabývá historií svého oboru, teoretickou geografií a nejnovějšími směry v geografii člověka. Prostor(y) geografie upoutají už svým názvem, který odkazuje na to hlavní, čím se geografie zabývá, tzn. na prostor, ale chápaný mnoha velmi diferencovanými způsoby. Kniha tak naplňuje dlouhodobou latentní poptávku mezi českými humánními geografy po alespoň částečném zpracování nejnovějších směrů v rámci našeho oboru. Od doby všeobecně známé "černé knihy" pražských mladých geografů soustředěných kolem dnešního profesora Ludka Sýkory - Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii (1993) - nic podobného u nás nevyšlo.
Zvláštní pozornost si zaslouží její autoři. Překvapivě to nejsou významní protagonisté české akademické geografie, kteří své zkušenosti sbírali dlouhá léta v naší i mezinárodní vědecké aréně. Jsou to mladí adepti vědy, někteří s čerstvými doktoráty, někteří dosud v doktorském studiu. Ukazuje se, že to není vůbec na škodu. Právě naopak. Možná, že to je dokonce hlavní důvod, proč tuto knihu držíme nyní v ruce. Ukazuje se, že zkušení matadoři, často zatížení funkcemi a byrokratickými povinnostmi, si velmi často uvědomují riziko, jakým je pokus o publikaci tohoto typu, a proto nemají chuť jít s kůží na trh. Mladí tyto zábrany nemají a to se plně projevilo i v tomto případě. Na složení autorského týmu je symptomatické také to, že nejsou všichni geografové, i když právě oni pochopitelně převládají. K plastičtějšímu obrazu výsledné publikace, který dokazuje interdisciplinární propojení humánní geografie s ostatními humánními vědami, autorsky přispěli mj. představitelé sociologie a kulturní antropologie. To se ukazuje jako velmi užitečné.
Jednou z hlavních překážek, kterou autoři kolektivního díla museli hned na začátku vyřešit, jsou terminologické a paradigmatické otázky. Mnohé z nejnovějších směrů v současné humánní geografii jsou právě ve stádiu zrodu a neexistuje zatím ani jejich ustálená terminologie, ani jednotný názor, jak na ně pohlížet. Lze se ptát: Jsou to směry, které se ve vědě nakonec etablují a budou delší dobu určovat tvář geografie jako celku, anebo to jsou krátkodobé záblesky, které geografii neovlivní? A patří ještě vůbec - přinejmenším některé z nich - do geografie? Na tyto otázky neumíme dnes odpovědět, ale je nesporné, že některé z uvedených přístupů mají šanci se zařadit do hlavního proudu moderní geografie, a tato publikace může být proto zdrojem poučení minimálně pro jednu generaci českých geografů. Je docela dobře možné, že některé z termínů a názorů prezentovaných v knize se časem stanou plnohodnotnou součástí české geografie a jejich mladým propagátorům zůstane navždy punc průkopníků.
Knihu lze jen těžko hodnotit jako jeden celek. Je složena z 12 kapitol, které psalo 14 autorů. I přes sjednocující úsilí hlavních redaktorů jim každý vtiskl svůj osobitý styl. Proto je třeba se podívat na autorský vklad jednotlivců, protože s většinou uvedených jmen se budeme setkávat i v budoucnu a přinejmenším některá z nich budou možná za čas patřit v české humánní geografii k těm známějším.
Úvod napsali dva hlavní iniciátoři sestavení díla - Roman Matoušek a Robert Osman. První je z Univerzity Karlovy v Praze, druhý z Masarykovy univerzity Brno. Oba jsou sociálními geografy, krátce po doktorátech. V úvodu vysvětlili, co je vedlo k iniciování vzniku díla, popsali teoretický kontext a nepokrytě naznačili chuť navázat na práci předchozí generace Luďka Sýkory a jeho kolegů z Univerzity Karlovy. Živnou půdou pro výměnu názorů našich nejmladších geografů se ukázaly brněnské workshopy doktorandů a konference New Wave organizované na pražském Albertově. Vše je v úvodu vyloženo jasně a srozumitelně, se znalostí věci - a co je možná neméně důležité - také vtipně, takže to zejména mladí čtenáři budou jistě číst s chutí. Výborný příklad, že i zdánlivě suchopárné teoretické koncepce lze podat živým a neotřelým jazykem.
Na samotný začátek je zařazena kapitola o virtuálním prostoru, což naznačuje, jakým směrem se bude ubírat celá kniha. Virtuální prostor je nový fenomén, typický pro začátek 21. století, a výborně ho zaznamenal Jakub Trojan, absolvent brněnské geografie, který dnes působí na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Uvádí zde mj. do souvislosti takové jevy, jako jsou kyberprostor a crowdsourcing, které mají vliv i na dnešní ekonomiku a mají vysloveně praktické využití.
Další kapitola je zaměřena na sociální prostor. Autorem je jeden z redaktorů Robert Osman, který si vzal jako východisko dnes již klasickou publikaci Henri Lefebvra a pokusil se uvést jeho myšlenky do dnešního kontextu. Popsal několik různých Lefebvrových pojetí prostoru a zvláštní pozornost věnoval sociálně znevýhodněným skupinám obyvatelstva, kterými se sám dlouhodobě zabývá.
Kapitolu o alternativních prostorech napsala Michaela Pixová, absolventka sociální geografie z pražského Albertova, v současné době působící v Institutu sociologických studií FSV UK Alternativní prostory chápe jako prostory ve městech na hraně, nebo za hranou zákona, např. squaty. Pro studium takto chápaných alternativních prostorů je pro ni teoretickým východiskem Marx, což je např. pro mě osobně nepochopitelné, ale právě to je zřejmě jeden z markantních důkazů generačního posunu. Geografové z nejvyspělejších zemí světa s nepřerušenou tradicí intelektuálního vývoje, jako např. David Harvey, se na svět ostatně dívají dost podobně a i Michaela Pixová ho velmi často cituje.
Následující kapitola Prostorová spravedlnost, kterou napsal druhý z redaktorů celé knihy Roman Matoušek, vnáší také řadu nových náhledů na prostorovou problematiku. I tato kapitola je psána z levicové perspektivy. Zajímavě popisuje mj. fenomén teroru prostoru, kterému lze uniknout jen mobilitou. Ta však nepřipadá vždy v úvahu, např. pro vězně, hendikepované, lidi bez prostředků, trosečníky. Když člověk nemůže z neuspokojivých podmínek uniknout, musí se s nimi naučit žít - to je např. jeden ze závěrů, hodný hinduistického myslitele.
O feminismu se dnes už všeobecně ví - a to i v geografii. Kapitolu na toto téma napsaly Lucie a Klára Pospíšilovy. První je sociální geografka, druhá studuje genderová studia na FHS UK. Jejich text tvoří poutavý přehled problematiky feministické geografie a jejího vývoje ve světě i u nás. Je vhodný především pro ty, kteří o feministické geografii mají dnes jen stručné a často i zkreslené informace.
Queer prostory, tedy prostory z hlediska marginalizovaných sexualit, jsou náplní další kapitoly napsané Michaelem Pitoňákem, doktorandem sociální geografie z Albertova. V českém prostředí je to naprostá novinka, i když logicky částečně navazuje na přístupy feministické geografie prezentované v předchozí kapitole.
Osmá kapitola pojednává o poloveřejných prostorech. Její autor, Pavel Pospěch - sociolog z Masarykovy univerzity Brno, je popisuje nikoli jako tradiční přechod mezi prostorem soukromým a veřejným, ale nově jako prostor, jehož veřejný charakter je "erodován" a mění se na jiný: na prostor soukromých zájmů, spotřeby a obecně hůře přístupný, přes svou zdánlivou otevřenost (např. nákupní centra). Velmi poučný popis s četnými odkazy na literaturu a příklad možné shody zájmů sociální geografie a sociologie.
Logickým přechodem z poloveřejného prostoru do prostoru neveřejného, tzn. soukromého, je problematika domova, které se v další kapitole chopily brněnské socioložky Barbora Vacková a Lucie Galčanová. Autorem této kapitoly dle mého soudu jen těžko dnes může být geograf. Domov není prostor, spíše bod v prostoru. A pokud prostor, tak velmi malý. Tak malé měřítko lze do geografie vtěsnat jen stěží, ale v takto široce koncipované knize má tato kapitola nesporně své místo a možná, že se i tak málo geografický pojem, jako je pojem domova, v budoucnosti v geografii více uplatní.
Naopak téma další kapitoly - prostor venkova - je téma tradičně geografické a dlouhodobě ve větší nebo menší míře reflektované v řadě publikací. Vladan Hruška, mladý geograf z Ústí nad Labem, se ho snažil předvést v nové, dnešní realitě lépe přizpůsobené formě a snažil se nahlédnout zejména do budoucnosti. Pro ilustraci si vhodně vybral stav venkovského prostoru ve Velké Británii, kde procesy, které nyní sledujeme u nás, proběhly již před 20 až 30 lety. Je z toho možné odhadnout, kam bude směřovat vývoj i u nás.
Předposlední kapitola otevírá další nový prostor v české geografii: geografii jídla. Lenka Fendrychová se tímto tématem zabývá ve svém doktorském studiu sociální geografie na UK v Praze. Text napsala lehkým stylem, zábavně a čtivě, a přitom "poučeně". Po jejím přečtení nikdo nemůže pochybovat, že jídlo je s geografií spojeno víc, než se na první pohled zdá. Je to navíc téma, které by mohlo zajímat opravdu každého, protože všichni přece jíme.
Závěrečná kapitola je nazvána Fenomenologie prostoru. Napsal ji všestranný kulturní antropolog Petr Gibas ze Sociologického ústavu AV ČR v Praze, ale jeho text má přesto velmi geografický charakter. Hodnotí především vztah člověka a prostoru, což je klíčový pojem humánní geografie, ať je chápaná jakkoli. Tato kapitola je nepochybně jednou ze stěžejních, a může pomoci uchopit problematiku prostoru dnešním mladým geografům. Je to vhodný závěr knihy, který celou problematiku logicky "rámuje".
Autoři na závěr knihy zařadili slovníček pojmů, který je vzhledem k jejímu charakteru velmi užitečný. Je trochu na škodu, že do něj zařadili jen klíčových 16 pojmů, protože nových a poměrně málo známých termínů je v této knize zcela jistě víc. Hodnotnou součástí knihy je bohatý seznam literatury, který může sloužit jako pomůcka především studentům, kteří se o současné geografii především ve světovém měřítku budou chtít dozvědět víc. A užitečné jsou nakonec i krátké charakteristiky autorů na posledních stránkách knihy. Zapamatujme si ta jména, o mnohých z nich ještě uslyšíme.
Tadeusz Siwek, Informace ČGS 2015/2, str. 47-50